Byl to nadzemní výbuch, asi ve sto metrech. Dvacet termojaderných sluncí vzplálo světlem, které bylo tak intenzivní, až bylo hmotné.
„Jo!!!“ zařval jsem a zas nebylo nic slyšet.
* * * * *
Vzápětí jsem zařval úlekem.
Exploze měly Armádu pod sebou odpařit - už dávno dávno z hlediska života termojaderného výbuchu. Už ke mně měl doletět i jejich zvuk.
Nedoletěl. Nikdy.
Světlo výbuchů zamrzlo v prostoru.
Vzápětí jsem spatřil, jak se od Opony ke každému z vírů žhnoucí energie táhne duhový šlahoun. Dvacet duhových pupečních šňůr.
V příštím okamžiku výbuchy zmizely.
A Opona se roztáhla na dvojnásobek.
* * * * *
Kdyby stroje mohly cítit hrůzu, a kdybych já mohl cítit hrůzu strojů, ječel bych hrůzou.
Armáda se okamžitě začala valit místo desetikilometrovým, dvacetikilometrovým pruhem. Už není slovo, kterým by se dala popsat: obrovská, nestvůrná, gigantická, titánská - nic z toho nevystihuje ani zlomek kráčejícího nesmírna. Nestalo se totiž, že by počet bytostí s šířkou Opony zřídl, byl stále stejně hustý. Valící se nekonečno se prostě zdvojnásobilo. Prostě.
Jen jsem doufal, že v letadlech další jaderné zbraně nejsou.
* * * * *
Na strojích je na druhou stranu skvělé, že nevnímají ani pocit zmaru a beznaděje, necítí ohromení, strach, nic. A jestli ano, tak velmi krátce.
Letadla vykopla kormidla a zaútočila střemhlav - zároveň se pode mnou prohnala další smršť - to byli ti dříve komáři, nyní velké černé vrtulníky bez oken. Boční rampy se ježily raketomety a svazky hlavní.
A pláň opět vzplála chorobně červeným světlem. Letadla - dokonale synchronně s vrtulníky - začala obrovskou Armádu párat všemi palubními zbraněmi. Proti vyjící oceli neměly žádné z bytostí šanci. Jak byly nahuštěny vedle sebe, smršť nebeských projektilů před sebou hrnula vlnu krve a těl. Obrovské pancéřované jezdce odstřelovaly vrtulníky z raketometů jednoho po druhém i s jejich gigazvířaty.
Stroje během několika desítek vteřin přelétly celé čelo Armády, plynule se otočily a začaly s druhou brázdou. Jejich první přelet ukrojil z nesmírné masy cizinců skoro padesát metrů široký pruh smrti.
Bytosti v dalších řadách naprosto nevšímavě dupaly v tělech padlých spolubojovníků.
Svazek strojů vyhlížel jako mrak, z kterého šlehají nepřetržité blesky. Přestože to vypadalo impozantně, věděl jsem, že nemají šanci Armádu byť i jen zpomalit. Pár minut po tom, co mechanismům dojdou náboje, Armáda dosáhne předchozích pozic. Navíc se v příštím okamžiku odrazila šestice kulovitých bytostí - zdánlivě nesmyslně - ale vzápětí - neuvěřitelně rychle - se od sebe poodrážely ve vzduchu a dvě vlétly mezi letadla. Výbuch ozářil mraky a hořící trosky zasypaly Armádu. Další šestice koulí se odrazila k smrtícímu biliáru, ale stroje se poučily:
Dvě helikoptéry začaly zbytek svazku krýt z boků a koule se ve vzduchu rozprskly na hnědé cáry.
A Armáda se valila dál.
* * * * *
Někde za mnou se ozvalo takové divné křupání a ječivé skřípání. Otočil jsem se. Z těch pravidelných hrbolů se klubaly nestvůry. Opět stroje.
Vypadaly jako největší obrněné vozidlo, jaké jsem kdy předtím viděl - krát deset. Byly daleko, daleko větší, než saladiny z legend. Byly větší než cokoli.
Z gigantických hor kovu vyjelo po dvou dvojitých raketometech. To skřípání byl zvuk obludných pásů a ZVUK Armády už nebyl tak všepohlcující.
* * * * *
Raketomety zaměřily nepřítele a začala jatka. Byl to mechanismus proti mechanismu. Síla proti počtu.
Bytosti Opony bez jediného zpomalení, stále tím samým tempem, zdolávaly hory svých mrtvých a pluly jezery krve. Obrněnce se roztáhly do šířky a jejich zbraně, pásy a radlice pravidelným tempem ukusovaly čelo Armády jako kombajny. Proti raketometným gigantům byli i pancéřoví megajezdci jen drncnutí v podvozku.
* * * * *
V uších mě svědil prach a kupodivu mne nic nebolelo, a dokonce jsem se mohl hýbat. Ležel jsem na břiše a smysl pro čas mi řekl, že od okamžiku, kdy na mne spadla střecha, uplynuly skoro přesně tři dny. Byla n…
