O SLAVNÉM TAŽENÍ LESEM
„Chachachachá!“ smáli se všichni hlemýždi.
„Chachachachá!“ smáli se všichni broučci, i ti docela malincí mravenečci.
„Chachachachá!“ smály se žížaly, i ty baculaté, i ty tenké, až se od nich země otřásala.
„Chachachachá!“ smáli se mravenci u rozcestí, ale zároveň vyslali k růžovému keři posla.
„Naši bratři jsou stále ještě v otroctví. Nesmíme je tam nechat. Pojďme jejich milostpánům říci, aby je pustili! Pojďte s námi, ať je nás víc! Pojďme se jim ukázat, ať vidí, kolik nás je!“
U růžového keře neřekli ne.
„To by nebylo špatné. Ano! Sláva! Půjdeme otrokářům ukázat, kolik nás je!“
„Ukážeme jim svou sílu!“
„Ať vidí, že se nedáme! Ať vidí, že se už nebojíme!“
„Mravenci, jdeme! Teď, nebo nikdy!“
Tak všichni volali a začali se připravovat. Utíkálek běhal z jednoho mraveniště do druhého, vyřizoval vzkazy, přinášel odpovědi. A když se v obou mraveništích připravili, opravdu vytáhli.
Pro les to byla docela nebývalá událost. Odjakživa bývalo vidět jen výpravy otrokářů, když táhli proti druhým, pokojným mravencům, aby svedli lupičskou, vražednou bitvu. Nyní však vytáhli pokojní mravenci ukázat se otrokářům, aby jim řekli, že už jednou chtějí mít pokoj a mír.
Taková podívaná se ještě v lese nikomu nenaskytla. Kdo tam poběží, ten něco zažije! A nebude litovat!
Když se o tom dověděli cvrčci, nechali cvrkání, vylezli ze svých děr a vytáhli s mravenci, aby to všechno viděli na své vlastní oči. Také roháč a hlemýžď si řekli, že o to nesmějí přijít. Vytáhli i takoví, kteří se nikdy o mravence nestarali, ale vytáhla také stará i mladá žížala. Jenže ani jedna, ani druhá nestačila a obě zůstaly daleko vzadu.
Ach, kdyby tak mohly vidět, co se děje vpředu! Zástupy mravenců se valily jako černý mrak, vedle nich s jedné strany roháči a hlemýždi, s druhé strany cvrčci a celé zástupy jiných zvědavců.
Což teprve kdyby mohly vidět, co se děje v mraveništi otrokářů! Tam byl zmatek nad zmatek a nikdo nemohl pochopit, co se to děje.
„Jak to? Oni táhnou proti nám?“ žasli. „Kdo jim to dovolil? To přece nejde! Oni se nás přece musí bát! Oni nám přece musí dávat jíst!“
Jakmile uvnitř mraveniště slyšeli o jídle, začali křičet: „Jíst! Jíst!“ a hrnuli se nahoru, protože myslili, že dostanou jídlo. A tam spatřili, jaká spousta se na ně valí.
„Podívejte se, oni nejdou sami!“ volali, když viděli hlemýždě, roháče, cvrčky a všechny ostatní. „Jde s nimi celý svět. Všichni jdou proti nám!“
A tu bylo slyšet, jak vzadu žížaly volají: „Počkejte, počkejte!“ Chtěly přece jen aspoň kousek podívané zahlédnout.
„Slyšeli jste?“ zděsili se otrokáři. „Jdou na nás a už z dálky vyhrožují. Ale my na ně nepočkáme! Ne, nepočkáme! To by bylo hrozné. Všichni ven! Všichni ven! Utečeme, dokud je čas!“
„Počkejte, počkejte!“ křičely znovu obě žížaly.
„Rychle, rychle!“ lekali se otrokáři. „Nesmíme čekat! Pryč! Pryč!“ a rozběhli se pro svá vajíčka a kukly.
Ti nejsilnější, které hlad ještě tolik nezmořil, utíkali pro královnu.
Hladová panovnice se nesmírně zaradovala, když uslyšela kroky. Myslila, že jí otroci nesou jídlo. Ale potom! Když uviděla, že to jsou jenom hladoví otrokáři, začala je zuřivě bít, kopala kolem sebe, až se probořilo několik chodeb, spadly záclony a začala se bořit i její královská komnata. S největším úsilím ji vyvlekli ven.
V průvodu se už začali nedočkaví mravenci rozbíhat. Ba pletli se i hlemýžďovi do cesty. Není divu, že hlemýžď dostal strach, že někoho přejede a zabije.
„Pusťte mě dopředu!“ volal úzkostlivě. „Zabiji někoho!“ varoval mravence v průvodu.
Když i tohle otrokáři uslyšeli, polekali se tak hrozně, že už se ani ten poslední nechtěl zdržet v mraveništi. Všechna ta lupičská sběř se vyhrnula ven a ani královna se už nebránila a pustila se s ostatními do divokého úprku.
To byl běh!
Škoda, že Utíkálek s ostatními mravenci byl ještě tak daleko! Mohlo se ukázat, kdo umí nejlíp utíkat.
Ale zdá se, že by byl zůstal daleko vzadu. Tak jako nyní prchali otrokáři, tak rychle neutíkal ještě žádný mravenec.
