Kronika města Kocourkova (Ondřej Sekora)

A jak našli toho nejchytřejšího

Odebrali se tedy zase do zasedací síně, smutně usedli, nedbali hladu ani žízně a zase dlouho přemýšleli, až jim v hlavách praskalo, čekajíce na nový nápad.

Nový nápad nepřišel, zato přiběhl jako vichřice obecní strážník.

„Pane starosto, pane starosto,“ sotva dechu popadal, „z nové šatlavy utekl zloděj!“

To bylo pěkné nadělení! Přesto však se páni zaradovali, že se už zase mohou pohnout, všichni se zvedli a horempádem utíkali s panem starostou do prázdné šatlavy.

Ale co to, sousedé, podívejte se, podívejte se, šatlava nebyla vůbec prázdná, šatlava byla plná, plničká zářivého světla! Zloděj totiž vyboural kus zdi a dírou, kterou uprchl, vnikalo dovnitř veselé sluneční světlo.

Co to…? Jak to…? Jak jen tohle, tento…?

Páni radní strnuli po tomto objevu s ústy dokořán otevřenými a nebyli schopni slova.

Až radní Játovím se udeřil do hlavy.

„Tady je to, sousedé, vždyť my jsme zapomněli do radnice udělat okna! Podívejte se, díra ve zdi! Zloděj na to přišel, jak semdostat světlo. Zloděj je nejchytřejší. Sousedé, toho uděláme starostou!“ Ano, zloděj bude starostou! A páni radní, třebaže byli hladoví a žízniví, nedbali kručení v břiše a pustili se obětavě za zlodějem. Ten je nejchytřejší, toho budou poslouchat.

Vyhrnuli se branou ven, za nimi ostatní občané, obecní strážník, hajný, po cestě se k nim přidávali lidé z polí s kosami, hráběmi, srpy a vidlemi a všichni po silnici za zlodějem.

Zloděj právě vyspával za háječkem nasluníčku a probudil se, když už hlučící zástup Kocourkovských byl jen několik metrů od něho. Vyskočil, jako by ho sídlem píchli, a když za sebou uviděl samé vidle, kosy, hrábě a srpy, myslil, že ho chtějí zase chytit, a dal se na divoký útěk.

“Zastavte séééé!“ volali za ním, „uděláme vás starostóóóóu!“ Zloděj dobře neslyšel a křičel na ně: „I ba ne, já nechci dostat rákoskou!“

Kocourkovští volali ještě hlasitěji: „Zavedeme vás se slávou do radnice!“

Zloděj zase dobře neslyšel a volal do dlaní: „Ať počká na jiného ta vaše šibenice!“

Až se starosta dopálil a zařval: „Copak jste hluchý?“

Leč zloděj se jen ještě naposled obrátil a zavolal; sotva ho už bylo slyšet: „Kdepak, já nevěřím v duchy!“ a zmizel za kopcem.

Škoda!

Co si měli nyní Kocourkovští počít?

Vrátili se smutni domů, najedli se, vybourali v radnici okna a litovali, že jim utekl tak chytrý starosta. Víc se dělat nedalo.