Mravenci se nedají (Ondřej Sekora)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

JAK SE MAMINKA ZTRATILA A JAK VAJÍČKA ZAČALA BĚHAT

Smutně, smutně se vracel Ferda s vajíčky domů.

„Tedy otrokáře máme v sousedství,“ přemítal, „to je hrozné! Musíme být opatrní na každém kroku. Což kdyby číhal zrovna zde, za kamínkem, a což kdyby dokonce, ale to by bylo hrozné, kdyby se tak vloupal i k mravenčí mamince do skrýše?“

Nedočkavě pospíchal domů, chvatně odsunul kamínek ve dveřích – a – – – kde je maminka?

Kde je maminka?

„Mámo!“ zavolal Ferda.

Ale maminka se mu neozvala. Skrýš byla prázdná, všechno přeházeno, jenom uprostřed byla hromada hlíny.

„Kde je maminka?“ vykřikl Ferda a vyskočil na hromadu hlíny, aby se rozhlédl. Sotva však na hromadu vyskočil, probořil se do neznámé komůrky a tam ho pevně chytily a stiskly dvě veliké ruce.

„Je se mnou konec!“ zasténal Ferda. „Otrokáři!“ a zavřel oči. Ale hned je zase otevřel, protože se před ním ozval maminčin naléhavý hlas.

„Ferdo, rychle! Před chvilkou jsem slyšela malinké mravenčí chůvičky, jak tudy utíkaly a volaly, že jsou nablízku otrokáři. Musíme postavit podzemí pevnou komůrku pro vajíčka!“

Ferdovi spadl kámen se srdce, když poznal, že to je maminka. Hned se rozběhl a pomáhal mamince tak dlouho, až byla komůrka hotova.

„Uf!“ oddychli si potom oba.

Byla to dřina, jen co pravda.

„Všechno půjde lépe, až tu bude plno dělníků…“ zasnila se maminka.

„To se potom bude mraveniště mít!“ těšil se Ferda. „Žžžžžžžž… tamhle potáhnou dělníci trámy. Drrrrr… tam zase povalí kámen…,“ smál se.

„A tu zase ťap, ťap, ťap, poběží chůvičky s kuklami,“ smála se také maminka.

„A ráz – dva, ráz – dva, vypochodují také stráže,“ dal se do pochodu Ferda, „a všude budou hlídat. U chůviček, na cestách a do mraveniště nikoho nepustí.“

Ale potom už se dal do vymýšlení.

„Víš, mámo, v mraveništi bychom si měli postavit také zdviž. Dole by třeba dětičky plakaly: »Bééé! My chceme nahoru!« a já bych pro ně sjel zdviží a vyvezl bych je nahoru. A ještě více. Udělal bych pro děti i koupelny i sprchy, víš… a kdyby k nám někdo přišel na návštěvu, tak bychom mu řekli:»Podívejte se, jak to tu máme krásné!« a najednou šššš! pustili bychom na něj vodu.“

Tu se Ferda přece jen zarazil a hned se opravil: „Ne, to bychom raději nedělali, to by se na nás potom zlobili. Ale pro děti bych chtěl udělat takový stroj, který sám každého namydlí, vydrhne, opláchne a osuší. A kdyby se některé děti nechtěly umývat, tak bychom jenom řekli: »Podívej se, kolik pěkných koleček má ten stroj! Zkus si zatočit tímhle, potom tímhle a potom tímto kolečkem!« Děti by točily, točily, stroj by je mydlil, drhl,umýval, sušil a děti by byly rády, že mohou točit kolečky a že stroj tak pěkně běhá…“

„I to by se ti, ty hračkáři jeden, líbilo,“ přerušila ho maminka. „Přines už raději vajíčka, ať je tu hezky v suchu uložíme.“

„A pro vajíčka si uděláme skluzavku shora dolů, a jak se vajíčko snese,fíííít! Pojede skluzavkou do své komůrky,“ zasmál se ještě Ferda a utíkal pro vajíčka.

A když je nesl dolů, tři první vajíčka se už hýbala, už chtěla lézt, protože už to nebyla vajíčka, ale malí červíčci, kteří se z vajíček vylíhli. Maminka se k nim honem sklonila, začala je čistit, laskat a krmit ze svého volátka.

A když se druhý den ráno probudili, nakladla maminka už zase další vajíčka.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024