11
Hledej, pátrej, analyzuj.
Uvažuj samostatně. Věnuj čas rozsáhlejším článkům. Předplať si tištěná média – podpoříš investigativní žurnalistiku. Pochop, že nezanedbatelná část sdělení šířených po síti ti škodí a chtějí tě zneužít. Informuj se o webových stránkách, které provádějí rozbor propagačních kampaní, někdy i řízených ze zahraničí. Když nějakou informaci předáváš druhým, přijmi za ni zodpovědnost.
„Co je pravda?“ Někdy si lidé kladou tuto otázku, protože se jim nechce nic podnikat. Obecný cynismus nám dává pocit, že jsme cool a hip, i když přitom spolu s okolím sklouzáváme do marasmu lhostejnosti. Individuem tě činí schopnost zjišťovat a posuzovat fakta – a společností nás činí kolektivní důvěra ve společně získané poznání. Analyticky uvažující jedinec je současně aktivním občanem. Pokud vůdce nenávidí všechny, kdo si chtějí ověřovat skutečnost, je potenciálním tyranem.
Kandidát Trump během volební kampaně uvedl pro ruský propagační kanál, že americká „média neuvěřitelně podvádějí“. Řadě reportérů zakázal přístup na svá volební shromáždění a svoje stoupence pravidelně podněcoval k nenávisti vůči novinářům. Ve shodě s předáky autoritativních režimů sliboval, že potlačí svobodu slova zavedením zákonů, které zabrání možné kritice. Shodně s Hitlerem používal výraz „lži“ pro faktická konstatování, která se příčí jeho zájmům, a činnost novinářů vydával za kampaň namířenou proti němu. Vstřícnější vztah měl k internetu a čerpal odtud mylné informace, které pak předával milionům lidí.
Když politická myslitelka Hannah Arendtová v roce 1971 uvažovala nad množstvím lží, které se v USA rozhlašovaly kolem války ve Vietnamu, utěšovala se bytostnou schopností faktů zvítězit ve svobodné společnosti nad nepravdami: „Za normálních okolností lháře porazí realita, kterou nikdy nic nezastoupí: ať už je tkanivo lži, kterou zkušený lhář předkládá, seberozsáhlejší, nikdy – ani s využitím počítačů – nebude tak velké, aby překrylo nesmírnou rozlohu faktické skutečnosti.“ Dodatek ohledně počítačů už dnes neplatí. Při prezidentských volbách roku 2016 hrál dvojrozměrný svět internetu významnější roli než trojrozměrný svět mezilidských kontaktů. Aktivistům, kteří sháněli hlasy obcházením domácností, lidé otevírali s překvapeným mžouráním, když zjistili, že se budou o politice muset bavit s jedinci z masa a kostí, namísto aby si svoje názory nechávali potvrzovat přísunem facebookových příspěvků. Ve dvojrozměrném světě internetu vznikly nové, jinak neviditelné druhy kolektivů, kmeny s vysoce specifickým pohledem na svět a vydané napospas manipulacím. (A pokud to snad někoho zajímá – nuže ano, na internetu se skutečně dá najít spiknutí: jeho cílem je udržet tě na internetu a vyprovokovat tě k pátrání po spiknutích.)
Potřebujeme tradiční tisk, jehož novináři své úvahy rozvinou na stránce i v naší vlastní mysli. Co to vlastně znamená, když prezident prohlásí, že ženy patří „domů“, těhotenství je „nepříjemnost“, matky v práci nepodávají „stoprocentní“ výkon, potraty by se měly trestat, ženské jsou „flákači“, „prasata“ a „feny“ a sexuální napadení je běžná věc? Co vlastně znamená, že šest prezidentových firem zbankrotovalo, a přitom jeho projekty získaly financování ze záhadných zdrojů z Ruska a Kazachstánu? Odpověď se můžeme dozvědět z nejrůznějších médií. Když se ji ale dozvíme z obrazovky, zpravidla se necháme pohltit logikou spektáklu: jakmile se dozvíme o jednom skandálu, probouzí to v nás chuť na další; jakmile jednou naše podvědomí přijme jako dané, že namísto přemýšlení o skutečných událostech jen sledujeme reality show, nemůže žádný obrazový výjev prezidentovi politicky ublížit. V „reality TV“ platí pravidlo, že každá epizoda musí být dramatičtější než ta předchozí. Kdybychom náhodou objevili video, na kterém prezident Trump před tleskajícím Vladimirem Putinem tančí kozáčka, nejspíš bychom požadovali, aby se zopakovalo totéž, ale prezident přitom byl převlečený za medvěda a mezi zuby žmoulal rublové bankovky.
Kvalitnější tiskoví ž…
