Část Třetí
KAPITOLA OSMNÁCTÁ
Být opatrovnicí mi po většinu času vyhovovalo. Dalo by se dokonce říct, že to ze mne vydolovalo to nejlepší, co ve mně je. Ale někteří lidé na to prostě nejsou stavění a pro ně se celá ta věc stává jedním velikým bojem. Ze začátku jim to třeba jde dobře, ale pak přijde všechen ten čas strávený tak blízko bolesti a trápení. A dřív nebo později to dárce nevydrží, i když je to třeba dejme tomu teprve jeho druhá operace a komplikace nikdo neočekával. Když dárce takhle zničehonic dokoná, nijak zvlášť vám nepomůže, co vám pak říkají zdravotníci, stejně jako vám nepomůže dopis, ve kterém se píše, jak jsou si jisti, že jste udělali všechno, co bylo ve vašich silách a že máte pokračovat ve své práci. Přinejmenším vám to na chvíli oslabí morálku. Někteří z nás se celkem rychle naučili, jak se s tím vyrovnat. Ale jiní - jako třeba Laura - to prostě nedokázali.
Pak je tady ta samota. Vyrůstáte obklopeni spoustou lidí, nic jiného jste nikdy nepoznali, a najednou je z vás opatrovník. Trávíte celé hodiny o samotě v autě cestováním z jednoho rekonvalescenčního centra do druhého, od nemocnice k nemocnici, přespáváte v motelech, nemáte si s kým popovídat o svých starostech, nemáte se s kým zasmát. Jen občas náhodou narazíte na nějakého studenta, kterého znáte - ale nikdy není dost času. Pořád někam spěcháte, nebo jste zase tak unavení, že se ani nezmůžete na pořádný rozhovor. A velice brzy se ty dlouhé hodiny cestování, ten přerušovaný spánek vplíží do vaší bytosti a stanou se vaší součástí, takže to každý vidí ve vašem postoji, ve vašem pohledu, ve způsobu, jak se pohybujete a mluvíte.
Netvrdím, že jsem vůči tomu všemu imunní, ale naučila jsem se s tím žít. Některé opatrovníky prozradí už jejich držení těla. Dalo by se říct, že hodně jich provádí svou práci dost povrchně a vlastně jenom čekají, až jim řeknou, že toho můžou nechat a stát se dárci. Taky mě fakt štve to, jak se jich strašně moc „stáhne“ v momentě, kdy překročí práh nemocnice. Nevědí, co mají říct lidem v bílých pláštích, nedokážou se přinutit, aby mluvili za svého dárce. Není divu, že jsou pak frustrovaní a obviňují se, když se to zvrtne. Nechci s tím pořád otravovat, ale přišla jsem na to, jak to udělat, aby můj hlas byl slyšet, když je to zapotřebí. A když je to s dárcem špatné, jasně že jsem z toho smutná, ale aspoň můžu mít pocit, že jsem udělala, co jsem mohla, aby všechno proběhlo co nejlíp.
I s tou samotou jsem se vlastně tak nějak smířila. Tím nechci říct, že bych se netěšila na trochu víc společnosti, až koncem roku s touhle prací skončím. Ale mám ráda ten pocit, když vlezu do svého autíčka a vím, že příštích pár hodin mi budou společnost dělat jen silnice, velká šedivá obloha a moje denní snění. A když jsem někde ve městě a mám pár minut nazbyt, ráda se jen tak potuluju ulicemi a koukám do výloh. Ve své garsonce mám čtyři stolní lampy, mají stejný design, ale každá má jinou barvu - s takovým tím spirálovitým krkem, co se dá ohýbat na všechny strany. A tak třeba chodím po obchodech a hledám další takovou lampu. Ne abych si ji koupila, ale abych ji prostě jen porovnala s těmi, co mám doma.
Někdy se tak pohroužím do své vlastní společnosti, že když neočekávaně potkám někoho, koho znám, je to pro mě trochu šok a chvilku mi trvá, než se přizpůsobím. Takhle to bylo jednou dopoledne, když jsem šla přes větrné parkoviště u autoservisu a zahlédla jsem Lauru, jak sedí za volantem jednoho ze zaparkovaných aut a nepřítomně hledí na dálnici. Byla jsem ještě dost daleko od ní, a přestože jsem ji neviděla sedm let, od doby, co jsme byly v Chaloupkách, na pár vteřin jsem byla v pokušení ji ignorovat a jít dál. Vím, že je to zvláštní reakce, když uvážíme, že patřila k mým nejbližším kamarádkám. Jak říkám, možná to částečně bylo proto, že jsem nechtěla být vyrušena ze svého snění. Ale možná taky, že když jsem spatřila Lauru v tom autě takhle skleslou, hned jsem pochopila, že se z ní stala jedna z těch opatrovnic, které jsem právě popisovala, …
