Celá e-kniha Hodiny ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
23. kapitola
Vyprávění Colina Lamba
Ubytoval jsem se v malém hotelu u nádraží. Vařili tu docela dobré minutky, ale to je tak všechno, co se o něm dá říct kladného. Kromě toho, že byl levný.
Následující den v deset hodin dopoledne jsem zavolal do Cavendishské agentury a požádal jsem o stenografku. Potřeboval jsem napsat několik dopisů a návrh obchodní smlouvy. Jmenoval jsem se Douglas Weatherby a bydlel v hotelu Clarendon (zvláštní, nejstrašnější hotely mívají vždy nejhonosnější názvy). Je přítomna slečna Sheila Webbová? Jeden můj známý mi ji doporučil, prý je velmi šikovná.
Měl jsem štěstí. Sheila mohla jít rovnou. Měla však další práci od dvanácti hodin. Řekl jsem, že budeme do té doby hravě hotovi, neboť já sám mám v tu dobu také schůzku.
Postával jsem před dveřmi hotelu Clarendon. Když se Sheila objevila, udělal jsem krok dopředu a řekl: „Pan Douglas Weatherby k tvým službám.“
„To ty jsi volal do agentury?“
„Ano.“
„Ale to nesmíš dělat, takové věci,“ vypadala pohoršeně.
„Proč ne? Zaplatím Cavendishské agentuře za tvoje služby. Co jim je do toho, jestli strávíme tvůj vzácný a drahocenný čas v Buttercup Café naproti přes ulici, nebo diktováním nudných dopisů typu: Velevážený pane, k vaší nabídce ze dne 18. 3. si dovoluji sdělit…‘ a tak dále. Tak půjdeme a dáme si jedinečnou kávu v úžasně příjemném prostředí.“
Buttercup Café činilo zadost svému názvu tím, že bylo celé agresivně žluté. Umakartové stoly i plastové příbory, talíře a šálky, vše kanárkově žluté.
Objednal jsem dvě kávy a dva zákusky. Bylo dost časně, takže jsme měli celý podnik prakticky pro sebe.
Když si servírka poznamenala objednávku a odešla, dívali jsme se přes stůl jeden na druhého.
„Jsi v pořádku, Sheilo?“
„Co tím myslíš, v pořádku?“
Měla tak tmavé kruhy pod očima, že se její modré duhovky zdály fialové.
„Prožíváš nějaké špatné období?“
„Ano — ne — ani nevím. Myslela jsem, že jsi odjel.“
„Odjel. Ale vrátil jsem se.“
„Proč?“
„Ty víš proč.“
Sklopila oči.
„Bojím se ho,“ řekla po minutě, což je dost dlouhá doba.
„Koho se bojíš?“
„Toho tvého kamaráda — toho inspektora. Myslí si… myslí si, že jsem zabila toho muže a Ednu taky…“
„Ale, z toho si nic nedělej, to je jeho metoda,“ řekl jsem suverénně. „Vždycky se tváří tak, jako by podezříval všechny.“
„Ne, Coline, tak to vůbec není. Nemá cenu něco říkat, jen abys mě povzbudil. On si myslí od začátku, že s tím mám něco společného.“
„Ale holčičko, není proti tobě žádný důkaz. Jen proto, že jsi se ten den ocitla na tom místě, že tě tam někdo vmanipuloval…“
Přerušila mě.
„On si myslí, že jsem se tam sama vmanipulovala. Myslí si, že je to celé jasné. Že Edna o tom nějak věděla. Že poznala můj hlas v telefonu, když jsem předstírala slečnu Pebmarshovou.“
„A byl to tvůj hlas?“ zeptal jsem se.
„Samozřejmě, že ne. Nikdy jsem nikam nevolala. Říkala jsem ti to.“
„Podívej, Sheilo,“ řekl jsem. „Ať už druhým říkáš, co chceš, mně musíš říkat pravdu.“
„Takže ty mi nevěříš!“
„Ale věřím. Mohla jsi zavolat z nějakého nevinného důvodu. Někdo tě o to mohl požádat, třeba říct, že je to součást vtipu. A pak jsi dostala strach, a když jsi o tom jednou zalhala, už jsi nenašla odvahu uvést to na pravou míru. Bylo to tak nějak?“
„Ne, ne, ne! Kolikrát ti to mám říkat?“
„V pořádku, Sheilo, ale je tu něco, cos mi zatajila. Chci, abys mně věřila. Kdyby Hardcastle měl na tebe něco, o čem mi neřekl…“
Opět mě přerušila.
„Myslíš, že ti říká všechno?“
„Není důvod, aby neříkal. V podstatě jsme oba příslušníky stejné organizace.“
V tuto chvíli přinesla servírka naše občerstvení. Káva byla bledá jako nejnovější norkový kožich.
„Netušila jsem, že máš něco společného s policií,“ řekla Sheila a usilovně míchala kávu.
„Nejsem úplně u policie. Pracuji pro jiné oddělení. Ale chtěl jsem říct, že pokud mi Dick něco neříká, pak k tomu má zvláštní důvod. Myslí si, že se o tebe zajímám. A je to pravda. Zajímám se o tebe, a víc než to. Stojím za tebou, Sheilo, bez ohledu na to, cos udělala. Vyběhlas z toho domu k smrti vy…
