KAPITOLA DRUHÁ
Tohle všechno se stalo už dávno a možná se to neodehrálo úplně přesně takhle, ale pamatuju si, že to, jak jsem to odpoledne přišla k Tommymu, bylo součástí vývojové fáze, kterou jsem tehdy procházela - měla jsem tenkrát nutkání stavět se čelem k naléhavým výzvám -, a když mě pár dní po tom Tommy zastavil, víceméně jsem na to už zapomněla.
Nevím, jaké to bylo tam, kde jste vyrůstali vy, ale my v Hailshamu jsme skoro každý týden měli nějaké lékařské vyšetření, obvykle úplně nahoře, v učebně číslo 18, pod vedením přísné sestry Trishy, zvané Vrána. Toho slunečného rána jsme houfně šli nahoru po hlavním schodišti na prohlídku, zatímco předchozí várka, která už ji měla za sebou, scházela dolů. Schodiště bylo plné rámusu a já jsem stoupala vzhůru se sklopenou hlavou a očima upřenýma na paty toho, kdo šel přede mnou, když se vedle mě ozvalo: „Kath!“
Tommy, který byl v řadě ženoucí se dolů, se zastavil na schodech a svým úsměvem od ucha k uchu mě okamžitě naštval. Před pár lety, kdybychom takhle narazili na někoho, koho rádi vidíme, bychom možná nasadili podobný výraz. Ale teď nám bylo třináct, a šlo přece jen o setkání kluka s holkou na veřejnosti. Měla jsem chuť mu říct: „Tommy, tys ještě nevyrost, co?“ Ale zarazila jsem se a místo toho jsem řekla: „Tommy, blokuješ cestu ostatním. A já taky.“
Podíval se nahoru na schody, kde se už opravdu začal dav pomalu zastavovat. Chviličku vypadal zděšeně, ale pak se vmáčknul ke zdi těsně vedle mě, takže lidi mohli jen tak tak projít, a spustil:
„Kath, všude tě hledám. Chtěl jsem se ti omluvit. Víš, mě to opravdu hrozně, hrozně mrzí. Já tě fakt nechtěl praštit. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo praštit holku, a i kdyby, nikdy bych nechtěl praštit tebe. Opravdu mě to hrozně mrzí.“
„To je dobrý. Udělals to nerad, to se stane.“ Kývla jsem hlavou a chtěla jsem jít dál. Ale Tommy nadšeně dodal:
„To tričko je dobrý. Vypralo se to.“
„To je fajn.“
„Nebolelo tě to, jak jsem tě bouchnul?“
„Jistě. Měla jsem frakturu lebky. Otřes mozku a pohmožděniny prvního stupně. Třeba si toho všimne i Vrána. Teda pokud se tam vůbec doplazím.“
„Ne, ale vážně, Kath. Tak už se na mě nezlob. Děsně mě to mrzí. Fakt.“
Nakonec jsem se na něj usmála a řekla jsem bez špetky ironie: „Hele, Tommy, udělals to nerad a už je to zapomenutý. Nezlobím se kvůli tomu na tebe ani co by se za nehet vešlo.“
Pořád vypadal nejistě, ale už se za ním strkali nějací starší studenti a říkali mu, ať pohne kostrou. Rychle se na mě usmál a poplácal mě po rameni, jako bych byla nějaký mladší kluk, a pustil se s ostatními dolů. Když jsem začala zase stoupat nahoru, slyšela jsem ho, jak za mnou volá: „Ahoj, Kathy!“
Celé mi to přišlo tak trochu trapné, ale nikdo si mě kvůli tomu nedobíral ani mě nepomlouvali, musím však připustit, že nebýt toho setkání na schodech, asi bych se v následujících týdnech o Tommyho problémy tolik nezajímala.
Pár incidentů jsem viděla na vlastní oči. Ale většinou jsem se o nich doslechla, a to jsem se pak všude možně vyptávala, dokud jsem se nedozvěděla, co se přesně stalo. Tommy míval dál záchvaty vzteku, jako třeba když ve čtrnáctce údajně převrátil dvě lavice a všechno z nich přitom smetl na zem, zatímco zbytek třídy se spasil útěkem na odpočívadlo a zabarikádoval dveře, aby vztekloun nemohl ven. Nebo když mu pan Christopher při fotbalovém tréninku musel zkroutit ruce za záda, aby mu zabránil v útoku na Reggieho D. Všichni taky viděli, že když šli kluci ze druháku běhat, Tommy byl jediný, kdo neměl parťáka do dvojice. Běhal dobře a rychle si před ostatními vytvořil deseti nebo patnáctimetrový náskok, jako by si myslel, že to může zamaskovat fakt, že s ním nikdo nechce běžet. Skoro každý den se vykládaly hlášky o všelijakých zlomyslnostech, které mu ostatní prováděli. Většinou šlo o obvyklé žertíky - podivné věci v posteli, žížala v kukuřičných vločkách -, ale některé byly už opravdu zbytečně hnusné, jako třeba když prý někdo jeho kartáčkem na zuby vyčistil záchod, takže ho pak našel se št…
