21. kapitola
Když jsem dorazil do Santa Moniky, nejhorší šok už jsem měl za sebou. Vysvětlení musí být úplně jednoduché, říkal jsem si. Buď se Kennedy spletl, anebo Curtis Mardi přinutil, aby pro něj tu špinavou hru zahrála. Ať už bude vysvětlení jakékoli, náš společný život rozhodně neovlivní. Chodil jsem s tolika děvčaty, že bych je na prstech nespočítal, a vím, kdy jsem našel tu pravou. Mardi je moje děvče. Nepřipustím, aby nás něco rozdělilo. Všechno s ní jaksepatří proberu a ona mi řekne pravdu. Pravda nemůže být zlá – nesmí být zlá.
Na nádraží v Santa Monice jsem si vzal taxík. Chtěl jsem být doma co nejrychleji. Cesta se mi zdála nekonečná a já seděl na krajíčku sedadla a ponoukal řidiče, aby přidal. Nakonec jsem byl u cíle. Vchodové dveře byly dokořán, ale v zahradě jsem Mardi neviděl. Přešel jsem po dlouhé pěšině a najednou mi bylo zle. Říkal jsem si, že všechno bude v pořádku, ale někde vzadu v hlavě mi ťukala myšlenka, že všechno, co jsem si ve snech postavil, se bortí.
Vstoupil jsem do předsíně. Na věšáku visel pánský plášť a klobouk – moje nebyly. Opatrně jsem položil zavazadlo na podlahu. Svlékl jsem si kabát, sundal klobouk a vešel do obýváku.
Čekali na mne.
V první chvíli jsem ho nepoznal. Vysoký chlapík s hustou čupřinou kudrnatých vlasů, opálený, jasně modré oči. Ano, Lee Curtis, kdo jiný. Stanul jsem ve dveřích a v uších mi bubnovala krev. Střelil jsem pohledem po Mardi. Seděla v křesle jako socha. Byla bledá a pod očima měla černé kruhy. Ani se na mne nepodívala.
„Čekám tu na vás,“ oznámil Curtis.
Neodpověděl jsem.
„Jsem tu už čtyři dny – krásně jsme si užívali.“
Všechno se ve mně roztřáslo, jako kdyby mne někdo propíchl kordem, ale pořád jsem nedokázal nic říci.
Curtis mě zamyšleně sledoval, potom si podepřel bradu. Slyšel jsem, jak mu chrastí nehty ve vousech. „Jenom klid – není proč se klepat,“ prohodil.
S nohama jako z olova jsem se přesunul k Mardi. „Ať se děje cokoli, stojím při tobě, ale musím znát pravdu.“
Nezvedla oči. Seděla, jako by ze mne nevypadlo ani slovo.
Curtis se otočil tak, aby mi viděl do obličeje. „Dost dlouho jsem na tuhle chvíli čekal. Teď vás mám oba tam, kde vás chci mít.“
Trhl jsem hlavou a oči mi zřejmě zuřivě bleskly, protože Curtis vytrhl ze zadní kapsy pistoli. „Jenom klid,“ varoval mě. „Nehodlám střílet, ale nedám se od vás zaskočit.“
Procedil jsem mezi zuby: „Vyklopte, o co vám jde, a vypadněte.“
Sedl si na kraj stolu a pistolí na mne stále mířil. „Je to dost dlouhé povídání,“ ušklíbl se. „Jen si sedněte, rozbolely by vás nohy.“
Nehnul jsem se.
„Před několika lety,“ spustil a pohupoval nohou, „jsem nastoupil jako tajemník u firmy Mackenzie Fabric Corporation. Ona pracovala pro Spencera – to znáte. Taky se Spencerem žila, což jste možná nevěděl.“ Odmlčel se a začal lovit cigaretu, avšak ani na vteřinu ze mne nespouštěl oči. „Brzy jsem zjistil, že v zákulisí se něco děje, a Spencer se mi nakonec svěřil. Poznal jsem, že je to kšeft jako hrom – vynáší až kam, a já z toho krajíce dostával jen drobek. Stejně jako ona. Dali jsme se dohromady. Mysleli jsme, že když se nám podaří dokázat, že Richmonda zavraždil Spencer, vyhodíme Spencera ze sedla a já budu moct jeho funkci převzít a trochu si nahrabat. Proto jsme kápli na vás. Potřebovali jsme někoho, kdo by boudu na Vessiho pořádně rozmazal, a usoudili jsme, že vám by se to mělo podařit. Mardi se s vámi telefonicky spojila – mazaný nápad změnit si hlas. Tehdy už nežila se Spencerem – žila se mnou.“
„Zavřete zobák! Nechci už nic slyšet. Vypadněte!“ vybuchl jsem.
Curtis se ušklíbl. „Neznáte ještě ani polovičku, chytráku. Teprve jsem začal. Mardi je romantická holčina a zřejmě se do vás zamilovala – až po uši. Pak se pokoušela podvést Spencera a ten ji vyhodil. Přilepil jsem se na ni, protože jsem si nebyl jistý, jestli se nepokusí podrazit i mě. Když jsem ji měl v hrsti, objevila se Blondýna. Blondýna o Mardi všechno věděla. Věděla, že žila se Spencerem, a věděla, že žije se mnou. Blondýna si dělala zuby na …
