O SLAVNÉ BITVĚ U BÍLÉHO KAMENE
Konečně přišel povel: „Každý na své místo!“ Touž byl pravý průchod tajnou chodbou do mraveniště zazděn, zato nová chodba byla hotova a vycházela nahoru u bílého kamene. A přední stráže už oznámily, že vojsko otrokářů táhne. Lupiči se opravdu blížili. Vpředu spěchaly hlídky a za nimi hrozný voj zubatých bojovníků. Strach šel z nich na všechny strany.
Chůvičky utíkaly do mraveniště a pomáhaly zabarikádovat všechny vchody. Brbola, Brbula a Utíkálek se zase u zlomeného smrčku postavili hlídkou u vchodu do tajné chodby. Otrokáři se již blížili, už našli vchod a už se tam beze slova jako had ta jejich černá sběř hrnula.
Hnali se tiše, ale hnali se jako bezhlaví, nemyslili na nic než na snadnou kořist, která jim tak lehce padne do loupežnických pařátů.
A když se už do tajné chodby nahrnuli všichni, když už tam zmizel poslední otrokář, vyskočili Utíkálek s Brbolou a Brbulou ze svých úkrytů, zazdili za otrokáři vchod do tajné chodby kamením a vše zalepili smůlou.
Nato se co nejrychleji rozběhli k velkému bílému kameni, kde byl konec nové chodby, a tam se schovali pod listy.
Bylo tam ticho, ale z chodby se už ozýval šelest kroků prvních otrokářských vojáků. Už proběhli celou chodbou, už se jistě celí rozdivočelí těšili, jak v podzemí vpadnou mezi kukly, a zatím vyjdou zase ven a nebudou se ani stačit divit, kde se to octli.
Utíkálek, Brbola a Brbula zvedli hlavy. Ale zároveň se za travami a listy zvedla také hlava Prácičkova a Buchtičkova, ukázal se Nebojsa, Bouchal, Ferda a statečné stráže, samí největší siláci, a každý měl v rukou pořádný kyj nebo jinou zbraň.
Z otvoru chodby se vyhrnuli první strašní otrokáři.
„Na ně!“ zavelel potichu Ferda. „A berte je po pořádku!“
Takovou bitvu, jaká se nyní začala, otrokáři ještě nezažili. Ti loupežníci přepadali nebohé mírumilovné mravence vždycky se všech stran celým svým vojskem najednou a rozbíjeli přepadené strašnou silou a nesmírným počtem. Nyní se však tlačili úzkou tmavou chodbou a vybíhali ven po jednom.
Žádný z nich se venku ani nestačil rozhlédnout a „lup!“ už ji dostal ještě dříve, než poznal, kde se to vlastně octl. Vyběhl další. „Lup!“ už ji měl. Třetí –“lup!“ a už se rány jen sypaly. Ozbrojení mravenci bili otrokáře hlava nehlava a nepřátelé padali, jako kdyby je někdo kosil. Žádný nemohl couvnout, protože zezadu se na ně tlačili ostatní, kteří myslili, že už jsou u kukel, a křičeli vítězoslavně „Hurá!“ A zatím venku „lup! lup!“ i oni dostávali, jen se z nich prášilo.
Brzy z nich narostl pořádný kopec a stále přibíhali další a další.
„Já už nemohu,“ sténal žalostně Bouchal. „Já se usměju!“ a popadal se smíchem za břicho, když viděl, jak jsou otrokáři biti. Vtom ho však jeden otrokář z hromady potlučených kousl do nohy.
„Au!“ křikl Bouchal a chytil se za nohu. Ale pak se rozmáchl po otrokářovi a už ten zákeřník ani jedním zubem nepohnul. „A teď už zase mohu,“ rozehřál se Bouchal a dal se znovu do lupičů.
„Tu máte, ničemníci!“ volali Brbola a Brbula. „Už nebudeme tak hloupí jako dříve. Tu máte, vrahové! Dnes už víme, komu máme věřit a komu ne. Ještě jednou si na nás přijďte!“ a rozdávali rány skoro tak silné jako Prácička.
Prácička měl nejtěžší kyj a vybíral si vždy nejsilnější lupiče. Buchtička stál nad otvorem chodby a jen mu je přihazoval.
Ferda se zase staral o to, aby žádný otrokář, který vyběhl z chodby, neměl čas se vzpamatovat. Otrokáři byli příliš silní. Jakmile některého nechal trochu se rozhlédnout, už bylo zle. S takovým pak byla těžká práce.
Ale málokterým otrokářům se podařilo utéci. Málokterým lupičům se podařilo ujít ranám. Celá jejich lupičská výprava byla rozbita.
Skončila úplnou porážkou.
