III’
ŠESTÉHO DUBNA 1928
Běhna zůstane běhnou, jak říkám. Můžeš být ráda, povídám, že tě netrápí nic jinýho, než že chodí za školu. Touhle dobou by měla už být v kuchyni, povídám, a ne nahoře ve svým pokoji, plácat si na ksicht barvičky a čekat, až jí šest černoušů, co nevstanou ze židle, dokud nemají rendlík s masem a chlebem, kterej by je udržel na nohou, udělá snídani. A matka povídá:
„Ale jak si může ředitelství myslet, že na ni nestačím, že ji nedokážu –“
„No,“ povídám, „však taky nedokážeš, nebo jo? V životě ses nepokusila k něčemu ji přinutit,“ povídám. „Jak můžeš čekat, že se ti to podaří takhle pozdě, když je jí už sedmnáct?“
Chvíli o tom přemýšlela.
„Ale jak si můžou myslet Vždyť já jsem vůbec nevěděla, že dostala vysvědčení. Vloni na podzim mi řekla, že je letos nebudou dávat. A najednou mi zavolá profesor Junkin a oznámí mi, že jestli bude ještě jednou chybět, bude muset ze školy. Jak to vlastně provádí? Kde chodí? Jsi celý den ve městě; kdyby běhala po ulicích, tak bys ji musel vidět.“
„Jo,“ povídám. „Kdyby běhala po ulicích. Ale hádám, že by se neulejvala ze školy jen proto, aby dělala něco, co může dělat veřejně,“ povídám.
„Co tím chceš říct?“ povídá ona.
„Nic,“ povídám já. „Jenom jsem ti odpověděl na tvou otázku.“
Nato se znovu rozbrečela a začala mluvit o tom, že se její vlastní krev obrátila v její prokletí.
„Tak co se mě ptáš?“ povídám.
„Já tím nemyslela tebe,“ povídá ona. „Ty jsi z nich jediný, který mi nedělá ostudu.“
„Jistě,“ povídám. „Já jsem na to neměl jakživo čas. Já neměl čas študovat na Harvardu nebo se uchlastávat. Já musel pracovat. Ale jestli chceš, abych chodil všude za ní a koukal, co dělá, tak můžu samozřejmě dát v krámě výpověď a sehnat si místo, kde bych mohl pracovat v noci. Pak ji budu moct hlídat já ve dne a na noční šichtu můžeš posílat Bena.“
„Já vím, že máš se mnou jenom trápení a že jsem pro tebe přítěž,“ povídá, jak brečela do polštáře.
„To už všechno znám,“ povídám. „Říkáš mi to už třicet let. To už by měl znát i Ben. Mám s ní o tom promluvit?“
„Myslíš, že to pomůže?“ povídá.
„Jestli sejdeš dolů, a jen co začnu, se do toho zamícháš, tak ne,“ povídám. „Jestli ji mám zvládnout, stačí říct, ale ty se do toho nepleť. Pokaždý, když se o to pokusím, tak se do toho vložíš, a pak jsme jí oba jen pro smích.“
„Nezapomeň, že je ze stejné krve a ze stejného těla jako ty,“ povídá.
„Jistěže,“ povídám já, „přesně na tohle myslím – na to tělo. A kdyby bylo po mým, tak i na kapičku krve. Když se lidi chovají jak černouši, je jediná možnost zacházet s nima jak s černoušema, ať je to kdo chce.“
„Bojím se, že se neovládneš,“ povídá.
„No,“ povídám já, „se svou metodou jsi zrovna neuspěla. Tak chceš, abych s tím něco udělal, nebo ne? Řekni tak nebo tak; musím do práce.“
„Já vím, že musíš kvůli nám otročit,“ povídá. „Víš, že kdyby bylo po mém, měl bys už vlastní kancelář a úřední hodiny, jak se na Bascomba sluší a patří. Protože ty jsi Bascomb, i když se tak nejmenuješ. Vím, že kdyby byl otec tušil –“
„No,“ povídám, „hádám, že měl právo občas se zmejlit jako každej jinej, i obyčejnej člověk.“ Znovu se rozbrečela.
„Já nemůžu poslouchat, jak vyčítavě mluvíš o svém mrtvém otci,“ povídá.
„No dobrá,“ povídám. „No dobrá. Tak ať je po tvým. Ale poněvadž žádnou svou kancelář nemám, tak se budu muset vydat tam, kam můžu. Tak chceš, abych jí něco řekl, nebo ne?“
„Já mám strach, že se neovládneš,“ povídá.
„Jak myslíš,“ povídám já. „Tak jí nic říkat nebudu.“
„Ale něco se s tím udělat musí. Jak si může někdo myslet, že jí to trpím, nechodit do školy a lítat po ulicích, nebo že jí v tom nedokážu zabránit Jasone, Jasone,“ povídá. „Jak bys mohl. Jak bys mohl nechat takovéhle břímě na mně.“
„No tak, no tak,“ povídám. „Nebo se zase rozstonáš. Proč ji jednoduše na celej den nezamkneš nebo ji nepředáš mně, aby sis s ní nemusela dělat starosti?“
„Je to moje vlastní krev,“ povídá s pláčem. A já povídám:
„No dobrá. Tak já na ni dohlídnu. Hlavně přestaň brečet.“
„Ale snaž se ovládnout,“ …
