DENÍKOVÝ ZÁZNAM: SOL 475
Mám problém.
Včera jsem sledoval dva přechody Phobosu a v noci viděl Deneb. Provedl jsem co nejpřesnější výpočty a dospěl k výsledku, jaký jsem si nepředstavoval. Zdá se, že jsem narazil přesně na střed kráteru Marth.
Krucinál.
Můžu jet buď na sever, nebo na jih. Jeden směr by byl pravděpodobně lepší než ten druhý, protože by znamenal kratší objížďku.
Usoudil jsem, že by nezaškodilo, kdybych aspoň zkusil zjistit, který z nich to je, a dnes ráno jsem vyrazil na procházku. Na vyvýšený okraj kráteru jsem to měl zhruba kilometr. S takovou vzdáleností si lidé na Zemi vůbec nelámou hlavou, ale ve skafandru je to utrpení. Nemůžu se dočkat, až budu mít vnoučata. „Když jsem byl mladší, šel jsem na kraj kráteru. Do kopce! Ve skafandru! Na Marsu, vy smradi! Slyšíte? Na Marsu!“
Každopádně jsem se tam vyškrábal a naskytl se mi nádherný výhled. Z výšky se přede mnou otevřelo ohromující panorama. Myslel jsem, že uvidím druhou stranu kráteru Marth a možná dokážu určit, která trasa je výhodnější.
Na druhou stranu jsem však nedohlédl. Ve vzduchu visel jakýsi opar. To není nic neobvyklého; na Marsu je přece jenom oblačnost, vítr a prach. Jenže tenhle opar vypadal neprostupněji, než by měl. Jsem zvyklý na otevřené pláně Acidalia Planitia, svého starého domova uprostřed prérie.
Pak to bylo ještě divnější. Obrátil jsem se a podíval se na rover a přívěs. Všechno bylo tam, kde jsem to nechal (na Marsu je velmi málo zlodějů aut). Ale výhled byl mnohem jasnější.
Opět jsem se zahleděl přes kráter. Potom k západnímu obzoru. Na východ a znova na západ. Musel jsem otáčet celým tělem, protože skafandry jsou prostě takové.
Včera jsem minul kráter. Je asi padesát kilometrů západně odsud. Vidím ho na západním obzoru. Když se však kouknu na východ, tak daleko nedohlédnu. Kráter Marth má průměr 110 kilometrů. Při viditelnosti padesát kilometrů bych měl v dálce rozeznat zakřivení okraje. Jenže nerozeznám.
Nejdřív jsem nevěděl, co si o tom mám myslet. Ta asymetrie mi nešla do hlavy. A naučil jsem se hledět na svět s podezřívavostí. Pak jsem si uvědomil několik věcí:
1. Jediným vysvětlením asymetrické viditelnosti je prašná bouře.
2. Prašné bouře snižují účinnost solárních panelů.
3. Moje solární panely už několik solů pomalu ztrácejí účinnost.
Z toho jsem vyvodil následující:
1. Už několik solů jsem v prašné bouři.
2. Do prdele.
Nejenže jsem se ocitl v prašné bouři, ale ta navíc směrem ke kráteru Schiaparelli houstne. Před pár hodinami mi dělala starosti objížďka kráteru Marth. Teď se potřebuju vyhnout něčemu mnohem většímu. A musím sebou hodit. Prašné bouře se pohybují. Kdybych zůstal na místě, pravděpodobně by mě pohltila. Jenomže kudy pojedu? To už není otázka efektivity. Pokud vyrazím špatným směrem, zasype mě prach a já umřu.
Nemám satelitní záběry. Nemám šanci zjistit velikost a tvar bouře ani její směr. Bože, dal bych cokoli za pětiminutový rozhovor s NASA. Když se nad tím zamyslím, v NASA musejí být bez sebe strachy, když sledují, jak tohle dopadne.
Utíká mi čas. Musím vymyslet, jak zjistím, co o té bouři potřebuju vědět. A potřebuju to vymyslet hned.
A momentálně mě nic nenapadá.
MINDY se dovlekla k počítači. Dnešní směna začínala ve 14:10. Její pracovní rozvrh se řídil podle Watneyho. Do postele uléhala ve stejnou dobu jako on. Watney spal na Marsu přes noc, zatímco jí se spánek posouval každý den o čtyřicet minut, takže si musela zalepit okna alobalem, aby vůbec dokázala usnout.
Začala prohlížet poslední satelitní fotografie. Zvedla obočí. Ještě nesbalil tábor. Obyčejně vyjížděl ráno, jakmile mu světlo umožnilo navigovat. V poledne už zase parkoval, aby využil nejsilnější sluneční svit pro nabíjení.
Dnes se však ještě nepohnul, ačkoli od rána uplynulo dost času.
Podívala se kolem roverů a ložnice po zprávě. Našla ji na obvyklém místě (severně od tábora). Jak četla morseovku, vytřeštila oči.
„PRASNA BOURE. PLANUJU.“
Popadla mobilní telefon a vytočila Venkatovo soukromé číslo.
