Třetí kapitola
Když Franklin zahlédl Indru Langenburgovou poprvé, měla ruce až po lokty od krve. Vytahovala vnitřnosti z třímetrového žraloka, kterého právě kuchala. Velké zvíře leželo bílým břichem otočené ke slunci na písečné pláži, po které se Franklin vydal na ranní procházku. K háčku v jeho tlamě byl stále ještě připevněný silný řetěz. Zřejmě se chytil v noci a po opadnutí vody po odlivu zůstal ležet na suchu.
Franklin se zastavil a chvíli sledoval zvláštní spojení krásné dívky a mrtvého zvířete. Potom zamyšleně prohodil: „Víte, tohle je přesně to, na co se rád před snídaní podívám. Co to vlastně děláte?“
Dívka k němu zvedla opálenou oválnou tvář s vážnýma očima. Třiceticentimetrovým ostrým nožem, který způsobil tu spoušť kolem, dál pokračovala v práci a odborně se prořezávala chrupavkou a vnitřnostmi.
„Píšu studii,“ ozval se hlas stejně vážný jako oči. „Týká se obsahu vitamínů v žraločích játrech. To znamená ulovit spoustu žraloků. Tohle je tento týden můj třetí. Chtěl byste nějaké zuby? Mám jich spoustu. Jsou to hezké suvenýry.“
Přesunula se k hlavě a vsunula nůž mezi čelisti, zajištěné dřevěným špalíkem. Stačil jeden rychlý pohyb zápěstí a z žraločích úst se uvolnil náhrdelník nebezpečných trojúhelníků, připomínajících kostěnou pásovou pilu.
„Ne, díky,“ odmítl Franklin a doufal, že se dívky nedotkne. „Nenechte se mou přítomností rušit.“
Odhadoval, že je jí sotva dvacet. Nijak ho nepřekvapilo, že na tak malém ostrůvku potkává neznámou tvář, protože vědečtí pracovníci z výzkumné stanice se s úředníky a pracovníky výcvikového střediska vídali jen zřídka.
„Jste tady nový, že?“ prohodila bioložka a spokojeně hodila do kbelíku velký kus jater. „Na posledním večírku j sem vás neviděla.“
Franklina její vyzvídání pobavilo. Byl rád, že se setkal s někým, kdo ho nezná, nic o něm neví a jeho přítomnost tady v něm nevyvolává žádné spekulace. Poprvé od přistání na ostrově Heron měl pocit, že může hovořit volně a bez zábran.
„Ano - právě jsem zahájil zvláštní výcvikový kurs. Jak dlouho jste tady vy?“
Dal se s ní do řeči, protože mu v její společnosti bylo dobře. Ona to nepochybně věděla.
„Asi měsíc,“ odpověděla bezstarostně. Do kbelíku spadl s mlasknutím další kus jater. „Vyslala mě sem univerzita v Miami.“
„Takže jste Američanka?“ ujistil se.
„Ne,“ odpověděla dívka vážně. „Mí předkové pocházejí z Holandska, Barmy a ze Skotska. A aby to nebylo tak jednoduché, narodila jsem se v Japonsku.“
Franklin přemýšlel, jestli si z něj tropí žerty, ale z jejího výrazu usoudil, že to myslí vážně. Dívka byla hezká a příjemná, ale nemůže s ní trávit na pláži celý den. Do snídaně zbývalo čtyřicet minut a v devět hodin mu začíná dopolední výuka navigace v ponorce.
Na setkání brzy zapomněl, protože se setkával stále s novými tvářemi a okruh jeho známých se rozšiřoval. Intenzivní kurs mu neposkytoval moc času na společenský život a Franklin za to byl vděčný. Mysl měl plně zaměstnanou, ale snadnost, s jakou se učil, ho překvapila i uspokojovala. Ti, kdo ho sem poslali zřejmě moc dobře věděli, co dělají.
Mechanické znalosti - statistiky, nejrůznější fakta a údaje o vstupech a výstupech pro úřední zpracování - do něj nahustili v mírné hypnóze. Při pozdějších zkouškách, kdy se na magnetofonu zaznamenávaly správné odpovědi, se potvrdilo, že informace mu uvízly v mysli a nedošlo k tomu, co se občas přihodilo, kdy údaje prošly myslí, aniž by zanechaly trvalou stopu.
S touto součástí Franklinova výcviku neměl Don Burley nic společného, ale přestože jeho svěřenec byl v péči jiných kolegů, volno neměl. Vrchní instruktor využil možnost uchvátit Dona do svých spárů a s velkým taktem a neodolatelným šarmem mu nabídl, že když mu to jeho další povinnosti umožňují, jistě by rád učil ve třech právě probíhajících kurzech. Don neměl možnost odmítnout a jeho představa o příjemné dovolené se neodvratně rozplývala.
V jednom směru se ale jeho obavy nesplnily. Ukázalo se, že s Franklinem není tak obtížné vyjít, pokud se člověk vyvaruje všech osobníc…
