KAPITOLA DEVÁTÁ
Pár dní potom, co se rozešli, jsem byla s několika dalšími holkami v kreslírně. Dělaly jsme zátiší. Vzpomínám si, že bylo hrozné dusno, i když za námi rachtal ventilátor. Kreslily jsme uhlem, a protože si někdo odnesl všechny stojany, musely jsme mít desky s výkresy položené na klíně. Seděla jsem vedle Cynthie E., jen tak jsme si povídaly a stěžovaly si na vedro. Pak nějak přišla řeč na kluky a ona, aniž by zvedla hlavu od kreslení, řekla:
„A Tommy. Já věděla, že to s Ruth nebude mít dlouhýho trvání. No, řekla bych, že teď je samozřejmě řada na tobě.“
Řekla to jen tak, jakoby mimochodem. Ale Cynthia byla vnímavá holka a to, že nepatřila do naší party, dávalo její poznámce ještě větší váhu. Chci tím říct, že jsem se nemohla zbavit dojmu, že to, co si myslí ona, by si mohla myslet většina lidí. Koneckonců jsem se s Tommym kamarádila už několik let předtím, než se to začalo takhle párovat. Bylo úplně klidně možné, že pro někoho zvnějšku jsem vypadala jako ta, která Ruth po Tommyho boku přirozeně vystřídá. Nechala jsem to plavat a Cynthia, která kolem toho nechtěla dělat žádný velký poprask, už o tom taky nic víc neřekla.
Dva dny potom jsem vycházela z pavilonu s Hannah a ona do mne šťouchla a kývla hlavou směrem ke skupině kluků na severním hřišti. „Hele,“ řekla tiše. „Tommy. Sedí sám.“
Pokrčila jsem rameny, jako bych chtěla říct: „A co má bejt?“ A to bylo všechno. Ale potom jsem zjistila, že o tom hodně přemýšlím. Možná že mě Hannah chtěla jenom upozornit na to, že Tommy poté, co se rozešel s Ruth, působí trochu jako kůl v plotě. Ale to jsem nemohla tak úplně zbaštit - na to jsem Hannah znala moc dobře. To, jak do mě šťouchla a ztišila hlas, zjevně znamenalo, že vyjadřuje nějakou domněnku, která zřejmě kolovala mezi lidmi, o tom, že teď jsem na řadě já.
Jak říkám, trochu mě to uvedlo do rozpaků, protože až do té doby jsem byla odhodlaná uskutečnit svůj plán s Harrym. Vlastně, když o tom tak uvažuju teď, jsem si jistá, že nebýt těch řečí o tom, že je řada na mě, určitě bych se s Harrym vyspala. Měla jsem to už vyřešené a všechno šlo jako na drátkách. A dodnes si myslím, že Harry byl pro tuhle fázi mého života dobrá volba. Myslím, že by byl ohleduplný a jemný a že chápal, co jsem od něho chtěla.
Před pár lety jsem Harryho letmo zahlédla v rekonvalescenčním centru ve Wiltshiru. Přivezli ho tam po dárcovské operaci. Nebyla jsem zrovna v nejlepší náladě, protože dárce, o kterého jsem se starala, zrovna večer předtím dokonal. Nikdo za to nedával vinu mně - byla to obzvlášť nedbale provedená operace -, ale stejně jsem se necítila valně. Byla jsem skoro celou noc vzhůru, abych všechno uspořádala, a zrovna jsem stála před recepcí a chystala se odejít, když jsem uviděla přijíždět Harryho. Seděl na vozíku - později jsem zjistila, že to nebylo proto, že by nemohl chodit, ale protože byl moc zesláblý - a nejsem si jistá, jestli mě poznal, když jsem k němu přišla a pozdravila ho. Myslím, že nebyl důvod, proč bych v jeho vzpomínkách měla mít nějaké zvláštní místo. Nikdy jsme spolu neměli moc co do činění, jenom tenkrát jednou. Pokud si mě vůbec pamatoval, tak jsem pro něj byla jenom ta pitomá holka, která za ním jednou přišla a zeptala se ho, jestli se s ní nechce vyspat, a potom z toho vycouvala. Musel být na svůj věk dost rozumný, protože ho to nijak neotrávilo a nikomu o mně nic nevykládal. Takže když jsem ho ten den viděla, jak ho přivážejí, byla jsem mu vděčná a přála jsem si, abych byla jeho opatrovnicí. Rozhlédla jsem se kolem, ale jeho skutečný opatrovník nebyl nikde k vidění. Sanitáři byli netrpěliví, protože už ho chtěli odvézt na pokoj, takže jsem s ním nemluvila dlouho. Řekla jsem mu jenom ahoj a že doufám, že mu brzy bude lip, a on se unaveně usmál. Když jsem se zmínila o Hailshamu, zvedl palce, ale myslím si, že mě nepoznal. Možná že později, když už nebyl tak unavený a omámený sedativy, se třeba pokusil mě někam zařadit a vzpomněl si.
No, ale jájsem chtěla mluvit o tom, jak se potom, co se Ruth s …
