O KOCOURKOVSKÝCH HODINÁCH
Proč stačilo starostovi kručení v břiše a o velikém tajemství
Právě jste slyšeli, že v Kocourkově zvonili k večeři. Nesmíte si ovšem myslit, že zvonili podle hodin. Ne, to zvonili jen tak od oka.
V Kocourkově nemívali dříve hodiny, ty si teprve později vybudovali na nové radniční věži. Dokud neměli hodiny, určovali čas všelijak. Ráno se vstávalo, jak kdo chtěl, večer se chodilo spát, když se setmělo, v zimě trochu později. Nu a v poledne se zvonilo k obědu tenkrát, když panu starostovi začalo kručet v břiše. Mávl kapesníkem ke kostelní věži, tam stál kostelník, a jak zahlédl mávnutí, začal zvonit.
Jednou stihla Kocourkovské pravá pohroma. Pan starosta si o posvícení pokazil žaludek. Dva dny se nezvonilo vůbec a pak zase skoro pořád, protože se v starostově břiše rozpoutala celá bouře škrundání a kručení.
Po takové katastrofě nebylo ovšem jiného zbytí a městská rada se usnesla, že dá na věži postavit opravdové hodiny. Z krajského města přijel povoz s tajemnými nástroji a nářadím a čtrnáct dní se nesměli Kocourkovští podívat nahoru na věž. Čtrnáct dníchodili s hlavou sklopenou k zemi a teprve patnáctý den se podívali nahoru.
Áááááááááááách, to bylo překvapení! Nahoře na věži bylo vidět ohromné hodiny s ručičkami dlouhými jako koňské nohy a s číslicemi skoro tak velikými jako vraní hnízdo. Ach, to bylo krásné, ale jen z jedné strany.
Pro úsporu byly na věži vystavěny hodiny jen směrem ke starostově domku, tak aby na ně starosta z okna dobře viděl.
Velké zástupy se shromažďovaly u starostova domku a pozorovaly, jak ručičky postupují.
Pan starosta stál přitom přede dveřmi, mnul si ruce a říkal si:
„Kdyby tak věděli, co je ještě v hodinách vzácného! Ale nikomu to nepovím.“
Kocourkovským nastaly zlaté časy, protože se nyní dalo všechno dělat podle hodin. Vstávalo se podle hodin, větralo se podle hodin, koza dostala pít podle hodin. Malý Pepík musel za trest klečet v koutě podle hodin, oběd se chystal podle hodin a spát se chodilo podle hodin.
Starosta se na hodiny díval celý den a jen se smál: „Kdyby tak věděli, co je ještě na hodinách vzácného! Ale nikomu to nepovím.“
Kdo se chtěl podívat na hodiny, musel se ovšem na ně podívat od starostova domku. Ale to nikomu nevadilo. Každý je chtěl vidět a cesty nelenil. Ke starostově domku plynul po celý den nepřetržitý proud lidí zvědavých na to, jak je brzo nebo pozdě.
Kluci a děvčata přibíhali z druhé strany města, až se za nimi zvedala oblaka prachu, mámy a tátové čárovali, až jim podkůvky zvonily, a dědečkové a babičky se šourali docela pomalounku, ale stejně zvědavě.
Jen vážní páni radní a bohatí sedláci dělali, jako by jim na hodinách nezáleželo. Dávali se jen tak na procházku, šli jen tak kolem po náměstí, nebo dokonce obcházeli celou obec, přitom se neohlíželi ani vpravo ani vlevo, teprve na příhodném místě mrkli nepozorovaně po hodinách a pak upalovali spokojeně domů.
Zkrátka v Kocourkově nastalo slavné hospodářství, nic se nikdy tak dobře nedařilo a nikdy všechno tak dobře neklapalo jako nyní. Všichni si hodiny chválili a starosta si k tomu ještě mnul ruce a říkal: „Kdybyste tak věděli, co je ještě na hodinách vzácného, ale nikomu to nepovím.“
