Celá e-kniha Věnec pro tebe, lásko ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
2. kapitola
Zamířil jsem na tiskové oddělení policejního velitelství. Pracoval tam chlapík, s nímž jsem si chtěl promluvit, a doufal jsem, že ho tam najdu. Byl tam.
Strčil jsem do dveří a nakoukl do zakouřené místnosti. Čtyři maníci z obvyklé party seděli u stolku uprostřed kanceláře a mazali karty. Přelétl jsem je pohledem a brousil očima dál. Ackie spal na potrhaném kanapi v rohu.
Ackie byl nejšerednější chlap, jakého jste kdy viděli. Dosti zakrslý, z uší i z nosu mu lezly hrubé chlupy a draly se i nad límec. Porodní bábu, která ho přivedla na svět, musela hezky dlouho pronásledovat noční můra, ale já věděl, že mazanějšího novináře bych sotva pohledal.
Přeloudal jsem se k němu a přitáhl si židli. Pak jsem s ním zatřásl a vzbudil ho.
Když mě uviděl, zvedl se a vytřeštil oči. „Hele, milánku, nemůžeš mi dopřát trochu spánku?“
„Spaní pusť z hlavy, Mo,“ přemlouval jsem ho. „Posaď se. Potřebuju s tebou mluvit.“
Ackie si rukou nemilosrdně promnul obličej a div si při tom křivý nos neobrátil naruby.
Vytáhl jsem balíček camelek, jednu mu dal a sám jsem si zapálil také.
„Co se děje, ty brďo?“ chtěl vědět. „Dám krk, že ze mne chceš tahat rozumy.“
Zavrtěl jsem hlavou. „Určitě. Vždyť ty si jen myslíš, kdovíjak nejsi chytrý, ale doopravdy máš v hlavě piliny.“
Ackie zavřel oči. „Dnes v noci popravili Vessiho,“ podotkl.
„Jo,“ potvrdil jsem překvapeně.
„Jak ses tam protlačil?“ zeptal se ještě stále se zavřenýma očima.
„Odkud herdek víš, že jsem se někam protlačil?“
Když se Ackie usmál, vypadal hrůzostrašně. Uhnul jsem pohledem. „Věcí, které se nedoslechnu, je pomalu. Jak ses tam dostal?“
„Hele, Mo,“ prohlásil jsem trpělivě. „Já se přišel na něco zeptat tebe, a ne abys ty zpovídal mě.“
Nadzvedl jedno přivřené víčko a mrkl na mne. „Proč takový zájem, brácho? Přifařilo se něco dalšího?“
Tihle jestřábi od novin jsou všichni stejní. Zatáhl jsem z cigarety, poválel kouř chvíli v průduškách a pak jej nosem vypustil. „Podle mne to Vessi nespáchal,“ procedil jsem tlumeně.
Ackie zamručel a zase oko zavřel. „Teď je po smrti, ne? Zapomeň na něj.“
„Co ten Richmond,“ pečlivě jsem vybíral slova, „neměl víc nepřátel než Vessi?“
„Jo, měl víc nepřátel, než na koho se podíváš. Richmond byl parchant. Zasloužil si, co se mu stalo.“
„Do vraždy byla zapletená taky nějaká ženská. Nikdy na ni nepřišli.“
Ackie nadzvedl ramena. „Ženských se kolem motaly stovky,“ řekl nezúčastněně. „Ten chlap se bez holky nehnul na krok celých čtyřiadvacet hodin denně.“
„O koho šlo?“ dotíral jsem jemně.
Ackie zvedl hlavu. „Vykašli se na to,“ nabádal mě. „Richmond je po smrti, Vessi je nebožtík; oba byli krysy. Všechno je spláchnuté… pusť to z hlavy.“
„Proč se krucinál kdekdo snaží zahrát celý ten případ do autu?“
Ackie se mírně zakřenil. „Kdekdo?“
„Poslyš, Mo,“ pokračoval jsem, „ty něco víš a já něco vím. Co když se sbalíme, zajdeme ke mně domů a chvilku si pohovoříme?“
Ackie zavrtěl hlavou. „Sotva odsud vypadneš, házím si další verš,“ odbyl mě pevně.
Pokrčil jsem rameny. „Čeká tam plná láhev režné,“ nadhodil jsem.
Ackie vyskočil jako jelen. „Proč to neřekneš hned? Hernajs, kde mám klobouk?“
Cestou ke mně do bytu vykládal Ackie o kulečníku. Moc se ve hře nevyznal, ale snažil se vzbudit dojem, že má přehled. Nechal jsem ho tlachat. Měl jsem v hlavě dost vlastních otázek.
Jakmile jsem Ackieho usadil do křesla a dal mu do ruky panáka režné a vedle sklenici zázvorového, přešel jsem k věci.
„Takhle bychom se nikam nedostali, Mo,“ začal jsem a opřel si nohy o stůl, „ale jak se mi jeví, budu muset vyložit karty, nežli mi píchneš. Potřebuju pomoc, Mo, a chci, abys mi pomohl ty.“
Ackie zamručel, ale slovo z něho nevypadlo.
„Mám nabídku, že když trochu rozčeřím vodu kolem Vessiho popravy, kápne mi deset tisíc babek.“
Ackie se na mne ostře zadíval. „Kdo se ti chystá takový balík přepustit?“
Potřásl jsem hlavou. „Tajemství. Deset tisíc jsou pěkné prašule a podle toho, co už jsem zjistil, v obvinění Vessiho něco nehraje. Zdá se, že na něj hned na začátk…
