9. kapitola
Intermezzo
Při zpětném pohledu Harlanovi připadlo následující období jako idyla. V průběhu oněch fyziotýdnů se udály stovky věcí a jemu se v paměti smíchalo všechno tak dokonale, že se mu ta doba zdála mnohem delší. Samozřejmě nejidyličtější byly hodiny, které mohl strávit s Noys, a jejich šťastná záře potlačila všechno ostatní.
Událost číslo jedna: Beze spěchu si sbalil v 482. století všechen svůj soukromý majetek. Šaty a filmy a především své milované a jako oko v hlavě opatrované časopisy z Primitivních dob. Bedlivě dohlédl, aby se bez poškození vrátily do jeho trvalého bydliště v 575. století.
Když člověk z Provozní čety ukládal poslední svazek do nákladní kabiny, Harlanovi se za zády vynořil Finge.
„Opouštíte nás, jak vidím.“ Finge volil slova tak, aby vyzněla co nejbanálněji. Široce se usmíval, avšak rty měl semknuté, takže zuby mu bíle prosvítaly jen tenkou škvírou. Ruce měl založené za zády a celou svou břichatou postavou se kolébal na patách.
Harlan se na svého nadřízeného ani nepodíval.
„Ano,“ zadrmolil bezvýrazně.
„Podám zprávu Hlavnímu analytikovi Twissellovi,“ řekl Finge, „že jste své povinnosti Pozorovatele v 482. století vykonal naprosto uspokojivým způsobem.“
Harlan se nezmohl ani na slůvko poděkování. Přihlížel mlčky.
„Zatím neohlásím,“ pokračoval Finge náhle mnohem tišším hlasem, „váš nedávný pokus o fyzický útok proti mně.“ Ačkoli si na tváři podržel úsměv a oči mu hleděly mírně, vyzařovalo z něj kruté zadostiučinění.
„Jak si přejete, pane Analytiku,“ řekl Harlan a vrhl na něj ostrý pohled.
Událost číslo dvě: Znovu se usídlil v 575. století.
Téměř okamžitě po návratu se setkal s Twissellem. Pohled na to maličké tělíčko zakončené nahoře tváří skřeta ho jaksi potěšil. Stejně tak i pohled na bílou dýmající trubičku, kterou Twissell svíral mezi dvěma zahnědlými prsty a prudkým pohybem zvedal k ústům.
„Pane Analytiku,“ oslovil ho Har1an.
Twissell se právě vynořil ze své pracovny. Na okamžik na Har1ana zíral nechápavě, nepoznal ho. Rysy měl strhané a oči se mu únavou zavíraly.
„Ach, Provozní technik Harlan,“ řekl vzápětí. „Už jste hotov se svým úkolem v 482. století?“
„Ano, pane.“
Twissell zareagoval podivně. Pohlédl na hodinky, které i ve Věčnosti ukazovaly fyziočas, hodinu a datum, a pronesl:
„Hlavu vzhůru, chlapče, hlavu vzhůru. Báječné, báječné.“
Harlan cítil, jak se mu rozbušilo srdce. Při posledním setkání s Twissellem by smysl téhle poznámky jistě nepochopil. Nyní se domníval; že jí rozumí. Twissell byl unavený, jinak by asi nemluvil takhle přímo k jádru věci. Anebo se Analytik domníval, že poznámka je dostatečně zašifrovaná, aby jí nikdo nerozuměl, ačkoli se přímo dotýkala ústředního problému.
„Jak se daří mému Začátečníkovi?“ zeptal se Harlan co nejlhostejnějším tónem, aby nikoho ani ve snu nenapadlo, že jeho otázka nějak souvisí s tím, co právě řekl Twissell
„Dobře, dobře,“ odvětil Twissell. Zjevně přitom napůl myslel dál na své vlastní problémy. Dal si rychlého šluka ze své krátící se tabákové trubičky, rychlým pokývnutím se rozloučil a spěchal pryč.
Událost číslo tři: Začátečník.
Vypadal starší.
„Jsem rád, že jste se vrátil, Harlane,“ přivítal ho a dojem, že náhle jaksi dospěl, se zdál ještě pronikavější. Možná Harlanovi připadl jiný jen proto, že ho vždycky měl za svého žáka, zatímco nyní pochopil, že je o mnoho víc než jen pouhý Začátečník. Harlan teď věděl, že je obrovským nástrojem v rukou Věčnosti. V jeho očích Cooperova hodnota přirozeně stoupla.
Pokusil se to nedávat najevo. Nacházeli se v Harlanově bytě a Provozní technik radostně vnímal krémovou barvu porcelánu všude kolem sebe. Byl rád, že se konečně zbavil vyumělkovaných barevných skvrn 482. století. Snažil se ze všech sil, aby si tuhle divoce barokní představu spojil s Noys, ale viděl pokaždé jen Finga. S Noys se mu vybavovalo růžové, saténové šero, a co bylo podivné, liduprázdná strohost jednotlivých sekcí v Utajených stoletích.
„Díky, Coopere: Co tu s vámi prováděli, zatímco jsem byl…
