17 Před Pánem
A čas ubíhal a ubíhal a nekonečná cesta pokračovala.
Dělal jsem všechno, co se dalo.
Pak jsem to udělal podruhé. Pak ještě párkrát. Pak už jsem dokonce začal vážně uvažovat o Albertově nápadu na přechod do pohotovostní polohy na několik týdnů, a to mě vyděsilo natolik, že si toho Essie všimla.
Předepsala mi léčbu. Oznámila: „Budeme mít party,“ a když Essie řekne, že bude party, tak to se klidně můžete uvolnit a těšit se.
To ale neznamená, že jsem to udělal. Aspoň ne hned. Neměl jsem na party náladu. Ještě jsem nepřekonal úplně šok ze své „smrti“ na Tahiti. Ještě jsem se ani dostatečně neuklidnil, abych se vyrovnal s vyhlídkou na setkání s větším počtem těch Vrahů – s miliony nebo dokonce s větším množstvím – a ještě k tomu na jejich domácí půdě. Sakra, za celou cestu jsem se nevyrovnal ani se vším ostatním, co mě kdy v životě potkalo, od toho ošklivého nervového zhroucení, když jsem byl ještě dítě, přes smrt mé mámy a Klářino uvíznutí v černé díře. Život každého z nás je plný tragédií, pohrom a ošklivých nezdarů. Jste schopni jej žít, protože sem tam se objeví světlé okamžiky, které to vyváží, nebo aspoň doufáte, že to tak je, ale, pane bože, kolik mizérie jsme museli všichni zažít! A když žijete o tolik déle a nejen déle, ale v mém případě i rychleji, tak se ty zlé věci prostě násobí. „Bručoun grizzly,“ smála se Essie a dala mi pořádnou pusu. „Vzchop se, vzbuď se, užívej si, kruci, protože zítra umřeme, je to tak? Anebo možná ne, vždyť víš.“
Ta moje Essie je pěkná kočka, taková živá. Celá. Ta skutečná, co byla modelem, i ta přenosná, co se mnou žije, a víte co, nebudeme se pouštět do záludných diskusí o tom, co mám na mysli pod pojmem „živý“.
Usmál jsem se, jak nejlépe jsem to dokázal, a k mému překvapení se mi úsměv podařil. Potom jsem se rozhlédl.
Ať už Essie Albertovi o luxusních prostředích, která pro nás připravoval, říkala cokoli, nemyslela to tak, aby byl potlačen její vlastní styl. Její představy o party se hodně změnily od té doby, co jsme byli uloženi do stroje. Za starých časů jsme si mohli dovolit dělat, co nás napadlo, protože jsme byli děsně prachatý. Teď je to dokonce ještě lepší. Neexistuje už nic, co by nám mohlo poskytnout radost, co bychom snad nemohli mít. Nemusíme sednout do letadla nebo kosmické lodi, abychom se někam dostali. Dokonce ani když pozveme pár lidí, nemusíme čekat, až dorazí. Co chceme dělat, děláme hned teď a nemusíme si ani dělat starosti s kocovinou, s tím, že bychom někoho urazili nebo že bychom přibrali na váze.
Takže pro začátek Essie připravila místnost pro party.
Nebylo to nic výjimečného. Vlastně, kdybychom něco takového chtěli v době, kdy jsme oba byli skuteční, mohli jsme to klidně mít. Asi by to nestálo o moc víc než tak milion dolarů. Ani Essie ani já jsme nikdy neměli lyžařskou boudu, ale v několika jsme byli a líbila se nám kombinace velikého krbu až do stropu a trofejí medvědů a losů na stěnách. Za okny, byl jich asi tak tucet, jiskřily zasněžené hory, uvnitř stála pohodlná křesla, pohovky a stoly s čerstvými květinami– A já si uvědomil, že je tady spousta věcí, které jsme nikdy v žádné lyžařské boudě neviděli. Na stole pod oknem tryskala vinná fontána, ve které zurčelo šampaňské. (Jediná věc, podle níž se dalo poznat, že to není „skutečné“ šampaňské byla, že bublinky z něj nikdy nevyprchaly.) Vedle šampaňské fontány byl dlouhý stůl s jídlem a u něj stáli číšníci v bílých žaketech, jejichž úkolem bylo plnit nám talíře. Viděl jsem naporcovaného krocana a šunku, vydlabané čerstvé ananasy plněné kiwi a třešněmi. Podíval jsem se na to, pak na Essie. „Uzené ústřice?“ hádal jsem.
„Pane bože, Robine,“ řekla znechuceně, „samozřejmě uzené ústřice! A to už se nezmiňuji o kaviáru pro mě a pro Alberta a o hovězích žebrech prastarého Julia a čínu pro jeho děvče a celou mísu toho křupavého, co máš rád, jak se tomu říká, tuňákový salát.“ Tleskla. Kapelník malého orchestru na stupínku na vzdálenější straně místnosti přikývl a místností se nesla nostalgic…
