Tyranie

Epilog

Dějiny a svoboda

Hrdinou Shakespearova Hamleta je poctivý mladý muž, právem pobouřený náhlým nástupem proradného vládce. Je pronásledován přeludy a stíhán nočními můrami, připadá si osaměle a odcizeně a cítí, že se musí znovu naučit správně vnímat čas. „Doba je vykloubená,“ říká Hamlet. „Vzal to ďas, že spravovat mám zešílevší čas!“ Naše doba je vymknutá z kloubů zcela nepochybně. Zapomněli jsme na dějiny, a pokud si nedáme dobrý pozor, přeslechneme jejich varování. Jestliže chceme obrodit svou oddanost svobodě, musíme se také naučit správně vnímat čas.

Až donedávna jsme zastávali přesvědčení, že budoucnost nepřinese nic nového, jen pokračování dosavadního vývoje. Zdánlivě vzdálená traumata fašismu, nacismu a komunismu ztrácela na významu – alespoň tak se to zdálo. Podvolili jsme se politice nevyhnutelnosti, tedy dojmu, že dějiny mohou postupovat jen jedním směrem, vstříc liberální demokracii. Po zhroucení komunismu ve východní Evropě v letech 1989–1991 jsme se opájeli mýtem „konce dějin“. Pod jeho vlivem ochabla naše obezřetnost, zlenivěla naše představivost a my jsme ponechali volný průchod přesně těm typům režimů, o kterých jsme tvrdili, že už se nikdy nemohou vrátit.

Jistě, i politika nevyhnutelnosti pracuje s historií. Zastánci této politiky nepopírají existenci minulosti, současnosti a budoucnosti – a ochotně připustí, že vzdálená minulost měla rozličné pitoreskní podoby. Současnost ale líčí pouze jako spění k budoucnosti, kterou známe předem: k expanzi globalizace, prohloubení racionality a růstu prosperity. Pro podobné názory se používá termín „teleologie“: jde o určitý příběh, který v čase směřuje k nepochybnému a zpravidla kýženému cíli. Určitou teleologii nabízel i komunismus se svým příslibem nevyhnutelného nástupu socialistické utopie. Když se před pětadvaceti lety ukázalo, že se příběh komunismu očividně nenaplní, odvodili jsme z toho chybný závěr: namísto abychom odmítli teleologii jako takovou, oddali jsme se představě, že pravdivý je náš příběh.

Politika nevyhnutelnosti s sebou nese samovolné intelektuální kóma. Dokud trval střet komunistického a kapitalistického systému, dokud přežívala paměť fašismu a nacismu, museli Američané věnovat jistou pozornost dějinám a znát pojmy, které jim umožňovaly uvažovat o alternativních formách budoucího vývoje. Jakmile jsme ale jednou přijali politiku nevyhnutelnosti, začali jsme se domnívat, že historie už pro nás nemá význam. Pokud je veškeré minulé dění řízeno jednoznačnou tendencí, kterou známe předem, pak už není nutné zaobírat se podrobnostmi.

Přijetí nevyhnutelnosti ve 21. století ochromilo náš politický diskurs. Vedlo k otupení diskusí nad volbou konkrétních postupů a k utvoření stranických systémů, v nichž jedna politická strana hájí status quo a druhá nabízí jeho naprosté popření. Naučili jsme se opakovat, že vůči základnímu celkovému uspořádání „není alternativa“; litevský politolog Leonidas Donskis tuto perspektivu označil za „tekuté zlo“. Jakmile byla jednou nevyhnutelnost přijata jako něco daného, vede to k narušení schopnosti kritického úsudku. Zdánlivě kritická analýza často předpokládá, že status quo vlastně nepřipouští změnu – a reálným výsledkem tak je nepřímé posílení daného stavu.

Někteří komentátoři kritizovali neoliberalismus čili víru, že koncept svobodného trhu vytlačil všechny ostatní společenské formy. To sice byla v podstatě pravda, ale už samotným užitím termínu „svobodný trh“ se kritik zpravidla podvoloval neměnné hegemonii. Jiní komentátoři hovořili o nutnosti „rozrušit“ daný stav, a půjčovali si tak metaforu z oblasti technických inovací. Ta ale v souvislosti s politikou sugeruje dojem, že žádná skutečná změna není možná a všechen chaos, který v nás probouzí obavy, bude nakonec absorbován určitým autoregulačním systémem. Když někdo přeběhne nahý přes fotbalové hřiště, nepochybně tím vzbudí rozruch, ale nezmění pravidla hry. Celá myšlenka „rozrušení“ je pubescentní: předpokládá, že mládež smí nadělat binec a dospělí pak přijdou a dají všechno do pořádku.

Ale žádní dospělí nepřijdou. Ten binec je náš.

Druhým typem antihistorického pohledu na minulost je politika věčnosti. Také ona – stejně jako politika nevyhnutelnosti – přetváří dějiny v průvod maškar, i když odlišného typu. Minulostí se zabývá, ale činí tak zahleděna do sebe a bez skutečného zájmu o fakta. Setrvává v touze po imaginárních dobách, které byly ve skutečnosti katastrofální. Zastánci politiky věčnosti nám předvádějí historickou minulost jako ohromnou zšeřelou dvoranu nesrozumitelných památníků národních obětí, vzdálených od současnosti a snadno manipulovatelných. Vzniká tu dojem, že každá částečka minulosti v sobě obnáší zmínku o tom, jak nějaký vnější nepřítel zaútočil na národní čistotu.

Nacionální populisté jsou stoupenci politiky věčnosti. S největší oblibou poukazují na třicátá léta: éru, kdy demokratické republiky vrávoraly na hraně kolapsu a jejich nacističtí a sovětští protivníci vypadali neporazitelně. Zastánci brexitu se oddávali představě britského národního státu, i když žádný takový útvar nikdy neexistoval: existovalo britské impérium – a následně Velká Británie jakožto členský stát Evropské unie. Odchod z Evropské unie není návratem na…