19. kapitola
Když profesor Purdy přerušil diktát a zvedl sluchátko, jeho hlas zněl rozhořčeně.
„Kdo? Co? Chcete jako říct, že je tu teď? Tak mu řekněte, ať přijde zítra. Cože? No dobře, dobře, tak ať jde nahoru.“
„Pořád něco,“ řekl rozmrzele. „Jak může člověk udělat nějakou práci, když ho pořád někdo ruší.“ Podíval se trochu otráveně na Sheilu Webbovou a řekl: „Kde jsme to přestali, drahoušku?“
Sheila už chtěla odpovědět, když v tom se ozvalo zaklepání na dveře. Profesor Purdy se s jistými obtížemi přenesl z doby asi před třemi tisíci lety zpět do současnosti.
„Ano,“ řekl nedůtklivě. „Prosím, pojďte dál, co se děje? Mohu vás ujistit, že jsem žádal, abych speciálně toto odpoledne nebyl nikým rušen.“
„Velice se omlouvám, pane, opravdu velíce, ale je to nezbytné. Dobrý večer, slečno Webbová.“
Sheila Webbová odložila poznámkový blok a vstala. Hardcastla napadlo, zda to byl pouze jeho dojem, že v jejích očích zahlédl záblesk strachu.
„Tak o co jde?“ řekl znovu ostře profesor.
„Jak vám zde slečna Webbová může potvrdit, jsem detektiv inspektor Hardcastle.“
„Budiž,“ řekl profesor. „Budiž.“
„Potřebuji promluvit pár slov se slečnou Webbovou.“
„Nemůže to počkat? V tomto okamžiku je to opravdu nejméně vhodné. Nejméně vhodné. Zrovna jsme byli v klíčovém bodě. Slečna Webbová bude volná za čtvrt hodiny — možná půl hodiny. Propána, to už je šest hodin?“
„Je mi to opravdu líto, profesore Purdy,“ řekl Hardcastle pevně.
„No dobře, dobře. O co jde — nějaký dopravní přestupek, předpokládám? To je hrůza, jak jsou dopravní policisté komisní. Jeden mi tvrdil, že jsem nechal své auto stát čtyři a půl hodiny na parkovacích hodinách. Jsem si naprosto jistý, že to nebylo možné.“
„Je to o trochu vážnější než dopravní přestupek, pane.“
„Ovšem, ovšem. Vždyť vy ani nemáte auto, že, má drahá?“ Pohlédl roztržitě na Sheilu Webbovou. „Ano, vzpomínám si, že jste přijela autobusem. Tak o co jde, inspektore?“
„Jsem tu kvůli dívce jménem Edna Brentová.“ Obrátil se k Sheile Webbové. „Předpokládám, že už jste o ní slyšela?“
Zírala na něho. Nádherné oči, modré jako chrpa. Oči, které mu někoho připomínaly.
„Říkal jste Edna Brentová?“ řekla a pozdvihla obočí. „Samozřejmě, že ji znám. Co je s ní?“
„Vidím tedy, že jste to ještě neslyšela. Kde jste obědvala, slečno Webbová?“
Tváře se jí zarděly.
„Obědvala jsem se známým v restauraci Ho Tung, pokud — pokud to opravdu musíte vědět.“
„Pak už jste nešla do kanceláře?“
„Myslíte do Cavendishské agentury? Volala jsem tam a řekli mi, že mám jet přímo sem a hlásit se v půl třetí u profesora Purdyho.“
„To je pravda,“ řekl profesor a pokýval hlavou. „Půl třetí. A od té doby jsme v plné práci. V plné práci. Oh, měl jsem objednat čaj. Promiňte, slečno Webbová. Proč jste mi to nepřipomněla?“
„Ale to nevadí, profesore Purdy, to vůbec nevadí.“
„To je ode mě velké opomenutí,“ řekl profesor, „velké opomenutí. Ale nesmím vyrušovat, protože inspektor se vás chce na něco zeptat.“
„Takže nevíte, co se stalo Edně Brentové?“
„Co se jí stalo?“ zeptala se Sheila ostře, její hlas zesílil. „Co se jí stalo? Co tím myslíte? Měla nějakou nehodu — někdo ji přejel?“
„Velmi nebezpečná, ta rychlá jízda,“ vložil se profesor.
„Ano,“ řekl Hardcastle, „něco se jí stalo.“ Udělal pomlku a pak řekl s notnou dávkou brutality, „Kolem půl jedné byla uškrcena v telefonní budce.“
„V telefonní budce?“ řekl profesor výjimečně se zájmem.
Sheila Webbová neřekla nic. Zírala na něj, ústa mírně pootevřená, oči dokořán. „Buď to opravdu slyšíš poprvé, nebo jsi zatraceně dobrá herečka,“ pomyslel si Hardcastle.
„Propána,“ řekl profesor. „Uškrcena v telefonní budce. To se mi zdá opravdu neuvěřitelné. Velmi neuvěřitelné. Takové místo bych si já nevybral, kdybych chtěl něco podobného udělat. To vskutku ne. Ubohé děvče. Velice nepříjemné pro ni.“
„Edna, zavražděná? Ale proč?“
„Víte, slečno Webbová, že vás předevčírem byla Edna navštívit a že nějakou dobu čekala v bytě vaší tety, až se vrátíte?“
„To je moje vina,“ řekl profesor provinile. „V…
