Ten úder by urazil kokos ocelové soše. Já jen vzdal tichý dík vědcům svého klanu, kteří vyvinuli fóliový implantát, který chrání mou hlavu a krk. Vzpomněl jsem si také, jak jsem tehdy přemýšlel, jestli neušetřit a na ochranu krku se nevykašlat - přece, v boji mám vždycky bojovou kombinézu.
„Nejlepší investice v životě,“ řekl jsem. Vertol si překvapeně prohlížel prsty - byly rozdrcené na kaši. Věděl jsem ale, že to dlouho nevydrží, napružil se jako předepjatá ocel a vší silou mu vystřelil pravý hák do zubatého obličeje.
* * * * *
Tentokrát zareagovat nestačil.
Jeden ze stříbrných prstenů ho přes ret zasáhl do kořene levého špičáku, otřes se mi po kostře přenesl do lebky a na okamžik mi rozostřil zrak. V tom otřesu bylo zřetelné křupnutí - a mé posilovači prorostlé tělo to nebylo.
„Vypláchněte si, prosím,“ chytil jsem vyražený zub a kotoulem vzad se dostal na nohy. Vertol se držel za pusu a pozadu se potácel k baru. Stál jsem mezi ním a východem a dobře jsem si to uvědomoval. A také mne napadlo, že někde v igeliťáku mám trochu stříbra do piezogunu. Proklel jsem se, že jsem zbraň nenabil.
* * * * *
„Tak co, Švéde, jako dentista ujdu, ne?“ Strčil jsem bělostný zub do kapsy a druhou rukou šmátral v troskách oblečení po stříbrných pilinách.
Mohl bych ho aspoň pocukrovat.
Bohužel, na to potácení jsem mu prachsprostě nalétl. Jestli v prvních okamžicích bylo pravé, pak už ne.
Vertol zase předvedl jeden z těch mnohametrových skoků zakončených kopem. Zasáhl mne opět do ramene, takže mne rána nejen odhodila, ale i roztočila jako buddhistický mlýnek. Opět. Svět zavířil, standardní praskání dřevěných stolů, křupavé zvuky drcených cihel a situace se opakovala: Zase nade mnou klečel a zase rozmach. Tentokrát se vyvaroval použít pěst a pro změnu mi mířil prstem do oka. Bohužel do toho, co mi tehdy vydloubl Seydelmann.
* * * * *
To by se mohlo povést, napadlo mne tak maně. Ta divoká rotace před pár okamžiky způsobila, že jsem Vertolovu černě zjizvenou jednozubou bradu viděl třikrát a nebyl jsem si zcela jist, do které mám praštit.
Prst proti mému oku vylétl - vlastně tři prsty. Jak se mi do chudáka oka jenom vejdou?
Zvláštní; na to, jak rychlý ten pohyb byl, se mi zdálo, že trvá věčnost. Stihl jsem odhadnout, že jeho průbojná energie bude vyšší než u střely z protileteckého kanónu. A stihl jsem i odhadnout, že mi přímá masáž mozku nijak neprospěje.
Ale přitom jsem i vnímal, že něco sviští. A ty prsty to nebyly. Něco se mi v okraji zorného pole tak divně zablesklo. Pak se prsty zastavily a pak zmizely. Spolu s celým Vertolem.
V slabém světle svíček se nade mnou tyčil druhý upír... Ne ne, zatřásl jsem hlavou. Byl to barman a v rukou měl tu obrovskou bitevní sekeru.
* * * * *
Za dvě vteřinky už jsem byl v pořádku (na kolenou), sebral glock a už jsem stál - Vertol se svíjel na zemi, rozseknutý skoro vejpůl.
„Hezká rána,“ ukázal jsem na sekyru. „Teď se doporučuju nedívat,“ nahmatal jsem jeden ze dvou zabroušených stříbrných křížů, které mi zbyly.
„Co chcete dělat?!“ barmanovi po obličeji tekl pot a rozmýval mu masku.
„Rána to byla sice hezká, ale ten parchant by se z toho vzpamatoval,“ kývl jsem na Vertola, který se s buldočí vůlí plazil z mého dosahu.
„Snad nechcete dobít... zavraždit raněného nepřítele???!!!“
„Proč ne? Jsem přece ve výhodě,“ podíval jsem se na něj: „Nevěřte všemu, co se říká o svatých...“ V té chvíli se nahoře nad schody rozlétly dveře: „Je tady! Určitě je! Sledujte mrtvolu!“
Kdo má sledovat jakou mrtvolu se ukázalo vzápětí. Bratrům konečně došlo, že když budou následovat nějakého oživlého mrtvého, dovede je ke mně. A když si ho nebudou moc všímat, ani jich moc nepobije. Zřejmě zombíkovi poskytli i automobil.
Proč se sakra nikdo nedrží mého geniálního plánu, že mne napadnou až u šlupky?!
Milky Sam skočil ze schodů naplacato, a než se stačil cihlový prach pořádně rozlétnout, už po mně šel.
„Je tu někde zadní východ?“ obrátil jsem se na barmana.
„Zadní...?“
„Východ! Rychle…
