17. kapitola
Kruh opět uzavřený
Obavy ho sužovat nepřestávaly. Naopak, ve dnech příprav na cestu se prohlubovaly. Postavily se mezi něho a Twissella, pak dokonce i mezi něj a Noys. Když nadešel den odjezdu, byl celý znervóznělý.
Když se Twissell vrátil ze zasedání subkomise Rady, přece jen se v něm probudila špetka zájmu. „Jak probíhalo jednání?“ zeptal se.
„Nebyla to ta nejpříjemnější rozprava, jaké jsem se kdy zúčastnil“, odvětil Hlavní analytik unaveně.
Harlan už chtěl jít po svých, ale pak porušil mlčení a zabručel: „Doufám, že jste jim neprozradil nic...“
„Ne, ne,“ rychle odvětil Twissell. „Neřekl jsem jim o té dívce ani o tom, že jste to byl vy, kdo poslal Coopera do špatného století. Prohlásil jsem to za nešťastnou chybu, za selhání přístrojů. Všechno jsem vzal na sebe.“
Harlan pocítil, že ho hryže svědomí, které už dávno neměl čisté. „Z toho můžete mít nepříjemnosti,“ konstatoval.
„Co mi můžou udělat? Musí počkat, než chybu napravím, vrhnout se na mě můžou teprve až potom. Jestli se nám to nepodaří, pak už nikomu z nás nebude hrozit ani trest, ani nic jiného. A jestli uspějeme, úspěch mě nejspíš ochrání. A jestli ne...“ Stařec pokrčil rameny. „Beztak jsem si řekl, že se pak vzdám všech funkcí ve Věčnosti.“ Odkudsi vylovil novou cigaretu a odhodil ji sotva do půlky vykouřenou.
Povzdechl si. „Raději bych jim o tom vůbec nic neřekl, ale nedalo se jinak. Neměli bychom kabinu, ve které by se dala překonat spodní hranice Věčnosti.“
Harlan se odvrátil. V myšlenkách se mu neustále objevovaly stejné otázky, které ho zaměstnávaly po celé poslední dny a vytěsnily mu z hlavy všechno ostatní. Nezřetelně zaslechl, že Twissell cosi říká a pak otázku opakuje.
„Promiňte?“
„Ptal jsem se, jestli je ta vaše dívka připravená, hochu. Chápe, do čeho se pouští?“
„Je připravená. Všechno jsem jí řekl.“
„Jak to přijala?“
„Cože? No, asi tak, jak jsem očekával. Nemá strach.“
„Vyrazíte za necelé tři fyziohodiny.“
„Já vím.“
Náhle si už neměli dál co říct. Harlan zůstalo samotě se svými úvahami a stravujícím vědomím úkolu, který musí zvládnout.
Když Údržbáři naložili zásoby a překontrolovali funkci přístrojů, objevil se Harlan s Noys ve variacích na oděvy, které se měly blížit tomu, co se nosilo ve velkoměstech na počátku 20. století.
Noys pozměnila Harlanův návrh na to, jak by měly vypadat její šaty. Byla obdařená jakýmsi neomylným instinktem, pokud se týkalo odívání a estetického vzhledu, o němž tvrdila, že je ryze ženský. S rozmyslem si modely vybrala z dobových inzerátů, které nalezli v Harlanových obrázkových časopisech, a pak podrobně přezkoumala jednotlivé součásti oděvu, které objednala v tuctu různých století.
Občas se přitom Harlana zeptala: „Co si o tom myslíš?“
„Pokud to má být záležitost instinktu,“ pokrčil rameny, „nechám to na tobě.“
„To je ale špatné znamení, Andrewe,“ odvětila lehkým tónem, v němž kdesi zazvonila neupřímnost. „Jsi nějaký ústupný. Co je s tebou? Nějak nejsi ve své kůži. Pozoruju to na tobě už několik dní.“
„Nic mi není,“ řekl Harlan plytce.
Když je Twissell poprvé spatřil v kostýmech domorodců z 20. století, dokonce se zmohl na chabou poklonu. „Pročas,“ zvolal, „ti lidé v Primitivních dobách nosili tak ošklivé šaty, a přece nemohou zakrýt vaši krásu, moje - moje milá.“
Noys se na něj teple usmála a Harlan, jenž stál mlčky opodál, byl nucen připustit, že Twissellův obstarožní galantní výlev v sobě má zrnko pravdy. Šaty, které měla Noys na sobě, vůbec nezdůrazňovaly křivky její postavy, jak by měly. Na rty a na tvář si naplácala jakési barevné skvrny a namísto vytrhaného obočí si namalovala ošklivé čáry. Nejhorší ze všeho však bylo, že si bezohledně ostříhala svoje krásné vlasy. A pořád zůstávala krásná.
Harlan si už pomalu zvykal na nepohodlný opasek, na to, že ho šaty tísní v podpaží a v rozkroku a že hrubá tkanina má bezvýraznou barvu myšího kožíšku. Pro něho totiž nebylo nijak nezvyklé nosit podivné oděvy různých století.
„Vážně jsem chtěl do kabiny instalovat ruční ovládání,“ …
