4. kapitola

Zastavil jsem džíp před jediným vchodem, který jsem znal. Braxa, která spatřila růži ve světle reflektoru džípu, chovala teď krabici na klíně, jako by to bylo naše dítě, a neříkala nic. Na tváři měla překrásný a odevzdaný výraz.

„Jsou teď v chrámu?“ chtěl jsem vědět.

Výraz madony se nezměnil. Opakoval jsem otázku. Pohnula se.

„Ano,“ řekla jakoby z velké dálky. „Ale ty se dovnitř nedostaneš.“

„Uvidíme.“

Obrátil jsem se a pomohl jí vystoupit.

Vedl jsem ji za ruku a ona kráčela jako v transu. V záři právě vyšlého měsíce vypadaly její oči stejně jako tenkrát, když jsem ji poznal, jako v den, kdy tančila. Luskl jsem prsty. Nic.

Strčil jsem tedy do dveří a zavedl ji dovnitř. Místnost byla jen slabě osvětlena.

A ona vykřikla ten den už potřetí:

„Neubližuj mu, Ontro! Je to Gallinger!“

Dosud nikdy jsem neviděl žádného Marťana, jen Marťanky, a tak jsem neměl možnost poznat, zda tenhle tady je zrůda nebo ne, ale podezíral jsem ho, že je.

Prohlížel jsem si ho.

Polonahé tělo měl pokryto bradavicemi a boulemi. Potíže s žlázami, usoudil jsem.

Myslel jsem si, že jsem největší člověk na planetě, ale on měřil přes dva metry a byl otylý. Už jsem věděl, odkud se vzala má obrovská postel!

„Vrať se,“ řekl. „Ona smí dovnitř, ty ne!“

„Musím si vzít své knihy a své věci.“

Zvedl obrovskou levou paži. Následoval jsem ji pohledem. Všechny mé věci byly úhledně srovnány na hromádce v koutě místnosti.

„Musím dovnitř. Musím mluvit s Mkvey a s Matkami.“

„Nesmíš.“

„Závisí na tom životy vašeho národa.“

„Vrať se!“ zahřměl. „Vrať se zpátky ke svým lidem, Gallingere! Nás nech na pokoji!“

Mé jméno znělo v jeho ústech cize, jako by šlo o docela jiného tvora. Jak je asi starý, uvažoval jsem. Tři sta let? Čtyři sta? Hlídá chrám celý svůj život? Proč? A před kým? Způsob, jímž se pohyboval, se mi nelíbil. Už jsem viděl lidi takhle se pohybovat.

„Vrať se!“ opakoval.

Jestli jsou tak dokonalí ve válečném umění jako v tanci, nebo ještě hůř, jestli umění bojovat je součástí jejich tanců, čekaly mě ošklivé věci.

„Jdi dovnitř,“ řekl jsem Braxe. „Dej růži Mkvey a řekni, že ji posílám. Řekni jí, že přijdu za chvilku.“

„Udělám, co žádáš. Nezapomeň na mě na Zemi, Gallingere. Sbohem.“

Neodpověděl jsem a ona přešla kolem Ontra do další místnosti s růží v ruce.

„Teď odejdi,“ řekl. „Jestli chceš, řeknu jí, že jsme spolu zápasili a že jsi mě málem porazil, ale já tě uhodil, až jsi ztratil vědomí, a potom jsem tě odnesl na loď.“

„Ne,“ řekl jsem. „Obejdu tě nebo přejdu, ale půjdu dál.“

Přikrčil se a roztáhl ruce.

„Vložit ruce na svatého muže je hřích, Gallingere,“ mručel, „ale zastavím tě.“

Moje paměť byla jako zaražené okno, které ovane čerstvý vzduch. Najednou se vyjasnilo a já se vrátil šest let do minulosti.

Jsem student orientálních jazyků na tokijské univerzitě a toto je jeden z večerů, které jsem každý týden věnoval oddechu. Stojím v desetimetrovém kruhu v Kodokanu, kimono převázané hnědým pásem kolem beder. Podle stupnice umění jsem Ik-kyu, to jest méně než zkušený bojovník, ale na pravé straně prsou mám hnědý kosočtverec atemiwaza. Vypracoval jsem si vynikající techniku, jež neuvěřitelně vyhovuje mé výšce a s níž vyhrávám zápasy.

Nikdy jsem svou techniku nepoužil ve rvačce a naposledy jsem zápasil před pěti lety. Vyšel jsem z formy, to mi bylo jasné, ale snažil jsem se přimět svou mysl, aby se v ní odrážel celý Ontro.

Odněkud z minulosti řekl hlas: Hadžime, začněte bojovat!

Zaujal jsem postoj neko-aši-dachi. Jeho oči hořely. Pohnul se a já se na něj vrhl.

Použil jsem svůj jediný trik.

Vymrštil jsem nohu, jako když praskne péro. Téměř dva a půl metru nad podlahou se setkala s Ontrovou bradou v okamžiku, kdy se snažil uskočit.

Hlava se mu zvrátila a upadl. Ze rtů se mu vydralo tiché zasténání. Tak a máš to za sebou. Promiň, kamaráde!

Když jsem ho překračoval, podrazil mi poněkud mátožně nohu a já upadl přes jeho tělo. Nevěřil jsem, že by po té ráně mohl zůstat při vědomí. Netoužil jsem dál mu ubližovat.

Ale on nahmatal moje hrdlo a sevřel ho dřív, než jsem si uvědomil, že jeho počínání má určitý cíl.

Ne! Dej, ať tohle není konec!

Ohryzek a krkavici mi svírala železná tyč. Pak jsem si uvědomil, že Ontro je ještě v bezvědomí a že jde jen o reflex, vypěstovaný nesčetnými lety tréninku. Zažil jsem to už jednou. Ten člověk tehdy zemřel, protože byl přiškrcen, až ztratil vědomí, bezděky se bránil a jeho protivník, který si myslil, že nestiskl dost, stiskl ještě víc.

Ale to se stává zřídka, opravdu jen zřídka.

Vrazil jsem mu lokty do žeber a hlavou ho uhodil do obličeje. Sevření povolilo, ale ne dost. Strašně nerad jsem se natáhl a zlomil mu malíček.

Paže ochabla a já se mu vymkl.

Ležel tam, těžce oddychoval, obličej zkřivený. Upřímně se mi zželelo obra, který bránil svůj lid, své náboženství, který jen poslouchal rozkazy. Proklel jsem se jako nikdy předtím, že jsem šel přes něj, a ne kolem něho.

Pak jsem se dopotácel k malé hromádce věcí, posadil se na kufřík s magnetofonem a zapálil si cigaretu.

Nemohu jít do chrámu, dokud se nevydýchám, dokud si nerozmyslím, co řeknu.

Jak rozmluvit celému rodu, aby se nezabíjel ?

Najednou —

— Šlo by to ? Zapůsobilo by to ? Kdybych jim přečetl Knihu Kazatel — kdybych jim přečetl kousek z větší literatury, než kdy napsal nějaký Lokar, kousek stejně ponurý a stejně pesimistický — a ukázal jim, že náš rod žije dál, přestože jeden člověk odsoudil v nádherných verších všechno, co tvoří život? Kdybych jim ukázal, že pomíjivost, kterou odsuzoval, nás vynesla až do nebe, uvěří mi, změní svůj názor?

Zamáčkl jsem cigaretu do překrásné podlahy a vyhledal svůj zápisník. A jak jsem tam stál, rostla ve mně zvláštní zuřivost.

A pak jsem vstoupil do chrámu, abych kázal Černé evangelium podle Gallingera, z knihy Života.

* * * * *

Kolem mě bylo ticho.

Mkvey předčítala z Lokara, růži položenou vedle pravé ruky. Všechny oči se upíraly jen na ni.

Dokud jsem nevešel.

Na zemi seděly stovky lidí, všichni bosi. Všiml jsem si, že těch několik málo mužů nebylo o nic vyšších než ženy.

Zůstal jsem obutý.

Pusť se do toho a bez bázně! Bud všechno prohraješ, nebo všechno vyhraješ!

V půlkruhu za Mkvey sedělo tucet matrón. Matky.

Neplodná země, vyschlá lůna. Ty, jichž se dotkl oheň.

Přistoupil jsem ke stolu.

„Protože samy umíráte, chcete odsoudit svůj lid k tomu, aby nepoznal život, který vy jste znaly,“ oslovil jsem je. „Jeho radosti i starosti, jeho plodnost. — Ale vy nemusíte všichni umřít, není to pravda,“ obrátil jsem se teď k celému shromáždění. „Ti, kdo to tvrdí, lžou. Braxa to ví, protože porodí dítě…“

Seděli tam jako řady bohů. Mkvey ucouvla do půlkruhu žen.

„Moje dítě,“ pokračoval jsem a v duchu jsem přemýšlel, co by asi tomuhle kázání řekl otec.

„…A všechny ženy, které jsou dosud mladé, mohou také porodit děti. Neplodní jsou jen vaši muži. A jestliže dovolíte lékařům příští výpravy, aby vás vyšetřili, je možné, že by se našla pomoc i pro muže. Jestli ne, můžete se spojit s pozemskými muži.

A náš rod není bezvýznamný, naše Země není jen tak nějaký kousek světa,“ pokračoval jsem. „Před mnoha tisíci lety náš Lokar napsal knihu, v níž hlásal, že za nic nestojíme. Mluvil stejně jako ten váš, ale my nepodlehli moru, ani válkám a hladu. Nevymřeli jsme. Jednu po druhé jsme zdolali nemoci, nakrmili jsme hladové, bojovali jsme ve válkách a v poslední době žijeme už dlouho bez nich. Možná že jsme nad nimi zvítězili nadobro, to nevím.

Ale překročili jsme milióny kilometrů prázdnoty a navštívili jsme jiný svět. Náš Lokar kdysi řekl: Proč se namáhat? Má to nějakou cenu? Všechno je pomíjivost.

Vtip je ovšem v tom,“ snížil jsem hlas, jako kdybych recitoval verše, „že měl pravdu. Je to pomíjivost! Je to pýcha! Rozum je pyšný a vždycky napadá proroky, mystiky, bohy. Právě naše rouhání nás učinilo velkými a velkými nás udržuje. Bohové nám je vždycky budou závidět. Všechna skutečně posvátná jména jsou rouháním, jakmile je vyslovíme.“

Vyrazil na mně pot. Omámeně jsem se odmlčel.

„Vidíte, tohle je Kniha Kazatel,“ oznámil jsem a spustil.

„Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí. Jaký užitek má člověk…“

Vzadu jsem spatřil Braxu, němou, unesenou.

Co si asi myslí?

Kolem mě se rozprostírala noc a já navíjel její hodiny jako černou nit na cívku.

Bylo strašně pozdě! Mluvil jsem, až nastalo ráno, a já mluvil dál. Skončil jsem Kazatele a pokračoval Gallingerem.

A když jsem domluvil, pořád ještě vládlo jen ticho.

Buddhové, všichni v řadě, se nepohnuli celou noc. A po dlouhé chvíli zdvihla Mkvey pravou ruku. Jedna po druhé Matky udělaly totéž.

Věděl jsem, co to znamená.

Znamenalo to ne, přestaň, mlč!

Znamenalo to, že jsem prohrál.

Odešel jsem pomalu z chrámu a zhroutil se vedle svých věcí.

Ontro byl pryč. Ještě dobře, že jsem ho nezabil…

Uplynulo tisíc let, než vešla Mkvey.

Řekla: „Tvoje dílo je u konce.“

Nepohnul jsem se.

„Proroctví se naplnilo,“ řekla. „Moji lidé se radují. Zvítězil jsi, svatý muži. A teď rychle odejdi.“

Můj mozek byl jako propíchnutý balón. Napumpoval jsem do něj trochu vzduchu.

„Nejsem svatý muž,“ řekl jsem. „Jen druhořadý básník stižený slavomamem.“

Zapálil jsem si poslední cigaretu.

Konečně jsem se zeptal: „No tak dobrá, jaké proroctví?“

„Přece Lokarův slib,“ odpověděla, jako by vysvětlení nebylo nutné. „Slíbil, že z nebe sestoupí svatý muž a zachrání nás v poslední hodince, až budou dotančeny všechny Lokarovy tance. Porazí Malannovu pěst a vrátí nám život.“

„Jak?“

„Tak jako s Braxou a jako v chrámu.“

„V chrámu?“

„Přečetl jsi nám slova velká jako slova Lokarova. Přečetl jsi nám, že není nic nového pod sluncem. A vysmál ses slovům, která jsi četl — ukázals nám něco nového. Na Marsu ještě nikdy nevyrostla květina,“ řekla, „ale my se naučíme je pěstovat.

Tvůj výsměch je posvátný,“ pokračovala, „jsi ten, kdo se vysmívá chrámu — chodil jsi po posvátné půdě v botách.“

„Ale vy jste hlasovaly proti,“ řekl jsem.

„Hlasovala jsem proti našemu původnímu plánu, tedy pro to, aby Braxino dítě smělo žít.“

„Ach!“ Cigareta mi vypadla z rukou. Viselo to na vlásku. Jak málo jsem tušil!

„A Braxa?“

„Byla vybrána už před půl trváním, aby se naučila tancům — a čekala na tebe.“

„Říkala, že mě Ontro zastaví.“

Mkvey stála dlouho mlčky.

„Braxa proroctví nevěřila. Není jí teď dobře. Utekla, bála se, že je pravdivé. Když jsi je naplnil a my jsme hlasovaly, dozvěděla se to.“

„Takže mě nemiluje? Nikdy mě nemilovala?“

„Lituji, Gallingere. To je jediná část její povinnosti, kterou nebyla s to naplnit.“

„Povinnosti!“ řekl jsem mdle. Povinnosti povinnosti povinnosti! Tralala!

„Rozloučila se s tebou a už tě nechce vidět… Ale my nikdy nezapomeneme na tvé učení,“ dodala.

„Nezapomeňte,“ řekl jsem automaticky a najednou jsem poznal velký paradox, který spočívá v srdci každého zázraku. Nevěřil jsem ani slovu ze svého vlastního evangelia teď ani předtím.

Stál jsem tam jako opilý a mumlal M'narra.

Pak jsem vyšel do svého posledního dne na Marsu.

Zvítězil jsem nad tebou, Malanne — a vítězství patří tobě. Odpočívej v klidu na svém hvězdném lůžku! Buď zatracen!

Nechal jsem džíp stát a šel zpátky k Aspiku pěšky, břemeno života jsem nechával kdesi za sebou. Vešel jsem do své kabiny, zamkl dveře a spolykal čtyřicet čtyři tabletky pro spaní.

Když jsem se probudil, ležel jsem na ošetřovně a žil.

Pomalu jsem se zvedl, a když jsem dovrávoral na palubu, dolehl ke mně hukot strojů.

Zamlžený Mars mi visel nad hlavou jako nadmuté břicho. Pak se rozplynul, přelil a stékal mi po tvářích.