Púovo zátiší

KAPITOLA 7
ve které se Tygr odnaučí skákat

Jednoho dne seděl Králíček s Prasátkem před Púovým domkem a poslouchali Králíčka a Pú seděl s nimi. Bylo ospalé letní odpůldne a Les byl plný něžných šelestů aPúovi se zdálo, že na něho všecky volají: „Neposlouchej Králíčka, poslouchej nás." A tak se pěkně a pohodlně uvelebil, aby se mu lépe neposlouchalo Králíčka, a občas otevřel oči a řekl: „Hm!" a pak je zase zavřel a řekl: „Svatá pravda!" a Králíček občas velmi vážně řekl: „Rozumíš, co myslím, Prasátko," a Prasátko velmi vážně přikývlo na důkaz, že rozumí.

„Zkrátka a dobře," řekl Králíček, když byl konečně s řečí hotov. „Tygr teď začíná být tak divoký, že je načase, abychom mu dali za vyučenou. Co myslíš, Prasátko?"

Prasátko řeklo, že Tygr je opravdu velmi divoký, a kdyby si Králíček vymyslil nějaký způsob, jak ho tomu odnaučit, byl by to znamenitý nápad.

„To si myslím," řekl Králíček. „Co ty tomu říkáš, Pú?"

Pú sebou trhl, otevřel oči a řekl: „Náramně."

„Jak to, náramně?" zeptal se Králíček.

„To, jak jsi právě říkal," řekl Pú. „Docela jistě."

Prasátko šťouchlo Púa loktem tak, aby přišel k sobě, a Pú, který byl už zase duchem někde jinde, se zvolna zvedl a pomalu se probíral.

„Ale jak to uděláme?" zeptalo se zvědavě Prasátko. „Jakpak mu dáme za vyučenou?"

„To je právě to," řekl Králíček.

Slovo „vyučenou" připamatovalo Púovi, že už je někde slyšel.

„Kryštůfek Robin mě chtěl jednou učit nějakému skloňování a časování, ale nešlo to."

„Co nešlo?" zeptal se Králíček.

„Jak to, že to nešlo?" zeptalo se Prasátko.

Pú zavrtěl hlavou.

„Nevím," řekl. „Zkrátka to nešlo. O čem jsme to mluvili?"

„Pú," řeklo Prasátko vyčítavě, „copak jsi neposlouchal, co Králíček říká?"

„Poslouchal jsem, ale měl jsem nějaký chomáček v uchu. Řekl bys to ještě jednou, Králíčku?"

Králíčka nikdy nemrzelo něco opakovat, a tak se zeptal, odkud má začít, a když Pú řekl, že tam, kde mu přišel ten chomáček do ucha, a Králíček se zeptal, kdy to bylo, a Pú řekl, že neví, protože dobře neslyšel, Prasátko to rozřešilo a řeklo, že se právě pokoušejí vymyslit nějaký způsob, jak přimět Tygra, aby přestal skákat, protože i když ho máme rádi, nedá se popřít, že moc skáče.

„Ach tak?" řekl Pú.

„Je ho všude plno," řekl Králíček. „To je to."

Pú usilovně přemýšlel, ale co si vymyslil, nebylo k ničemu.

„Mám nápad," řekl Králíček, „a tady je. Pozveme Tygra na dlouhou výzkumnou cestu, někam, kde ještě nikdy nebyl, a ztratíme ho tam a na druhý den ráno ho zase najdeme a to mi věřte - bude to pak docela jiný Tygr."

„Proč?" zeptal se Pú.

„Protože to bude ponížený Tygr. Protože to bude smutný Tygr, tesklivý Tygr, zkrotlý a ohleduplný Tygr, jeho výraz bude říkat: Králíčku, jak jsem rád, že tě vidím. Tak je to."

„Bude taky rád, že vidí mne a Prasátko?"

„Jistěže."

„To je dobře," řekl Pú.

„Já bych nechtělo, aby byl pořád smutný," řeklo Prasátko nejistě.

„Tygři nikdy nezůstanou smutní," vykládal Králíček. „Dostanou se z toho úžasně rychle. Ptal jsem se na to Sovy, abych měl jist…