14 Černí pasažéři
Myslím, že na tomto místě bych měl udělat malou rekapitulaci.
Když se zpráva o vysílání do kugelblitzu dostala na Spojenou hlídku, začali všichni okamžitě jednat. Programy a lidé v gigabitovém čase vystopovali zdroj vzkazu a lokalizovali jej na ostrově jménem Moorea v Tichém oceánu. To všechno proběhlo tak rychle, že to vyhovovalo dokonce i mně.
Potom to všechno trochu přibrzdili, protože další rozhodnutí museli učinit skuteční lidé.
Udělali to nejrychleji, jak to skuteční lidé udělat mohou, to jim musím přiznat, ale skuteční lidé prostě nedokážou jednat rychle, když vyžadujete skutečnou rychlost.
Trvalo moc a moc milisekund, než podnikli další krok a ještě mnohem déle, než se jim podařilo ho zrealizovat. Izolovali ostrov Moorea od energetické sítě. Odpojili všechny druhy elektromagnetické energie na celém ostrově. Moorea byl v karanténě. Nebylo možné odtud vyslat žádné další vzkazy.
Udělali to dobře a já s nimi souhlasil. Ale trvalo jim to příšerně dlouho! A pak jim trvalo ještě mnohem, mnohem déle, než podnikli další krok. Nevěděli, co mají dělat, a Albert, Essie a já jsme na to přišli místo nich za dobu, co pro ně znamenala jenom mžik, ale nekonečně dlouho trvalo přesvědčit skutečné lidi o tom, že máme pravdu a přimět je, aby podnikli správné kroky.
Od samého počátku bylo jasné, že Nepřátelé se na Zemi volně pohybují. Albert a já jsme to probírali pořád dokola tisíce milisekund a jiné vysvětlení prostě nebylo. Ty „plané poplachy“ na Kruhové hlídce vůbec plané nebyly. Podařilo se nám to milisekundu po milisekundě vysvětlit skutečným lidem. Ale oni se s námi o tom dohadovali. „To nevíte,“ namítal generál Halverssen a já hulákal (stejně jako jsem dokázal hulákat, když jsem byl skutečný člověk): „My to samozřejmě víme!“ a Albert se do toho rozumně vložil (ale, pane bože, tak strašně pomalu!): „Je pravda, generále Halverssene, že to nevíme určitě. Ale věda není založená na jistotách, je to otázka pravděpodobnosti. A pravděpodobnost, že tohle je přesné tvrzení, je ohromná. Skutečně, neexistuje žádná přesvědčivější hypotéza, která by téhle mohla konkurovat.“
Dovedete si představit, kolik času takováhle věc zabrala?
A potom jsme je museli přesvědčit o dalším tvrzení: Nepřátelé mají lidi, kteří pro ně pracují. Tehdy jsme se dlouho dohadovali, protože generálové ze Spojené hlídky zabředli do diskuse o tom, zda by vůbec nějaký člověk, jakkoli odporný nebo duševně vyšinutý, spolupracoval s nepřáteli veškerého organického života. Trvalo věčnost vysvětlit jim, že nemáme na mysli dobrovolnou spolupráci. Takže co jsme tedy měli na mysli? No, my jsme nevěděli, co přesně máme na mysli, měli jsme v ruce jen ten fakt, že vysílání v angličtině, jakkoli zrychlené, bylo nevyvratitelným důkazem, že někde nějaký člověk je mezičlánkem mezi Nepřáteli a vysíláním. A obsah vysílání samozřejmě dál potvrdil teorii, že vzkaz vysílali Nepřátelé a byl určen Nepřátelům. „Kdybyste vy byl špehem Nepřátel na Zemi,“ vyzvídal Albert zdvořile, „co byste dělal? Při své první misi byste se snažil dozvědět co možná nejvíc o tom, jací lidé a Heechee jsou, jakou používají techniku a kde je rozmístěna. Snažil byste se zjistit všechno, co by se mohlo hodit v případě eventuálního konfliktu. To je přesně to, co v tom vzkazu bylo, vážení generálové. O tom skutečně není nejmenších pochyb.“
Dohadování netrvalo jenom milisekundy. Trvalo minuty a minuty se natahovaly na hodiny, protože skuteční generálové celou dobu nemluvili jenom s námi.
Mysleli i na jiné věci. Jednali. Ostrov Moorea byl izolován, takže vzkazy nebylo možné ani vysílat ani přijímat. Zabezpečit kontrolu šlo jen vysláním nových dočasných oddílů s instrukcemi k obsazení. Obsazení čeho? ptali jsme se marně. Jediná odpověď, které se nám dostalo, byla: „Samozřejmě ostrova.“
Takže do letadel dalekého doletu na Nandu a Oahu nastoupili vojenští parašutisté a vyskákali na Moorea. V těch letadlech byli odvážní muži i ženy – mnohem odvážnější, než bych byl já, protože jejich sta…
