Letěl jsem nad ním, dokud mne nezastavil strach sálající z Opony.
Celou tu dobu se proud Protivníků ani nezpomalil, ani neztenčil, ani jinak nezměnil. Nebyly jich miliony, ale desítky milionů, stovky milionů. Stejný pružinovitý krok, stejné kalné oči, stejná barva kůže, stejné strnulé tváře. Smrt.
Pak jednorožci narazili do Opony a vůz zmizel.
* * * * *
„Merline!“ Můj hlas opět nezazněl.
* * * * *
A vzápětí se stalo něco nemožného. Tak nemožného, že nic tak nemožného se nikdy nestalo. V jediném okamžiku - v jednom jediném okamžiku - přestali z celé desetikilometrové šíře Opony proudit další Protivníci.
Přestože ZVUK stále trval, pro mne nastalo nejdelší ticho v životě - tedy doufám, že žiju. Po Oponě přeběhlo několik duhových pruhů, pak se vydula a Merlinův vůz se vrátil.
Z jednorožců se kouřilo a Merlin zhrouceně klečel na starých, krví zčernalých prknech.
* * * * *
Pojal mne pocit, jako by se mi zhmotnilo tělo. Cítil jsem tmu a vlhký chlad a kolem zněly nějaké nepříjemné bručivé a hvízdavé zvuky.
Prudký otřes, a byl jsem opět nad plání.
* * * * *
Byla to ona a nebyla to ona.
Po Merlinovi a obrovské Armádě nebylo ani stopy; vítr foukal jako dřív, nebe bylo nízké jako dřív, mraky letěly jako dřív, svět vypadal studeně jako dřív, jen Opona byla mnohem, mnohem širší než dřív.
I duny pode mnou se změnily. Nejdřív jsem si nebyl jist čím, ale když si je mé oči přitáhly, zjistil jsem, že to jsou kosti. Miliardy a miliardy kostí navršených do obrovských kup a vrstev. Kosti Protivníků, kosti lidí, kosti bytostí, jaké jsem nikdy neviděl. Byly propletené zteřelými cáry maskovacích obleků, rozdrcenými krunýři, velkými zubatými střepinami, zkorodovanými zbraněmi a rozbitými přilbami. V kostech se tyčily ohořelé a prorezivělé stroje od obyčejných tanků přes trosky letadel po kovové obludy, vypadající jako pojízdné kopce. Všechny musely být zničeny už před dlouhými staletími.
Přelétl jsem na jiné místo a mezi kostmi, kterých tady nebyly takové stohy a které byly jen a jen protivnické, jsem objevil rozdrolené zbytky betonových pevnůstek. Zohýbané a korozí ohlodané hlavně se skláněly k zemi a vítr jimi prosíval písek. Tady mezi lebkami a pětikloubými hnáty prorůstala tráva - na krví prosáklé zemi se jí nedařilo nijak lépe než dříve a všude se točily drobné víry sněhu. Tentokrát byl ještě bělejší, protože písek ztmavl, jako by zrezivěl.
V zátylku jsem ucítil známé trnutí a otočil se.
Dnes to nebyl černý vůz a dnes pláň nekončila spojnicí šerého nebe a stínů. V dálce, přesně proti Oponě se táhlo... se tyčilo... tkvělo... Vypadalo to jako zubatá radlice buldozeru křížená se středověkým hradem - jen to bylo asi dvacet kilometrů široké a tři vysoké.
* * * * *
Na žádné z planet, které jsem kdy navštívil, jsem neviděl nic takového, tak nekonečného. Mozek se vzpíral přijmout, že je to dílo lidí a ne přírody; vnímání takových proporcí v takovýchto vztazích člověku prostě není dáno.
Jak si mé oči gigantickou stavbu přitahovaly, detaily už byly přijatelnější. Zdánlivě jednolitý povrch se drolil na bašty a palisády, kulometná hnízda, daleko předsunuté dělové věže, automatické raketomety, kryté mosty, pozorovací stanoviště... Všechno bylo opotřebované bojem a věkem. Černý kámen byl ohořelý, natavený, místy rozbrázděný krátery - ty největší byly kdysi dávno pečlivě opravené.
Z některých věží jsem vnímal lidské bytosti. Ti lidé neměli strach, jen byli unaveni dlouhou, předlouhou ostražitostí a nudou.
A od Opony se ozval ZVUK.
* * * * *
Opět ten pocit těla.
Ležel jsem na zádech a do úst mi kapalo něco sladkého, něco plného energie.
Okolí vypadalo na středověkou mučírnu a páchlo jako každá mučírna. Na stěnách viseli lidé, které znám: Magde, barman Darkness, doktor Wright.
Všichni přikováni moderními lesklými řetězy. Oddechl jsem si: žádný středověk.
Temnota se vrátila.
* * * * *
Hory kostí zmizely a pláň pokrývaly mnohametrové závěje šedobílého prachu tančícího s větrem; mezi šed…
