Kronika města Kocourkova (Ondřej Sekora)

Jak si dovedli ochočit měsíc

Právě tak dobře dovedl starosta zakročit, když si jednou páni radní všimli, že začíná ubývat měsíce.

Někteří se celé věci smáli, ale radní Nesmějtesemně je důtklivě napomenul. „Holenkové, neberte to na lehkou váhu! Mně říkal jeden cizí kramář, že je to proto, že si v sousedním městě kupují po kousku náš měsíc a že tu za nějakou dobu nebudeme mít vůbec žádný.“

Hola, to by tedy bylo na pováženou!

Páni radní se zhrozili a pohlédli tázavě na starostu. Ten jediný se však lišácky usmíval.

„Sousedé, to bychom museli nejprve panu měsíci dovolit, aby od nás utekl. Já vidím každý večer ze svého okna, že se měsíc koupe v naší kašně. Až tam zase bude, zavřeme ho tam, ať si u nás pobude. A budete vidět, když ho nějaký čas v kašně necháme, že ho přejdou zaječí úmysly. Až si zvykne, jako si zvykne zavřený holub na cizí holubník, pak ho teprve pustíme.“

Jak starosta rozhodl, tak se stalo. Když se večer objevil poslední srpek měsíce v kašně, občané rychle pokryli kašnu nachystaným bedněním.

A už tam měsíc byl. V bednění nechali jen malou díru a tou dal starosta občas sypat do kašny nějaké jídlo, aby měsíc neumřel hladem. Tak to dělali dosti dlouho, a teprve za nějaký čas se rozhodli bednění otevřít.

Ale běda! Když odkryli první desku a posvítili si do kašny, měsíc nespatřili.

„Pro pána krále, snad se nám neutopil?“ bědovali páni radní. I pan starosta se trochu lekl, ale pak dal chladnokrevně přinést bidla na hledání utopených a poručil odstraňovat bednění dál. Než se však bidla donesla, objevil se na obloze měsíc, ne sice ještě celý, ale zato veselý, a svítil jedna radost.

„Sláva, už jsme si ho ochočili, už zůstane u nás!“ jásali Kocourkovští. Když pak viděli, že měsíce každého dne přibývá, pochvalovali si, že si také měsíc dobře vykrmili.

“Panečku, toho teď ani nenapadne, aby odcházel do sousedního města. Ten už zůstane u našeho jídla!“ Opravdu, měsíc tloustl a už u nich zůstal. Časem sice opětzhubl, ale to mu pak sypali do kašny jídla víc a lepšího, takže se za čas zase spravil.

Ještě někomu dělalo tohle krmení dobře: kocourkovským prasatům. Když totiž hospodyně viděly, kolik jídla nanosí jejich mužové do kašny, posílaly na úsvitě ke kašně prasata. Říkaly, že prasata jdou dojíst to, co tam měsíček přes noc nechal.

Tak se stalo, že nikdy předtím nebyla v Kocourkově prasata tak tlustá jako onoho roku.