NOVÝ NEPŘÍTEL SE PROZRADIL A NOVÍ PŘÁTELÉ SE PŘIHLÁSILI
Sláva, otrokáři byli poraženi!
Vítězové jásali, výskali, vyhazovali z bujnosti své kyje do vzduchu a zase je chytali.
„Nikomu se nedáme!“ volali cestou domů.
„Všechny poženeme!“ jásal běžec Utíkálek a obíhal z radosti všechny kolem dokola.
„Lupiče rozmačkáme, rozprášíme!“ hřměl Nebojsa.
„A všechno, co bude potřeba, rádi uděláme!“ přidávali se ještě Brbula a Brbola. „A na nic brblat nebudeme,“ zašeptali ještě pro sebe.
S velikou slávou uvolňovaly chůvičky vchody do mraveniště a vybíhaly ven, aby uvítaly vítěze.
„Nebály jste se tu?“ ptali se jich mravenci.
„Ani trochu,“ smály se chůvičky. „Myslíte, že bychom se nedovedly bít stejně dobře jako vojáci? Vždyť jsme se dobře cvičily. Jen ať na nás někdo přijde!“
Vtom se však něco mezi nimi mihlo, něco utíkalo z mraveniště ven a zároveň se ozval pokřik: „Tu je, tuje, chyťte ho, vraha!“ Nastala velká honička, jeden běžel sem, druhý tam, Brbula se tak srazil s Brbolou, že se až zajiskřilo, čtyři se při tom převalili na zem, ale nechytili nikoho. Když se potom všichni uklidnili, uviděli jenom několik plačících chůviček.
Stalo se něco hrozného. Chůvičky před chvílí překvapily Kulihráška, jak si pochutnával na mravenčích vajíčkách. Požíral je hltavě a zničil jich už pěknou řádku. Chtěly vraha hned chytit, vrhly se proti němu, ale Kulihrášek proklouzl a všem utekl.
Chůvičky byly zdrceny. Něco takového od Kulihráška neočekávaly. Vypadal přece tak mírně, tak mile. Pozdě poznaly, koho to vlastně u sebe měly.
Nebyl to nikdo jiný než žravý loupežník, zlý brouček, který se vždycky snaží vniknout do nějakého mraveniště, aby tam mohl loupit vajíčka. Proto také tento ošemetný vrah dělal před Ferdou a před červíčky paňácu a všelijaké kejkle, jen aby ho nechali v mraveništi a nablízku jeho nejmilejší pochoutky, mravenčích vajíček.
„Jak jsme mu jen mohli tak lehce věřit?“ bědovaly chůvičky.
„Jak jsem mohl přivést do mraveniště někoho, koho dobře neznám?“ tloukl se do hlavy Ferda.
„Na každého, kdo se bude chtít mezi nás dostat, musíme dávat velký pozor,“ umiňovali si mravenci, „nebo nás nepřátelé ošidí stokrát za den. Něco takového se už nesmí žádnému nepříteli podařit.“
A co si umínili, to také plnili. Když k nim přišli tři mravenci, kteří o sobě říkali, že jsou z mraveniště u rozcestí, hned je předvedli k Ferdovi, aby je vyzpovídal.
Ale Ferda je vůbec nemusel zpovídat. Rozběhl se k nim s otevřenou náručí. „Vy jste z mraveniště u rozcestí, viďte?“ volal. „Hned jsem vás poznal, že jste bratři otroků z mraveniště otrokářů!“
Hosté se zasmáli. Byli rádi, že je Ferda hned poznal, a měli radost z toho, že otrokáři dostali takový výprask. U nich celé mraveniště skáče radosti. „Proto jsme vám přišli poděkovat, ale jdeme vám také ještě něco říci: Otrokáři se budou chtít pomstít. Jakmile se vzpamatují, půjdou zase. Buď na vás, nebo na nás. Nechcete se s námi spojit?“
„Vida!“ zamyslili se mravenci.
„Spojit se proti zlému nepříteli? To je nádherný nápad,“ řekl si Ferda.
Ale přece jen se musí do mraveniště u rozcestí nejprve podívat. A poslal do mraveniště u rozcestí Prácičku, Nebojsu a Buchtičku, aby se na všechno podívali. Poslal také Utíkálka, aby co nejrychleji přinesl zprávu, jak pořídili.
Slavný běžec Utíkálek se vrátil velmi brzo.
„Bude to krásné,“ vyřizoval nadšeně. „Mravenci u rozcestí budou opravdu našimi věrnými přáteli. Ale musíme jim pomoci. Tolik od otrokářů vytrpěli. Prácička, Nebojsa a Buchtička u nich hned zůstali, aby jim ukázali, jak jsme u nás závodili a jak jsme si postavili silné a pevné mraveniště.“
Hned se hlásilo ještě mnoho jiných, že půjdou také pomoci, ba hlásily se i chůvičky.
„Všichni nemůžete,“ řekl Ferda a vybral jen ty nejlepší, aby šli k rozcestí ukázat, jak zlepšit práci.
A tak se začalo mezi oběma mraveništi to nejlepší spojenectví.
