8. kapitola
Kennedy sešel dolů za nějakých pět minut. Zamířil k oknu, podíval se ven a potom se otočil ke mně. „Mluvil jsem s ní,“ řekl stísněně. „Chce, abyste připravil auto a přistavil je vzadu před chatou. Potom pláchne sama.“
Tato změna mi nevyhovovala. Na delší výlet s touto dámou jsem se hrozně těšil. „Co bude s autem?“
Kennedymu naskočilo pár vrásek. „S autem si nelamte hlavu. Chci jenom, abyste je připravil. Nic víc. Provedete to?“ V hlase mu zazněl trochu vojácky tón.
„Jistě… podle rozkazu.“
Očividně se mu ulevilo. „Běžte a pozvěte tu chásku dovnitř. Jakmile se sem nahrnou, oběhněte chatu k zadnímu traktu a vyjeďte s autem. Pak se vraťte.“
Říkal jsem si v duchu, že přinejmenším se budu moci na tu dámičku mrknout. „Dobře. Mám jít hned?“
„Ještě chvilku počkejte.“ Vyšel do haly. Slyšel jsem, jak do patra volá: „Pojď hned dolů.“
Nemohl jsem jít ke dveřím a číhnout se, protože by mne byl spatřil, a lítost, že tam musím jen trčet a nechat si tu ženu proklouznout, mě úplně spalovala.
Slyšel jsem, jak někdo čiperně sbíhá po schodech, a potom v chodbě zacvakaly podpatky. Pak se Kennedy vrátil. Kývl na mne: „Přivlečte je.“
Došel jsem k hlavním dveřím a rozrazil je. Hoši se klusem řítili. Kam se hrabala zlatá horečka na Klondyku.
„Plukovník vás teď přijme,“ oznámil jsem. „Sundejte si klobouky, opucujte si boty na rohožce a proboha živého, chovejte se jako džentlmeni.“
Přehnali se kolem mne jako velká voda a vpadli do salonu. Tady jsem předal velení Kennedymu. Stál na druhém konci místnosti, chladně si všechny měřil a tvářil se jako kamenná socha. Hned ve chvíli, kdy se do salonu vhrnul poslední mládenec, tiše jsem za ním zavřel.
S očima na stopkách jsem běžel po chodbě, ale po mé dámě nikde ani stopy. Po obou stranách chodby bylo několikero dveří a ona mohla být za kterýmikoli z nich, jenomže nešlo dost dobře jedny po druhých zkoušet a načihovat do nich.
Poslední na druhém konci chodby vedly na zadní dvůr. Otevřel jsem je a opatrně juknul ven. Nikde nikdo. Ackiemu jsem nenasadil brouka do hlavy, že by měl nechat někoho čmuchat vzadu. Třeba přece jen nevěřili, že se mi podaří plukovníka Kennedyho přemluvit, a v úžasu ztratili soudnost.
Rozběhl jsem se ke garáži a otevřel vrata. Stály tam dva vozy. Vybral jsem malé auto. U vchodu jsem s ním stál dřív, než by řekl švec. Nechal jsem běžet motor a pospíchal zpátky do chaty.
Když jsem procházel chodbou, vyplul z velkého salonu Ackie. Tvářil se podezíravě.
„Co tu sakra vyvádíš?“ zeptal se.
Šel jsem rovnou k němu. Kdyby mi tenhle kluk dokázal číst myšlenky, vytočil by se a praskl vzteky.
„Byl jsem se jen podívat, jestli některý z hochů nezmeškal modlitby,“ vysvětlil jsem.
Ackie nadhodil: „Vážně?“ A srovnal se mnou krok.
Natáhl jsem paži a vzal ho kolem krku. „Jdeme, Mo. Chci slyšet, co plukovník vykládá.“
Ackie se napjal, ale z mého objetí se nevymanil.
Zuřivě vybafl: „Ušil jsi na mě podraz!“
Zašklebil jsem se na něj a vlekl ho od zadního vchodu k salonu. „Umožnil jsem ti, abys navštívil plukovníka. Dobrá, kochej se plukovníkem… a to je všechno.“
Slyšel jsem, jak za mnou bouchly dveře. Kdybych byl nemusel držet Ackieho, byl bych ji spatřil. Nejradši bych v tu chvíli Ackieho láskou uškrtil. Pokoušel se otočit, ale já ho držel pevně. Trochu jsem ruku poposunul a přitlačil. Ackie vypískl.
„Ulomíš mi pazouru,“ hučel.
Stejným tónem jsem mu oplatil: „Nejradši bych ti zakroutil krk.“
Tlumeně jsem slyšel, jak klapla dvířka u auta a jak vzápětí nabral vůz obrátky. Ackie otevřel pusu, že začne ječet, jenomže já mu ji dlaní zaplácl.
„Kuš!“ zarazil jsem ho. „Zkus něco začít a rozmáznu tě jak štěnici.“
Čekal jsem v hale, až jsem měl jistotu, že zmizela, a pak jsem ho pustil.
Zuřivě mne propichoval pohledem. „Pěkný kamarád,“ hudroval. „Myslíš, že tu stovku shrábneš? Jdi se vycpat!“
„Poslouchej, Mo,“ řekl jsem tiše. „Máš pravdu, jde o víc, než se na první pohled zdá. Jenomže nic z toho nejde otisknout. Kdybych ti dovolil, abys zrovna teď pokračoval, vězel by tvů…
