Kapitola 7
Dilvish slyšel jejich smích i jejich žerty. Pravidelně se v nich opakovala slova „polibek smrti“. Většiny dění kolem sebe si však nevšímal, rozechvěle visel ve svých poutech a zaobíral se chaotickými vzpomínkami, které se mu vynořovaly z paměti. Hlava ho přestala bolet; ať mu s ní ta žena udělala cokoli, zabralo to překvapivě rychle. Bolest, kterou teď cítil, měla jen mentální charakter a byla následkem drsného doteku démona. Na nějakou dobu se znovu ocitl v Domech bolesti; vzpomínky, které držel v podvědomí, se vyřinuly a pálily jako žhavá láva.
Po chvíli začal přemýšlet o tom, kde je a jak se tam dostal, a zaplavila ho vlna nenávisti silnější než bolest. S úspěchem upřel svou pozornost na bezprostřední okolí. Dolehla k němu jejich slova:
„… opravit tu past na démony. Když ho sem přivlekli, velký kus jí smazali.“
„Dosáhneš i na jeho část? Ještě nějakou tu chvíli nám nebude nic platný.“
„Snad ano.“
„Odile, budeš se zase muset natáhnout.“
Dilvish si přivřenými víčky prohlížel svých šest spoluvězňů. Žádného z nich nepoznával, i když z jejich odborné hantýrky i z obrazce, který kreslili, mu bylo okamžitě jasné, že jsou to všichni čarodějové. Z jejich vzhledu nabyl dojmu, že tady musejí být uvězněni už pěkně dlouho.
Otevřel oči dokořán. Ani jeden z jeho společníků si toho nevšiml; všichni byli příliš zaměstnáni svou prací. Prohlédl si obrazec pozorněji a zjistil, že jde o jednoduchou obdobu jednoho z nejzákladnějších schémat, se kterým se většina čarodějnických učňů seznámí hned v prvním roce svého studia. Impulzivně natáhl nohu v zelené botě a dokončil palcem tu část, která mu byla nejblíž.
„Podívejte! Náš milovník už přišel k sobě!“ zvolal jeden z vězňů. Když se k němu začaly otáčet další hlavy, dodal: „Já jsem Gait a tohle je Vane.“
Dilvish přikývl a ostatní se přidali.
„… Hodgson. “
„…Derkon“ – zleva.
„…Lorman“ – zprava.
„A já jsem Dilvish,“ představil se.
Derkon k němu škubnutím opět otočil hlavu a pohlédl mu přímo do očí.
„Plukovník Dilvish? Ten, co bojoval u Portaroy?“ otázal se.
„ Přesně tak.“
„Taky jsem tam byl.“
„Bohužel si nevzpomínám… “
Derkon se zachechtal.
„Byl jsem mezi tvými protivníky – v Čarodějné jednotce – a sestavoval jsem mocná kouzla, která měla vést k tvé porážce. Tys byl ovšem tak nestydatý, žes přesto vyhrál. Stálo mě to mou provizi. “
„Nemůžu říct, že by mi to bylo líto. Proč tady všude po podlaze kreslíte pasti na démony?“
„Protože démoni tuhle zatracenou celu považují za svoji špižírnu. Čas od času sem některý z nich zajde a jednoho z nás sežere.“
„To je ovšem jiná. Předpokládám, že jste tady všichni ze stejného důvodu?“
„Ano,“ přikývl Derkon.
„Ne,“ řekl současně Hodgson.
Dilvish tázavě zdvihl obočí.
„Jen se snaží přednést jistý metafyzický argument,“ vysvětloval Derkon.
„Morální argument,“ opravil ho Hodgson. „Chtěli jsme se zmocnit zdejší síly z odlišných důvodů.“
„Všichni jsme po ní ale šli,“ usmál se Derkon. „ Všichni jsme byli tak dobří nebo nám natolik přálo štěstí, že jsme pronikli až do hradu, jenže tady to skončilo.“ Mávl rukou a dramaticky zachřestil svými řetězy. „Moje zaklínadla ztratila účinnost, takže jsem se musel postavit Baranovi v boji muže proti muži. Zaskočil mě ale tou svojí třetí rukou.“
„Třetí rukou?“
„Ano. Nechal si na jiné úrovni narůst ještě jednu paži. Vytáhne ji, kdykoli ji potřebuje. Jestli se odtud někdy dostaneš a narazíš na něj, pamatuj, že dokáže být rychlejší než mžiknutí oka.“
„Budu si to pamatovat.“
„Kde je tvůj kovový oř?“
Dilvish se zatvářil melancholicky.
„Bohužel, postihl ho stejný osud jako kdysi mne. Proměnil se v sochu.“ Neurčitě pokynul hlavou. „Tam venku.“
Hodgson si odkašlal.
„Dáváš v magii přednost některému z obou extrémů?“ zeptal se opatrně.
„Poslední dobou se můj zájem o magii omezil na minimum – a spíše na její praktické než technické aspekty,“ odpověděl Dilvish.
Hodgson se uchechtl.
„Mohu se v tom případě zeptat, k jakým účelům bys chtěl využít síly Prastarého v případě, že by se ti ho pod…
