Bod zlomu (Tom Clancy)

29

Středa, 15. června

Washington, D.C.

 

Když Toni seděla v taxíku a jela do půjčovny aut, ještě nepřestala pěnit. Proč musí být Alex zrovna takový hlupák? Jistě, samozřejmě, měla mu říct o tom pohovoru i o tom, že vážně přemýšlí, jestli má nabídku ředitelky přijmout. Jenže na druhou stranu, kdy to asi tak měla stihnout? Když se vrátila od ředitelky, Alex byl mimo kancelář a měl práci. Domů se vrátil až velice pozdě, když ona už byla v posteli. Poprvé o tom mohla promluvit dnes ráno, jenže než stihla vůbec cokoli pronést, div ji nezaškrtil. Copak tohle bylo fér?

Aha. Takhle nějak bys mu to podat mohla, ale čisté soukromé si přece nebudeme nic nalhávat, ze? Mohla jsi mu o tom říct, než jsi na tu schůzku vůbec odešla. A když se Alex vrátil domů, jen jsi předstírala, že spíš, protože se ti o tom nechtělo mluvit. Zkus něco jiného.

No dobře, dobře, tak to byla pravda. Jenže ani přesto neměl žádné právo takhle vybuchnout. Není přece její táta!

Ne, ale je to člověk, kterého miluješ. A měl pravdu v jedné věci - udělala jsi něco, co tak nesnášíš, když to dělá on - nesvěřila ses mu s tím, co se ti honilo hlavou. A ta maškaráda s tím, ze už spíš, když se vrátil domů? Co mělo tohle znamenat?

Toni vzdychla. Tyhle hádky se svým nitrem tak nesnášela. Vždycky prohrála. Dokázala se přít s někým jiným, ale sebe samotnou obelhat nedokázala - aspoň tedy ne na dlouho. Alexův hněv zažehl její vlastní, a až budou mít oba příležitost trochu ochladnout, jistě si o té záležitosti promluví mnohem rozumněji. Miloval ji, to věděla, a jen proto, že se trochu pohádali, ještě přece není nic ztraceno navěky. Ve sporech s člověkem, kterého milovala, zatím moc praxi neměla, a vždy, když k tomu došlo, útroby se jí sevřely ze strachu, že vztah skončí. Stačí jediné příkřejší slůvko a bum!, je po všem, každý si jde svou vlastní cestou. Možná se přes to dá časem přenést. Doufala v to.

Dobře. Takže teď šlo o to, zda má počkat a všechno s Alexem urovnat, nebo se má odebrat do Quanrika, zajít za ředitelkou a říct jí, že její nabídku přijímá? Její pýcha jí říkala, ať se na Alexe vykašle a dělá si co chce. Jenže srdce jí zase říkalo, že by si s ním měla aspoň sednout a vysvětlit mu, proč to chce přijmout. Jistě, je na ni příšerně naštvaný, má moc práce a pochopitelně se musí starat o spoustu věcí, ale určitě si najdou pár minut, aby všechno urovnali. Bylo to mnohem důležitější než všechno ostatní v jejím dosavadním životě, nemohla se jen oklepat a obrátit se ke všemu zády.

„Tak jsme tady, madam,“ řekl taxíkář.

Toni překvapeně mrkla. Celá cesta jí splynula v jedinou šmouhu, nedokázala si z ní vybavit jediný detail.

„Díky,“ řekla.

Už se rozhodla. Vypůjčí si auto, odjede do kanceláře a najde si čas i prostor, aby si s Alexem promluvila. Jistě mu to vysvětlí tak, aby to pochopil. Věděla, že to dokáže.

 

New York City

 

Ten bar by] příšerná krysí díra - i když každá krysa, která má aspoň trochu sebeúcty, by si pořádně rozmyslela, než by sem strčila nos, a kdyby měla jen jediné dva neurony, mezi nimiž by mohla přeskočit jiskřička, stoprocentně by se rozhodla, že půjde raději jinam. Osvětlení bylo příjemně tlumené, ale nešlo přehlédnout zářezy na dřevěném pultu, iniciály vyřezané do stolků a židlí. Na zdech visely obrázky a holografie osvícené neonovými reklamami na pivo, plakáty převážně nahých žen polehávajících v nejrůznějších pozicích na motorkách Harley Davidson. Na několika obrázcích byly jisté části ženského těla vydřeny na tmavou zeď pod nimi, jak je asi někdo příliš usilovně hladil či líbal. Zrcadlo za barem bylo na dvou místech rozbité a drželo pohromadě jen díky lepicí pásce, několik lahví alkoholu na policích za barmanem bylo více než do poloviny prázdných.

Barman měřil asi sto sedmdesát pět centimetrů, vážil snad sto padesát kilo a na sobě měl koženou vestu a olejem nasáklé džíny, které pravděpodobně končily těsně nad horním okrajem jeho motorkářských holínek. Vše, co bylo z jeho těla vidět, zakrývalo tetování, a to ve vzorech od nejprimitivnějších po nahé ženy s obrovskými ňadry - a špičatými zuby. Uprostřed jeho hrudi se skvělo logo Harley Davidson částečně zakryté hustými chomáči šedivějících chlupů.

Podél baru i u stolků seděli další motorkáři, muži i ženy, a nikdo z nich nevypadal, že by o něm šlo říct, že žije zdravě...

Na vyvýšeném pódiu vedle baru červená a modrá světla halila apatickou tanečnici. Byla nahá s výjimkou několika kroužků, které měla zapíchané v těle, a několika tetování včetně ohnivě zabarveného, které svým tvarem připomínalo šíp a směřovalo k jednomu z nejintimněji umístěných piercingů - či spíše k místu, kde byl piercing umístěn. Z reproduktorů se valila drsná muzika se spoustou saxofonů a bubnů a tanečnice mohla své vystoupení klidně zabalit. Z jejího obličeje bylo poznat, že už je dávno za zenitem; podle strií a jizev se dalo usuzovat, že měla děti, podstoupila plastickou operaci a možná přišla i o slepé střevo. Celkový efekt byl erotický asi jako kus betonu a nikdo ji nesledoval.

Jay Gridley oblečený do modré džínové bundy bez rukávů se znakem Motocyklového klubu Thajští tygři - písmena TTMC se skvěla nad hlavou řvoucího tygra - stál mezi dvěma rváči, kteří byli o hlavu větší a vážili asi o polovinu víc než on.

Jeden z nich nakonec šťouchl do Jaye loktem, když se otočil k jedné squaw na druhé straně.

„Klídek, jo,“ řekl Jay.

Motorkář se otočil zpátky na Jaye, smrt v očích, ale když Jaye uviděl, mrkl a hlesl: „Promiň, kámo.“

Jay se usmál. No co, byl to jeho scénář, ne? Když už se má ocitnout v zaplivaném motorkářském baru, tak proč by neměl být tím nejobávanějším člověkem v místnosti? Jay věděl, že má na to, aby s kýmkoli uvnitř vytřel podlahu, a i ve VR dokázali lidé rozeznat opravdového experta jen podle pohybů a výrazu jeho obličeje.

O jeho fantazii možná cosi vypovídala skutečnost, že dokáže přijít s takovým scénářem a ještě ho vyšperkuje do takových podrobností, jenže na druhou stranu, kdyby se u toho člověk neměl pobavit, tak k čemu by to bylo?

Barman k němu došel a Jay ukázal na svou prázdnou sklenku. Obr přikývl, sáhl za sebe a sundal z police láhev tequily. Když mu nalíval, do sklenice kromě ohnivé tekutiny sklouzl i červ. Podíval se na Jaye.

„Jen ho tam nechte. Trocha vlákniny neuškodí,“ pokrčil Jay rameny.

Barman se chtěl otočit. Jay ale řekl: „Někoho hledám.“

„Jo?“ Podíval se Jayovi do očí.

„Jo. Jednoho střelce.“ Vytáhl z kapsy bundy jednu ušmudlanou kresbu. Šlo o sestavenou podobu od jednoho počítačového odborníka, kterou dali dohromady s pomocí výpovědí o podobě „Dicka Graysona“, které se dozvěděli od strážců základny projektu HAARP.

Barman nespustil z Jaye oči. „Neznám ho, nikdy jsem ho neviděl,“ řekl.

„Podívejte se na ten obrázek.“

„Nepotřebuju. Nic se tím nezmění.“

„Tak takhle je to.“

„Jo, takhle je to.“

Jay chytil barmana za chomáč chlupů na hrudi a přitáhl ho ke hraně baru. Volnou rukou vytáhl z džin vystřelovací nůž s pětipalcovým ostřím. Přiložil špičku nože barmanovi ke krku těsně pod bradou.

Ve skutečnosti Jay uchopil domácí adresu muže, který představoval barmana, a násilím vsunul do počítače program obsahující virus. Kdyby nůž neodsunul, celý systém onoho muže by se ocitl s nožkama nahoře pár vteřin poté, co by ho Jay „podřízl“.

„Podívejte se na ten obrázek, nebo vám vyříznu nový úsměv.“

Štamgasti si potyčky nevšimli s výjimkou těch, kdo byli k Jayovi nejblíž, ale i ti se rychle odvrátili. Tanečnice nepřestávala ve svém ospalém přešlapování.

„Tak dobře, uklidněte se.“ Barman se podíval dolů na obrázek.

Jay se usmál. Tahle návštěva stránky nájemných vojáků ve VR byla mnohem zajímavější než porovnávání obličejových rysů v souborech v NCIC, NAPC či FBI a vyhledávání podobností - což už udělal, jenže nenašel vůbec, ale vůbec nic.

„Ježíši,“ ozval se kdosi ode dveří. „Jayi?“

Ten hlas zněl povědomě. Jay pustil barmana a otočil se.

Před ním stál Tyrone Howard a rozhlížel se po interiéru motorkářské putyky.

„Tyrone? Co tady děláš?“

Existovalo pár lidí, kterým Jay dal svůj kód, takže pokud ho chtěli kontaktovat elektronickou cestou, mohli se s ním setkat prakticky všude tam, kde byl i on. V oblastech, kde platily příkazy pro přísné utajování, by to nefungovalo, ale jakýkoli hacker hodný toho jména by ho dokázal sledovat do všech míst s podobně primitivním přístupem, jaký měla tato veřejná stránka, pokud ho Jay vpustil dovnitř. Tyrone Howard mu výrazně pomohl, když před pár měsíci honili toho šíleného Rusa, a Jay Tyrona přidal na seznam lidí, kteří ho mohli urychleně kontaktovat.

S ohledem na zdejší prostředí ale mohlo jít o omyl.

Tyrone se nejspíš rozhodl, že Jayův scénář může zůstat jako standardní, avšak vůbec nešlo o scénář, do něhož byste bez uzardění vpustili třináctiletého mladíka. Ještě by se mohl dát na scestí.

„Jo, viděl jsem ho,“ řekl barman.

Jay se znovu otočil k mohutnému motorkáři a na chvíli vypadl z role: „Opravdu?“

„Jo. Byl tady jednou nebo dvakrát.“

„Kde ho najdu?“

„Co já vim. Ale ten chlap u kulečníkovýho stolu, ten ve vojenským tričku, co pije cloumáky, s ním prej něco dojednával.“

Jay přikývl.

Tyrone kráčel přes místnost směrem k Jayovi.

„Dej mi chvilku, Ty, hned se ti budu věnovat.“

„Nemusíš vůbec spěchat, Jayi. Já se zatím... porozhlídnu kolem. No páni, tohle je stejná hrůza jako striptýzový podniky Jimmyho Joe.“

Výborně. Teď ještě aby Tyrone začal vyprávět svému otci o tomhle scénáři.

Na to je dost času později, Jayi. Pojďme za chlápkem, co si libuje ve cloumácích.

Jenže muž, který si s oblibou házel sklenky whisky do sklenice piva na způsob hloubkových náloží, tam ve skutečnosti nebyl, šlo jen o jeho zástupnou podobu.

Ačkoli ve skutečnosti v tomhle virtuálním motorkářském baru nebyl nikdo z momentálních návštěvníků, o některých to platilo více než o jiných. Zástupná podoba byla jen schránka, ne víc než jen napojení k jinému místu, co jen označovalo jistou oblast; s jeho pomocí se nešlo přímo spojit s konkrétní osobou. Takový duch na druhou.

Jayovi se podařilo získat lokalizaci, ale po zběžné kontrole zjistil, že jde jen o adresu ze skutečného světa kdesi ve Washingtonu. Pan Cloumák zjevně nechtěl na síti odhalovat příliš mnoho detailů, a jestli s ním Jay bude chtít hovořit, bude muset vystoupit z VR a podívat se do RS.

Hm. Copak to ještě dneska někdo dělá?

Nebyl žádným agentem v terénu, staral se o síť, takže to mohl předat někomu z vyšetřovatelů, kteří by se za Cloumákem vydali a popovídali si s ním tváří v tvář.

Jay zavrtěl hlavou. Podle toho, jak tihle lidé s naprostým klidem rozjímají o podobných žádostech, by to mohlo trvat několik dní. I kdyby je šéf trochu popohnal, Jay těm tvorům z terénu moc nevěřil - někteří z nich nebyli zrovna géniové, a to by mu tak scházelo, aby mu nějaký hňup pokazil dosavadní vyšetřování.

Soji mu vytýkala, že nechodí moc ven. Nemá tedy důvod, proč by neměl za tím člověkem vyrazit osobně a pěkně si s ním popovídat, ne? Vždyť co na tom může být, jít do terénu?

Rozhlédl se a hledal Tyrona, jenže chlapec zmizel.

„Tyrone?“

Usmál se na něj motorkář s konstitucí závodního kulturisty, jehož měsíční výdaje za steroidy nejspíš mnohonásobně překonávaly jeho platby za byt. „Nazdar, Jayi.“

„Pěkný oblečení,“ řekl Jay a mávl na jeho vzduté svaly.

„Myslel jsem si, že se to může hodit. Upravil jsem si jednoho profesionálního zápasníka, stačilo jen se převléknout a dodat pár tetování. Nechtěl jsem vyčnívat.“

„Tak pojď, zmizíme odsud. Vím o jedné místnosti, kde budeme sami.“ Zadal heslo a zamířil ke dveřím.

Když došli k východu, exotická taneční hudba se změnila a z reproduktorů se ozvaly první takty skladby „Prohnilí až na kost“ od Destroyers. Jay se usmál. Na vteřinku zapomněl, že to tak naprogramoval. Jo, to jsem já. Jay Gndley, radši se mi kliďte z cesty, protože jsem zlej-j-j~j-j-j!