7. kapitola
Příprava zločinu
Harlan vstoupil do kabiny ve 2456. století a ohlédl se, aby se ujistil, že bariéra, která odděluje šachtu od Věčnosti, je skutečně nepoškozená a že ho Sociolog Voy nesleduje. Za poslední týdny si vypěstoval takový zvyk, pokaždé vrhl rychlý pohled přes rameno, aby se přesvědčil, že nemá v kabině nikoho za zády.
A potom, ačkoli se nacházel už ve 2456. století, nastavil řízení pro jízdu do budoucnosti. Sledoval, jak čísla na Časometru stoupají. Ačkoli se řítil doslova závratnou rychlostí, přesto mu zbývala dost dlouhá chvíle na přemýšlení.
Výsledek výpočtů Plánovače osudů ho doopravdy potěšil. Tím se změní i sám charakter jeho zločinu.
Za tenhle šťastný obrat musí Fingovi poděkovat. Věta ho zaujala naivním rýmem, který mu zněl v hlavě jako ohlušující dunění zvonů: za šťastný obrat Fingovi poděkovat, za šťastný obrat Fingovi poděkovat...
Po svém návratu do Věčnosti, po dnech strávených s Noys ve 482. století, se Harlan vyhýbal jakémukoli osobnímu kontaktu s Fingem. Jakmile se kolem něj sevřela Věčnost, přepadl jej i pocit provinění. Porušení přísahy, které mu ve 482. století přišlo jako nic, mu ve Věčnosti připadalo strašlivé.
Zprávu odeslal neosobní potrubní poštou a stáhl se do svých obytných prostor. Potřeboval si všechno promyslet, získat Čas a přivyknout na vnitřní změnu, která se v něm udála.
Finge mu to však nedovolil. Od okamžiku, kdy Harlan svou zprávu zakódoval a vložil do potrubní pošty, neuplynula ještě ani celá hodina a Finge už si ho volal.
Analytikova tvář na něj shlížela z obrazovky videotelefonu. Jeho hlas pronesl: „Počítal jsem, že zajdete do své pracovny.“
„Už jsem vám zprávu odeslal, pane,“ odvětil Harlan. „Myslel jsem, že nezáleží na tom, kde vyčkám na svůj nový úkol.“
„Opravdu?“ Finge letmo přelétl zrakem svitek fólie, který svíral v rukou, zarazil se, přimhouřil oči a zíral na kódy.
„Ta zpráva bude sotva úplná,“ pokračoval. „Smím vás navštívit?“
Harlan ani okamžik nezaváhal. Ten člověk byl jeho nadřízeným, a kdyby odmítl, ačkoli se Finge pozval sám, dalo by se to vykládat jako porušení pracovní disciplíny. Připadlo mu, že by tak jen mohl upozornit na své provinění, a to si jeho zjitřené, rozbolavělé svědomí nemohlo dovolit.
„Prosím, pane Analytiku, budete vítán,“ pronesl stroze.
Fingova úlisná změkčilost vnesla do Harlanova ryze účelově zařízeného bytu neladící epikurejský prvek. 95. století, jeho původní domov, mělo sklon ke spartánské podobě bydlení a Harlan se nikdy nedokázal od tohoto stylu oprostit. Křesílka z kovových trubek pokrýval nátěr, který měl připomínat dřevo - i když nápodoba nebyla příliš úspěšná. V jednom z rohů místnosti stál nevelký kus nábytku, který se od stylu Harlanova domova dost výrazně odlišoval.
Téměř okamžitě přilákal Fingovu pozornost.
Analytik se jej dotkl masitým prstem, jako by jej chtěl zkoumat.
„Copak je to za materiál?“
„Dřevo, pane,“ odvětil Harlan.
„Opravdové dřevo? Skutečně? Úžasné! Počítám, že jste používali dřevo ve vašem rodném století?“
„Používali, pane.“
„Rozumím. Žádné nařízení to nezakazuje, Provozní techniku.“ Prst, jímž se předtím nábytku dotkl, si oprášilo boční šev na kalhotách. „Ale nejsem si jistý, že si počínáte rozumně, když připustíte, aby vás ovlivňovala kultura vašeho rodného století. Dokonalý příslušník Věčnosti se přizpůsobuje každému prostředí, které ho obklopuje. Například já pochybuji, že jím příborem z energie častěji než dvakrát za pět roků.“ Povzdechl si. „Přestože pokaždé, když se jídlo dotkne něčeho hmotného, mám pocit nečistoty. Ale nepodlehnu. Nevzdám to.“
Očima se znovu vrátil k dřevěnému nábytku. Nyní však držel obě ruce za zády a otázal se: „Copak to je? K jakému účelu to slouží?“
„Knihovna,“ odvětil Harlan. Přepadlo ho nutkání zeptat se Finga, co cítí teď, když má ruce složené na zadku. Nepřipadal by si čistější, kdyby měl šaty a celé tělo složené z čistých, neposkvrněných energetických polí?
Finge zvedl obočí. „Tak knihovna. Pak ovšem ty předměty, které spočívají na policí…