Kapitola šestnáctá
PŘÍSTAV VAN ALLEN
Když si šel Duncan naposled lehnout na palubě lodi Sirius, byla Země stále ještě vzdálena pět milionů kilometrů. Teď se zdálo, že zaplňuje celou oblohu. Vypadá stejně jako na fotografiích. Vždy se smál, když mu zkušení cestovatelé říkali, že ho tohle překvapí. Teď ho jeho vlastní překvapení docela překvapilo.
Jelikož loď proletěla oběžnou dráhou Země, letěli nyní ze sluneční strany, a proto byla polokoule pod nimi skoro celá osvětlená. Bílé kupy mraků pokrývaly celou denní stranu a jen vzácně probleskovaly kusy povrchu, které se nedaly bez mapy určit. Oslnivá záře ledové čapky, která pokrývá Antarktidu, byla nejnápadnějším povrchovým zjevem. Zdálo se, že je dole pěkná zima, ale přesto Duncan věděl, že je tam ve srovnání s jeho světem tropické vedro.
Země je nádherná planeta. O tom se nedá pochybovat. Rovněž však byla cizí a její studené bílé a modré barvy ho rozhodně u srdce nezahřály. Byl to opravdu paradox, že Titan, který měl kolem sebe veselé oranžové mraky, vypadal z vesmíru mnohem pohostinněji.
Duncan zůstal v hale B, pozoroval přibližující se Zemi a loučil se s množstvím dočasných přátel, dokud se neobjevil přístav Van Allen jako oslnivá hvězda proti temnotě vesmíru, potom jako třpytící se prsten, potom jako obrovské, pomalu se otáčející kolo. Hmotnost se postupně zmenšovala, jak pohon, který je přenesl přes polovinu Sluneční soustavy, zmenšil svůj tah na nulu. Potom došlo jen k občasným šťouchancům, když pomocné rakety s malým výkonem upravovaly polohu lodi.
Kosmická stanice se stále zvětšovala. Byla obrovská, i když si člověk uvědomil, že se stále rozrůstá již skoro tři století. Nyní zcela zastínila planetu, které ovlivňovala a ovládala obchod. O trochu později jen málo citelná vibrace, která ihned ustala, všem oznámila, že loď přistála. Za několik okamžiků to potvrdil kapitán.
„Vítejte v přístavu Van Allen, vstupní bráně na Zem. Jsme rádi, že jsme vás měli na palubě a doufám, že jste s námi byli také spokojeni. Následujte prosím stevardy a zkontrolujte si, zda jste něco nezapomněli v kabinách. Nerad se o tom zmiňuji, ale tři cestující stále ještě nezaplatili. Lodní pokladník je bude očekávat u východu…“
Toto oznámení provázelo několik posměšných zabručení a projevů radosti, které se rychle rozplynuly v hlučné činnosti vyloďování. Přestože mělo být všechno pečlivě naplánováno, rozpoutal se nezřízený chaos. Mnozí cestující se dostavili ke špatným kontrolním stanovištím, zatímco veřejný vyvolávací systém žalostně volal jednotlivce s neuvěřitelnými jmény. Duncanovi trvalo více než hodinu, než se dostal do vesmírného přístavu. Všechna svá zavazadla spatří až druhý den pobytu na Zemi.
Zmatek alespoň trochu polevil, když se lidé protlačili úzkým průchodem do přístavu a rozdělili se do příslušných podlaží stanice. Duncan se svědomitě řídil pokyny, a nakonec skončil jako zbytek jeho abecední skupiny v řadě před oddělením karantény. Všechny ostatní formality byly vyřízeny již před několika hodinami rádiem. Tohle však bylo něco, co se nedalo provést prostřednictvím elektroniky. Někdy se stalo, že byli cestující v tomto bodě, na úplném prahu Země, vráceni nazpátek, a proto Duncan k této překážce přistupoval s jistými obavami.
„Nemíváme mnoho návštěv z Titanu,“ pronesl úřední lékař, který kontroloval jeho dokumenty. „Spadáte do kategorie Měsíce, což je méně než čtvrtina gravitace. První týden tam dole pro vás může být obtížný, ale jste dost mladý na to, abyste se přizpůsobil. Pomáhá, jestli se oba vaši rodiče narodili…“
Doktorův hlas se vytratil do ticha. Došel totiž ke kolonce s heslem MATKA. Duncan byl na takovouhle reakci zvyklý a již dávno ho přestala obtěžovat. Nyní nacházel i jistý druh pobavení z překvapení, které způsobilo objevení jeho stavu. Alespoň mu nebude úřední lékař pokládat tu hloupou otázku, kterou mu často laikové kladli a na kterou již měl dávno zformovanou automatickou odpověď: „Samozřejmě, že mám pupík nejlepší, jaký se dá za peníze koupit.“ Další běžný…
