STAROSTI S KOBYLÍM VEJCEM
To bylo slávy u slunečních hodin! I z okolí chodili zvědavci do Kocourkova a před starostovým domem se diváci hemžili bez přestání. Ba dokonce si tam jeden mladík vytáhl z kapsy notýsek a začal si překrásné hodiny obkreslovat.
To ne, chlapečku, to by tak bylo, aby si někde dali dělat také takové hodiny jako Kocourkovští! Ven s tebou, mladíče!
Hned mu notýsek vzali a mládenečka vyvedli daleko od města. Ať se opováží přijít ještě jednou! V bráně teď bude stát stráž, která každého, kdo by si nesl notýsek nebo něco podezřelého, zadrží.
A právě následkem toho nařízení se přihodila jedna z nových kocourkovských pamětihodností. Stráž chytila jednoho dne venkovana, který vezl něco velice podezřelého, něco, co v Kocourkově doposud nikdy neviděli. Vezl do města prodat dýni.
„Co to tu máte? Jaké vajíčko to vezete?“ zahřímala stráž a zacloumala venkovanovým ramenem.
Venkovan se nejprve začepýřil, ale pak jen odsekl: „To je kobylí vejce, a nechte mě!“ a chtěl dále do města.
Cože? Kobylí vejce?
Stráž skočila před venkovana, ale už ne přísně, nýbrž s přívětivou zvědavostí. „Jakže, kobylí vejce? To jsme tu ještě neměli! To byste měl ukázat na radnici!“ Dokonce dvagardisté pomohli venkovanovi ochotně vytáhnout dýni z vozu a všichni se odebrali se slávou na radnici.
Tam vzbudila dýně veliký rozruch. Celá městská rada se kolem shlukla s velikým úžasem.
„A mohlo by se z toho vylíhnout hříbátko?“ ptal se radní Břichopásek.
„To se ví, a jaké!“ odpověděl hubatý venkovan. „Jen je vysedět!“
„Sousedé, to by byla trefa,“ ozval se radní Játakyrád. „Koně u nás nemáme, a slyšel jsem všude, že není užitečnějšího tvora nad koně. Co tomu říkáte, sousedé? Což abychom si to vejce koupili a dali je vysedět?“
„To by nebylo špatné,“ uznával starosta, „ale kdopak nám vejce vysedí? Vždyť je větší než čtyři kvočny dohromady.“
„Ale pane starosto, snad byste je nechtěl dát pod kvočnu? Kobylí vejce musí vysedět jen kobyla.“
„Hm, kobyla, ale kde ji vzít?“ zabručel starosta.
„To je nejmenší starost,“ ozval se venkovan, „já vám prodám tuhle svou!“
„Ale jděte, to je kobyla? Já jsem myslil, že je to valach,“ zarazil se starosta.
Když to tedy byla kobyla, usnesla se slavná rada města Kocourkova, aby se vejce i s kobylou koupilo a dalo vysedět na obecní útraty.
Panečku, to se nestane pokaždé, aby se v Kocourkově vysedělo kobylí vejce. To se musí dobře připravit. Urovnali ve stáji velikéhnízdo ze slámy a sena, položili do něho dýni a přivedli kobylu, aby si sedla. Ale kobyla si za nic na světě nechtěla sednout.
„Když nechceš, nechceš,“ rozhodli se moudří otcové města. „Pak ti tedy pomůžeme.“
Svázali kobyle všechny čtyři nohy a položili ji na dýni. Ani hlídat ji už nemuseli, protože utéci nemohla.
Co měla kobyla dělat? Seděla na vejci, ale protože dostala brzy pořádný hlad, pustila se nejdříve do sena kolem sebe, a když v ní zmizelo, pustila se také do slámy, až nezbylo z hnízda nic.
„Co dělá naše hnízdo?“ řekli si páni radní a přišli se za několik dní podívat. Ale hnízdo bylo pryč a kobyle trčelo z huby poslední stéblo slámy.
„Podívejme se, mlsnou hubu!“ rozhorlili se radní. „To by se ti tak hodilo! Žádné seno, dáme jí do hnízda dřevěné piliny, na ty jí zajde chuť!“
Piliny kobyla opravdu nesnědla, zato však brzy pošla hlady.
„Takové líné zvíře,“ rozmrzeli se otcové města. „Raději pojde, než by seděla. Ale ať, jen když se nám vejce nezkazilo.“
Vejce se nezkazilo, přitom však na něm nebylo ani nejmenší známky, že by se už snad mohlo začít klubat. Páni radní je obraceli ze všech stran, přikládali k němu uši a poslouchali, ale nikde nic.
Nakonec se odhodlali k poslednímu pokusu. „Zkusíme, co se ještě dá. Skutálíme vejce se stráně, možná že se cestou narazí a samo pukne.“
Vynesli dýni na stráň a spustili dolů. Dýně se kutálela s kopce, hopkala, motala se, až dole padla do křoví a tam uvázla. V křoví spal zajíc, hlukem se probudil, polekal se, vyskočil a upaloval, jako by mu hlava hořela.
“Hříbátko, hleďte, hř…
