Dvanáctá kapitola
Jako poslušný pejsek zaujal vesmír znovu své obvyklé místo. Už nedovoloval Gansas, aby ho obkličovala. Namísto toho sám obepínal velkou loď, která vzápětí dosedla na planetu špičkou ve vzduchu.
Na počest kapitána lodi byla planeta pokřtěna Pestalozzi – ačkoli, jak podotkl navigátor Gleet, existovala mnohem příjemnější jména.
Na Pestalozzi bylo všechno báječné.
Její vzduch obsahoval stejné procento kyslíku jako měla Země a postrádal cokoli, co by mohlo ovlivnit pozemské plíce. Dokonce neobsahoval, a o tom je lékařská sekce ubezpečila, žádné bakterie nebo viry, které by nemohli zdolat, kdyby toto bylo zapotřebí.
Gansas přistála blízko rovníku. Polední teplota nepřesáhla dvacet stupňů celsia a v noci neklesla pod devět stupňů.
Doba axiální obrátky se vhodně shodovala se zemskou a obnášela něco přes dvacet čtyři hodin a devět minut. To znamenalo, že bod na rovníku by se pohyboval rychleji než stejný bod na Zemi, a tak jedinou velkou nevýhodou planety Pestalozzi bylo, že byla světem se značně velkou hmotou.
Po poledním jídle povolil kapitán posádce odpočinek. Většina mužů začala dobrovolně hubnout. Člověk vážící na Zemi devadesát osm liber měl na Pestalozzi na rovníku dvě stě devadesát čtyři liber.
Náhradou za toto trojnásobné ochromení byl objev ETA.
Po celé dva dny, co tady Gansas stála, zkoumala vzduch, pozorovala solární emise, půdní radioaktivitu, intenzitu magnetického pole a jiné jevy a vysílala malé sondy. Tyto lety měly průzkumnou funkci, ale počítalo se i s tím, že zmírní kosmofobii.
Honeybunch seděl za řídícím pultem jednoho malého letounu, který se pohyboval podle Lattimorových instrukcí. Lattimore sám byl nesmírně rozrušen, což platilo i o dalším muži posádky, sedícím vedle něho, o Hanku Quilterovi. Oba dva pozorovali okolí a upřeně hleděli na žlutohnědou pevninu, která se pod nimi vlnila jako bok ohromného cválajícího zvířete…
Zvíře, které se budeme učit krotit a jezdit na něm, pomyslil si Lattimore a pokoušel se analyzovat, proč mu hruď naplňuje tak divoká radost. To je to, o čem tápajíc psala celá škola spisovatelů v minulém století ještě dříve, než začaly lety do vesmíru, a no nazdar, napsali víc, než byli schopni pochopit. Protože podstatné a ryzí je to, aby člověk cítil v buňkách tlak jiné gravitace, aby přišel do oblastí, o nichž se dosud lidstvu ani nezdálo, aby byl první, kdo na ně vstoupí.
Podobalo se to návratu do dětství, do úžasného divokého dětství. Tehdy, před dávnou dobou, člověk překročil levandulový plot na dolní části zahrady a vstoupil na neznámou půdu. A teď to prožíval znovu; s každým stéblem trávy a každý levandulovým keřem se to opakovalo.
Zarazil se.
„Pozor, přikrčte se!“ nařídil. „Před námi cizí formy života.“
Přikrčili se a pod nimi tekla líná a široká řeka lemovaná salátovými záhony. V oddělených skupinách tu pracovali nosatci nebo se skrývali pod stromy.
Lattimore a Quilter na sebe pohlédli.
„Jdi na přistáni,“ nařídil Lattimore.
Honeybunch přistál jemněji, než kdy zacházel se ženou.
„Mějte raději připravené zbraně pro případ potřeby,“ řekl Lattimore.
Zdvihli zbraně a opatrně sešplhali z letounu na zem. Navzdory rychle vymyšleným podpěrám, které měli všichni připevněné pod kalhotami a které jim sahaly do výše stehen, cítili, jak jim vlastní tíže láme kotníky.
Asi osmdesát yardů západně od nich stála řada stromů. Tři průzkumníci zamířili ke stromům, razili si cestu řadami šlechtěných rostlin, které se podobaly dozrávajícím salátům, až na to, že měly listy velké a drsné jako rebarbora.
Stromy byly obrovské a velmi pozoruhodné. Měly zvláštním způsobem znetvořené kmeny. Mohutněly a rozšiřovaly se až na dvojnásobný objem. Připomínaly svou podobou cizí tvory s jejich kyprými těly a špičatými hlavami. Z jejich korun vybíhaly vzdušné kořeny jako primitivní prsty. Listí, ježící se na jejich chocholkách, rostlo v jakémsi toporném zmatku, takže sám Lattimore pocítil rozechvělý údiv, protože tady bylo něco, co jeho unavený intelekt neočekával.
Jak se ti t…
