Oresteia (Aischylos)

Všichni se hrnou s tasenými zbraněmi k paláci, ale u vchodu se zarazí a v hrůze odskočí. Vrata se rozevřela. V domě je vidět mrtvolu Agamemnonovu, ležící v mělké stříbrné vaně; přes ni je přehozeno velké třásnité nachové roucho. Nedaleko vany leží mrtvá Kassandra. Poněkud v popředí stojí Klytaimestra: v ruce drží zakrvácený meč, obličej a šaty má postříkány krví. Krátká pausa.

KLYTAIMESTRA

Ten zápas dávno jsem už chystala,
a třebas pozdě, zvítězila jsem.
Zde stojím, kde mé rány dopadly;
je dokonáno. Jak jsem provedla
svůj čin, to nijak nechci zapírat.

Postoupí několika pádnými kroky před vrata paláce. Sbor před ní zděšeně ucouvne.

Já roucho, síťkované rybářská
jak síť a velké, plné nádhery,
však zhoubné, jsem naň vrhla - nemohl
se vyplésti, ba ani brániti.
Dám mu dvě rány. Dvakrát vykřikl
a zhroutil se. Když ležel, přidala
jsem třetí, slíbený dík Hádovi,
obránci mrtvých, vládci podsvětí.
Tak padnuv, ducha svého vyvrhne;
a jak tak chrlil prudký krve proud;
tou tmavou prškou rosy krvavé
mě postříkal.

(Za řeči vše ukazuje.)

Však mne to těší tak,
jak těší setbu, z klíčků rašící,
proud svěží vláhy, nebem seslané.

— 1 —

---

Oběť na hrobě

KLYTAIMESTRA (rozhrnujíc si šat na prsou)

Ó zadrž, synu, šetři, dítě mé,
těch prsou! U nich dřímals tolikrát,
z nich sávals mléko živné svými rty!

Orestovi meč poklesne, váhaje obrátí se k Pylladovi.

ORESTES

Co počít, Pyllade? Mám šetřit matky?

PYLLADES

A což ten zbytek věštby, Foibem z Delf
ti dané, a náš pevný úradek?
S každým se znepřátel, jen s bohy ne!

ORESTES

Máš, myslím, pravdu, poradils mi dobře.

(Ke Klytaimestře)

Pojď za mnou, chci tě zabít u něho!
Tys nad otce ho kladla, když byl živ:
i s mrtvým spávej, když ho miluješ,
a kohos měla milovat, máš v zášti.

KLYTAIMESTRA

Mnous vyrostl; chci s tebou zestarat.

ORESTES

Chceš se mnou žít, když otce zabilas?

KLYTAIMESTRA

Tím byl též vinen osud, dítě mé!

ORESTES

I tvou smrt tedy osud nastrojil!

KLYTAIMESTRA

Nic nedbáš, dítě, kleteb matčiných?

ORESTES

Ty, matka, vyvrhlas mě do bídy!

KLYTAIMESTRA

Vyvrhla? V přátelský jsi přišel dům!

ORESTES

Zle zaprodán - syn svobodného otce!

KLYTAIMESTRA

A kde je cena z toho prodeje?

ORESTES

Stydím se ti ji zjevně vytknouti.

KLYTAIMESTRA

Nač? Vytkni však i hříchy otcovy!

ORESTES

Nehaň! On válčil, tys tu seděla!

KLYTAIMESTRA

Být bez mužů je, dítě, ženám trudné.

ORESTES

Ty sedí doma, muž je živí prací.

KLYTAIMESTRA

Ty, zdá se, dítě, matku zabiješ!

ORESTES

Ne já, ty sama se zabiješ!

(Ohrožuje ji mečem)

KLYTAIMESTRA (unikajíc)

Ó, střez se hněvu Lític matčiných!

ORESTES

Jak ujdu, šetře tebe, otcovým?

KLYTAIMESTRA

Ah, marně lkám, jsi chladný jako hrob.

ORESTES

Ten los ti otcův osud uchystal.

KLYTAIMESTRA (ukazujíc na něho)

Ach, toť ten hlad, můj plod, mnou živený!

ORESTES

Ten strašný sen byl věru prorocký.
Vraždilas hříšně: strp tu hříšnou smrt!

— 2 —

---

Usmířené Lítice

ATHÉNA

Je na mně, abych rozhodla tu při.

(Vezme si z oltáře hlasovací kamének)

Svůj hlas já přidám v prospěch Orestův!
Já nemám matky, nemám rodičky
a kromě sňatku, který odmítám,
jsem vší svou duší mužům oddána:
jsem naveskrz a zcela otcova.
I nedám přednost smrti ženy té,
jež muže, strážce domu, zabila.
I rovnost hlasů zprostí Oresta!

(K soudcům)

Soudcové, kterým svěřen úkol ten,
vysypte rychle losy z osudí!

Dva ze soudců odejdou za oltář.

ORESTES

Ó Foibe, jak se ten soud rozhodne?

NÁČELNICE SBORU

Ó matko, černá noci, vidíš to?

ORESTES

Mne čeká život nebo oprátka!

NÁČELNICE SBORU

Nás další úcta nebo znik a zmar!

Soudcové přinesou osudí, sluhové za nimi stolek.

APOLLÓN

Vysypte hlasy z uren, poctivě
je oddělte a řádně sečtěte!
Nedbalost může zplodit velké zlo,
zdar domu spasit jediný jen hlas.

Soudcové vysypou na stolek kaménky z každého osudí zvlášť a seřadí je po pěti do dvou skupin, dávajících stejné obrazce! Osvobozovacích kaménků je však o jeden méně.

ATHÉNA (přistoupí ke stolku a přidá k osvobozovacím kaménkům svůj)

Je zproštěn viny krvavé ten muž:
hle rovnost hlasů vyšla sčítáním.

 

Vzrušení u všech; za něho Apollón zmizí.

— 3 —