II’
DRUHÉHO ČERVNA 1910
Když se stín okenního rámu objevil na záclonách, bylo mezi sedmou a osmou hodinou a já jsem už byl zase v čase a slyšel hodinky. Patřívaly dědečkovi, a když mi je otec dával, řekl, dávám ti mauzoleum veškerých nadějí a tužeb; je tu silně trýznivá pravděpodobnost, že je budeš používat, abys získal reducto absurdum veškerých lidských zkušeností, jež se možná nebude shodovat s tvými individuálními potřebami o nic víc, než se shodovalo s potřebami jeho nebo jeho otce. Nedávám ti je proto, abys pamatoval na čas, nýbrž abys na něj mohl tu a tam na chvíli zapomenout a neplýtval zbytečně dechem ve snaze nad ním zvítězit. Protože tu bitvu nelze vyhrát, řekl. K těmhle bitvám dokonce ani nedochází. Kolbiště člověku jenom odhalí jeho pošetilost a beznaděj, a vítězství je iluze filosofů a pošetilců.
Hodinky stály opřené o krabici na límce a já jsem ležel a poslouchal je. To znamená, slyšel je. Neřekl bych, že někdo poslouchá hodiny nebo hodinky úmyslně. Nemusí. Třeba si jejich zvuk dlouho neuvědomuje, ale pak mu ten tikot v jediné vteřině vyvolá v mysli celou tu nepřetržitou, vytrácející se přehlídku času, který neslyšel. Někde v dáli, v těch dlouhých, sirých paprscích světla, jak řekl otec, by člověk mohl vidět třeba kráčet Ježíše. A hodného svátého Františka. Který říkal Sestřička Smrt a který neměl sestru.
Za zdí jsem slyšel péra Shrevovy postele a pak šourání jeho trepek po podlaze. Vstal jsem, přešel k prádelníku, zašmátral po něm, nahmatal hodinky, obrátil je ciferníkem dolů a vrátil se do postele. Ale stín okenního rámu ještě nezmizel, a protože jsem už uměl takřka na minutu určit, budu se k němu muset, až bude nahoře, otočit zády, takže ucítím, jak mě svědí oči, které mívali živočichové vzadu na hlavě. Člověk vždycky lituje nicotných návyků, které si osvojil. Jak řekl otec. Že Kristus nebyl ukřižován: že ho umořil ten přesný cvakot koleček. A neměl sestru.
A tak jakmile jsem si uvědomil, že už ten stín nevidím, začal jsem uvažovat, kolik je hodin. Ty neustálé dohady, jakou polohu zaujímají mechanické ručičky na tom kterém ciferníku, řekl otec, jsou výsledkem našich myšlenkových pochodů. Výměškem, řekl otec, jako pot. A já jsem si řekl No dobrá. Uvažuj. Tak uvažuj.
Kdyby bylo zamračeno, byl bych se mohl dívat na okno a myslet na to, co mi říkal o těch nicotných návycích. Myslet na to, že kdyby to počasí vydrželo, bylo by to pro ty v New Londonu příjemné. A proč by nemělo vydržet? V červnu, v měsíci nevěst, hlas, který dýchal Vyběhla ze zrcadla, z nakupené vůně. Růže. Růže. Pan Jason Richmond Compson s chotí si dovolují oznámit sňatek své. Růže. Ne panny jako svídy, jako klejichy. Řekl jsem, že jsem se dopustil krvesmilstva, otče, řekl jsem. Růže. Proradné a velebně klidné. Když člověk stráví rok na Harvardu a neviděl veslařské závody, měli by něco z peněz vrátit. Dejte to Jasonovi. Dopřejte mu rok na Harvardu.
Shreve stál ve dveřích, připínal si límec a brýle se mu růžově leskly, jako by si je byl umyl zároveň s obličejem. „Ty se chceš dnes švencnout?“
„To už je tak pozdě?“
Podíval se na hodinky. „Za dvě minuty začnou vyzvánět.“
„Já nevěděl, že je tak pozdě.“ Ještě pořád se díval na hodinky a jeho ústa se chystala něco říct. „Musím sebou hodit. Švencnout se už nemůžu. Děkan mi minulý týden řekl –“ Zastrčil hodinky zpátky do kapsy. A já jsem zmlkl.
„Tak to by sis měl natáhnout kalhoty a mazat,“ řekl. A vyšel ven.
Vstal jsem, začal chodit po místnosti a skrz zeď ho poslouchal. Vešel do obývacího pokoje, ke dveřím.
„Ještě nejsi hotov?“
„Ještě ne. Jen běž. Však to stihnu.“
Vyšel ven. Dveře se zavřely. Jeho nohy přešly po chodbě. Pak jsem znovu uslyšel hodinky. Přestal jsem chodit po místnosti, přistoupil k oknu, roztáhl záclony a díval se, jak utíkají na pobožnost, tíž se potýkali s týmiž pozvednutými rukávy kabátů, tytéž knihy a plácající se límce se hnaly kolem jako trosky, unášené velkou vodou, a Spoade. Který řekl, že Shreve je můj manžel. Ale, nech ho, řekl mu Shreve. Když se mu nec…
