Devátá kapitola
Byl to americký mudrc devatenáctého století, který vymyslel heslo dodnes tak úspěšně používané na obalech výborných tablet na spaní: „Masa lidí žije životy tichého zoufalství.“ Thoreau si přesně všiml, že úzkost a dokonce utrpení sídlí hlavně v prsou těch, kteří rádi vystavují na odiv svoje štěstí. Taková je povaha lidské přirozenosti, že opak je úměrně pravdivý a za podmínek, které jsou obecně považovány za nejpravděpodobněji k vytvoření utrpení, může člověk vést život tichého štěstí.
Vrata věznice St. Albans se rozlétla, aby vypustila vězeňský mikrobus. Ten vyrazil z portálu s hliníkovým nápisem: „Pochopit znamená odpustit“ a zamířil k oblasti metropole zvané Veselé ghetto.
Pod tímto jménem byla tato čtvrť všeobecně známa. Její obyvatelé ji nazývali městem teploušů, rasovnou, říší divů nebo městem hlupáků, nebo nějakým méně libým jménem, které je napadlo. Tato oblast byla zřízena vládou dost informovanou na to, aby si uvědomila, že existují lidé, kteří sice neinklinují k tomu, aby se stali kriminálníky, ale jsou neschopni žít v přesně ohraničeném rámci civilizace, to znamená, že nesdílí cíle a podněty většiny svých soukmenovců a nenacházejí smysl v každodenní práci od desíti do čtyř s výsadou živit manželku a mít x nebo n dětí. Takový člověk, který oplývá nadáním a neurotičností v úměrných proporcích, často v rámci stejné lidské anatomie, se mohl usadit ve Veselém ghettu. To se ovšem brzy stalo hnízdem kriminálníků, protože nebylo pod kontrolou sil zákona. Na nebezpečné čtvereční míli této „rezervace zvířecích lidí“ se vytvořila jednolitá společnost. Nahlížela na obrovskou mašinérii normálního života, která se nacházela za jejími zdmi, se stejnou směsí strachu a morálního nesouhlasu, s jakou pohlížela tato obrovská mašinérie pohlížela na ni.
Vězeňský „taxík“ se zastavil na konci strmé cihlové ulice a dva propuštění vězni, Rodney Walthamstone a Tid, jeho ex-spoluvězeň, se vyštrachali z auta. Auto od nich okamžitě odjelo, přičemž se jeho dveře automaticky během jízdy zavřely.
Walthamstone se s neklidem rozhlédl kolem sebe.
Bezútěšně vyhlížející domečky jakoby pro panenky hrbily po stranách ulice svá útlá ramínka za zábradlími označkovanými psy a odvracely svůj pohled od zpustlých pásů, které začínaly tam, kde již řada domků končila.
Za touto pustinou se zdvihala zeď Veselého ghetta. Jedna její část byla skutečnou zdí, druhá byla vytvořena ze starých domečků, do kterých lili beton tak dlouho, dokud se nestaly pevným zátarasem.
„Je tohle to pravé?“ zeptal se Walthamstone.
„Je to to pravé, Wale. Je to svoboda. Můžeme tu žít, aniž by nás někdo dostal do bryndy.“
Časný sluneční svit, ten hrbolatě zubatý starý šibal, vrhal pomíjivé zlaté a lomené stíny přes nehostinnou stranu Ghetta, Města Teploušů, Ráje, Hordy Pobudů, Podivné Ulice nebo Podvodníků. Tid vyrazil ke Ghettu a zpozoroval, že Walthamstone zaváhal. Proto ho uchopil za ruku a táhl ho za sebou.
„Měl bych napsat své staré tetě Flo a Hankovi Quilterovi a sdělit jim, co dělám,“ řekl Walthamstone. Stál na rozhraní starého a nového života a přirozeně se bál. Ačkoli byl Tid stejně starý jako on, byl mnohem sebejistější.
„O tom můžeš přemýšlet později,“ řekl Tid.
„Na kosmoletu byli jiní chlapi…“
„Jak ti říkám, Wale, pouze hlupáci se zapíší na hvězdolety. Mám bratrance Jacka a ten se upsal na Charon. Vysadili ho na té mizerné kulečníkové kouli a nechali ho bojovat proti Brazilcům. Tak pojď, Wale.“ Udřená ruka pevně stiskla udřené zápěstí.
„Snad jsem hloupý. Snad se mi v base všechno pomíchalo,“ řekl Walthamstone.
„Na to je basa určená,“ odpověděl Tid.
„Moje ubohá stará teta. Byla ke mně vždycky tak laskavá.“
„Nechtěj, abych se rozbrečel. Vždyť víš, že na tebe budu taky hodný.“
Když se Walthamstone přestal dohadovat, udělal pár kroků a Tid ho vedl jako ztracenou duši ke vchodu do Avernu. Ale přístup k tomuto Avernu nebyl lehký. Ani jeden portál nebyl otevřený. Šplhali přes haraburdí a odpadky k pevným domům.
Jeden z nich měl dveře, které s…
