12. Spojená hlídka proti Vrahům
Vždycky musíš mít na paměti, že všechno má svůj konec – to mi pořád říká Albert. Asi si myslí, že je to nějaká útěcha.
A vlastně docela jo. I ta nekonečná cesta ze Zvrásněné skály na Spojenou hlídku měla svůj konec.
Spojená hlídka je na geostacionárním satelitu, přesněji, je to pět satelitů, co obíhají kolem sebe po parazitních oběžných drahách několik desítek tisíc kilometrů nad Konakry v Africe. Kdysi to bylo jinde – nad Galapágami – ale tehdy to sloužilo k jinému účelu. Tehdy se tomu říkalo Nejvyšší Pentagon.
Když jsme opustili oběžnou dráhu, nedíval jsem se na to. Díval jsem se na Zemi pod námi, byla veliká a jasná. Slunce svítilo na Guinejský záliv, ale západní výběžek Afriky byl ještě úplně v temnotě. Kochal jsem se tím pohledem. Pořád si myslím, že Země je asi ta nejhezčí planeta, co vůbec existuje. Viděl jsem, jak sluneční svit zalévá vrcholky hor na západě a nádherně modrý Atlantik přímo dole a najednou jsem měl takový láskyplný pocit vůči tomu problematickému starému místu, když jsem slyšel Essie zakřičet: „Zničili ji!“
Trvalo mi chvíli, než mi došlo, že nemluví o planetě. „Promiň,“ řekl jsem, „nedíval jsem se na obrazovku.“ Mimochodem, ani ona se na ni nedívala. Vlastně jsme tu obrazovku měli zapnutou spíš ze zvyku. Když jsme se na něco chtěli podívat skutečně dobře, mohli jsme použít přímo vnější senzory Věrné lásky. Takže jsem je zapnul a viděl to, co Essie.
Na normální oběžné dráze teď bylo mnohem víc než pět objektů, a to nepočítám lodi Spojené hlídky, které se roztěkaně pohybovaly ve formaci. Lidé létali na Spojenou hlídku v hojném počtu a jejich lodi byly na kotvících oběžných drahách. Musel tam být určitě tucet takových lodí, ale Essie mluvila o velké zmuchlané mase jakoby filmu. Trvalo mi chvíli, než jsem to rozeznal.
Kdysi to byla hlavní hnací síla mezihvězdné fotonové plachetnice. Už jednou jsem ji viděl, když byla na vrcholu své slávy a tehdy nesla posádku Peciválů na výzkumné cestě k nějaké další hvězdě. „Proč je tak zřízená?“ ptal jsem se Julia Cassaty.
Podrážděně se na mě podíval. Měl práci na komunikačních kanálech a ten, na koho se zlobil, jsem nebyl já. Byl to dozorčí důstojník na Spojené hlídce a nemělo cenu se na něj zlobit, nebo spíš na to, protože ve skutečnosti to nebyl „on“. Řekl: „Opakuji, tady je dvojník generálmajora Julia Cassaty a žádám okamžité povolení k přistání. Podělaný stroje,“ odfrkl si a podíval se na Alberta, pak teprve na mě. Potom: „Myslíš tu plachetnici? Ale to ten tvůj zatracenej ústav ji sem dopravil, aby ji mohl zkoumat. A co sis myslel, že s tou plachtou uděláme? Že ji zase roztáhneme, když ji Slunce odstrčilo z oběžný dráhy?… Ano, díky,“ řekl do komunikační sestavy a pokynul Alicii Lo, aby zahájila přistání.
Nebylo to tak jednoduché.
Ta sekce Spojené hlídky, kam jsme směřovali, byla Delta, plechovka o váze čtyřiceti tisíc tun. Dalo by se říct, že to je řídící satelit. Pro větší pohodlí vysokých důstojníků (nebo v každém případě jejich živé části), se otáčela rychleji než ty ostatní. Tak se mohli lépe orientovat, co je dole a co nahoře, ale pro Alicii Lo to výhoda nebyla.
Ale i tak s námi pěkně dosedla do doku. Byl to virtuózní výkon a zasloužila si lepší obecenstvo než jsme byli my s Essie. My jsme se na ni nedívali. Dívali jsme se na žralokovité křižníky flotily Spojené hlídky, které byly docela jistě připraveny k akci – akci jakéhokoli druhu. Zamumlal jsem: „Doufám, že neprovedou nějakou blbost.“
„Pokud vůbec něco udělají,“ řekla Essie suše, „bude to blbost. Nejde udělat nic jinýho než blbinu.“
A pak už jsme byli na satelitu Spojená hlídka.
Způsob, jakým lidi jako Essie nebo já nastupují do kosmické lodi nebo na satelit, je přeorientovat se na místní komunikační zařízení; potom se můžeme vydat kamkoli, kam dosáhnou kabely a možná i o kousek dál. Na Deltě jsme šli až do přechodové komory a tam jsme se zastavili. Žádná komunikační zařízení tam nebyla nebo nám aspoň nepovolili je používat. Dozorčí důstojník, strojový pr…
