Ohyzdný duch (William Burroughs)

II.

POTÍŽE NA SEBE nenechaly dlouho čekat. Kapitán Mission to cítil v kostech. Přijal hlášení domorodého zpravodaje, na něhož se v minulosti mohl spolehnout, že se spojené francouzské a anglické expediční síly chystají k útoku na jeho svobodnou pirátskou osadu Libertatia na západním pobřeží Madagaskaru. Protože dával přednost námořní bitvě ve vodách, které dobře znal, před snahou hájit opevněné pozice v pozemním boji na čtyřech frontách, vyslal na moře tři dobře vyzbrojená plavidla. Než vypluli, navštívil ještě jednou Muzeum zmizelých druhů.

RÁNO HO DUCH budil s jemným škrábáním a tklivě přitom předl. Ví, že ho opouštím. Mission urychleně kráčel k východu. Pak se otočil. Duch stál na místě, díval se na něj, čekal.

PO TŘECH DNECH strávených na moři bez nejmenší stopy po expedičních silách a jediné zmínky o nich od posádek domorodých plavidel, které zastavoval, si Mission uvědomil, že celá historka o obležení byla lstí, jež ho měla vylákat z osady, a obrátil zpátky. zdržel ho protivítr, takže se do Libertatie vrátil až za osm dní.

Již z přístavu viděl, že z osady zbylý jen ohořelé sutiny. Nezůstalo v ní nic, jen pach popela a smrti. Mission zamířil do vnitrozemí, žaludek se mu svíral strachem. Prošel krvavou spouští a spěchal ke kamenné stavbě v džunglí.

MOHUTNÝ VÝBUCH ROZBIL klenbu na kusy, roztrhané kořeny podobné zpřelámaným údům pokrývaly kameny a kamennou drť. Mission slyší tiché rozechvělé vzlyky: těžký balvan přibil Ducha k zemi. Odvaluje kámen a bere umírajícího lemura do náruče, ví, že Duch tady čekal jen na něho. Lemur mu pomalým pohybem tlapky hladí tvář a smutně, zesláble pláče. Pak tlapka zemdlí. Mission ví, že naděje, jaká se naskytne jednou za sto šedesát milionů let, je navždy ztracená.

VCHOD... starý film... rozmazaný, zrnitý, mohutný výbuch... žalující tlapka na jeho tváři... On ví, že jsem vzdálen sto šedesát miliónů let... Roztrhané kořeny jak zpřelámané údy... smutný a zesláblý pláč.

Zármutek může zabíjet, ale kapitán Mission je voják. Nikdy by se nevzdal nepříteli. V bolestné křeči se zármutek bojovníka mění v hrozbu.⁵

Smutek rozžhavil jeho nenávist doběla, když vykřičel své prokletí určené Správním radám a Martinům tohoto světa, všem jejich sluhům, otrokům a patolízalům:

"Sešlu na ně Kristovu krev!"

 

Pátá poznámka - Pamatujte také, že jeskyně obsahuje všechny vymizelé choroby, Sedm ran egyptských,Vlasy, Čuráky, Pot, všechno uzavřené ve formě člověka. Jakmile se forma roztříští, všechny pohromy času se uvolní.

 

KRISTUS SE VRÁTIL z pouště, kde pobýval čtyřicet dnů a odolával pokušení ďábla.

Postává v dílně svého otce. Místnost a věci v ní shromážděné jsou mu tak cizí, že vůbec nemá pocit, že se vrátil. Skutečně kdysi pracoval s těmito teslicemi, pilami a kladivy, skutečně zhotovoval židle, stoly a skříně?

Ve svěráku čeká kus neopracovaného kmene. Bere do ruky teslici. Ví, že se s její pomocí uhlazuje a tvaruje syrové dřevo. Několik okamžiků cítí v ruce vibrace rukojeti, ale ty záhy mizí jako stopy snu, prsty svírají jen mrtvou tíhu nástroje. Jednou rukou si přidržuje dřevo, druhá se rozmáchne k prudkému úderu, zacílenému na vyčnívající suk.

Teslice sjíždí po suku a poraní ho na ruce mezi palcem a ukazováčkem. Hluboké zranění, které však vůbec nebolí, jako by sama ruka byla ze dřeva. Pochybovačně skloní pohled. Krev vytékající z dlaně není červená, ale bledě zelenožlutá. Line se z ní pach podobný čpavku, podobný hnijící moči, smrad lidského pobytu na zemi. Když krev potřísní neopracované dřevo, začne ho rozpouštět jako kyselina, leptá v něm zlomyslnou opičí tvář zkřivenou nenávistí, zlobou a beznadějí.

Prsty pravé ruky se dotkne rány; ta se pod jeho dotykem zaceluje a hojí. Nezůstane po ní ani jizva.

A PŘIŠEL KE MNĚ člověk s nemocnou opicí v náručí a řekl, "Uzdrav mou opici."

"Nemohu léčit zvířata. Nemají duši."

"Zato mají vznešenost, krásu a nevinnost. Co jiného jsou lidé, které léčíš, než zvířata? Zvířata bez špetky vznešenosti, hnusná zvířata, pokřivená a nemocná nenávistí, jež je příčinou jejich chorob..." Sebral svou nemocnou opičku a odkráčel pryč. Cestou se ještě jednou otočil. "Běž si uzdravovat své malomocné. Své smradlavé žebráky. Uzdravuj je, dokud ti nezbude nic, co bys léčil."

A přišli jiní s nemocnými kočkami a fretkami. Pak přišel kdosi s nemocným dítětem: "Toto dítě má vnitřní zrak. Rozpozná jím, co se skrývá v duších jiných lidí. Umí hovořit s větry a s deštěm a se stromy a s řekami. Uzdrav je."

"Nemohu je léčit, protože nezná Mne a protože nezná Toho, kdo Mě seslal."

"Pak mě ale nezajímáš a nezajímá mě ani Ten, kdo Tě seslal. Protože Tě vyslal, abys lidi činil horšími, než jsou, ne lepšími. Vyslal Tě, abys zotročoval, ne abys osvobozoval. Vyslal Tě, abys nás zbavil zraku i sluchu."

 

DOSTALO SE MI jistého množství energie a pokaždé, když z ní dal odčerpám, zůstane jí o ten díl méně. Nějaká žena proklouzla až ke mně a dotkla se mého šatu. Řekl jsem, "odchází ze Mě ctnost" a cítil jsem, jak se vytrácí. Měla svou barvu a ta byla modrá, modřejší než modř moře a oblohy. Použiji ji celou a nikdy nebude další.

Dnes ke Mně přišel nějaký muž. Tvrdil, že je malíř a že mu slábne zrak. "Nechci, abys mě Léčil pro mě samotného, nýbrž pro dar, kterého se mí dostala. Rozpoznám, co se skrývá za tvářemi a za horami a za stromy a za mořem. Vidím to, co jiní nevidí, a maluji to, co vidím."

Řekl jsem mu, že ho nemohu léčit, protože se mu nedostává víry. Zasmál se tvrdým, drsným smíchem, jako když pilník opracovává bronz, a řekl: "Ti, které léčíš, si nezaslouží být Léčeni. To proto je léčíš?"

"To jejich víra je uzdravuje."

"Lžeš. Chtěl jsem namalovat Tvůj obraz a namaloval jsem obraz lží." Pak podržel malbu před mou tváří. Byl namalován na malém čtverci tvrdého dřeva a linky sledovaly zrnitost podkladu, jako by dřeva samo bylo malířem.

Zděsil jsem se, protože jsem tu tvář již jednou spatřil vyleptanou ve dřevě, které skropila Má krev, když jsem se v otcově dílně ranil teslicí. A Mé oči se ponořily do tmy. Když se tma rozptýlila, malíř byl pryč.

 

NÁMOŘNÍCI PLAVÍCÍ SE ve vodách u toskánského pobřeží zaslechli z pevniny silný hlas, který zcela zřetelně pronášel slova, jež od těch dob nikdy nikdo neuslyší.

"Veliký bůh Pan je mrtev!"

Psal se 25. prosinec roku Nula našeho letopočtu.⁶

 

Poznámka číslo 6: Za zázraky se musí platit. Platit životem, krásou, mládím, nevinnosti, radostí a nadějí.. za chvíle efemérního trvání. Magické chvíle... Drobný prošedivělý mužik si za rozbřesku hraje na dvoře svého domu, malý šedý sob béží zeleným močálem, světlo na malířově plátně se dotkne květu rudé pelargónie v květináči za pařížským oknem, pak spočine na bílém kocourovi na červené zdi v Marrákeši...
Kolik z té drahocenné měny si Kristus propůjčil od lidské budoucnosti, aby vyléčil jednoho všivého malomocného idiota, jednoho smrdutého, koktavého, šilhavého žebráka se zaječím pyskem? Nedal snad Kristus člověka, který by si zasloužil být vyléčen pro své zvláštní nadání, pro talent, jaký se najde u jednoho z milionu? Chochó, Krista zajímala kvantita, ne kvalita. Z jeho pohledu bylo úplně jedno, koho léčil. Důležité bylo založit monopol, aby se už nestaly žádné další zázraky.
Proto musel Kristus rozbít materiál všech zázraků... kterými jsou duše, talent, djoun, prana, síla, jež oživuje každou živou bytost... spontánní, nepředvídatelná, živoucí. Vždyť co je Panika? Poznáni, že vše kolem je živé.
Veliký bůh Pan je mrtev!

 

TAK JAKO MAROČTÍ kouzelníci pojídají vlastní výkaly, aby se odlišili od obyčejných lidí, využíval Kristus moc získanou z prastaré korupce odlišné krve. Vyvstává zde otázka: Skutečně Kristus činil zázraky, které se mu přisuzují? Hádal bych, že některé z tradovaných skandálů skutečně spáchal. Buddhisté pokládají zázraky a léčitelství za pochybené, ne-li přímo zavrženíhodné. Kdo činí zázraky, uvádí ve zmatek přirozený řád, což mívá nevypočitatelné, dlouhodobé následky, navíc ho často motivuje touha po vlastní slávě.

Připusťme tedy, že Kristus zázraky činil. Ovšem jeho činy nebyly nijak významné. Každý schopný mág dokáže léčit (občas - ne vždy je úspěšný) a vyhánět zlé duchy, zvlášť tehdy, když je napřed sám povolal. Řada praktiků zvládne kouzla s počasím. Vzácnější jsou případy vzkříšení mrtvých.

Kristova mise měla všem dát najevo, že podobné věci mohou propříště být prováděny jen jednorázově, a to jediným člověkem nebo jeho akreditovaným zástupcem. Jeho mise byla lživá. Kristus založil monopol na zázrak a monopol na mediální údiv?⁷

 

Poznámka číslíčko sedm: Kristovo učeni zní jako biologická sebevražda. To má jelen hledat levharta a nabídnout své hrdlo jeho tesákům? To se ryby mají navěšovat na háčky a samy skákat do síti? Žádné zvíře by nepřežilo, kdyby hledalo nepřátele své a milovalo je. Jako praktická rada ve hmotné rovině je to šílenství. V rovině duševní máte jen dvě možnosti, když se k nepříteli dostanete tak blízko, že mu můžete nastavit druhou tvář: bud jej změníte ve svého přítele, nebo ho vaše nezvyklá blízkost může zabít. Jeden starý moudrý kouzelník mi kdysi řekl: "Nemám žádných nepřátel, činím z nich své přátele. Byl to jeden z nejmocnějších mágů, s jakým jsem se kdy setkal.
Kristovo učeni zní zajímavě z pohledu virů. Co činí virus se svými nepřáteli? Mění své nepřátele v sebe sama. Pokud se mu to nepodaří s jednou tváří, nastaví svou druhou tvář. Málo věcí je tak obtížných, jako milovat své nepřátele. Proto získá ohromnou moc každý, kdo to dokáže. Milovat své nepřátele je nelidská činnost, neboť toho, kdo to dokáže, staví vysoko nad - nebo vysoko pod - lidský druh.

 

Kristus se sám nazýval Synem Člověka. Já tvrdím, že Kristus byl plíseň člověka. Není to zcela přesné, spíše byl odvozen z plísně člověka, byl synem plísňové lidské formy. Všechny druhy se vyvinuly z forem. Zůstaly po nich kočičí formy, jelení formy, hadí farmy, stonožčí formy, opičí formy. když forma zplesniví a odumře, druh vyhyne.

Neodpustitelné poznání: Stvořitel nemůže nic nového stvořit (pokud vůbec kdy mohl). Může jen manipulovat stvořením svých smrtelných sloužících. Když se ve světle rozbřesku vynořuji dobře známé objekty, začíná mu zvolna docházet, že je postupně odepisován Ústřední Kontrolou.

Jeho operační důstojník se mu jednou v opilé důvěrnosti svěřil, že operačního důstojníka nejvíc bolí, když je nucen odepsat agenta v terénu. Pokud je agent odepsán profesionálně, začne sám brzy pochybovat o pravdivostí své mise a posléze o svém duševním zdraví. Slyší hlasy, cítí, jak se na něj snáší zkáza ne nepodobná tlusté žluté ropuše, začíná se bát a jeho mise se rozpadá jak ztrouchnivělé dřevo.

Začíná pochybovat, zda ho vůbec kdy pověřili úkolem, zda měl jiné poslání a cíl než pouhý diktát zmateného mozku. Existuje vůbec nějaký Otec, který ho kdy seslal a který cizím hlasem promlouvá v jeho mysli? Viděl už blázny vykřikující svá poselství v ulicích, šílence pokousané od psů, po kterých děti házely kamením. Není snad on sám dalším z těch šílenců, kteří se zoufale upínají k nějaké absolutní jistotě, zatímco jejich pravda není nic než prach hnaný větrem? Zplnomocněný vyslanec z planety, která vyhasla před spoustou světelných let...

Kristus musel na Kříži pochopit, že ho shodili. Bez Ukřižování by celý příběh vyčichl jak poslední noční pivo. Pochopil, že konečným cílem jeho mise bylo s použitím působivého symbolu donutit nespočet lidských bytostí, aby se smířili s mrzačící lží. Ve skutečnosti má každý člověk potenciální schopnost uzdravovat i ovlivnit počasí.

Racionalisté odmítající jeho učeni jsou nejvlivnější z pokračovatelů lži. Jenom ostří břitvy odděluje věřící od nevěřících; na obou stranách břitvy zejí propasti zpupné nevědomosti. Nikdo není tak slepý jako ten, kdo má oči a odmítá se dívat.

Brion Gysin měl kdysi mnohoznačnou nukleární pohádku na dobrou noc: Před triliony let si ucouraný, špinavý obr oškrabával špínu z prstů. A jedna z kuliček, klesajících k podlaze, byl náš vesmír.

Prsk.

 

PO SMRTI KAPITÁNA Missiona hlídalo Sedm Strážců zablokovaný vchod k obydlí, které si zamiloval, a výbuchem roztržený strom před vchodem. Strážci netvořili dědičný řád. Když některý z nich zemřel, hledali za něj ostatní náhradníka, kterého rozpoznali na základě jistých znamení. Vyvolený byl někdy ještě dítě, jindy dospívající mladík nebo dospělý muž. Protože Strážců bylo vždy jen sedm, dařilo se řádu uchovávat vysoké utajení.

Strážci pochopitelně vlastnili půdu kolem stromu a vchodu. Znali i cesty, jak odradit vetřelce. Potenciální vetřelci se často z důvodů, které si neuměli vysvětlit, sami odchylovali ze směru vedoucího k tomuto místu. Nutilo je k tomu cosi, na co velmi rychle zapomínali. Brzy všichni v okolí zapomněli, kde se vlastně zakázané místo nachází.

Rada o Strážcích věděla, byli jí však jenom pro smích. Byli přesvědčeni, že Martin účinně zablokoval vchod, pokud vůbec nějaký vchod kdy existoval. Vyslali ovšem pro jistotu několik agentů, kteří měli zlikvidovat Strážce a přivlastnit si zemi. Třem Strážcům se podařilo uprchnout a agenti nenašli po vchodu ani stopu.

Rada nakonec ztratila zájem o takzvané Muzeum zmizelých druhů, někteří její členové se dokonce domnívali, že Muzeum bylo výtvorem kapitána Missiona, jehož mysl byla v posledních dnech zamlžena drogami. V každém případě měli spoustu jiných starostí: mezinárodní revoltu bezprecedentních rozměrů. Počítače Rady předpověděly, že revolta dosáhne akutního stadia během nejbližších padesáti až sta let. Museli uvažovat přinejmenším v tak dalekosáhlé perspektivě.

Aby odpoutali pozornost znepokojené veřejnosti od problémů přelidnění, vyčerpání zdrojů, úbytku lesů, pandemického znečištění vody, země a vzduchu, přišli s nápadem vést válku proti drogám. Ta byla záminkou k vytvoření mezinárodního policejního aparátu, který měl být schopen potlačit revoltu m globální úrovni.⁸ Mezinárodní aparát nazvali Organizace Kontra Opium, a proto se mu začalo říkat OKO.

 

Poznámečka číslo 8: William von Raab z celní zprávy USA tekl: "Toto je válka a každý, kdo jen naznačí tolerantní postoj k užívání drog, bude považován za zrádce."

 

"NĚJAKEJ CVOK."

"Jistě, jenže... vyrojila se spousta takových, kteří Oko prohlédli."

Texaský člen Rady zvedne oči od křížovky. "Toho se bojíte? Vždyť máme Tupou Většinu." "To není většina."

"Copak někdy někdo potřeboval většinu? Deset procent plus policie a armáda je vše, co potřebujeme. Krom toho máme média-uzdu, otěže a klapky na oči. Dovolil si snad někdy nějaký významnější deník naznačit, že válka proti drogám je hon za rudou velrybou? Ptá se snad někdo, proč se víc peněz nevěnuje na výzkum a léčbu? Víte o nějakých reportérech, kteří by strkali nos do praní peněz v Malajsii? Nebo do zámořských účtů Mahathira bin Mohameda? Napsal snad někdo, že ti pašeráci pověšení v Malajsku nebyli skuteční drogoví bossové? Nevím o ničem, co by nám média nedokázala spolknout a vyplivnout na titulních stranách. Takže?"

"Ale nevyschnou nám vlastní zdroje?"

"Ne, spíš je posilujeme a likvidujeme drobnou konkurenci."

"Ale když postřílíme všechny feťáky..." "Nepostřílíme je. Jenom zlomek, tolik, abychom udrželi vysoké ceny, a samozřejmě budou i období měkčího postihu. Takže zčistajasna nebudou všechny peníze na téhle z peněz zbudované planetě dobré ani na to, aby si s nimi lidi vytírali zadek."

A duch Kapitána Missiona se málem rozesměje zdravým smíchem: "Tak co, nevyzkoušíme si nějakou novou biologickou zbraň?"