Púovo zátiší

KAPITOLA 4
ve které se ukáže, ze tygři nelezou po stromech

Jednoho dne, když tak přemýšlel, napadlo Púovi, že půjde navštívit Ijáčka, protože ho už od včerejška neviděl.

A jak si vykračoval podrostem a prozpěvoval, vzpomněl si najednou, že už od předvčírka neviděl Sovu, a napadlo mu, že nakoukne cestou do Stokorcového lesa a podívá se, jestli je Sova doma.

Zpíval si tedy dál, až přišel k místu, kde leží kameny přes potok, a když vstoupil na třetí kámen, napadlo mu, jak se asi má Klokanice, Klokánek a Tygr, protože všichni bydlili spolu v jiné části Lesa. A pomyslil si: „Už jsem Klokánka dávno neviděl, a jestli ho neuvidím dnes, bude to zas ještě déle." Usedl tedy na kámen uprostřed potoka a zpíval další sloku své písničky a přitom přemítal, co má dělat. Druhá sloka písničky zněla:

Klokánka bych navštívil dnes velmi rád.
Medvídek je šťasten, jen když nemá hlad.
Zajdu já si na besedu, až se najím hodně medu
(a já se najím hodně medu) nic naplat.

Slunce tak rozkošně hřálo a kámen, jak dlouho ležel na slunci, byl tak teplý, že se Pú málem rozhodl hovět si celé dopoledne uprostřed potoka, když tu si vzpomněl na svého přítele Králíčka.

„Vida, Králíček," řekl si Pú. „S Králíčkem si rád popovídám. Mluví docela rozumně. Neužívá dlouhých cizích slov jako Sova. Užívá krátkých, jasných slov, jako například ,Co oběd?' a ,Posluž si, Pú'. Tak se mi zdá, že bych měl navštívit Králíčka." A to mu vnuklo další sloku:

S Králíčkem je znamenitá zábava,
zvlášť když se tu něco k snědku podává.
To si člověk zvykne lehce,
že se mu pak domů nechce
(a mně se od medu nechce), tramtadá.

Když si to zazpíval, vstal ze svého kamene, přešel zpátky přes potok a pustil se ke Králíčkovu domku. Ale nebyl ještě daleko a tu mu napadlo: „Jo, ale co když nebude Králíček doma?"

„Anebo co když zas zůstanu trčet ve dveřích, až půjdu domů, jako jednou, když neměl dveře dost veliké?"

„To vím, že sám netloustnu, ale jeho dveře se možná zužují."

„Nebylo by tedy lépe, kdybych -" A přitom, když si tohle všechno říkal, šel stále víc na západ, aniž o tom věděl..., až se najednou octl před vlastními dveřmi.

A bylo jedenáct hodin.

A byl čas sníst něco menšího ...

Za půl hodiny pak provedl, co měl vlastně hned od počátku v úmyslu, totiž ubíral se k Prasátkovu domku. A cestou si utíral ústa hřbetem pracky a zpíval si trochu kostrbatou písničku:

Prasátko bych navštívil dnes velmi rád.
Kdybych já je nenavštívil, nebyl bych rád.
Nic si z toho nedělám, když Sovu a Ijáčka neuhlídám,
(ani ty ostatní), a já Sovu a Ijáčka neuhlídám,
(ani ty ostatní), ani Kryštůfka Robina.

Když se ta písnička napíše, nevypadá moc hezky, ale když si ji Pú zpíval za slunného rána asi v půl dvanácté, vypadala jako jedna z nejlepších, jaké kdy zpíval. A tak si ji zpíval znovu a znovu. Prasátko právě pilně kopalo malou díru před svým domkem.

„Nazdar, Prasátko!" řekl Pú.

„Nazdar, Pú," řeklo Prasátko a leknutím poskočilo. „Já vědělo, že jsi to ty."

„Já taky," řekl Pú. „Co děláš?"

„A…