KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
Vypadalo to, že asi tak týden po našem výletě se nic moc nezměnilo. Ale nečekala jsem, že to takhle zůstane, a začátkem října jsem si skutečně začala všímat drobných změn. Tak třeba Tommy sice dál kreslil své obrázky zvířat, ale začal s tím přede mnou dělat trochu tajnosti. Nebyli jsme ale zase úplně na začátku, jako když jsem se stala jeho opatrovnicí a viselo nad námi všechno to, co se přihodilo v Chaloupkách. Zdálo se mi teď, že o tom asi přemýšlel a dospěl k rozhodnutí, že bude pokračovat v kreslení, když na to bude mít náladu, ale když přijdu já, tak toho nechá. Nijak zvlášť se mě to nedotklo. Vlastně to pro mě svým způsobem znamenalo úlevu: kdyby nám ta zvířata civěla do ksichtu, když jsme byli spolu, všechno by bylo trapnější.
Ale došlo i k dalším změnám, které jsem už tak lehce nenesla. Ne že bychom spolu v jeho pokoji už neprožívali hezké chvilky. Dokonce jsme se občas i pomilovali. Ale nemohla jsem si nevšimnout toho, jak se Tommy čím dál víc ztotožňoval s ostatními dárci v centru. Když jsme třeba vzpomínali na lidi z Hailshamu, tak dříve či později stočil hovor na své současné přátele mezi dárci, kteří třeba řekli nebo udělali něco podobného jako to, co jsme si připomínali. Nebo třeba jednou jsem po dlouhé cestě dorazila do Kingsfieldu a vystoupila z auta. Čtverec vypadal trochu jako tenkrát, když jsme tam přijely s Ruth vzít Tommyho na výlet ke člunu. Bylo zamračené podzimní odpoledne a všude bylo prázdno, až na hlouček dárců, nacpaný pod střechou klubovny. Viděla jsem, že Tommy je tam s nimi. Stál s ramenem opřeným o sloupek a poslouchal nějakého kluka, který seděl na schodech.
Popošla jsem kousek k nim, pak jsem se zastavila na otevřeném prostranství pod šedou oblohou a čekala jsem. Ale Tommy, přestože mě viděl, dál poslouchal svého kamaráda, a nakonec spolu s ostatním propukl v smích. A i pak dál poslouchal a usmíval se. Potom mi tvrdil, že na mě mával, abych k nim přišla, ale jestli to opravdu udělal, nebylo to moc zřetelné. Zaznamenala jsem jen, jak se na mě mlhavě usmál a pak se vrátil k tomu, co říkal ten kluk. Dobře, byl uprostřed nějakého hovoru a asi za minutu za mnou přišel a odešli jsme do jeho pokoje. Ale bylo to něco úplně jiného, než jak se choval předtím. A nebylo to jen to, že mě nechal čekat ve Čtverci. To by mi ani tak nevadilo. Spíš jsem ten den poprvé pocítila z jeho strany jakousi nechuť k tomu, že musí jít se mnou, a když jsme byli u něj v pokoji, atmosféra nebyla nijak valná.
Mám-li být upřímná, možná to na mě doléhalo stejně jako na něj. Protože když jsem tam tak stála a pozorovala je, jak si povídají a smějou se, lehce jsem sebou trhla. To, jak byli ti dárci semknuti jakoby do půlkruhu, jejich postoje, téměř vědomě uvolněné, ať stáli nebo seděli, jako by chtěli oznamovat světu, jak si každý z nich vychutnává společnost ostatních, to vše mi totiž připomnělo, jak naše partička vysedávala v pavilonu. Tohle srovnání mě, jak jsem řekla, trochu rozhodilo, a když jsme pak byli u Tommyho v pokoji, byla jsem asi dost podrážděná.
Podobnou podrážděnost jsem cítila pokaždé, když mi říkal, že nechápu to nebo ono, protože ještě nejsem dárce. Ale s výjimkou jednoho případu, ke kterému se dostanu později, to nebylo nic víc než takové bodnutí. Obyčejně tyhle věci říkal napůl z legrace, skoro láskyplně. A i když v tom bylo něco víc, jako tenkrát, když mi řekl, abych mu neodnášela jeho špinavé prádlo do prádelny, že si to může udělat sám, nikdy to nedospělo k žádné hádce. Tenkrát jsem se ho zeptala:
„Co na tom záleží, kdo z nás ty ručníky odnese dolů? Vždyť tam stejně jdu.“
Načež on zavrtěl hlavou a řekl: „Hele, Kath, já se o svoje věci postarám sám. Kdybys byla dárce, tak bys to chápala.“
No, trochu mě to bodlo, ale celkem snadno jsem na to dokázala zapomenout. Jenže jak říkám, v jednom případě, když takhle na mě vytáhl, že nejsem dárce, mě to fakt naštvalo.
Stalo se to asi týden potom, co mu přišlo předběžné ohlášení jeho čtvrté dárcovské operace. Očekávali jsme to a…
