Kapitola 8
Rozložitý muž s kudrnatými vlasy a vousy, s čerstvou krvácející ránou, táhnoucí se z levého ramene dolů přes prsa a hrudník, a se širokým mečem v ruce se opatrně plížil podzemními tunely Věčného hradu. Po boji, který svedl potmě, se mu už podařilo odpravit jakousi nepojmenovatelnou kožnatou příšeru, která ho neslyšně napadla zezadu v jedné z chodeb, jimiž před chvílí procházel. Stále ještě se pohyboval temnotou a zorničky jeho očí byly nepřirozeně rozšířené. Jeho kletby se podivuhodně podobaly kletbám Melbriniononsadsazzersteldregandishfeltseliora, s nímž se nahoře v sále utkal sice v menší tichosti, ale se stejným výsledkem. Klel, protože dolů do tohoto bludiště s úspěchem sledoval jistý pach, dokud nedorazil k místu, kudy proběhla stáda oněch prasatům podobných tvorů a pachové stopy beznadějně pomotala. Teď byl ztracen; nezbývalo mu nic jiného než bezcílně bloudit sem a tam a doufat, že na stopu opět narazí. Ze všeho nejvíc ho ovšem rozčilovala skutečnost, že si byl jistý, že před chvílí svého muže viděl, jak před ním přebíhá jednu z křižovatek. Zavolal na něj dokonce jménem, nedočkal se však odpovědi. Když k onomu místu došel, muž se už ztratil z dohledu, a přestože se mu pak chvíli dařilo úspěšně sledovat jeho stopu, ten zatracený prasečí puch se znovu objevil, smísil se s ní a překryl ji.
Dorazil k příčné chodbě, zabočil doleva a na další křižovatce se dal opět doleva. Pomyslel si, že není důležité, kterou chodbu si vybere. Důležité bylo být neustále v pohybu. Dřív nebo později…
Hlasy!
Otočil se. Ne. Ozývaly se někde před nim, nikoli za jeho zády.
Spěšně pokračoval v cestě a hlasy po chvíli zesílily. Zahlédl před sebou další křižovatku chodeb, rozběhl se a zůstal stát v jejím středu. Pomalu se otáčel, až konečně znehybněl čelem k chodbě, která odbočovala doprava.
Ano.
V chodbě byl zákrut, ostrá zatáčka. A někde za ní se pohybovali a hovořili lidé. Vydal se tím směrem a tentokrát nijak nespěchal. Kousek před sebou už viděl první záblesky matného světla.
Když dospěl k zatáčce, spatřil skupinku mužů. Procházeli další příčnou chodbou zprava doleva a muž, který šel v čele, držel vysoko nad hlavou zdviženou pochodeň. Mohlo jich být asi tak půl tuctu, včetně jednoho starce. Jejich slovům sice nerozuměl, zdálo se však, že mají dobrou náladu. Oblečeni byli v hadrech, a když k nim přišel blíž, uvědomil si, že jejich pach je velice výrazný, jako by byli dlouhou dobu zavřeni na nějakém místě, naprosto postrádajícím hygienická zařízení.
Čekal ve tmě a díval se, jak přecházejí křižovatku. Netrvalo dlouho a sám stál v chodbě, kterou procházeli. Pak se obrátil směrem, odkud přišli, a zamířil tam.
Zakrátko dorazil do velké místnosti, kde v držáku na stěně pomalu dohořívala jediná pochodeň. Po jeho levé ruce stála police s řetězy a zámky. V koutech bylo pohozeno několik zaprášených mučících nástrojů.
Stopa vedla přes místnost a mířila do otevřených dveří. Tam se s ní také mísil pach, který hledal. Vlastně už ho registroval delší dobu, od chvíle, kdy zabočil tímto směrem. Tady byl ale silnější a za dveřmi…
Na prahu dveří se zarazil a pohlédl dovnitř. V kobce nikdo nebyl a světlo v ní dosud hořelo. Z kruhů, zasazených do zdí, visely prázdné řetězy. Na podlaze se všude kolem povalovaly zámky.
Vykročil kupředu a znovu se zarazil.
Ta podlaha…
Napřáhl před sebe meč a odhrnul stranou hromádky rákosí a slámy. Na zemi pod nimi se cosi válelo. Něco, co mu bylo matně povědomé…
Náhle se hlasitě zajíkl a uskočil, jako by ho pohled na tu věc šokoval. Pocítil, že mu na čele vyrazil pot, a tiše zaklel.
Rychle stáhl meč zpět a zastrčil ho do pochvy.
Pak ustoupil a vrátil se stejnou cestou až do chodby, kde bez námahy sledoval onen pronikavý lidský zápach, který za sebou zanechali muži, jež předtím zahlédl. Pochyboval, že by ho i ti prasečí tvorové dokázali zcela překrýt.
Jelerak stál před malou mosaznou miskou, položenou na trojnohém podstavci. V misce doutnavým ohněm hořelo sedmnáct různých ingrediencí různého stup…
