Kapitola sedmá
LÉTA, KTERÁ NÁSLEDOVALA, BYLA pokojná, strávená v jejich domě. Belgarat s Beldinem často na dlouho odjížděli, a když se ošuntělí a utrmácení vraceli, jejich tváře měly obvykle nespokojený výraz lidí, kteří nenalezli, co hledali. Přestože Durnik trávil mnoho času na břehu říčky a věnoval tam veškerou svou pozornost problému, jak přesvědčit nějakého neopatrného pstruha, že kousek zahnutého kovu o velikosti nehtu s několika vlákny červené vlny povlávajícími v proudu je nejen jedlý, ale dokonce neodolatelně chutný, zdržoval se jinak doma a tato jeho usedlost za oněch navýsost poklidných podmínek dávala najevo jasněji než jakákoli slova, že každý Sendařan je od přírody hospodářem. Přestože ploty již svou podstatou jsou nerovné a mají sklon vlnit se v závislosti na poklesech půdy, Durnik nezlomně trval na tom, že jeho ploty budou dokonale rovné. Zcela jasně byl naprosto neschopen jakoukoli překážku obejít. Když se například stalo, že jednomu plotu vstupoval do cesty balvan, okamžitě přestal být stavitelem plotu a stal se z něj kopáč.
Polgara se pohroužila do domácích prací. Vnitřek jejího domu zářil čistotou. Práh nebyl jen stírán, ale často drhnut. Řádky fazolí, tuřínů a okurek na její zahrádce byly tak přímé jako Durnikovy ploty a plevel byl absolutní tabu. Když se lopotila s těmito očividně nekonečnými úkoly, měla výraz zasněné spokojenosti a při práci si pobrukovala či pozpěvovala prastaré písně.
Avšak chlapec Dejruk měl tu a tam sklon k potulkám. To neznamenalo, že by byl líný, ale mnoho z celého spektra farmářských povinností bylo nudných a skládalo se z opakování týchž úkonů pořád dokola. Sbírání dříví nebylo jedinou Dejrukovou neoblíbenou kratochvílí. Pletí zahrady mu připadalo naprosto k ničemu, protože přes noc stejně vyrostl další plevel. Utírání nádobí už byla naprosto bláznivá činnost, protože kdyby se nechalo být, uschnulo by bez jakékoli pomoci tak jako tak. Vynaložil nemálo úsilí, aby Polgaru v tomto ohledu zviklal a ona se ztotožnila s tímto názorem. Vážně vyslechla jeho nevývratně logické argumenty, naprosto souhlasila s jeho závěrem, pro nějž využil veškerou svou výmluvnost, že nádobí se ve skutečnosti nemusí utírat, a když skončil a shrnul všechny své argumenty do oslnivého výsledku průzračné jasnosti, jen se usmála, pronesla: "Ano, drahý," a neodvolatelně mu podala utěrku.
Ale i tak nebyl Dejruk svými povinnostmi nijak zvlášť přetížený. Ve skutečnosti neuběhl den, aby nestrávil několik hodin na hřbetě oříškového hřebečka a neproháněl se svobodně jako vítr prériemi kolem domu.
Za hranicemi neproměnného a zlatavě zasněného Údolí se však svět měnil. Přestože jejich dům stál daleko od civilizace, návštěvy nebyly nijak výjimečné. Často samozřejmě přijížděl Hettar a někdy s ním i Adara, jeho vysoká krásná žena, a jejich malý synek. Podobně jako manžel byla i Adara Algarkou až do morku kostí, stejně doma v sedle jako na pevné zemi. Dejruk ji měl velmi rád. Přestože měla její tvář vždy vážný, dokonce i zachmuřený výraz, hned pod tímto nepřístupným zevnějškem se skrýval ironický a pronikavý důvtip, jenž ho naprosto okouzloval. Ale bylo toho ještě víc. Ta vysoká černovlasá dívka s dokonalými rysy a alabastrovou pleti vždy okolo sebe šířila jemnou a velice příjemnou vůni, která pokaždé jako by přímo rozehrála nejvnitřnější struny jeho duše. V té vůni bylo cosi prchavého i podivně vábícího zároveň. Jednou, když si Polgara hrála s děťátkem, Adara vyjela s Dejrukem na vrchol blízkého kopce a tam mu řekla, jak vznikl parfém, který používá.
"Víš, že je Garion můj bratranec?" zeptala se ho.
"Ano."
"Jednou jsme si vyjeti z Pevnosti - byla zima a všechno živé bylo zamrzlé. Tráva byla hnědá a bez života a všechny listy už dávno z větví opadaly. Vyptávala jsem se ho na magii - co to je a co všechno dokáže. Tehdy jsem v magii doopravdy nevěřila - chtěla jsem, ale prostě mi to nešlo. On vzal klacík a omotal kolem něj kousek suché trávy a pak ho změnil přímo před mýma očima v květinu."
Dejruk přikývl. "A…
