Předlouhá kapitola o tom, jak garda zvítězila nad medvědem
Jednoho krásného dne tedy garda vyrazila.
Aj, to byla radost pohledět, jak si křepkým krokem při bubnu vykračovala po ulicích! Statečnost sršela našim hrdinům z očí, šilhavému Přeskočokovi dokonce i dozadu, a zbraně třímali tak hrozivě, že z nich šel strach.
Napoprvé vyšli jen do nejbližšího lesa, aby neustále slyšeli svůj buben, který jim nepřestával z kovářovy dílny bít do kroku.
Ale přestože nevyšli daleko, byl to velmi odvážný kousek, protože les byl temný a hustý, a kdo tam jednou vešel, tomu nebylo do smíchu.
„Co-co-co myslíte,“ začal velitel Tojsemselek, když už buben nebylo skoro slyšet, „a-abyste se nebáli, přivážeme se k sobě.“
Vidíte, to byla slova neohroženého hrdiny! Raději se přivázat než ze strachu utéci!
Dobrá, přivázali se k sobě a nyní postupovali dopředu s hlasitě bušícím srdcem a se silami provazem pevně spojenými.
Najednou se mezi stromy proti nim cosi na zemi začernalo, cosi hrozného, strašidelného.
„Medvěd!“ vzkřikl Nebojsa a v té chvíli se všichni obrátili zpět. Ne proto, aby snad zbaběle prchli, ale aby utíkali domů chránit své ženy a děti. Jenže za nimi stál strom, a jak byli k sobě přivázáni, všichni se kolem stromu omotali.
Co se s nimi stane, s našimi hrdiny, vrhne se na ně medvěd a udělá z jejich dětí ubohé sirotečky?
Teď se tu tlačili hlavami k sobě jako hnízdo poplašených králíků a třásli se bojechtivostí, až se od nich chvěl i onen strom.
Náhodou v té hrůzyplné chvíli jediný Přeskočoko, který šilhal až za hlavu, viděl na medvěda. Hned se mu na něm cosi nezdálo, až najednou s překvapením vykřikl: „Vždyť on se nehýbe!“
Přeskočokův výkřik tak vzrušil svázanou gardu, že se znovu pokusila utéci do Kocourkova, aby tam dobojovala poslední hrdinský boj, ale jen se znovu omotala kolem stromu. A jak sebou všichni smýkli, šlápl pajdavý Hejrup jednou svou křivou nohou na medvěda a – huuuu – medvěd se zase nepohnul.
Tu konečně šíleně odvážný Pusťtemne vystrčil nos, schoval se za ostatní a se vší chladnokrevností šťouchl přes ně do medvěda halapartnou. Žasněte, medvěd se zase nepohnul, jen se na něm poplašily mouchy.
„Vždyť ten medvěd je mrtvý!“ vyjekl Pusťtemne vítězoslavně.
Není možná! Tak brzy? Vždyť s ním bojujeme teprve malouchvíli! pomyslili si obráncové Kocourkova a pomalu zkoušeli zvednout hlavy a jedním očkem neohroženě pomrkávali na hrozného netvora. Opravdu, medvěd se nehýbal a nepohnul se, ani když se podívali i druhým očkem. Byl skutečně mrtvý, snad už několik dní.
Nyní se teprve ukázalo úžasné hrdinství našich gardistů. Ačkoli byli k sobě přivázáni, plížili se pomalu k medvědovi.
„Jistě zemřel strachy, když nás uviděl!“ odvážil se zajásat velitel a tím podnítil všechny k naprostému pohrdání smrtí. Gardisté docela zapomněli, před jakým netvorem stojí, a už se hrnuli na medvěda.
„Ty huňáči zubatý,“ kopal do něho Chňachňal, „máš štěstí, že jsi mrtev, jinak bychom tě zabili jako červa!“
„Ty chlupatino zbabělá,“ pohlavkoval medvěda Paťchal, „škoda že jsi proti nám nevyběhl, byl bych tě napíchl jako bramboru!“
„Teď je ti hej, ty vozembouchu!“ tahal ho za uši Šmaťchal, „ale kdybys byl naživu, byl bych tě roztrhl jako žábu!“
Tak se na něj všichni kasali a jejich chrabrost neměla hranic, ba dokonce se i rozvázali a nic si z hustého lesa nedělali. A aby se mohli svým úspěchem pochlubit, stáhli z medvěda kůži, pověsili ji na halapartnu a za zpěvu hrdinských písní táhli domů.
Bůh ví, jak se stalo, že kovář doma vycítil, že se něco velikého děje, začal bušit do bubnu tak prudce, až se v Kocourkově domy třásly a lidé z domů poplašeně vybíhali.
A kdo už vyběhl na ulici, zaslechl kromě bubnu také z dálky vítězný zpěv rozjařené gardy.
„To není jen tak,“ řekl si každý. Za chvíli všechno, co mělo nohy, běželo za město vstříc rekům.
To bylo slávy! Gardisté, opojeni vítězstvím, vyšlapovali hrdinsky podle zvuků bubnu, při chůzi bujaře výskali, cvakali kohoutkysvých pušek afuriantsky řinčeli šavlemi. Kolem nich pobíhali r…
