ZNEPOKOJIVÁ VŮNĚ ZIMOLEZU V JIŽANSKÉM SOUMRAKU
Kulturní svět si 25. září 1997 připomene sto let od narození Williama Faulknera. V rodném Mississippi, ale i jinde ve Spojených státech a mimo ně se už po celý jubilejní rok konají odborné konference, kolokvia a semináře, na univerzitách i jinde je možno vyslechnout řadu faulknerovských přednášek. Dnes již málokdo zapochybuje, že tento osobitě moderní a současně starou vypravěčskou tradicí motivovaný prozaik patřil k největším literárním talentům našeho století. To, že se uznání a poct dostalo Faulknerovi v životě poměrně pozdě, bylo dílem shody nejrůznějších okolností literárních, ale i jiných; bez významu v těto souvislosti nebylo ani regionální jižanské prostředí, z něhož autor vyšel a v němž životně zakotvil. Svou roli sehrála též spisovatelova samotářská povaha a nechuť sdílet cokoliv z osobního života a veřejné vystupovat. Dokonce i k cestě do Stockholmu, kde měl roku 1950 jako laureát převzít Nobelovu cenu, musela autora údajně přemlouval vlastní rodina. Faulkner i toto mezinárodní uznání přijímal jako „poctu ne své osobě, ale svému celoživotnímu dílu, které v bolestech a potu ze sebe vydal lidský duch, a to ne pro slávu a tím méně pro zisk, ale s úmyslem vytvořit z duchovní zkušenosti něco, co tu předtím nebylo“.
Autorovo střežené soukromí se nicméně v posledním desetiletí jeho života více otevřelo. Faulkner byl svolnější poskytnout občas rozhovor či vystoupit s přednáškou doma i v zahraničí. V letech 1957 až 58 přijal od Virginskě univerzity dokonce nabídku k delšímu pobytu a byl po měsíce až překvapivě štědře k dispozici akademické obci; z té doby také pochází většina jeho často citovaných soudů o vlastním díle i o jiných autorech či literatuře obecně. Skutečností však zůstává, ze autorovi životopisci se mohou o mnohých podrobnostech z jeho osobního světa pouze dohadovat a navíc se začastě stávají, jak tomu bylo téz u zainteresované veřejnosti, obětí polopravdivých historek, které o sobě s jakýmsi potutelným potěšením šířil i Faulkner sám. Už jako chlapec ostatně proslul vyprávěním příběhů, z nichž posluchači nikdy nepoznali, „co se stalo a co si právě vymyslel“, jak si postěžoval jeden z autorových příbuzných. Rodina a nejbližší okolí však Faulknerovy nejrůznější „podivínské“ sklony včetně využívání zneužívání mystifikačních masek, jež si v průběhu života nasazoval, ctila jako součást jeho osobních her s vlastním talentem a pravdou. A tak i Faulknerův mladší bratr Joseph, sám autor několika zdařilých románů, odmítal uspokojovat mediální zvídavost zaměřenou na Úspěšnějšího sourozence; až rok po Williamově smrti vydal knížku Můj bratr Bill – laskavá vzpomínka (My Brother Bill: An Affectionate Reminiscence, 1963). Ani tato výpověď však nemohla zcela rozptýlit všechny faulknerovské legendy, jejichž charakteristikou zůstává, že jsou mnohdy zcela protichůdné.
Svéráznost a intenzivní osobní zájmy nedovolily Faulknerovi ukončit jedinou školu – střední vzdal těsně před maturitou, a když byl později přijat jako mimořádný student na místní Mississippskou univerzitu v Oxfordu (zřejmě i díky tomu, že tam jeho otec zastával významnější místo v administrativě), vynikl prý ve španělštině a francouzštině, ale už první ročník neukončil pro slabé výsledky v angličtině. Tato skutečnost však nijak neoslabila jeho rané, již dětské rozhodnutí být spisovatelem, a to údajně po vzoru dobrodružného pradědečka, který se mimo jiné v Mississippi proslavil jako autor románu Bílá růže z Memphisu (The White Rose of Memphis, 1881-84), vydávaného na pokračování. A pokud jde o Faulknera jako neúspěšného studenta, není jeho případ, že pozdější všeobecně uznávaný mistr slova neobstál jako žák před vlastními učiteli mateřštiny, jistě jediný ani ojedinělý. Zvláště americké písemnictví není nijak chudé na skutečné literární osobnosti s malým, ba mizivým formálním vzděláním.
Schopnost až humorně odlehčeného odstupu od vlastního curricula vitae projevoval Faulkner po celý život. Když byl roku 1930, u…
