11. KULT
Pokaždé, když jsem otevřela oči do ranního světla a uvědomila si, že jsem přežila další noc, bylo to pro mě překvapení. Když překvapení pominulo, rozbušilo se mi srdce a dlaně se mi potily; nemohla jsem pořádně dýchat, dokud jsem nevstala a neujistila se, že také Charlie přežil noc.
Jasně jsem viděla, že má starosti – díval se, jak vyskočím při každém hlasitém zvuku nebo jak můj obličej náhle zbělá z důvodu, který nechápal. Z otázek, které mi tu a tam pokládal, se zdálo, že tu změnu dává za vinu Jacobově pokračující nepřítomnosti.
Hrůza, která byla v mých myšlenkách vždycky na prvním místě, obvykle odváděla mou pozornost od skutečnosti, že uplynul další týden, a Jacob mi stále ještě nezavolal. Ale když jsem byla schopná soustředit se na svůj normální život – jestli můj život vůbec byl někdy normální –, tak mi to hrozně vadilo.
Strašně se mi po něm stýskalo.
Samota byla dost zlá už tehdy, ještě než jsem byla tak šíleně vystrašená. Ale teď jsem víc než kdy předtím toužila po jeho bezstarostném smíchu a nakažlivém úsměvu. Potřebovala jsem bezpečné zázemí domácké garáže a chyběl mi stisk jeho teplé ruky, která mi zahřívala studené prsty.
Tak nějak jsem čekala, že zavolá v pondělí. Kdyby došlo k nějakému pokroku s Embrym, přece by mi o tom chtěl poreferovat, ne? Chtěla jsem věřit, že je to jen starost o přítele, která ho zaměstnává celý čas. Bála jsem se připustit si, že se na mě prostě vykašlal.
Zavolala jsem mu v úterý, ale nikdo to nebral. Pořád měli potíže s telefonními linkami? Nebo Billy investoval do služby identifikace volajícího?
Ve středu jsem volala každou půlhodinu, až do jedenácté večer. Zoufale jsem chtěla slyšet Jacobův vřelý hlas.
Ve čtvrtek jsem seděla v autě před naším domem – zamčená zevnitř – s klíčky v ruce dobrou hodinu. Hádala jsem se sama se sebou ve snaze ospravedlnit rychlý výlet do La Push, ale došla jsem k závěru, že tam nemohu odjet.
Věděla jsem, že touhle dobou už se Laurent vrátil zpátky k Victorii. Kdybych jela do La Push, hrozilo by, že tam jednoho z nich dovedu. Co kdyby mě vystopovali, až by byl Jacob někde poblíž? I když mě to hrozně zraňovalo, věděla jsem, že je lepší, když se mi Jacob vyhýbá. Je to pro něj bezpečnější.
Bylo už tak dost zlé, že jsem nemohla přijít na způsob, jak zajistit bezpečí pro Charlieho. Až si pro mě přijdou, bude to nejspíš v noci, a co mám Charliemu říct, abych ho dostala pryč z domu? Kdybych mu řekla pravdu, nechal by mě zavřít někam, kde mají místnosti s vypolstrovanými stěnami. To bych přežila – dokonce bych to uvítala –, kdybych ho tím mohla udržet v bezpečí. Ale Victoria by mě stejně napřed přišla hledat k nám domů. Možná že kdyby mě tam našla, tak by jí to stačilo. Možná by prostě odešla, až by se se mnou vypořádala…
Takže utéct jsem nemohla. I kdybych mohla, kam bych šla? Za Renée? Otřásla jsem se při pomyšlení, že bych přitáhla svoje smrtelně nebezpečné stíny do matčina bezpečného, prosluněného světa. Nikdy bych ji takhle neohrozila.
Starost mi v žaludku vyžírala díru. Brzy budu mít dvě díry, které k sobě pasují.
Tu noc mi Charlie prokázal další laskavost a zavolal znovu Harrymu, aby se zeptal, jestli Blackovi odjeli z města. Harry opáčil, že se Billy ve středu večer účastnil zasedání rady a o žádném odjezdu nic neříkal. Charlie mi poradil, abych je neotravovala – že mi Jacob zavolá, až se k tomu dostane.
V pátek odpoledne, když jsem jela domů ze školy, mi to zčistajasna došlo.
Nemusela jsem dávat pozor na známou cestu, a tak jsem se nechala ukolébat zvukem motoru, vypnula jsem mozek a na chvíli zapomněla na starosti, když mi moje podvědomí předložilo rozsudek, na kterém muselo už nějakou dobu pracovat bez účasti mého vědomí.
Ve chvíli, kdy mě to napadlo, jsem se zastyděla za svou hloupost, že mi to nedošlo dřív. Jasně, měla jsem toho v hlavě hodně – upíry posedlé pomstou, obří zmutované vlky, díru vyrvanou do hrudníku –, ale když jsem si předložila důkazy, bylo to trapně nabíledni.
Jacob se mi vyhýbal. Charlie říkal, že vypadá …
