O víle Amálce a žabce Márince

Jak potkala beránka Kudrnu

Jednou víla Amálka potkala na uzoučké vílí pěšince beránka Kudrnu.

"Kampak jdeš, beránku?"

"Rovně," povídá beránek Kudrna.

"Já jdu taky rovně."

A stáli tam proti sobě.

"Uhneš mi z cesty?" řekla Amálka.

"Já nevím," zamyslel se beránek Kudrna. "To víš, já mám tvrdou hlavu."

Nakonec ale beránek Kudrna odskočil z pěšinky a řekl:

"Já jsem si to, Amálko, rozmyslel. Jdi první."

"A za tohle já ti povím něco, co nikdo neví," pošeptala beránkovi Amálka. "V tomhle lese je tajná louka. A já tě tam dovedu."

A dovedla ho tam.

Na té louce byla všechna stébla trávy dlouhá od konce až do konce. A rostly tam byliny.

"S těmi musíš, beránku Kudrno, opatrně," řekla víla Amálka. "Některé mají tak divnou moc, že se v tom málem ani sama nevyznám."

Potom Amálka udělala před beránkem poklonku, beránek se poklonil Amálce a rozešli se.

Víla Amálka pospíchala dál přes louku.

Beránek Kudrna se začal pást. Napásl se stébel trávy, dlouhých od konce až do konce. Potom si pro lepší chuť uštípl několik květů. Ale pořád jako by tomu chybělo kořeníčko. Kudrna se dal do bylin.

Stála tam jedna docela o samotě. Nebyla vysoká, ale tvářila se jako celé neštěstí. Beránek Kudrna jí povídá:

"Pročpak jsi tak nešťastná?"

Bylina vyronila slzičku.

"Už šlo kolem sedm beránků," řekla (a lhala), "ale žádný si ze mě neuštípl ani lístek. Proto jsem nešťastná."

"Já si jeden lístek vezmu, abych ti udělal radost," řekl beránek Kudrna a uškubl si a pomaloučku žvýkal.

V tu chvíli mu ale něco přeložilo kopýtka křížem a nebe a země jako by si vyměnily místo. Beránek Kudrna chce z pastvy domů, ale ať jde kudy jde, nikam nedojde. Vede ho divný hlásek-bylihlásek a šp…