Jedenáctá kapitola
Jedním ze způsobů – kdybyste byl intelektuálem – jak dokázat, že nejste intelektuálem, by bylo procházet se nahoru a dolů po radarové palubě s rukávy nedbale vyhrnutými k lokti. Vložil byste si velký, nový a lehký meskalin mezi rty a procházel byste se a srdečně se smál svým vlastním vtipům nebo vtipům vašich společníků. Tak by mohli muži z posádky, kteří se sem přišli podívat na vesmír, pochopit, že jste člověkem.
Výjimkou z tohoto pravidla, jak se domníval Lattimore, byl jeho nynější společník Marcel Gleet, druhý navigační důstojník. Bylo by obrovskou chybou, skoro společenským prohřeškem, kdyby se člověk zasmál něčemu, co řekl Gleet.
Gleet se oženil s vážností a tohle manželství se podobalo pohřbu.
„Zdá se dost pravděpodobné,“ řekl, „že hvězdokupa se souřadnicemi, o kterých jsem se právě zmínil, může být domovem našeho cizího druhu. Ve skupině existuje šest hvězd, které mají mezi sebou nějakých patnáct orbitálních planet. Při poslední hlídce jsem mluvil s Mellorem z Geocredu a on usuzuje, že šest jich je zřejmě zemského typu.“
Lattimore se domníval, že by se tomu člověk zasmát nemohl, ačkoli na palubě bylo několik členů, kterým to přišlo k smíchu, zvláště v souvislosti s výzvou paní Warhoonové, nápadně připíchnuté na hlavní zpravodajské desce.
„Protože všech těch šest těles zemského typu,“ pokračoval Gleet, „se nachází v rozmezí dvou až tří světelných let od Clementiny, zdá se, že společně tvoří vhodnou oblast, a my v ní zamýšlíme provést náš výzkum. Další výhodou je, že těch šest těles se nachází v rozmezí pouhých světelných dní od sebe, což by byla obrovská pomoc, s ohledem na letovou pohotovost.“
Bylo slyšet souhlasné pochichtnutí.
Gleet pokračoval ve výkladu, ale úder hodin mu připomněl důvod, proč vlastně přišel nahoru na palubu. Odkráčel k navigačnímu prostoru. Lattimore se obrátil k jednomu z hlubokých oválných otvorů a zatímco poslouchal poznámky tří mužů, stojících ve skupince za ním, hleděl z trupu lodi ven.
„‚Příspěvek k budoucnosti lidstva!‘ To tak miluju!“ vykřikl jeden z nich při čtení zpráv.
„Ano, ale všimni si, že po apelu na tvoji lepší přirozenost se sami chrání tím, že ti nabízejí životní penzi,“ řekl jeden z jeho společníků.
„To by musela být pěkně veliká hromada peněz, abych se nechal vysadit na cizí planetě na pět let,“ řekl třetí.
„Já bych na tebe taky přispěl, už jen proto, abych se tě zbavil,“ chechtal se první.
Lattimore na jeho hanlivý výrok přikývl, protože starý způsob škádlení urážkou probíhal předpokládaným směrem. Často se divil způsobu slovního napadání, které přecházelo v žert. Bezpochyby se takhle neškodně ventilovala nenávist vůči kamarádům. Co by to mohlo být jiného? Nijak jej neznepokojovaly poznámky, které následovaly po výzvě paní Warhoonové. Její výzva mohla být přijata chladně či lhostejně, ale on se domníval, že to byl dobrý nápad; na palubě byli muži různých povah, a proto by mohl případně i přinést plody.
Upřeně hleděl na vesmír, který nyní Gansas obklopovala buzzardiovským způsobem. Proti černotě zářilo množství důvěrně známých, jakoby chlupatých nebo roztřepených světelných čar. Bylo to jako pohled opilé mouchy na hřeben, postrádalo to ostrost a vyjadřovalo to výsměch optickému nervu.
Ale jak prohlašovali vědci, nebyl optický nerv přizpůsoben realitě. Protože pravdivá povaha vesmíru mohla být vystižena pouze transponenciálními rovnicemi, vyplývalo z toho, že ochmýřená mřížka, (která přinutila člověka cítit a přemýšlet o vesmíru jako o menším korýši s kosticí modré velryby šklebící se na člověka), byla tím, jak hvězdy „skutečně“ vypadaly. Lattimore se zamyslil:
„Platóne, teď bys měl žít!“ Odvrátil se od otvoru a pokusil se myslet na jídlo.
Mysli si, co chceš, ale pro uzavření příměří mezi člověkem a vesmírem nebylo nad dobré syntetické dušené maso.
~~~
„Ale Mihaly,“ řekla Enid Ainsonová. „Mihaly, po léta, vlastně od té doby, co nás Bruce seznámil, jsem si myslela, že mě tajně miluješ. Myslím tím způsob, jakým ses na mne díval. …
