20. VOLTERRA
Začaly jsme prudce stoupat do kopce. Silnice byla čím dál ucpanější. Jak jsme se dostaly výš, auta začínala být tak blízko u sebe, že mezi nimi Alice nedokázala bezpečně kličkovat. Zpomalily jsme a plížily se za malým hnědým peugeotem.
„Alice,“ zasténala jsem. Hodiny na palubní desce jako by zrychlovaly.
„Je to jediná cesta dovnitř,“ snažila se mě uklidnit. Ale její hlas byl příliš napjatý, aby uklidňoval.
Auta se nadále posouvala kupředu, jedno za druhým. Slunce zářilo jasně na zem a zdálo se, že stojí téměř v nadhlavníku.
Pomalu jsme se blížily k městu. Jak jsme se dostávaly blíž, viděla jsem auta zaparkovaná po straně silnice, lidé z nich vylézali a museli jít zbytek cesty pěšky. Zpočátku jsem si myslela, že je to jenom netrpělivost – což bych snadno pochopila. Ale pak jsme objely serpentinu a já jsem uviděla přeplněné parkoviště před městskou zdí a davy lidí procházející branami. Nikomu nedovolili projet dovnitř autem.
„Alice,“ zašeptala jsem naléhavě.
„Já vím,“ řekla. Její obličej byl jako vytesaný z ledu.
Jak jsem se dívala kolem sebe – a plazily jsme se tak pomalu, že jsem to dobře viděla – všimla jsem si, že je velmi větrno. Lidé proudící v davech k bráně si chytali klobouky a odhrnovali si vlasy z obličeje. Ženám se vzdouvaly sukně. Také jsem si všimla, že je všude červená barva. Červená trička, červené klobouky, červené prapory visící vedle brány jako dlouhé stuhy, vlnící se ve větru. Náhlý poryv strhl jasně rudý šátek, který měla jedna žena uvázaný ve vlasech. Šátek vylétl do vzduchu a kroutil se, jako by byl živý. Žena se po něm natahovala, skákala do vzduchu, ale šátek se vznášel výš, až připomínal jenom krvavou skvrnu proti omšelým starobylým zdem.
„Bello.“ Alice rychle promluvila zuřivým, tichým hlasem. „Nevidím, jak se zdejší stráže rozhodnou – jestli to nevyjde, budeš muset jít sama. Budeš muset utíkat. Pořád se ptej na Palazzo dei Priori a utíkej směrem, který ti ukážou. Neztrať se.“
„Palazzo dei Priori, Palazzo dei Priori,“ opakovala jsem si to jméno znovu a znovu a snažila se zapamatovat si ho.
„Nebo ‚věž s hodinami‘, jestli budou mluvit anglicky. Já to objedu a budu se snažit najít odlehlé místo někde za městem, kde se můžu dostat přes zeď.“
Přikývla jsem. „Palazzo dei Priori.“
„Edward bude pod věží s hodinami, na severním konci náměstí. Na pravé straně je úzká alej a on tam bude stát ve stínu. Budeš muset upoutat jeho pozornost dřív, než vyjde na slunce.“
Zuřivě jsem přikývla.
Alice se blížila k čelu fronty. Nějaký muž v námořnicky modré uniformě tam řídil dopravu a odkláněl auta z plného parkoviště. Každé auto udělalo obrat o sto osmdesát stupňů a mířilo zpátky hledat místo vedle silnice. Pak byla řada na Alici.
Uniformovaný muž líně pokynul, aniž jí věnoval pozornost. Alice zrychlila, objela ho a mířila k bráně. Něco na nás zakřičel, ale zůstal stát na svém místě a zuřivě mával, aby zabránil dalšímu autu následovat našeho špatného příkladu.
Muž u brány měl stejnou uniformu. Jak jsme se k němu přiblížily, procházely kolem nás zástupy turistů, zaplňovaly chodníky a zíraly zvědavě na to drzé nablýskané Porsche.
Strážný vstoupil doprostřed ulice. Alice opatrně stočila auto, než úplně zastavila. Slunce se mi opíralo do okénka a ona byla ve stínu. Rychle sáhla za sedadlo a vyndala něco z kabelky.
Strážný přistoupil k autu s rozzlobeným výrazem a hněvivě zaklepal na okénko.
Alice stáhla okénko do poloviny a já jsem se dívala, jak strážný dvakrát polkl, když spatřil obličej za tmavým sklem.
„Je mi líto, ale dnes pouštíme do města jenom turistické autobusy, slečno,“ řekl anglicky se silným přízvukem. Nasadil tón, jako by se omlouval, jako by mu bylo líto, že pro tak úchvatně krásnou ženu nemá lepší zprávu.
„My jsme také turistky,“ řekla Alice a blýskla po něm oslnivým úsměvem. Vytáhla ruku z okénka do slunečního světla. Ztuhla jsem, dokud jsem si nevšimla, že na ní má nataženou jemnou koženou rukavici, která jí sahala až k loktu. Vzala ho za ruku, stále zvednutou, jak j…
