To už mi závěr brokovnice pumpoval v ruce a oranžové světlo a řev výstřelů plnily chodbu. Broky trhaly překvapené útočníky na kusy, ale hrnuli se další a další. Ustoupil bych, jistě, kdybych mohl utíkat.
„Patejli! Stahujeme se do severního křídla! Pomozte nám!!!“ ozval se čip Danieliným hlasem. Už se nedivím ničemu.
„A kdo pomůže mně,“ řekl jsem a trhl závěrem. Další cákanec krve oživil starý štuk, další trhnutí a místo výstřelu se ozvalo tiché, ale osudové cvaknutí. Mužů v maskách bylo v chodbě stále víc než dost.
Upustil jsem prázdnou zbraň na podlahu.
„Došly mu náboje, hajzlovi!“
„Panebože, zabil Micka! A malýho Paula!“
„Máme je sice brát, ale my teď a tady zajatce nebereme,“ řekl jeden z nich a vytáhl dlouhý nešikovný nůž. Přilba s vybouleninami na sluchátka mu dělala bachratou hlavu a infrabrýle se leskly.
„Uřízněte mu koule, seržante!“ Černé kombinézy mne svíraly ze všech stran.
„Správně, seržante. To s těmi koulemi ne, to s těmi zajatci ano.“
Zasadil jsem mu řemdihem tak strašnou ránu do přilby, že na mne vychrchlal půl mozku, než se skácel. Bylo fajn, že se na mne vojáci tak natlačili, nemusel jsem moc chodit.
Řemdih je takhle na blízko lepší než brokovnice. Ta koule na konci vám nikdy nedojde.
* * * * *
V křupání kostí, chropotu umírajících a po kolena v krvi jsem si zase připadal skoro normální - myslím tím skoro zdravý.
Když se zbytek Bratrů v chodbě zorientoval natolik, že se rozhodli utéci, vytáhl jsem z hromady mrtvol samopal a dočistil prostor. Střílel jsem je mezi přilby a límce neprůstřelných vest - zezadu to jde docela dobře.
* * * * *
V tichu, které nastalo, bylo slyšet jen žbluňkání tělních tekutin a sténání, které rychle umlkalo - pravda, ze severu byly slyšet vzdálené výbuchy a nepřetržité repetění automatických zbraní. Na druhý pokus jsem si řemdih zastrčil za opasek - zase se mi začínaly protahovat a vlnit ruce; koule řemdihu byla od všech těch nárazů horká a zdeformovaná. Ale ani já jsem nevyšel bez šrámů. Jedna z mála dávek, které mne zasáhly, prošla otvorem v krunýři a kulky se mi dostaly pod kůži. Bolelo to.
Za rozbitými okny se ozvalo hlasité šumění, jako by tam prolétalo hejno velkých ptáků. Strnul jsem a přitiskl se ke zdi. Proti krvavé malbě jsem byl ve svém tmavém oblečení neviditelný. Šumění odeznělo - ani mne nepřekvapilo, že severním směrem.
„Patejli! Utočí na nás!“ zaječel čip Danieliným hlasem. Odkud sakra zná moji frekvenci? A proč sakra dali vysílačku takově hysterce?
Vzdálený rachot automatických zbraní zmnohonásobil. Kulomet sestry Elizabeth vévodil.
„Asi tam opravdu budu muset,“ zasténal jsem a odlepil se od mazlavé stěny. Ohnul jsem se v pase a pracně začal mezi mrtvými vojáky hledat samopaly a zásobníky. Našel jsem i svou brokovnici, ale byla tak zalepená krví a vlasy, že byla nepoužitelná; stejně nemám patrony. Našel jsem i několik vodotěsných brašniček s univerzálními zásobníky jedenáctimilimetrových nábojů. Něco do kapes, dva do glocků. Pak nastal větší problém: jak na neohebných nohou projít chodbu plnou mrtvol.
Šlo to strašně pomalu a bolelo to. Bolest mi ulehčovalo jen mlaskání, s kterým se první mrtví začali vracet k „životu“.
* * * * *
Levou rukou jsem se opíral o zeď a klátil se za zvukem střelby. Čip se ozval už jen jednou, ale krom výkřiku žádné informace nepředal. Ani Stínová Elvira - natož její nevyvinutý nevycvičený klon - by nedokázala odolávat čtyřiceti upířím mrtvolám příliš dlouho. Že by tady někdo měl připravené stříbrné střely, v to jsem nedoufal, a na ty mrtvé by stejně byly na nic... Táhlo mne to na sever stále méně a pomaleji, ale musím: I neohebné nohy se někdy hodí. Elvira. Tak oni naklonovali Elviru. A použili ji, aby mne zavedla do Červeného kohouta - na okamžik mnou projel vztek, až temné schodiště přede mnou zrudlo. Aspoň jsem po něm dokázal vyjít a neomdlít.
Nohy a ruce se mi opět jaly protahovat, ale nezvládnutelné to začalo být až v druhém patře.
* * * * *
Takže jsem se musel chvíli vzpamatováva…
