VII.
"Z celé kolony," hlásil Gyllenstiern, "jsme zachránili jedno spřežení, králi, nepočítaje povoz Sekáčů. Z oddílu přežilo sedm mužů. Na druhé straně propasti už není žádná cesta, jen příkrá stěna a sráz, kam až skalní hrana dovolí dohlédnout. Kdoví, jestli se zachránil někdo z těch, jenž byli vzadu, když spadla lavina."
Nedamír neodpověděl. Eyck z Denesle stanul zpříma před králem, upíraje na něj horečnatě se lesknoucí oči.
"Pronásleduje nás hněv bohů," zvolal a vztáhl ruce k nebi. "Zhřešili jsme, králi Nedamíre. Měla to být svatá výprava - výprava proti zlu. Ano, každý drak jest vtěleným zlem. Já, setkám-li se se zlem, lhostejně je nemíjím - já je rozdrtím patou... Zničím. Tak kážou bohové a Svatá Kniha."
"Co to blábolí?" svraštil čelo Boholt.
"Nevím," odvětil Geralt, dávaje do pořádku ohlávku své kobylky. "Nerozuměl jsem ani slovu."
"Tiše," napomenul je Marigold. "Snažím se zapamatovat, co se dá. Můžu to využít, když to převedu do rýmů."
"Svatá Kniha nám zvěstuje," rozkřičel se zaníceně Eyck, "že z hlubiny vystoupí drak, ohavný plaz mající sedm hlav a deset rohů! A na jeho hřbetě pak pojede žena v purpuru a šarlatu, a zlatý pohár bude třímat v dlani, a na čele jejím skvět se bude nesmazatelné znamení všelikého a veškerého smilstva!"
"Tu znám!" zaradoval se Marigold. "To nemůže být žádná jiná než Cilie, žena radního Sommerhaldera."
"Utiš se, básníku," napomenul jej Gyllenstiern. "A ty, rytíři z Denesle, buď té lásky a mluv srozumitelněji."
"Proti zlu, králi," pokračoval Eyck, "je nutno vytáhnout s čistým srdcem a svědomím, s hlavou vztyčenou! A koho zde vidíme? Skřety-pohany zrozené v temnotách a temným mocnostem se klanějící! Čarodějníky - rouhače, osobující si božská práva a privileje! Zaklínače - proměněnce, prašivého a nepřirozeného vyvrhele. Divíš se, že nás postihl trest? Králi Nedamíre, dosáhli jsme hranice možností! Nezkoušejme, kam až sahá shovívavost bohů. Zapřísahám tě, králi, očisti naše řady od špíny a kalu."
"Ani slovo o mně," postěžoval si Marigold. "Básníky nepočítá. A to jsem se tak snažil."
Geralt se usmál na Yarpena Zigrina. Trpaslík sice bezděčně hladil sekeru, zasunutou za opaskem, avšak cenil zuby a očividně se náramně bavil. Yennefer se k nim obrátila zády, dávajíc okatě najevo, že až k pasu roztržená sukně ji zajímá víc než Eyckovo kázání.
Poněkud jsi to přehnal, rytíři," ozval se ostře Dorregaray. "Byť nepochybně ze šlechetných pohnutek. Seznamovat nás s tím, co si myslíš o čarodějích, trpaslících či zaklínačích považuji za zhola nepotřebné. Všichni jsme si na podobné názory samozřejmě už zvykli, nicméně to z tvé strany není ani slušné ani rytířské, pane Eycku. A pro mne navíc i nepochopitelné, když právě ty, a nikdo jiný, použiješ zakletou elfí šňůru, abys zachránil životy zaklínače a čarodějky. Z tvých slov by člověk málem usuzoval, že se radši budeš modlit, aby spadli."
"Aby ho mor..." zašeptal Geralt Marigoldovi. "To on nám hodil lano? Eyck? Ne Dorregaray?"
"Čaroděj ne," odvětil minstrel. "Skutečně Eyck."
Geralt nedůvěřivě zakroutil hlavou. Yennefer tiše zaklela a otočila se.
"Rytíři Eycku," oslovila svého zachránce s úsměvem, který mohl kdokoliv, paprscích slunce. Yennefer hlasitě vydechla.
Jedna z dívek, sedících v sedlech, zamávala rukou.
"Veo," oslovil ji zaklínač. "Mělas pravdu."
"Hm?"
"On je opravdu nejkrásnější."