56. MARS 2
Listopad 2071
Prachu bylo tady v Hellespontu neskutečně mnoho, dokonce i na tuhle marťanskou největší zásobárnu prachu ve Sluneční soustavě.
Myra seděla ve své puchýřovité kabině s Ellií von Devenderovou, zatímco vozidlo překonávalo kanály a nízké duny. Tohle byla jižní polokoule Marsu a ony projížděly pohořím Hellespontu, hřebenem nižších hor nedaleko od západního okraje oblasti Hellas. Kola vozidla zvedala obrovské závoje prachu, který se jim usazoval na čelním skle a naprosto znemožňoval jakýkoli výhled. V těchto podmínkách nebyly k ničemu infračervené skenery a dokonce ani radar.
Myra se pohybovala v oblasti vesmírných technologií dost dlouho na to, aby věděla, že musí slepě důvěřovat stojům, které ji chrání. Vozidlo teoreticky vědělo, kam má jet, a hledalo si cestu pouze podle orientačních bodů v terénu. Tím však potlačovalo všechny své instinkty, když se takovým způsobem řítilo slepě vpřed.
"My ale nemůžeme zpomalit," prohlásila Ellie nepřítomně. "Máme málo času." Probírala se nějakými astronomickými údaji - ani jednou se nepodívala z okna tak jako Myra. Ale její základní úkol byl mnohem důležitější - ze všech sil se snažila zjistit, co přesně provedla bomba K s Marsem během nárazu, k němuž došlo před pěti měsíci, nárazu, který sám o sobě nezpůsobil příliš velké škody, ale zasel tady semeno kvintesence, které brzy rozpráší celý Mars.
"Je tady jen spousta prachu," řekla Myra. "Takové podmínky jsem nečekala, dokonce ani na Marsu."
Ellie pozvedla obočí. "Myro, tahle oblast je typická. Tady se podle všeho rodí spousta globálních prašných bouři. Tys to nevěděla? Vítám tě v Hnízdě prachu. Každopádně víš, že pospícháme. Jestli nenajdeme tu starou dámu do jejích stých narozenin, krutě zklameme sentimentální obyvatelstvo řady světů." Zazubila se na Myru, vypadalo to, že si z toho nedělá těžkou hlavu.
Měla pravdu. Protože všichni čekali na ty nejhorší zprávy o budoucnosti planety, elektronický zrak všeho lidstva se zaměřil na Mars a na Marťany. Bylo to dojemné nebo morbidní, v závislosti na úhlu pohledu. A ze všech frenetických činností, které předcházely úplné evakuaci celé planety, nic nezaujalo představivost široké veřejnosti tolik jako to, čemu cyničtí ostřílení kozáci jako Jurij říkali "honba za poklady".
Mars byl posetý pozůstatky z pionýrských časů robotického průzkumu sluneční soustavy, éry sedmdesáti let triumfů a krutých zklamání, která jednou provždy skončila ve chvíli, kdy Bob Paxton otiskl první lidskou stopu do červených písků čtvrté planety. Většina z těchto netečných sond, vozidel, která vyčerpala svou energii, a kusů různých trosek, stále ležela v prachu, kde skončila jejich životní pouť. První kolonisté Marsu neměli energie nazbyt, aby sbírali trofeje, a vlastně o ně ani neměli příliš zájem, hleděli do budoucnosti, ne do minulosti. Ale teď, když to vypadalo, že Mars nejspíš co nevidět nadobro zmizí, se zvedl povyk, aby bylo uchováno co nejvíc z oněch mechanických průkopníků.
Tato práce nevyžadovala v marťanských podmínkách žádného velkého odborníka, takže to byl skvělý úkol pro Myru, která se shodou okolností stala Marťankou teprve nedávno. Z bezpečnostních důvodů ale nemohla na tyhle výlety, při nichž projížděla planetu křížem krážem, vyrážet sama, a proto jí jako společnici přidělili Ellii, která se místo na Mars specializovala na fyziku, takže teď neměla co na práci. Ellie byla celkem ráda, že ji může provázet, mohla ve své práci pokračovat stejně dobře v jedoucím vozidle jako na nějaké stanici jako Lowell nebo Wells. Prohlásila, že tohle je dokonce lepší, protože ji stále něco nevyrušuje.
Ovšemže Elliina práce byla mnohem důležitější než nějaký sběr trofejí. Ellie spolupracovala se širokou komunitou fyziků a kosmologů na předpovědích, co se může stát s Marsem. Právě teď si prohlížela snímky vzdálených hvězdných polí. Myra pochopila tolik, že nejlepší údaje získávali nikoli ze samotného Marsu, ale ze zkoumání oblohy - i když to bylo těžko pochopitelné, vzdálené hvězdy teď nevypada…
