21. kapitola
Tři stopy
Když se Japp vrátil do Scotland Yardu, řekli mu, že za ním přišel Hercule Poirot.
„Tak co vás přivádí, monsieur Poirote,“ srdečně pozdravil Japp přítele. „Máte něco nového?“
„Milý Jappe, já sám se vás přišel zeptat, jestli je něco nového.“
„To jste celý vy. Abych řekl pravdu, nového toho moc není. Ten obchodník v Paříži foukačku poznal. Fournier mě z Paříže pořád otravuje s tím svým psychologický momentem. Stevardy jsem vyslýchal, až jsem se z toho celý zpotil, a oni pořád tvrdí, že žádný psychologický moment nebyl. Nic zarážejícího nebo neobvyklého se během cesty nestalo.“
„Mohlo se to stát, když byli oba v předním oddělení.
„Vyptával jsem se i cestujících. Všichni lhát nemůžou.“
„V jednom případě, který jsem vyšetřoval, lhali všichni!“
„Vy s těmi vašimi případy! Abych řekl pravdu, monsieur Poirote, moc šťastný z toho nejsem. Čím víc věci zkoumám, tím míň jsem z toho moudrý. Šéf se na mě už dívá svrchu. Ale co můžu dělat? Naštěstí je to jeden z případů, ve kterém z poloviny figurují cizinci. My to tedy můžeme hodit na Francouze - a v Paříži řeknou, že to udělal Angličan a že je to naše záležitost.“
„Opravdu si myslíte, že to udělali ti dva Francouzi?“
„Tedy upřímně řečeno, nemyslím. Když se to tak vezme, je takový archeolog dost pošetilý chlapík. Pořád se hrabe v zemi a plácá nesmysly o tom, co se stalo před několika tisíci lety - rád bych věděl, jak to můžou vědět.
Řeknou, že nějaká mizerná šňůra korálů je pět tisíc tři sta dvacet dva let stará, a kdo jim může říct, že není? Takoví jsou možná lháři - ačkoliv tomu zřejmě sami věří - ale neškodní. Měl jsem tu onehdy jednoho staršího chlapíka, kterému někdo šlohnul skaraba - byl z toho strašně zničený - milý staroušek, ale bezbranný jak nemluvně. Nu, mezi námi, ani na okamžik si nemyslím, že to udělali ti dva francouzští archeologové.“
„Kdo si myslíte, že to udělal?“
„Nu - je tu ovšem ten Clancy. Je to nějaký pošuk. Chodí a mumlá si sám pro sebe. Něco mu straší v hlavě.“
„Možná zápletka nové knihy.“
„Může to být zápletka - a může to být taky něco jiného, ale ať se snažím, jak chci, nemůžu přijít na žádný motiv. Pořád si myslím, že CL 52 v černém zápisníku je lady Horburyová, ale nic z ní nemůžu dostat. Otrlá dáma, řeknu vám.“
Poirot se v duchu usmál, zatímco Japp pokračoval: „Pokud jde o stevardy, nemůžu najít nic, co by je spojovalo s madame Giselle.“
„A doktor Bryant?“
„Tady nějakou stopu mám. Mluví se o něm a o nějaké pacientce. Hezká žena, darebák manžel - bere prý drogy nebo něco. Jestli si nedá pozor, vyškrtnou ho ze seznamu lékařů. To se dost hodí na RT 362 a klidně vám řeknu, že mám dobré tušení, kde mohl přijít k hadímu jedu. Šel jsem ho navštívit a on se v té věci docela hloupě prozradil. Ale nicméně je to všechno dohad - žádná fakta. Fakta v tomhle případě není snadné najít. S Ryderem to vypadá všechno jasně a v pořádku - říká, že jel do Paříže sehnat půjčku a že ji nedostal - uvedl jména a adresy - všechno jsme ověřili. Zjistil jsem, že se ta jeho firma před týdnem nebo před dvěma dostala do úzkých, ale zdá se, že jsou z toho zase venku. Takže také nic. Tenhle případ je pěkně zamotaný a zmatený.“
„Případ nemůže být zmatený - je jen nejasný - zmatek může být jen v neuspořádané mysli.“
„Použijte si, jakého slova chcete. Výsledek je stejný. Fournier si taky neví rady. Vy jste už asi všechno prokoukl, ale radši si to necháte pro sebe.“
„Vy se mi vysmíváte. Nemám to všechno prokouknuté. Postupuji krok za krokem, po pořádku a metodicky ale zbývá mi ještě dlouhá cesta.“
„Tohle rád slyším. Tak mi tedy něco povězte o těch svých logických krocích.“
„Udělám vám malou tabulku,“ usmál se Poirot a vytáhl z kapsy papír. „Dívám se na to takto: Vražda je čin, který má přinést určitý výsledek.“
„Řekněte to ještě jednou pomalu.“
„Není to nesnadné pochopit.“
„Asi ne - ale od vás to tak zní.“
„Ne, ne, je to velmi jednoduché. Dejme tomu, že chcete peníze - dostanete je, až zemře teta. Bien - provedete čin - to jest zabijete tetu …
