IV’
OSMÉHO DUBNA 1928
Den se probouzel pochmurný a mrazivý, postupující stěna šedivého světla od severovýchodu jako by se nerozpouštěla ve vlhkost, nýbrž rozpadala do malinkých, vzteklých částiček podobných zrníčkům prachu, která se Dilsey, když otevřela dveře a objevila se na prahu své chatrče, zabodávala ze strany do masa jako jehličky, a dorážela na ni jako nějaká substance, jež má spíš charakter ne zcela ztuhlého oleje než vlhkosti. Dilsey v tuhém slamáku posazeném na zavinuté hlavě a v kaštanové sametové pláštěnce lemované vypelichanou neurčitelnou kožešinou přes šaty z purpurového hedvábí zůstala stát chvíli ve dveřích, mnohotnou propadlou tvář a jednu vyzáblou ruku s dlaní jako rybí břicho pozvednuté k tomu nečasu, pak si pláštěnku odhrnula a začala zkoumat přednici svých šatů.
Jejich královská barva byla už hodně zašlá a spadaly jí plandavě z ramen přes skleslá ňadra na břicho, které obepínaly, ale od něhož znovu volně spadaly, poněkud nakynuté spodním oblečením, jehož vrstvy Dilsey po konci jara s nástupem teplých dnů jednu po druhé odkládala. Kdysi to byla statná ženská, dnes však už se jí pod vísící, ničím nevyplněnou kůží, na takřka vodnatelném břichu znovu napjatou, rýsovala kostra, jako by všechny svaly a vazivo byly kdysi odvaha nebo síla, jež dny či roky spotřebovávaly tak dlouho, až zbyla jenom ta nezdolná kostra rýsující se nad letargickými útrobami jako nějaká troska či milník, a nad ní zvadlý obličej, budící dojem, že se jeho kosti derou z masa, a pozvednutý k dotírajícímu dni s výrazem odevzdanosti osudu i údivu zklamaného dítěte. Po chvíli se otočila, vešla zpátky do svého domku a zavřela dveře.
Půda v bezprostřední blízkosti dveří byla holá. Jako by jí chodidla celých generací bosých nohou dodala patinu, kterou mívá staré stříbro nebo zdi mexických, ručně oplácaných domů. U domu stály tři morušovníky, jež v létě vrhaly stín a jejichž rašící listoví bude později široké a hladké jako dlaně a bude vlát a vlnit se v dotírajícím větru. Kde se vzal, tu se vzal, objevil se párek sojek, který zavířil v poryvu jako pestré útržky látky nebo papíru a usadil se v morušovnících, a pohupuje se nevázaně nahoru a dolů, vykřikoval proti větru, jenž na oplátku strhával jeho ostré skřeky s sebou a odnášel je jako útržky papíru nebo látky pryč. Pak se k nim přidaly tři další, chvíli se pohupovaly na naklánějících a zmítajících se větvích a křičely. Dveře chatrče se otevřely a v nich se znovu objevila Dilsey, tentokrát v pánském plstěném klobouku a ve vojenském plášti, zpod jehož roztřepeného spodního okraje jí splývaly nepravidelné nakynuté záhyby modrých kartounových šatů, jež kolem ní, jak šla přes dvůr a stoupala po schodech ke kuchyňským dveřím, povlávaly.
Za okamžik se vynořila, v ruce otevřený deštník, který nastavila proti větru a přešla k hranici dříví, kde otevřený deštník odložila na zem. Ale okamžitě po něm chňapla, aby jí neulítl, a chvíli ho držela a rozhlížela se. Pak ho sklapla, položila na zem a do ohbí paže si naskládala dříví, jež si opřela o hruď, zvedla deštník, který se jí po chvíli podařilo otevřít, vrátila se ke schodům, a snažíc se udržet v rovnováze povážlivě nakloněnou kymácející se náruč dříví, se s deštníkem potýkala, až ho zavřela a opřela v koutě hned za dveřmi. Dřevo složila do bedny za kamny. Svlékla si kabát, sundala klobouk, vzala si ze zdi špinavou zástěru a začala rozdělávat v kamnech oheň. Jak rumplovala s roštem a harašila s plotýnkami, začala na ni z horního odpočívadla schodiště volat paní Compsonová.
Na sobě měla černý prošívaný saténový župan, který si přidržovala pod bradou. V druhé ruce svírala červený termofor, a stojíc nahoře na zadním schodišti, volala v pravidelných intervalech monotónním hlasem „Dilsey“ do tiché schodišťové šachty, která sestupovala do naprosté temnoty, jež v místě, kde do ní padala šeď okna, byla už řidší. „Dilsey,“ volala monotónním, nepobízivým, nenaléhavým tónem, jako by vůbec nečekala odpověď. „Dilsey.“
Dilsey se ozvala, přestala haraši…
