19. ZÁVOD
Nasedly jsme do letadla pár vteřin před odletem a pak začalo skutečné mučení. Letadlo líně sedělo na rozjezdové dráze, zatímco letušky se procházely – tak zvolna – uličkou a poplácávaly tašky v úložných prostorách nad hlavami cestujících, aby se ujistily že jsou bezpečně uložené. Piloti se vykláněli z kabiny a bavili se s nimi, když přecházely kolem nich. Alice mě pevně držela za rameno a tlačila mě do sedadla, zatímco já jsem se úzkostně kývala nahoru a dolů.
„Je to rychlejší než utíkat,“ připomněla mi tichým hlasem.
Jen jsem přikývla souběžně se svým kymácením.
Konečně letadlo líně vyrolovalo na dráhu a s pomalou vytrvalostí, která mě mučila, postupně nabíralo rychlost. Čekala jsem, že až se odlepíme od země, alespoň trochu se mi uleví, ale moje zuřivá netrpělivost neustupovala.
Alice položila na stoleček před sebou telefon ještě než jsme přestali stoupat a otočila se zády k letušce, která si ji nesouhlasně měřila. Něco v mém výrazu letušce zabránilo, aby přišla s protestem.
Snažila jsem se neposlouchat, když Alice šeptem mluvila s Jasperem; nechtěla jsem znovu slyšet ta slova, ale některá ke mně přece pronikla.
„Nemůžu si být jistá, pořád ho vidím dělat různé věci, pořád mění názor… Zabijácká veselice ve městě, útok na stráže, zvednout auto nad hlavu na hlavním náměstí… většinou věci, které by je odhalily – on ví, že to je nejrychlejší způsob, jak si vynutit reakci…
Ne, nemůžeš.“ Alicin hlas se ztišil, až byl skoro neslyšitelný, ačkoliv jsem seděla pár centimetrů od ní. Teď jsem naopak poslouchala pozorněji. „Řekni Emmettovi, že ne… No, jdi za Emmettem a Rosalií a přiveď je zpátky… Uvažuj, Jaspere. Jestli někoho z nás uvidí, co myslíš, že udělá?“
Přikývla. „Přesně tak. Myslím, že Bella je jediná šance… jestli vůbec máme nějakou šanci… Udělám všechno, co se dá, ale připrav Carlislea; vyhlídky nejsou příznivé.“
Pak se zasmála a hlas se jí zajíkl. „Myslela jsem na to… Ano, slibuju.“ Její hlas přešel do prosebného tónu. „Nejezdi za mnou. Slibuju, Jaspere. Ať tak nebo tak, já se z toho dostanu… A miluju tě.“
Zavěsila a opřela se do sedadla s očima zavřenýma. „Nenávidím, když mu musím lhát.“
„Pověz mi všechno, Alice,“ prosila jsem ji. „Já tomu nerozumím. Proč jsi řekla Jasperovi, aby zastavil Emmetta, proč nám nemohou přijet na pomoc?“
„Ze dvou důvodů,“ zašeptala, oči stále zavřené. „Ten první jsem mu řekla. My se můžeme pokusit zastavit Edwarda samy – kdyby ho dostal do rukou Emmett, možná bychom ho dokázali zadržet na dost dlouho, abychom ho přesvědčili, že jsi naživu. Ale nemůžeme za Edwardem potají slídit. Kdyby nás viděl, jak pro něj jdeme, jednal by o to rychleji. Prohodí auto zdí nebo tak něco, a Volturiovi ho pak zničí.
A s tím souvisí ten druhý důvod, samozřejmě důvod, který jsem Jasperovi nemohla říct. Protože kdyby tam s Emmettem byli a Volturiovi by zabili Edwarda, oni by s nimi bojovali. Bello.“ Otevřela oči a prosebně se na mě zadívala. „Kdyby byla nějaká šance, že bychom mohli vyhrát… kdyby byla naděje, že bychom my čtyři dokázali zachránit mého bratra tím, že za něj budeme bojovat, možná by to bylo jiné. Ale to my nedokážeme, Bello, a já nemůžu takhle Jaspera ztratit.“
Uvědomila jsem si, proč její oči prosí o moje pochopení. Ona chránila Jaspera na úkor nás dvou a možná také na úkor Edwarda. Pochopila jsem ji a nic zlého jsem si o ní nemyslela. Přikývla jsem.
„Nemohl by tě ale Edward slyšet?“ zeptala jsem se. „Nepochopí, jakmile uslyší tvoje myšlenky, že jsem naživu, že není důvod tohle dělat?“
Ne že by existovalo nějaké ospravedlnění, ať tak či tak. Pořád jsem nedokázala uvěřit, že by byl schopný takto reagovat. Nedávalo to žádný smysl! Vzpomínala jsem si s bolestivou přesností na jeho slova toho dne na pohovce, když jsme se dívali, jak Romeo a Julie páchají sebevraždu, napřed on, potom ona. Byl jsem rozhodnutý, že bez tebe nebudu dál žít, řekl, jako kdyby to bylo nad slunce jasnější. Ale slova, která pronesl v lese, když mě opouštěl, to všechno popřela – pošlapala.
„Jestli je …
