Hodiny (Agatha Christie)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

23. kapitola

Vyprávění Colina Lamba

Ubytoval jsem se v malém hotelu u nádraží. Vařili tu docela dobré minutky, ale to je tak všechno, co se o něm dá říct kladného. Kromě toho, že byl levný.

Následující den v deset hodin dopoledne jsem zavolal do Cavendishské agentury a požádal jsem o stenografku. Potřeboval jsem napsat několik dopisů a návrh obchodní smlouvy. Jmenoval jsem se Douglas Weatherby a bydlel v hotelu Clarendon (zvláštní, nejstrašnější hotely mívají vždy nejhonosnější názvy). Je přítomna slečna Sheila Webbová? Jeden můj známý mi ji doporučil, prý je velmi šikovná.

Měl jsem štěstí. Sheila mohla jít rovnou. Měla však další práci od dvanácti hodin. Řekl jsem, že budeme do té doby hravě hotovi, neboť já sám mám v tu dobu také schůzku.

Postával jsem před dveřmi hotelu Clarendon. Když se Sheila objevila, udělal jsem krok dopředu a řekl: „Pan Douglas Weatherby k tvým službám.“

„To ty jsi volal do agentury?“

„Ano.“

„Ale to nesmíš dělat, takové věci,“ vypadala pohoršeně.

„Proč ne? Zaplatím Cavendishské agentuře za tvoje služby. Co jim je do toho, jestli strávíme tvůj vzácný a drahocenný čas v Buttercup Café naproti přes ulici, nebo diktováním nudných dopisů typu: Velevážený pane, k vaší nabídce ze dne 18. 3. si dovoluji sdělit…‘ a tak dále. Tak půjdeme a dáme si jedinečnou kávu v úžasně příjemném prostředí.“

Buttercup Café činilo zadost svému názvu tím, že bylo celé agresivně žluté. Umakartové stoly i plastové příbory, talíře a šálky, vše kanárkově žluté.

Objednal jsem dvě kávy a dva zákusky. Bylo dost časně, takže jsme měli celý podnik prakticky pro sebe.

Když si servírka poznamenala objednávku a odešla, dívali jsme se přes stůl jeden na druhého.

„Jsi v pořádku, Sheilo?“

„Co tím myslíš, v pořádku?“

Měla tak tmavé kruhy pod očima, že se její modré duhovky zdály fialové.

„Prožíváš nějaké špatné období?“

„Ano — ne — ani nevím. Myslela jsem, že jsi odjel.“

„Odjel. Ale vrátil jsem se.“

„Proč?“

„Ty víš proč.“

Sklopila oči.

„Bojím se ho,“ řekla po minutě, což je dost dlouhá doba.

„Koho se bojíš?“

„Toho tvého kamaráda — toho inspektora. Myslí si… myslí si, že jsem zabila toho muže a Ednu taky…“

„Ale, z toho si nic nedělej, to je jeho metoda,“ řekl jsem suverénně. „Vždycky se tváří tak, jako by podezříval všechny.“

„Ne, Coline, tak to vůbec není. Nemá cenu něco říkat, jen abys mě povzbudil. On si myslí od začátku, že s tím mám něco společného.“

„Ale holčičko, není proti tobě žádný důkaz. Jen proto, že jsi se ten den ocitla na tom místě, že tě tam někdo vmanipuloval…“

Přerušila mě.

„On si myslí, že jsem se tam sama vmanipulovala. Myslí si, že je to celé jasné. Že Edna o tom nějak věděla. Že poznala můj hlas v telefonu, když jsem předstírala slečnu Pebmarshovou.“

„A byl to tvůj hlas?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě, že ne. Nikdy jsem nikam nevolala. Říkala jsem ti to.“

„Podívej, Sheilo,“ řekl jsem. „Ať už druhým říkáš, co chceš, mně musíš říkat pravdu.“

„Takže ty mi nevěříš!“

„Ale věřím. Mohla jsi zavolat z nějakého nevinného důvodu. Někdo tě o to mohl požádat, třeba říct, že je to součást vtipu. A pak jsi dostala strach, a když jsi o tom jednou zalhala, už jsi nenašla odvahu uvést to na pravou míru. Bylo to tak nějak?“

„Ne, ne, ne! Kolikrát ti to mám říkat?“

„V pořádku, Sheilo, ale je tu něco, cos mi zatajila. Chci, abys mně věřila. Kdyby Hardcastle měl na tebe něco, o čem mi neřekl…“

Opět mě přerušila.

„Myslíš, že ti říká všechno?“

„Není důvod, aby neříkal. V podstatě jsme oba příslušníky stejné organizace.“

V tuto chvíli přinesla servírka naše občerstvení. Káva byla bledá jako nejnovější norkový kožich.

„Netušila jsem, že máš něco společného s policií,“ řekla Sheila a usilovně míchala kávu.

„Nejsem úplně u policie. Pracuji pro jiné oddělení. Ale chtěl jsem říct, že pokud mi Dick něco neříká, pak k tomu má zvláštní důvod. Myslí si, že se o tebe zajímám. A je to pravda. Zajímám se o tebe, a víc než to. Stojím za tebou, Sheilo, bez ohledu na to, cos udělala. Vyběhlas z toho domu k smrti vyděšená. Skutečně vyděšená. Nehrálas to. Nemohlas to tak zahrát.“

„Samozřejmě, že jsem byla vyděšená.“

„Byla to jen ta mrtvola, co tě tak vyděsilo, nebo v tom bylo ještě něco jiného?“

„Co by v tom mohlo být?“ Odhodlal jsem se.

„Proč jsi vzala ty hodiny s nápisem ‚Rosemary‘?“

„Jak to myslíš? Proč bych je měla brát?“

„Ptám se tě, proč jsi to udělala.“

„Ani jsem se jich nedotkla.“

„Vrátila ses do domu, protože jsi tam zapomněla rukavice. Žádné jsi ten den neměla. Teplý zářijový den. Nikdy jsem tě v rukavicích neviděl. Prostě ses vrátila do domu a sebrala ty hodiny. Nelži mi. Udělalas to, ne?“

Chvíli byla zticha a drobila zákusek na talíř. „Dobře,“ pravila téměř šeptem. „Udělala jsem to. Vzala jsem ty hodiny a dala si je do kabelky.“

„Proč jsi to udělala?“

„Kvůli tomu jménu — Rosemary. To je moje jméno.“

Ty se jmenuješ Rosemary a ne Sheila?“

„Obojí. Rosemary Sheila.“

„A to je dostatečný důvod? Skutečnost, že na hodinách je napsáno tvé jméno?“

Slyšela v mém hlase nedůvěru, ale neustoupila. „Říkám ti, že jsem měla strach.“ Díval jsem se na ni. Sheila byla moje dívka — dívka, po které jsem toužil — a chtěl jsem ji navždy. Ale nemělo smysl si o ní dělat nějaké iluze. Sheila byla lhářka a možná zůstane navždy lhářka. Byl to její způsob boje o přežití — rychlé, snadné, laciné popření. To byla dětská zbraň — a ona možná nikdy nevyroste z toho ji používat. Jestli chci Sheilu, musím ji přijmout takovou, jaká je — připraven překonat její slabá místa. Každý máme nějaké nedostatky. Já také, i když jiné než ona.

Vrátil jsem se k věci a zaútočil jsem. Byla to jediná možnost.

„Byly to tvoje hodiny, viď? Patřily ti.“

Zalapala po dechu.

„Jak to víš?“. „Vysvětli mi to.“

Lezlo to z ní jako z chlupaté deky. Hodiny jí patřily skoro celý život. Do šesti let ji každý oslovoval Rosemary, ale ona to nenáviděla a trvala na tom, aby jí říkali Sheila. Později se hodiny porouchaly. Vzala je do opravny poblíž agentury, ale cestou se jí někde ztratily. V autobuse nebo někde v obchodě, neví.

„Jak dlouho před vraždou ve Wilbraham Crescent 19 to bylo?“

Myslí, že asi týden. Ale moc o tom nepřemýšlela, protože hodiny byly stejně staré a šly stále špatně, takže bylo lepší pořídit si nějaké nové.

A pak řekla: „Nevšimla jsem si jich, hned jak jsem vešla do domu. Když jsem objevila toho muže, byla jsem v šoku. Dotkla jsem se ho, dostala strašný strach, vstala a ze stolu u krbu na mě hleděly mé hodiny — hodiny — a já měla ruku od krve. Pak přišla ona a já na všechno zapomněla, protože ona šla přímo na něj. A tak jsem zazmatkovala. Dostat se pryč — to byla moje jediná myšlenka.“

Přikývl jsem.

„A později?“

„Začala jsem přemýšlet. Ona řekla, že pro mě netelefonovala, takže kdo volal a položil tam mé hodiny? Vymyslela jsem si to s těmi rukavicemi a dala hodiny do tašky. Asi to bylo ode mě hloupé.“

„Nemohla jsi udělat nic hloupějšího,“ ujistil jsem ji. „V některých věcech nemáš ani kapku rozumu.“

„Ale někdo mě chce do toho namočit. Ta pohlednice. Musel ji poslat někdo, kdo ví, že jsem odnesla hodiny. Ale ta pohlednice samotná — Old Bailey. Jestli byl můj otec zločinec…“

„Co víš o svém otci a matce?“

„Oba zahynuli při havárii, když jsem byla malá. To mi říkala moje teta. Ale nikdy o nich víc nemluvila, nikdy mi o nich nic neřekla. Občas jsem se jí na něco zeptala. Několikrát se stalo, že mi odpověděla něco jiného, než co řekla dříve. Takže jsem vždy měla pocit, že něco není v pořádku.“

„Pokračuj.“

„Začala jsem si myslet, že můj otec byl třeba nějaký kriminálník, snad dokonce vrah. Nebo to byla moje matka. Kdyby byli moji rodiče mrtví, pak by teta byla ochotna mi o nich něco říct, kdyby bylo všechno v pořádku, ne? Když nechce nic říct, tak si asi myslí, že by pravda byla pro mě příliš krutá.“

„Takže sis musela všechno domyslet. Možná je to mnohem prostší. Třeba jsi jen nemanželské dítě.“

„To jsem taky myslela. Lidé někdy chtějí takové věci před dětmi tajit. Je to od nich velice hloupé. Bylo by mnohem lepší říct jim pravdu. Dnes už to stejně není taková ostuda. Ale problém je, že já nevím vůbec nic. Nevím, co za tím je. Proč mi dali jméno Rosemary? Takové jméno se jen tak nedává, leda na něčí památku, že?

„Může to být krásná vzpomínka,“ podotkl jsem. „Ano, může… Ale já to tak necítila. Když mě tenkrát ten inspektor vyslechl, začala jsem přemýšlet. Proč mě tam někdo chtěl dostat? Dostat mě tam s tím podivným mužem. Nebo to byl ten mrtvý muž, kdo se se mnou chtěl setkat? Třeba to byl můj otec a chtěl, abych pro něj něco udělala. A místo toho někdo přišel a zavraždil ho. Nebo chtěl někdo od začátku vytvořit dojem, že jsem ho zabila já? Byla jsem celá zmatená a vystrašená. Vypadalo to, že všechno ukazuje na mě. Byla jsem tam já, byl tam ten mrtvý muž, bylo tam moje jméno — Rosemary, moje hodiny, které tam nepatřily. Zpanikařila jsem a udělala něco hloupého, jak říkáš.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Asi jsi četla nebo přepisovala mnoho hororů a detektivek,“ řekl jsem vyčítavě. „A co Edna? Máš nějaké tušení, proč na tebe myslela? Proč šla tak daleko za tebou domů, když tě viděla každý den v kanceláři?“

„Nemám zdání. Nemohla si myslet, že mám s tou vraždou něco společného. Nemohla.“

„Mohlo to být nějaké přeslechnutí, které si špatně vyložila?“

„Nic takového. Říkám ti nic!“

Pochyboval jsem. Nemohl jsem si pomoci, ale pochyboval jsem. Ani teď jsem Sheile nevěřil, že říká pravdu.

„Máš nějaké osobní nepřátele? Zhrzený mládenec, žárlivá dívka, někdo trochu vyšinutý, aby proti tobě něco měl?“

To, co jsem řekl, znělo velmi nepřesvědčivě.

„Samozřejmě, že ne.“

Zase nic. Ani té historce o hodinách jsem nevěřil. Bylo to příliš fantastické. Čtyři třináct. Co to znamená? Proč by to někdo psal na pohlednici společně se slovem PAMATUJ, když by to pro příjemce nic neznamenalo?“

Vzdychl jsem, zaplatil a vstal.

„Žádný strach,“ řekl jsem. (Určitě nejhloupější věta v angličtině, i v kterékoli jiné řeči.) „Colin Lamb je ti Je službám a je připraven. Všechno dobře dopadne a my se vezmeme do roka a do dne. Mimochodem,“ řekl jsem, i když jsem věděl, že by bylo lépe skončit v tom romantickém duchu, ale zvědavost mi nedala. „Co jsi udělala s těmi hodinami? Schovalas je v nočním stolku?“

Chvíli zaváhala a pak odpověděla. „Hodila jsem je j do popelnice před sousedním domem.“

Byl jsem překvapen. Prosté a pravděpodobně spolehlivé. Bylo to od ní chytré. Možná, že jsem Sheilu podcenil.

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024