Křižák proti mně šel jako sama smrt a mikrofon kamery ve vestibulu naprosto skvěle přenášel dunění jeho kroků. Ztuha jsem se zvedl na kolena, zakýval se, padl na obličej, zůstal přesně vypočítanou chvíli ležet, a pak jsem se naprosto vyčerpaně vyhrabal na nohy. Z rukávu rozervaného saka jsem nechal vyklouznout řemdih. To je zajímavé, přišel jsem na to ještě včera v noci, těsně, co jsem „spravil“ kombinézu. Ten řemdih se nějakým záhadným způsobem stal mou součástí, součástí mého organismu. Mohu ho generovat, kdy chci, a mohu ho i jako svůj organismus ovládat.
Zatočil jsem rukou a ozubená koule mi zahvízdala nad hlavou. JÓÓÓ!!!
* * * * *
Křižák po mně znovu sekl a mezi prsty mu syčel vzduch. Sehnul jsem se a zasadil mu zničující ránu do kolena. Kloub povolil a uražené lýtko nádherně rotovalo nad ulicí a prorazilo dveře modrého nissanu - blýskavé střepy se rozlétly na všechny strany. JÓÓÓÓÓÓ!!!!!! Křižák okamžik balancoval, padl na koleno druhé nohy, a jak se na mne snažil dosáhnout, jeho ruce se změnily ve dva mlýnky na maso. Odrazil jsem se, vytočil mezi blýskavými víry salto mortale a ve směru, aby to kamera mohla pěkně brát, mu uštědřil ránu řemdihem.
Do hlavy.
Ozubená koule vysekla do kovového spánku ozubený otvor a na druhé straně vylétla omotaná pokročilou elektronikou. Dotočil jsem druhé salto a dopadl mu oběma nohama na ramena.
Křižák chvíli čněl, pak se pode mnou složil jako šraňky. Nedá se to popsat jinak, než že národ řval nadšením.
* * * * *
Unaveně jsem se usmál do kamery a těžce sestoupil z padlého protivníka - zchvácený, ohořelý, usmívající se hrdina, to zabere vždy. Gesta a symboly, to je to, co působí. Cítil jsem všeprostupující vlnu dojetí a nadšení a věděl jsem, že až si znovu sednu do křesla ve studiu, nebudu muset používat polopravdy a modulaci.
Ještě jsem se krátce zamyslel, jak zařídit, aby mi kouř z efektně dýmající kravaty nerozmazával obličej, a že je škoda, že nikdo netočil včerejší bitvu v New Hiltonu - jak jsme se tam dramaticky stavěli jeden před druhého a zachraňovali si život - to by byly záběry!
* * * * *
Samozřejmě, všechno dopadlo jinak.
Lidé sice byli nadšeni z toho, co dokážu, ale jejich další úvaha byla, že když dokážu tohle, dokážu všechno. Tak proč by se oni měli disponovat. Tudíž, když přišel čas boje, byl jsem sám.
Tedy skoro.
Jinak se nám během prvních tří dnů po odražení Duhového podařilo uvést alespoň Anglii jakž takž do chodu. Opravdu jen jakž takž, ale rozjela se výroba jídla, dodávky energií se stabilizovaly, opravářské čety vyjely do poničených ulic, a hlavně, spustily všechny televizní stanice.
Protože se mi podařilo zamknout sílu Knih Pravdy, všichni, kdo přísahali, se mohli začít chovat (a myslet) normálně - nikdo na celém světě už z knižních důvodů neuhořel.
Včera ráno jsme byli na pohřbu Daniely a symbolickém pohřbu Zahartofa a ostatních. Bylo to smutné a bylo tam přes sedm set novinářů.
V Anglii jsme proti světu napřed také díky sestrám řádu svatého Sebastiana a hlavně díky McCrackenovi a jeho policejní organizaci. Nikdy bych nevěřil, že někdy spojím slova „díky“ a „policejní“. Jinak to ve světě vypadá všelijak. Ale záznam mého boje s monstry je nejčastějším a stále znovu a znovu žádaným programem, takže když se v televizi objevím na živo, má mé slovo váhu.
Během oněch tří dnů lidé na Bratry skoro zapomněli - dravá menšina se v nové době snažila urvat co největší krajíc, konzumní většina se snažila najít stabilitu v dřívějších stereotypech a těch pár křiklounů dohnali k pořádku McCrackenovi muži. Staří politici, ti, kteří se příliš nezkompromitovali, už organizovali volby, přičemž jiní než více či méně zkompromitovaní politici nebyli - pokud by tedy někdo nechtěl začít s výlovem Temže.
Ale Bratři nezapomněli.
* * * * *
Věděl jsem, že někde musí být obrovská Armáda z Opony. Ale protože jsem v prvních třech dnech neměl ani vteřinu volnou a protože dali pokoj, nepídil jsem se po nich.
Čtvrtý den v devět hodin ráno se místo v…
