Púovo zátiší

KAPITOLA 5
ve které má Králíček napilno a ve které poznáme, co dělá Kryštůfek Robin dopoledne

Králíček viděl, že ho čeká perný den. Sotvaže se probudil, cítil svou důležitost, jako by všechno záviselo na něm. Dnes by tak mohl NĚCO USPOŘÁDAT nebo NAPSAT VYHLÁŠKU PODEPSANOU KRÁLÍČEK nebo ZJISTIT, JAKÉHO MÍNĚNÍ JSOU OSTATNÍ. Bylo to skvostné ráno, právě se hodící k tomu, aby si zaběhl k Púovi a řekl mu: „Tak dobrá, řeknu to Prasátku," a běžet k Prasátku a říci mu: „Pú myslí - ale snad bych měl napřed navštívit Sovu." Byl to takový vůdcovský den, kdy každý jen říká: „Ano, Králíčku," a „Ne, Králíčku," a čeká, až co Králíček řekne.

Vyšel z domku, začenichal do teplého jarního jitra a přemítal, co podniknout. Nejblíže byl dům Klokanice a před jejím domkem byl Klokánek, a ten uměl ze všech v lese skoro nejlépe říkat: „Ano, Králíčku," a „Ne, Králíčku"; ale byl tam teď také ještě ten divný skákavý Tygr, byl to takový Tygr, že byl skoro vždycky o míli napřed, když jsi mu ukazoval cestu, a když jsi konečně došel na místo a řekl pyšně: „Tak, tady jsme!", nebylo po Tygrovi ani vidu ani slechu.

„Ne, ke Klokanici ne," řekl si Králíček zamyšleně a přitom si kroutil kníry na sluníčku; a aby se pojistil, že tam nepůjde, obrátil se nalevo a odběhl opačným směrem, směrem k domku Kryštůfka Robina.

„Koneckonců," řekl si Králíček, „Kryštůfek Robin si mne váží. Má sice rád Púa a Prasátko a Ijáčka a já je mám taky rád, ale co je to plátno, mají tak málo rozumu. Nestojí to za řeč. Váží si taky Sovy, a kdo by si jí taky nevážil, když umí napsat MYSLIVEC, třebas ne správně, ale pravopis není všecko. Jsou dni, kdy ti vůbec nepomůže, že umíš napsat MYSLIVEC. A Klokanice, ta se jen stará o Klokánka, a Klokánek je moc malý a Tygr k ničemu není, protože moc skáče, takže když na to přijde, opravdu nezbývá nikdo kromě mne. Půjdu se podívat, zdali Kryštůfek nechce něco podnikat, a udělám to sám. Dnes je k tomu právě vhodný den." Spokojeně cupital kupředu, za chvíli přešel potok a přišel k místu, kde bydleli jeho přátelé a příbuzní. Připadalo mu, že dnes je jich tu ještě víc než obyčejně; pokynul jednomu či dvěma Ježkům, jimž neměl kdy podat ruku, několika jiným řekl nadutě: „Dobré jitro, dobré jitro", těm menším pak vlídně: „Á, vida, vida ...", potom jim zamával prackou přes rameno a už byl pryč; zanechal za sebou takové pozdvižení a poplach, že se někteří členové rodiny Brouků, mezi nimi i Franta Pospěš, pustili honem k Stokorcovému lesu a rychle lezli na stromy v naději, že než se to semele, ať už je to co chce, budou až nahoře a jaksepatří všechno uvidí.

Králíček pospíchal po kraji Stokorcového lesa a každou minutu rostlo jeho sebevědomí a brzy přišel ke stromu, kde bydlil Kryštůfek Robin. Zaklepal na dveře a několikrát zavolal a šel kousek cesty zpátky a stínil si prackou oči před sluncem a volal nahoru do koruny stromu, pak se rozhlédl kolem dokola a volal „Haló!" a „Povídám!" - „To jsem já, Králíček!" -, ale nic se nehnulo. Zůstal tedy stát a poslouchal a všechno…