10. kapitola
V pasti
Najednou mu to připadlo jako zákonité. Byla to dokonalá ironie osudu. Naposledy vstoupil do Času, Fingovi přímo před nosem, naposledy šel s příslovečným džbánem pro vodu. Samozřejmě, že ho přitom museli chytnout.
Byl to Finge, kdo se tak smál?
Kdo jiný by ho asi stopoval, schovával se v záloze, ve vedlejším pokoji, a měl důvod k bujnému smíchu?
No dobře, je tedy už všechno ztraceno? A protože si to v oné strašlivé chvíli doopravdy myslel, nepokusil se znovu uniknout do Věčnosti. Postaví se Fingovi.
Zabije ho, když to bude nutné.
Harlan nakročil ke dveřím, za nimiž se ozýval smích, nakročil k nim měkkým, rozvážným krokem úkladného vraha. Vypjal automatické ovládání dveří a pomohl si rukou. Dva palce. Tři. Otevřely se bez zavrzání.
Muž v sousední místnosti byl k němu obrácený zády. Postavu měl však na Finga příliš vysokou. Tenhle fakt pronikl dokonce i do Harlanovy ochromené mysli a varoval ho, aby už dál nepokračoval.
Potom, když pominulo ochromení, které oba muže zmrazilo, ten druhý se kousek po kousku otočil.
Harlan však nevyčkal, až se střetnou tváří v tvář. Ještě ani nespatřil jeho obličej z profilu, když jej přepadla vlna hrůzy a děsu. Sebral poslední zbytky sil a vyrazil zpátky ze dveří. Mechanismus je za ním nehlučně zavřel.
Harlan vrávoral od dveří dovnitř do knihovny. Lapal po dechu, usilovně jej nasával a zase vytlačoval z plic a srdce mu přitom divoce bušilo, jako by se mu chtělo vyrvat z těla.
Finge, Twissell ani celá Časová rada by ho nedokázali takto vyvést z míry. Neochromil jej děs z něčeho hmotného. Byla to spíš jakási nadpozemská hrůza z obrazu, který se mu naskytl.
Sesbíral rozsypaná pouzdra s filmy, ukryl je do zavazadla a po dvou nezdařených pokusech se mu podařilo znovu nalézt vchod do Věčnosti. Prošel jím, nohy se mu pohybovaly zcela mechanicky. Nějak se dostal až do 575. století a do svého obydlí. Ačkoli si docela nedávno v duchu pochvaloval, že je Provozním technikem, nyní to ocenil znovu, protože jeho funkce jej opět zachránila. Potkal sice cestou pár příslušníků Věčnosti, ale všichni okamžitě odvrátili pohled, anebo se jako obvykle tvářili, jako by vůbec neexistoval.
Bylo to jeho štěstí, protože měl stále ve tváři vepsaný šok, a marně se snažil, aby se mu do ní vrátila krev. Jenže nikdo o něj ani okem nezavadil a Harlan cítil vděčnost k Času a Věčnosti či jiné slepé síle, která spřádá lidské osudy.
Neviděl sice muži, jehož v Noysině domě potkal, přímo do tváře, ale s hroznou jistotou věděl, kdo to byl.
Tehdy, když Harlan zaslechl v domě hluk poprvé, se právě zasmál. Smích mu uťal pád jakéhosi těžkého předmětu ve vedlejší místnosti. Podruhé se kdosi zasmál vedle a on, Harlan, upustil zavazadlo s filmy. Když se tehdy poprvé obrátil, ještě zahlédl, jak se zavírají dveře. Podruhé zavřel dveře právě ve chvíli, kdy se cizí muž otočil.
Střetl se sám se sebou!
Stál prakticky tváří v tvář své vlastní podobě staré jen několik fyziodní, ve stejném okamžiku a prakticky na tomtéž místě. Nastavil špatně ovládání, nastavil je na tentýž okamžik, kdy už jednou do Času vstoupil.
Harlan se setkal s Harlanem.
Po následující dny jej při práci sužoval stín prožité hrůzy. Spílal si, že je zbabělec, ale nemohl si pomoci.
A skutečně se od toho dne všechno začalo kazit. Na vlastní kůži prožil Paradox, Časovou smyčku. Klíčový okamžik nastal, když nastavil průchod do 482. století a nějak se mu podařilo nastavit jej špatně. A od té chvíle bylo všechno na levačku.
Změna Skutečnosti ve 482. století se odehrála právě v tomhle depresivním období a všechno ještě prohloubila. V posledních dvou týdnech mu prošly rukama tři navrhované Změny Skutečnosti obsahující drobné chybičky a nyní se mezi nimi rozhodoval, ale nedokázal se přimět k jakékoli akci.
Nakonec vybral Změnu Skutečnosti číslo 2456-2781, V-5, a to z mnoha důvodů. Ze všech tří se nacházela nejdále v budoucnosti, byla nejvzdálenější. Obsahovala zcela nepatrnou chybičku, jež však byla závažná z hlediska lidského života. Vyža…
