8. V Centrálním parku
A zatímco jsem poslouchal a mluvil a pracoval a byl na všech těch dalších místech, co souvisela s těmi dalšími věcmi – poslouchal jsem Audeeho příběh, užíval si svoje s generálem Juliem Cassatou, potuloval se, byl na party – mezi mnou a Klárou se pomalu rozvíjel tenhle děj:
Přistoupil jsem ke Gelle-Kláře Moynlinové s širokým laskavým úsměvem na (dvojníkově) tváři. „Ahoj, Kláro.“
Udiveně se na mě podívala. „Robine! To je bezvadný, že tě zase vidím!“ Odtáhla se od těch mužů, s nimiž tam byla, a přišla ke mně. Když mě chtěla políbit, musel jsem ustoupit. Být člověkem uloženým do strojové paměti má svoje nevýhody, když se snažíte chovat se srdečně k živému člověku. Jednou z těch nevýhod je nehmotnost. Můžete je milovat. Nemůžete je líbat.
„Promiň,“ řekl jsem a ona se v tutéž chvíli zatvářila lítostivě a řekla:
„A sakra, já zapomněla. Tohle nemůžeme, viď? Ale fakt vypadáš dobře, Robine.“
„Vypadám tak, jak vypadat chci. Jsem mrtvý, víš?“
Trvalo jí minutu, než na můj úsměv odpověděla úsměvem, ale usmála se. „Tak to máš teda dobrej vkus. Doufám, že já ho budu mít taky, až mě zakonzervujou.“ Za ní přicházel Dane Mečnikov.
„Ahoj, Robine.“ Řekl to neutrálně. Nebyl zrovna nadšený, že mě zase vidí, ale ani se nezlobil. Díval se tak, jak se Dane Mečnikov vždycky díval na všechny a na všechno – s žádným velikým zájmem, nebo se zájmem jen do té míry, nakolik mu ten člověk nebo ta věc mohli být k užitku v něčem, co měl v plánu.
Řekl jsem: „Je mi líto, ale nemůžeme si potřást rukou.“ Zdálo se, že „je mi líto“ jsou moje oblíbená slova, a tak jsem je použil znovu: „Je mi líto, že jsi zůstal v té černé díře. Jsem rád, že ses odtud dostal.“ A aby nedošlo k omylu, Mečnikov byl totiž chlápek, co vždycky všechno říkal na rovinu, odpověděl mi:
„Já se ven nedostal. Klára přijela a vysvobodila nás.“ Teprve v tu chvíli jsem si vzpomněl, že Albert říkal něco o tom, že Mečnikov hledá právníka.
Musíte mít na paměti, že já z toho vlastně neřekl ani slovo. To všechno můj dvojník.
Když mluvíte prostřednictvím dvojníka, můžete to dělat dvojím způsobem. První způsob spočívá v tom, že vyšlete dvojníka a necháte ho samostatně konverzovat – dokáže to stejně dobře jako vy. Druhý způsob se využívá v případě, že jste popudlivý, nervózní a netrpělivý a co nejdříve chcete slyšet, co se děje. Takhle jsem to dělal já. V tom případě pak dvojníkovi napovídáte. To znamená, že já jsem ve zlomku milisekundy „nakrmil“ svého dvojníka a ten s nimi pak mluvil stejnou rychlostí jako oni. Dovedete si to představit? Podobá se to situaci, když několik lidí zpívá a většina z nich nezná slova; jeden potom napovídá:
„V jeskyni v kaňonu –
– V JESKYNI V KAŇONU –
– hloubil jámu
– HLOUBIL JÁMU –
– starý horník jednou k ránu –“
– a tak dále, jenže já nenapovídal davu opilců kolem piána, já ty věty ládoval do svého dvojníka.
Mezi větami jsem měl spoustu času na přemýšlení a pozorování.
Ze všeho nejvíc jsem si všímal Kláry, ale pozornost jsem věnoval i těm dvěma chlápkům, co tam byli s ní.
I když se pohybovali snad ještě pomaleji než šneci, viděl jsem, jak Mečnikov podává ruku. To samo o sobě bylo dobré znamení. Mohl jsem to chápat jako výraz toho, že proti mně nepoužije fakt, že jsem jeho, Kláru a ostatní nechal v té černé díře… nebýt toho, že mluvil s právníky.
Toho druhého muže, co tam s Klárou byl, jsem vůbec neznal. Když jsem si ho prohlídl, tak se mi nijak zvlášť nelíbil. Ten čubčí syn vypadal moc dobře. Byl vysoký. Do bronzova opálený, usměvavý, neměl břicho, byl zcela uvolněný a zase měl tak familiárně položenou ruku na Klářině rameni, dokonce i když mluvila se mnou.
Vtloukal jsem si do hlavy, že to není důležité. S Danem Mečnikovem se Klára taky držela za ruku – a proč ne? Byli to staří přátelé – bohužel jednou i o trochu víc než jen přátelé. Bylo to naprosto přirozené. A že ji ten druhej chlápek držel kolem ramen? To vážně neznamenalo naprosto nic. Byl to jen výraz přátelství. Mohl to být příbuzný nebo třeba, já nevím, psych…
