Mravenci se nedají (Ondřej Sekora)

ALE ANI ŽÍŽALE SE NESMÍ ZKAZIT POTĚŠENÍ

Zase bylo pozdvižení po celém okolí. Kolem roháče stály celé zástupy diváků, a když překousával větvičku, doprovázely ho vzrušeným „rup! rup!“ A roháč, nadšen takovým obdivem, pracoval ještě horlivěji, až kolem třísky lítaly.

„Já si tu vlastně dělám takovou svoji brigádu,“ říkal si spokojeně.

A kolem šneka? Kolem toho běhaly celé zástupy broučků. Ba byly z toho i řeči. Dvě zelené kobylky se velice urazily, že prý ony mohly také něco tahat, že si na ně mohli klidně vzpomenout, že by rády pomohly. Ale když prý o ně nikdo nestojí, že půjdou pryč. A než mravenci stačili na ně zavolat, opravdu odskákaly.

Přihlásila se však také ona zdvořilá, malá, tenká žížalička. „Prosím, já jsem slyšela, že se tu tak hezky pracuje. Já bych, prosím, také ráda něco takového pěkného dělala. Nemohli byste mi, prosím, něco vybrat? Já bych si tu také odpracovala brigádu!“

Taková hodná žížala! Pro tu se opravdu musí něco vymyslit, aby měla radost. Mravenci přemýšleli usilovně. Chodby by jim vrtat nemohla, je zvyklá na měkkotu. Kameny se na ni také složit nemohou. Ty by mohly něžnou žížaličku i polámat. A zapřáhnout? To teprve nejde! Je tak hladká, že by s ní každý postroj sklouzl.

A tu se Ferda udeřil do hlavy. Cožpak neviděl velkou baculatou žížalu, jak tehdy tahala do své díry listy? „Cožpak, žížaličko, kdybys nám tu pomohla kolem mraveniště něco zasadit? Nějakou pěknou trávu nebo nějaké pěkné rostlinky i s kořínky? Nelíbilo by se ti to?“

„Ó, prosím, ano. Jej, prosím, to bych ráda udělala. Já se, prosím, v koříncích vyznám!“

To bylo něco pro žížalu! V koříncích se opravdu vyznala. Vybrala si vždy hezkou rostlinku, všechno kolem kořínků rozryla, opatrně rostlinku vytáhla a už ji vítězoslavně vlekla k mraveništi. Kdo měl náhodou čas, tense na tu pěknou práci díval jako na divadlo. Žížala udělala nejprve do země dírku, zkypřila půdu a potom do ní zatáhla kořínky přinesené rostliny. Mravenci jen ještě nanosili trochu vody, zalili a už to bylo. Tak kolem mraveniště vyrůstala nejkrásnější zahrada.

„Jak se bude našim mravencům dobře žít!“ radoval se Ferda. „Všechno kolem sebe budou mít krásné, budou veselí, budou mít do každé práce chuť. A čím budou mravenci veselejší, čím budou mít větší chuť do práce, tím bude mraveniště silnější!“

Každý večer se šel Ferda podívat na červíčky. Čekali ho už s napětím.

Přes den se vydováděli, vyhráli, důkladně procvičili a večer chtěli od Ferdy pohádku.

Nyní už si nemusel Ferda nic vymýšlet. Vykládal o tom, co opravdu viděl na staveništi. Vykládal jim o Prácičkovi, o Buchtičkovi, o roháči, o hlemýžďovi, o zdvořilé žížaličce, o světluškách a červíčci poslouchali jako pěny.

A přestože si nic nevymýšlel, byly to ty nejkrásnější pohádky.