II.
“Musí to vypadat jako nehoda, Jacku,” prohlásil Gollowitz. “Musí. Jakmile vyskočí nejmenší podezření, že jde o vraždu, je s námi konec. Rozsáhlé vyšetřování by nás nadobro zničilo. Jsou lidi, kteří mají sklon rozvázat, když se na ně zatlačí. Všechno musí vypadat jako nehoda.”
Maurer se za stolem hrbil a očka mu hněvivě jiskřila. Už celých deset dnů si lámal hlavu, jak k Frances proniknout, avšak pevný obranný val zbudovaný Conradem byl neproniknutelný.
“Musí zmizet!” zavrčel. “Jediná cesta, jak se k ní dostat, je založit v hotelu požár. Až ji budou vynášet, zaskočíme je.”
Gollowitz v přemlouvavém gestu rozpřáhl ruce.
“Musíme vymyslet něco jiného. Tohle by nás odrovnalo.”
Maurer vstal a začal přecházet po místnosti.
“Co jiného? Herdek sakra, jiná cesta není. Můžeme snad udělat něco jiného, než ji vykouřit? Jak to můžeme kruci zaonačit jako nehodu?”
Gollowitz si osušil zpocený obličej. Posledních deset dnů mu teklo do bot a byl jako na skřipci. Příšerně se mu ulevilo, když pro něj Maurer poslal a vlastně mu řekl co jsme si, to jsme si. Pochopil, že se Maurer bez něho neobejde.
Ten problém byl pro Maurera příliš velké sousto.
“Ferrari by snad něco vymyslel,” řekl Gollowitz. “Dám krk.”
Maurer chvíli na Gollowitze mlčky hleděl.
“Je pořád ve městě?”
Gollowitz, který čekal výbuch, horlivě přitakal.
“Zrovna teď je u nás v baru.”
“Když ho využijeme, připustíme prohru, Abe,” připomněl Maurer. “Je ti to jasné?”
“My jsme prohráli. Kdybychom byli neprohráli i s Weinerem, netahal jsem ho sem. Vím, že jsi mi to měl za zlé, avšak tehdy, stejně jako teď, jiná možnost nebyla. Ferrari je jediný, kdo nás té holky zbaví.”
Maurer se vrátil ke stolu a opět se posadil. Díval se na neposkvrněnou podložku, čelo se mu zvrásnilo a oči zúžily.
Několik minut seděl bez hnutí. Potom zvedl sluchátko.
“Louisi, řekni Ferrarimu, aby přišel ke mně do kanceláře. Je v baru.”
Gollowitz si rovněž sedl. Prožíval triumfální okamžik. Dočkal se zadostiučinění. Maurer nyní provádí přesně to, co udělal on.
“Zvolil jsi správnou kartu, Jacku,” podotkl. “Jiná cesta není.”
Maurer zvedl oči. “Nebalamuť se, Abe,” řekl roztomile. “Myslíš si, že hraju podle tvých pravidel, ale ani omylem.
Ferrari vyřídí tu holku a potom já vyřídím Ferrariho. Je trochu rozdíl, jestli šéfuješ organizaci, anebo jestli organizace šéfuje tobě!”
Gollowitz strnul.
“Chceš vyřídit Ferrariho? Jak to myslíš?”
Maurer vycenil zuby, že vypadal jako vlk.
“Počkej a uvidíš, Abe.”
Seděli a několik dlouhých minut na sebe hleděli beze slova. Pak se otevřely dveře a vstoupil Ferrari. Tichounce přecupital po místnosti, vyšplhal se do křesla, vrtěl se, dokud se neuvelebil, a potom se pozorně zadíval na Maurera.
“K tomu děvčeti,” začal Maurer. “Už mi leze na nervy. Abe tvrdí, že ji dokážete vyřídit. Dokážete?” Ferrari povytáhl obočí.
“Jistě. Je to moje řemeslo.”
Maurer zamžikal, ale jinak na sobě nedal znát nic.
“Dám vám deset táců.”
Ferrari zavrtěl hlavou.
“Dvacet. Kdyby ta práce měla cenu deseti, zmákli jste ji sami.”
“Dobrá, nebudu se handrkovat. Dvacet. Kde berete jistotu, že vy tuhle fušku zmáknete?”
“Nikdy jsem neprohrál a nechystám se prohrát ani teď,” prohlásil Ferrari. “Vy hledáte potíže, já řešení.”
“Musí to vypadat jako nehoda.”
Ferrari přikývl.
“Bude to nehoda.”
Maurerovi se vehnala do hlavy krev.
“Ani nevíte, kde je! Nemáte páru, jak to kolem vypadá. Jak můžete sakra takhle žvanit?”
Ferrari jej poctil trochu vlčím úsměškem.
“Colemanová je v barwoodském hotelu Ocean. Sídlí v posledním patře, v pokoji, odkud je vidět na moře. Hlídá ji dvacet chlapů, pět v posledním patře, pět venku, pět střeží okna ve třech pokojích o patro níž, pět se s nimi točí. Každý, kdo vejde do hotelu, se musí podrobit kontrole. Nikdo nesmí do posledního patra. Výtahy jezdí jenom do devátého. S děvčetem zůstávají ve dne v noci tři policistky a na vteřinu ji nepustí z dohledu. Když se koupá, zůstávají dveře otevřené a jedna policistka sedí vždycky hned u dveří. Děvče nesmí vytáhnout …
