Kapitola devátá
OSUDNÝ DAR
Kateřina Linda Ellermanová oslavila své dvacáté první narozeniny chvíli před tím, než Mentor dorazil na Saturn. Podle všeho to musela být nezapomenutelná oslava, která dodala další šedivý lesk zbylým kapitánovým vlasům. Kalinda tím vším proplula bez jediného šrámu. Kromě krásy byla tohle její další charakteristická vlastnost. Uprostřed shonu, dokonce i toho, který sama způsobila, byla ona klidný střed bouřky. Uměla se ovládat mnohem lépe než ostatní v jejím věku a pro Duncana ztělesňovala pozemskou kulturu a vědomosti. Nyní po patnácti letech se mohl své chlapecké naivitě jen sarkasticky smát. Tehdy se však příliš nemýlil. Kalinda byla opravdu ve všech směrech pozoruhodná. Duncan samozřejmě věděl, že jsou všichni pozemšťané bohatí. (Jak jinak, když všichni dědili po několika tisících generací?) I tak na něj silně zapůsobila Kalindina přehlídka šperků a hedvábí, a nikdy ho ani nenapadlo, že měla jen omezený šatník, který ale uměla kombinovat s neuvěřitelnou dovedností. Nejimpozantnější ze všeho byl překrásný zlatohnědý kožich – jediný toho druhu, který byl k vidění na Titanu – zhotovený z kůže zvířete, které se jmenovalo norek. Typická Kalinda. Nikoho jiného by ani nenapadlo, aby si s sebou na palubu vesmírné lodi vzal kožich. Ona to však neudělala proto, jak se škodolibě proslýchalo, že se doslechla o tom, že je v okolí Saturnu zima. Na takovouhle hloupost byla až moc inteligentní a přesně věděla, co dělá. Vzala si svůj norkový kožich jednoduše proto, že byl překrásný.
Možná díky tomu, že ji Duncan viděl pouze skrze mlhu obdivu, nemohl si ji v pozdějších letech vybavit jako skutečného člověka. Když na Kalindu myslel a snažil se přivolat si její podobu, nikdy si nevyvolal skutečnou dívku, ale vždy jen její kopii v bublinkovém stereu, které bylo tak populární v padesátých letech.
Nespočetněkrát vzal do rukou tuto masivní, ale velmi lehkou kouli, jemně s ní zatřásl, a tím uvedl na pět vteřin v činnost obvod. Prostřednictvím zázračně umístěných molekul plynu, které vyzařovaly určené množství světla, se z vířivé mlhy zjevil Kalindin obličej: malý, ale dokonalý tvarem i barvou. Nejprve byla z profilu, pak se otočila, a náhle – Duncan si nikdy nebyl jist chvílí, kdy se objeví – vykouzlila ten slabý úsměv, který byl schopen dříve zachytit snad jen Leonardo. Nezdálo se, že by se smála na něj, ale na někoho, kdo stál za ním. Ten dojem byl tak silný, že se Duncan nejednou zděšeně otočil, aby se podíval, kdo za ním stojí.
Pak se odraz rozplynul, bublina zneprůhledněla a on musel počkat pět minut, než se systém zase sám nabije. Nevadilo mu to. Jen zavřel oči a pořád viděl ten perfektní oválný obličej, jemnou kůži barvy slonoviny a lesklé černé vlasy sčesané do drdolu, které držel stříbrný hřebínek, jež patřil španělské princezně v době, kdy byl Kolumbus ještě malý chlapec. Kalinda se ráda vžívala do rolí, přestože žádnou z nich nebrala příliš vážně. Jedna z jejích nejoblíbenějších byla Carmen.
Když vstoupila do domácnosti rodiny Makenzieů, byla šlechtičnou ve vyhnanství a srdečně přijímala pohostinnost milých kolonistů. Vzala si s sebou tu trochu rodinných cenností, které se jí podařilo zachránit před revolucí. Kromě Duncana na nikoho nezapůsobila, a proto se z ní rychle stala snaživá studentka antropologie, která si dělala poznámky pro svou závěrečnou práci na téma: „Podivné zvyky primitivních společností“. Tahle role byla alespoň z části opravdová, jelikož se Kalinda skutečně zajímala o odlišné životní styly. A z určitého hlediska se dal Titan označit za primitivní – nebo alespoň nerozvinutý.
Proto byli tito pozemšťané, které prý nic nerozhází, opravdu zhrozeni, když se setkali na Titanu s rodinami, které měly tři – nebo dokonce čtyři! děti. Miliony podvyživených dětí ve dvacátém století stále strašily svědomí světa a takové tragické, ale pochopitelné ukrutnosti jako kampaň na „Lynčování rodiček“ nebo vypálení Vatikánu zanechaly stálé jizvy na lidské psychice. Duncan si pořád vybavoval výraz, kte…
