Celá e-kniha Opona: Poirotův poslední případ ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
3
Kousek od domu jsem se srazil s Boydem Carringtonem.
„Dneska jsem tu poslední večer,“ řekl mi. „Zítra dopoledne se stěhuji.“
„Do Knattonu?“
„Ano.“
„To se už jistě těšíte.“
„Myslíte? Snad ano.“ Povzdechl. „Ale řeknu vám upřímně, budu rád, až odtud vypadnu.“
„Jídlo tu opravdu nestojí za nic a obsluha je špatná.“
„O to mi ani tak nejde. Je to tu koneckonců laciné a od takovýchhle penziónů si člověk moc slibovat nemůže. Ba ne, Hastingsi, mně jde o něco víc než o nepohodlí. Nemám tenhle dům rád. Jako by byl zakletý. Dějí se tu věci —“
„To jistě.“
„Nevím, co to je. Možná že dům, kde dojde k vraždě, potom už nikdy není jako dřív... Já to tady nemám rád. Napřed ta nešťastná náhoda s paní Luttrellovou — je to zatracený malér, taková věc. A pak zase chudinka Barbara.“ Odmlčel se. „Podle mého názoru byla poslední člověk, od kterého by se dalo čekat, že spáchá sebevraždu.“
Zaváhal jsem. „Inu, nevím — ale s takovou jistotou bych to netvrdil —“
Přerušil mě. „Já ano. U všech hromů, byl jsem předtím skoro celý den s ní. Měla báječnou náladu, byla naším výletem nadšena. Měla jedinou starost — aby se John nějak příliš nezabral do těch svých experimentů a nepřeháněl s nimi, nebo aby nezkoušel nějaké míchanice sám na sobě. Víte, jak to myslím, Hastingsi?“
„Ne.“
„Její smrt má na svědomí ten její manžel. Jsem přesvědčen, že ji k tomu dohnal. Když byla se mnou, byla vždycky docela šťastná. Dával jí pocítit, že nebýt jí, mohl by udělat kariéru (já mu dám kariéru!), a to ji zlomilo. A její smrt s ním ani nehnula, s necitou zatraceným! S ledovým klidem mi sdělil, že teď jede do Afriky. Opravdu, víte, Hastingsi, vůbec bych se nedivil, kdyby ji byl zavraždil.“
„To nemyslíte vážně,“ řekl jsem zostra.
„Ne, doopravdy ne. I když si to, upozorňuji, nemyslím jedině proto, že kdyby ji chtěl zavraždit, určitě by na to nešel tímhle způsobem. Ví se o něm, že pracuje s fysostigminem, a to dá rozum, že kdyby ji chtěl oddělat, použil by něčeho jiného. Ale nejsem sám, Hastingsi, kdo si myslí, že na Franklina by bylo dobře si dát pozor. Upozornil mě na to někdo, kdo ví svoje.“
„Kdo?“ chtěl jsem vědět.
Boyd Carrington ztišil hlas: „Sestra Cravenová.“
„Kdože?“ nechtěl jsem věřit svým uším.
„Pst, nekřičte. Ano, nasadila mi to do hlavy sestra Cravenová. Má oči jak ostříž, víte, a všech pět pohromadě. Franklina nemá ráda — nikdy ho neměla ráda.“
Podivil jsem se. Byl bych řekl, že sestra Cravenová naopak neměla ráda právě svou pacientku. Pomyslil jsem, že sestra Cravenová určitě dobře viděla do rodinných poměrů u Franklinových.
„Bude tu dneska přes noc,“ sdělil mi Boyd Carrington.
„Cože?“ Ohromilo mě to, neboť sestra Cravenová odjela hned po pohřbu.
„Jen na jednu noc, a bude nastupovat jinde,“ vysvětloval mi Boyd Carrington.
„Aha.“
Návrat sestry Cravenové mě podivně zneklidnil, i když bych byl těžko mohl říci proč. Má snad nějaký důvod se sem vrátit? Boyd Carrington říkal, že nemá ráda Franklina...
Vzchopil jsem se a s plným přesvědčením jsem prohlásil: „Nemá právo o Franklinovi něco naznačovat. Vždyť právě na základě její výpovědi se dospělo k výroku, že šlo o sebevraždu. Na základě její výpovědi a toho, že Poirot viděl paní Franklinovou vycházet z ateliéru s lahvičkou v ruce.“
Boyd Carrington odfrkl: „Co znamená nějaká lahvička? Ženy pořád nosí lahvičky. S voňavkou, se šampónem, lak na nehty. Ta vaše žába onehdy večer taky pobíhala sem tam s nějakou lahvičkou v ruce — a přece to neznamenalo, že i ona pomýšlí na sebevraždu. Nesmysl!“
Zmlkl, protože k nám přicházel Allerton. A jako na posílení dramatického napětí právě v tu chvíli kdesi v dálce tiše zahřmělo. Pomyslil jsem, jako už tolikrát, že Allertonovi by role zločince padla jako ulitá.
Ovšem tu noc, co zemřela Barbara Franklinová, nebyl v domě. A navíc — jaký by k tomu mohl mít motiv?
Dodatečně jsem si však uvědomil, že X nikdy nemá motiv. Právě proto je nedopadnutelný a jen a jen proto se nemůžeme hnout z místa. A přece lze každým okamžikem očekávat kratinké zablýsknutí, jímž se…
