O víle Amálce a žabce Márince

Jak přetancovala obra Hrompace

Jednou přišla víla Amálka ke stromu a zaťukala. Z okýnka vykoukl datel a povídá:

"Teď nemám čas, zrovna dodělávám botu."

Zobákem dírkuje podrážku, pařátkem nasazuje floky a čelem je zatlouká.

"Už je ta větrná botička hotová," řekl. "Tak copak mi chceš, Amálko?"

Víla Amálka si vyzula střevíček.

"Ale tancovala jsem po ostřici a ve střevíčku je díra."

Datel si postrčil červenou čepičku od ucha k uchu.

"Ten střevíček je šitý stříbrnou měsíční jehlou. Ale zkusím to i tak."

Zrovna udělal na střevíčku poslední steh, když vtom se všecko zatřáslo. Z dubů se sypou žaludy a z buků bukvice.

"Jej," lekla se Amálka, "asi někde blízko uhodilo."

"Jenže kde se vzal ten hrom, když se neblýskalo?" řekl datel, podrbal se za uchem a zamyslel se.

Amálka si obula spravený střevíček a rozběhla se po špičkách trávy domů na mýtinu.

A ono tam zrovna uprostřed mýtiny sedí nějaké chlapisko. Hlavu má jako balvan, tělo jako skála a hlasem by mohlo hřmít.

"Já jsem Hrompac," povídá to chlapisko. "Tedy obr Hrompac, jestli to není jasné."

"A proč by nebylo?" odpověděla víla Amálka.

"Protože je to ještě dál," povídá Hrompac a Amálce vlajou od jeho dechu vlasy kolem uší.

"A jak je to dál?" řekla Amálka.

"Dál je to takhle," zarámusil Hrompac a Amálce začalo bít tence srdíčko. "Dál je to tak, že si tě, Amálko, vezmu za ženu."

A Hrompac si vzdychl, až se to hnalo lesem a lámaly se haluze. Obři mají sílu, ale zato rozumu míň.

"Tak dobře," kývla Amálka. "Jenže já chci jen takového muže, který by dokázal, co dokážu já."

"A co bych já nedokázal?" zahučel obr Hrompac a pomalu se zvedl z borůvčí.

Ale to už Amálka na špičky, na patičky a tančí. Tančí kroky, tančí krůčky, smyčky kličky se závojem. Udělala poklonku a řekla:

"Teď zas ty."

"Teď zas já."

A Hrompac se pohoupl v bocích, klopýtl si špičkou o patu a řinkl sebou, až se hnulo v srdci lesa. Sesbíral se ze země a povídá:

"Nejde to, vílo. Asi je to tím, že nemám tak lehké střevíčky jako ty."

A že to…