Kapitola čtvrtá
V KAMAARU, V JEDNÉ PŘÍSTAVNÍ krčmě narazil Belgarat na starého přítele. Když pak přivlekl vousatého a do kožešin oděného Šereka do hostince, kde se ubytovali, Polgara po kymácejícím se námořníkovi jen střelila zkušeným pohledem. "Jak dlouho se už zpíjíš, kapitáne Greldiku?" zeptala se odměřeně."
"Jakejenesden?" Jeho odpověď byla stěží srozumitelná.
Pověděla mu, co je za den.
"Fáántastický," škytl. "Ale, prooňte," omlouvaj se. "Asi mám okno, ztratilo se mi několik dnů... Nevíte nékdo náhodou, jakej je tejden?"
"Greldiku," pronesla, "to se pokaždé, když jsi v přístavu, opravdu musíš opít?"
Greldik se hluboce zamyslil, probíral se vousem a zíral do zdi. "No, když o tom teď mluvíš, Polgaro, tak mám dojem, že opravdu musím. Nikdy předtím jsem o tom sice takhle nepřemejšlel, ale když ses teď zeptala, tak -"
Mrazivě na něj hleděla, ale pohled, který jí vracel, byl drzost sama. "Zbytečně marníš čas, Polgaro," ujistil ji. "Nejsem ženatej, nikdy jsem nebyl ženatej a nikdy taky ženatej nebudu. Tím, jak se chovám, neničím žádný ženský život a je absolutně jistý, že žádná ženská nikdy nezničí můj život. K věci: Belgarat říká, že chceš do Rivy. Seženu svou posádku a za ranního přílivu vyplujem."
"A bude tvoje posádka dost střízlivá, aby trefila ze zálivu?"
Jen pokrčil rameny. "Možná cestou narazíme do několika tolnedřanskejch kupců, ale nakonec cestu na otevřený moře určitě najdem. Ať střízlivá nebo opilá, moje posádka je prostě nejlepší. Pozejtří odpoledne vás vysadíme na nábřeží v Rivě - pokud nás zrovna nechytne bezvětří, v tom případě by to trvalo o pár hodin dýl." Znovu škytl. "Prooňte," zamumlal, zakymácel se dopředu a dozadu a zacivěl na ni kalným zrakem.
"Greldiku," pronesl Belgarat obdivně, "ty jseš ten nejstatečnější muž na celým světě."
"Nebojím se moře," odpověděl Greldik.
"Nemluvil jsem o moři."
Následujícího dne okolo poledne už Greldikova loď brázdila pod svěží brízou zpěněné moře. Pár posledních indisponovaných členů posádky se potácelo po palubě v marném úsilí o rovnou chůzi a jejich více či méně bystrý zrak sledoval zád', kde se opíral o kormidlo očividně zbědovaný Greldik s krhavýma očima
"Nechceš trochu skasat plachtu?" zeptal se ho Belgarat.
"A proč?"
"Protože když necháš v tomhle větru plnou plachtu, přijdeš o stěžeň."
"Belgarate, starej se o svý čáry," odsekl mu Greldik, "a plachtění nech na mně. Děláme dobrej čas a dlouho předtím, než by se zlámal stěžeň, začnou se lámat a trhat prkna paluby."
"Jak dlouho předtím?"
Greldik pokrčil rameny. "Skoro minutu nebo tak nějak - aspoň většinou."
Belgarat na něj jen němě zíral. "Asi půjdu do podpalubí," bylo nakonec jediné, na co se zmohl.
"Skvělej nápad."
K večeru se vítr utišil a Greldikova loď pokračovala celou noc klidnějším mořem. Hvězdy sice zahlédli jen tu a tam, ale to jim stačilo; když příští ráno vyšlo slunce, bylo mrtvé bezvětří, přesně jak jejich vzpumý kapitán předpověděl. Později odpoledne se nad západním obzorem vynořily tmavé útesy a rozeklané vrchy tvořící pobřežní linii Větrného ostrova a jejich loď opět poskočila pod zářivě modrou oblohou přes zpěněné vlny jako jankovitý kůň. Jak se loď zdvihala a propadala, probíjejíc si svou cestu dorážejícími vlnami a chrlíc pokaždé, když do nějaké narazila, závoje pěny, usadil se na Greldikově vousaté tváři široký úsměv.
"Je to hrozně nespolehlivý člověk," řekla Polgara a vrhla na kapitána velmi nespokojený pohled.
"Ale zdá se, že je opravdu skvělý námořník, Pol," řekl Dumik mírně.
"Ale o tom přece nemluvím, Durniku."
"Aha."
Loď hladce proklouzla mezi dvěma skalnatými výběžky a vplula do krytého přístavu města Rivy. Jeho šedé kamenné budovy se postupně zdvihaly až k ponurým a hrozivým hradbám Citadely, která čněla nad městem a přístavem.
"Tohle místo vždycky vypadá tak pochmurně," poznamenal Durnik. "Pochmurně a nepohostinně."
"Právě o to jim šlo, když ho stavěli, Durniku," odpověděl Belgarat. "Nestáli tu o žádné návštěvy."
Pak, na konci pravobočního obratu proti větru…
