Dvacátá pátá kapitola
Petr se cestou po můstku k raketě, ze které za necelou půlhodinu uvidí vzdalující se Zemi, ani jednou neohlédl. Franklin chápal, proč má syn tvář odvrácenou na druhou stranu. Osmnáctiletý mladík na veřejnosti nepláče. Totéž platí pro ředitele důležitých úřadů ve středních letech, dodal v duchu.
Anna takovými zábranami netrpěla. Plakala nahlas a nedokázala ji uklidnit ani Indra. Až ve chvíli, kdy se dveře rakety zavřely a všechny ostatní zvuky překryla varovná siréna, která se spouští třicet minut před startem, přešly její vzlyky v posmrkávání.
Nával přihlížejících diváků, mezi kterými nechyběli přátelé a příbuzní, kameramani a představitelé Ministerstva vesmírných projektů, začal ustupovat před pohyblivými zábranami. Franklin držel za ruce manželku i dceru a nechal se unášet davem. Jaké naděje a obavy, bolesti a radosti teď prožívá! Snažil se rozpomenout na své pocity při prvním startu. Ta chvíle patřila určitě k největším okamžikům jeho života, ale vzpomínky na ni se vytratily, překryté třiceti lety dalších zážitků a zkušeností.
Petr teď startoval na cestě, po které se jeho otec pohyboval před několika desítkami let. Franklin synovi přál, aby ho mezi hvězdami čekalo víc štěstí než jeho. Toužil být alespoň na chvíli v Port Lowellu, až Irena přivítá chlapce, který by mohl být jejím synem a přemýšlel, jak nevlastního bratra přivítají Roy s Rupertem. Byl si jist, že ho rádi uvidí. Petr nebude na Marsu tak osamělý, jako kdysi poručík Walter Franklin.
Tiše sledovali, jak minuty ubíhají. Touhle dobou bude Petr určitě natolik zabraný do úvah o vzrušujícím vzdáleném světě, který mu bude po celý příští týden domovem, že mu na stesk z odloučení od rodiny nezbyde čas. Není možné se na něj zlobit, že upírá pohled na nový život, který před ním leží v celé své nepoznané lákavé svůdnosti.
A co tvůj vlastní život? zeptal se Franklin v duchu sám sebe. Když teď vypravil syna do světa, muže říct, že je úspěšný? Najít na tuto otázku pravdivou odpověď bylo těžké. Spousta jeho pokusů a snah skončila nezdarem, nebo dokonce katastrofou. Bylo mu jasné, že vyššího postavení ve státní službě už nedosáhne. Jistě, je hrdina, ale svou nečekanou podporou Maha Thery si proti sobě poštval spoustu lidí. Na povýšení už nemá naději, a vlastně o něj ani nestojí, protože chce během následujících pěti až deseti let dokončit reorganizaci Úřadu pro chov velryb. Mnohokrát mu dali jasně najevo, že když se zasloužil o změnu situace - obvykle se o ní mluvilo jako o šlamastyce - měl by ji také vyřešit.
Jedna věc mu nebyla stále jasná. Kdyby necítil podporu veřejnosti a co víc, trvalé přátelství senátora Chamberlaina, odhodlal by se prosazovat své nové přesvědčení? Jako hrdina milovaný celým světem, i když jen nakrátko, to měl jednoduché. Postavil se na místo pro svědka a přednesl svůj názor. Jeho nadřízení mohli proletět stropem, ale nezbývalo jim nic jiného, než to s předstíraným klidem velkoryse přijmout. Občas si přál, aby k té nehodě nedošlo, nebo aby ji aspoň nemusel řešit právě on. Konec konců, bylo jeho svědectví rozhodující? Měl podezření, že ano. Výsledek referenda byl těsný a Maha Thero by bez jeho podpory ničeho nedosáhl.
Do myšlenek mu pronikla tři ostrá zahoukání sirény. V následujícím tichu, které stále ještě zneklidňovalo pamětníky éry raket, se rozměrná stotunová loď vznesla a začala stoupat do prostředí, pro které je určena. Necelý kilometr nad planinou vytvořila vlastní gravitační pole, takže její pohyb přestal odpovídat pozemským měřítkům a označení nahoru a dolů. Nasměrovala příď k obzoru a chvíli visela ve vzduchu jako obrovský kovový obelisk, který se zázrakem ocitl v oblacích. Potom se za naprostého ticha proměnila v čáru a obloha byla pustá.
Napětí povolilo. Ozvalo se několik vzlyků, ale převládal smích a žertování, možná trochu přehnaně veselé na to, aby šlo od srdce. Franklin objal jednou rukou Indru, druhou Annu a vedl je k východu.
Nekonečná vesmírná moře odkázal synovi ochotně a s radostí. Jeho oceány mu…
