Poslední obránce Camelotu (Roger Zelazny)

II

Ta sebevražda ho rozrušila více, než by měla, a paní Lambertová včera volala, že ruší dnešní sezení. Render se rozhodl, že věnuje ráno přemýšlení. S tímto rozhodnutím vstoupil do kanceláře, na hlavě klobouk a ústa zamračená.

„Viděl jste…?“ zeptala se paní Hedgesová.

„Jistě.“ Hodil kabát na stůl v opačném rohu místnosti. Přešel k oknu a podíval se dolů. „Jistě,“ opakoval, „neměl jsem zatemněná okna, když jsem jel kolem. Ještě tam uklízeli.“

„Znal jste ho?“

„Vůbec nevím, jak se jmenoval. Jak bych to mohl vědět?“

„Právě mi volala Priss Tullyová – dělá sekretářku v té technické společnosti, která sídlí v osmdesátém šestém patře. Říkala, že se jmenoval James Irizarry a byl to reklamní návrhář. Měl kanceláře v patře pod nimi. – To musel padat dlouho. Při dopadu už nemohl být při vědomí, že ne? Narážel do budovy. Když otevřete okno a vykloníte se – tam nalevo jsou…“

„To není důležité, Bennie – ví vaše přítelkyně, proč to udělal?“

„Vlastně ne. Jeho sekretářka vyběhla s křikem nahoru. Vypadá to tak, že mu nesla do kanceláře nějaké kresby a vkročila tam, právě když lezl pres parapet. Na kreslicím prkně nechal lístek. >Měl jsem všechno, co jsem chtěl,< stálo tam. >Nač ještě čekat?< Zní to jako vtip, ne? Nemyslím zrovna vtip, ale…“

„Jo. – Víte něco o jeho soukromém životě?“

„Ženatý. Děti. Uznávaný návrhář. O jeho práci byl velký zájem. Vůbec nepil. – Mohl si dovolit mít kancelář v této budově.“

„Pane Bože!“ Render se otočil. „Máte ho v kartotéce?“

„To víte,“ pokrčila silnými rameny. „V tomhle mraveništi mám přátele všude. Když není co dělat, probíráme, co se děje. Prissy je ostatně moje švagrová…“

„Chcete tím říct to, že když teď vyskočím z okna, bude za pět minut každý znát můj životopis?“

„Asi ano,“ našpulila v úsměvu své zářivé rty, „za pět nebo deset minut by ho už mohli znát. Ale neskákejte dneska, jo? – Víte, nebylo by to už nijak zajímavé, nepřineslo by to takový ohlas, jako kdybyste skočil sám.

Navíc,“ pokračovala, „vy jste člověk, který s lidskou myslí pracuje. Vy byste to neudělal.“

„Váš názor je v rozporu se statistickými údaji,“ konstatoval. „Lékaři spolu s právníky končí třikrát častěji sebevraždou než většina ostatních povolání.“

„Vážně?“ Zatvářila se polekaně. „Ustupte od toho okna! Musela bych pak pracovat pro doktora Hansona,“ dodala, „a to je hrozný bordelář.“

Přistoupil k jejímu stolu.

„Nikdy nevím, kdy vás mám brát vážně,“ prohlásila.

„Oceňuji váš zájem,“ pokývl, „opravdu jsem jím potěšen. Já se vlastně neřídím statistikou – jinak bych toho musel už před čtyřmi lety nechat.“

„Ale stejně by to byla událost,“ přemítala. „I teď se na vás ptá spousta novinářů… O co jim vlastně jde, nevíte?“

„Komu?“

„No, všem.“

„Jak to mám vědět, Bennie? Já jen trochu nahlížím do lidské duše. Kdybych tak dokázal najít hlavní příčinu sebevražd – a pak vymyslel způsob, jakým se jim dá předcházet – to by možná byla větší senzace než můj skok z okna. Ale to nedokážu, protože jediný a jednoduchý způsob neexistuje – pokud vím.“

„Ano?“

„Před pětatřiceti lety to byla devátá hlavní příčina smrti ve Spojených státech. Teď je v Severní a v Jižní Americe na šestém místě. V Evropě je myslím sedmá.“

„Copak se nikdo nikdy nedoví, proč vlastně Irizarry skočil?“

Render si otočil židli a posadil se. Odklepl popel do jejího popelníčku zářícího čistotou. Spěšně ho vysypala do odpadků a významně zakašlala.

„Člověk o tom může přemýšlet,“ řekl, „obzvlášť člověk mé profese. První věc, kterou je nutno zvážit, jsou rysy osobnosti, které člověka predisponují k obdobím depresí. Náchylní jsou lidé, kteří drží své city pod přísnou kontrolou, lidé svědomití a ti, kteří se nutkavě zabývají maličkostmi…“ Znovu odklepl vločku popela do jejího popelníčku a sledoval ji, jak ho už už chtěla vysypat, ale rychle stáhla ruku zpět. Škodolibě se usmál. „Zkrátka,“ dokončil, „některé z charakteristických vlastností lidí v povoláních, vykonávaných individuálně, ne hromadně – v medicíně, v právech, v umění.“

Zamyšleně si ho prohlížela.

„Ale nemějte strach,“ zasmál se, „já mám život zatraceně rád.“

„Dnes ráno nevypadáte zrovna vesele.“

„Volal mi Péťa. Včera si při tělocviku zlomil kotník. Měli by dávat na děti lepší pozor. Přemýšlím, jestli ho nemám dát do jiné školy.“

„Zase?“

„Možná. Uvidíme. Odpoledne mi bude volat ředitel. Nerad Petra posílám z místa na místo, ale chtěl bych, aby dokončil školu celý.“

„Každé dítě má jeden dva úrazy, než vyroste. Bez toho to nejde. Je to statisticky dokázáno.“

„Statistické údaje a osudy lidí nejsou totéž, Bennie. Každý je strůjcem svého osudu.“

„To víte ze statistiky?“

„Nejen.“

„Já myslím, že pokud se má něco stát, tak se to i stane.“

„To si nemyslím. Jsem toho názoru, že lidská vůle a zdravý rozum dokáží do jisté míry řídit události. Kdybych si to nemyslel, nemohl bych dělat v téhle branži.“

„Svět je jako rozběhnutý stroj – rozumíte – příčina, následek. Statistika využívá pravděpo…“

„Lidská mysl nemá nic společného se strojem a já nevím nic o žádné příčině a následku. Nikdo o nich nic neví.“

„Studoval jste chemii, pokud vím. Jste vědec, doktore.“

„A trockistický revolucionář,“ usmál se a protáhl, „a vy jste bývala učitelkou tance.“ Vstal a sebral svůj kabát.

„Abych nezapomněla, volala slečna DeVillová a nechala vám vzkaz. Zní: >Co takhle Saint Moritz?<“

„Moc nóbl,“ uvažoval nahlas. „Půjdeme do Davosu.“

Ta sebevražda ho trápila víc, než by měla. Render radši zavřel dveře své kanceláře, zatemnil okna a pustil gramofon. Rozsvítil si jen lampu nad stolem.

Jak se změnil lidský život, psal, od počátku průmyslové revoluce?

Zdvihl papír a znovu si větu přečetl. Požádali ho, aby v sobotu promluvil na toto téma. Jako vždycky v podobných případech nevěděl, o čem by měl mluvit. Dalo by se hovořit o mnoha věcech a on měl na všechno jen hodinu.

Vstal a začal přecházet po kanceláři. Prostor naplňovala hudba Beethovenovy Osmé symfonie.

„Schopnost ublížit,“ zapnul mikrofon na klopě a nahrávání, „se vyvíjí stejnou rychlostí jako technologický rozvoj.“ Imaginární obecenstvo ztichlo. Usmál se. „Možnost přímo ublížit jednomu člověku se masově rozrostla; schopnosti zranit lidskou duši se zvětšily tak rychle, jak se rozšířily komunikační prostředky. Ale to vseje všeobecně známo, takže se tím dnes večer zabývat nebudeme. Raději se podívejme najev, pro který jsem zvolil název psychické mimikry. Jde o samočinně se vytvářející úzkostné komplexy, které jsou při prvním zkoumání podobné klasickým typům. Mají za následek obrovské rozptýlení psychické energie a jsou charakteristické pro naši dobu…“

Odmlčel se, aby mohl zamáčknout doutník a zformulovat další myšlenku.

„Psychické mimikry,“ přemýšlel nahlas, „jsou sebeobnovujícím souborem napodobujícího chování – a jsou velmi pozoruhodné. Jako příklad uvedu jazzmana, který se polovinu večera chová jako pod vlivem drog. Nikdy se nesetkal s návykovou drogou a jen matně si vzpomíná na někoho, kdo to vyzkoušel – dnes jsou všechny stimulující i uklidňující látky zcela neškodné. Jako Quijote si hraje na legendu, zatímco dostatečným ventilem pro jeho napětí mu má být vlastní hudba.

Nebo si vezměme sirotka z korejské války, o kterého se postaraly Červený kříž, UNICEF a pěstouni, se kterými se nikdy osobně nesetkal. Velice touží po rodině a nakonec si ji vymyslí. Co následuje? – Nenávidí imaginárního otce a něžně miluje imaginární matku – je to velice inteligentní chlapec a moc, touží po polopravdivých tradičních problémech. Proč?

Dnes je každý dostatečně vzdělaný na to, aby rozuměl uznávaným modelům duševních poruch. Dnes už neexistuje tolik příčin těchto poruch – nebyly sice odstraněny tak hmatatelně jako rodiče válečného sirotka, ale výsledek je stejný. Žijeme v neurotické minulosti. – Znovu se ptám: proč? Protože současná společnost se orientuje na fyzické zdraví, bezpečnost a blahobyt. Podařilo se nám I odstranit hlad. A přece i sirotek v divočině raději dostane jídlo od člověka, který o něj pečuje, než aby mu automat uprostřed džungle naservíroval teplé jídlo.

Fyzické blaho je teď právem každého člověka a je ho víc než dost. Reakce na to se projevila ve sféře duševního zdraví. Díky technickému rozvoji zmizelo mnoho sociálních problémů a s nimi i mnoho důvodů psychických obtíží. Mezi černým včerejškem a bílým zítřkem se rozprostírá šedý oceán dneška plný nostalgie a strachu z budoucnosti, který nemůže být vysvětlen na čistě materiální bázi.

Projevuje se zaníceným bádáním v oblasti úzkostných komplexů minulosti…“

Ozvalo se krátké zabzučení telefonu. V místnosti zněla Osmá a Render ho neslyšel.

„Bojíme se toho, co neznáme,“ pokračoval, „a zítřek je velká neznámá. Můj specializovaný obor psychiatrie před třiceti lety vůbec neexistoval. Věda postupuje tak rychle kupředu, že ve společnosti vzniká pocit nevolnosti – mohl bych dokonce říci úzkosti – z toho, co musí logicky následovat: z automatizace celého světa…“

Právě kráčel okolo stolu, když telefon znovu zabzučel. Vypnul mikrofon a ztlumil Osmou.

„Haló?“

„Saint Moritz,“ řekla.

„Davos,“ odvětil nekompromisně.

„Charlie, tobě nikdy nic nevyhovuje!“

„Jill, drahoušku – tobě taky ne.“

„Promluvíme si o tom dnes večer?“

„Není o čem mluvit!“

„Vyzvedneš mě v pět?“

Zaváhal a nakonec řekl: „Ano, v pět. Proč je obrazovka slepá?“

„Mám nový účes. Chci tě zas jednou překvapit.“

Málem se připitoměle uchechtl, ale ovládl se. „Doufám, že příjemně,“ odpověděl. „Tak nashle,“ počkal na její „sbohem“ a přerušil spojení.

Rozjasnil okna a zhasl lampu nad stolem. Pohlédl ven.

Celé nebe bylo zase šedé. Vločky sněhu se snášely pomalu a bezcílně a vítr jen neznatelně ovlivňoval jejich volný pád. Dole mizely v bílé záplavě…

Když otevřel okno a vyklonil se ven, spatřil nalevo od sebe místo, kde Irizzary nechal svou předposlední stopu na světě.Zavřel okno a poslechl si zbytek symfonie. Uplynul už týden od doby, kdy podnikl slepou jízdu s Eileen. Domluvili se na jednu hodinu.

Vybavily se mu její prsty přejíždějící po jeho tváři. Dotýkaly se ho jako listy, jako hmyzí tělíčka. Učila se znát jeho podobu způsobem, jakým to slepci dělají odpradávna. Nebyla to úplně příjemná vzpomínka. Přemýšlel proč.

Hluboko pod ním byla už dlažba čistě omyta proudem vody; pod tenkým bílým rubášem sněhu byla kluzká jako sklo. Správce budovy vyběhl ven a posypával chodník solí dřív, než někdo uklouzne a zraní se.

Sigmund ztělesňoval oživlý mýtus. Render řekl paní Hedgesové, že návštěva může jít dál. Dveře se otevíraly pomalu, pak se prudce rozlétly. Setkal se s upřeným pohledem páru kouřově žlutých očí. Oči patřily k psí hlavě podivného tvaru.

Sigmund neměl nízké psí čelo, které se zdvihá pozvolna od čumáku; v jeho vysoko klenuté chundelaté hlavě se oči zdály být ještě zapadlejší než ve skutečnosti. Při pohledu na velikost a vzhled této hlavy se Render lehce zachvěl. Mutanti, které dosud viděl, byli ještě štěňata. Sigmund byl vzrostlý pes a protože jeho srst byla stále mírně naježená, vypadal ještě o trochu větší než běžný exemplář jeho rasy.

Pohled upřený na Rendera jako by vůbec nepatřil psovi. Krátké zavrčení bylo tak podobné pozdravu: „Ahoj, doktore,“ že to nemohla být náhoda.

Render pokývl hlavou a vstal.

„Ahoj, Sigmunde,“ řekl. „Pojď dál.“

Pes se rozhlížel po místnosti a větřil – jako by se rozhodoval, zda má svou svěřenkyni vystavit napospas těmto stěnám. Pak pohlédl zpět na Rendera, kývl souhlasně hlavou a ramenem otevřel dveře dokořán. Celé seznamování trvalo snad jen jednu dramatickou vteřinu.

Eileen šla za ním, v ruce lehce svírala dvojitou šňůru postroje. Psí kroky nebyly na vysokém koberci vůbec slyšet – hlavu nesl nízko, jako by stopoval zvěř. Nespustil z Rendera oči.

„Tak to je Sigmund…? Jak se máte, Eileen?“

„Dobře. – Chtěl jít mermomocí se mnou a já jsem vám ho chtěla představit.“

Render ji dovedl ke křeslu a pomohl jí posadit se. Odepjala dvojitou šňůru z psího postroje a položila ji na zem. Sigmund se posadil vedle a nespouštěl z Rendera oči.

„Co je nového na vaší klinice?“

„Nového nic. – Můžete mi věnovat cigaretu? Zapomněla jsem si vzít svoje.“

Vložil jí cigaretu mezi prsty a zapálil jí. Měla na sobě tmavomodré šaty, brýle se modře leskly. Stříbrný bod na čele odrážel světlo zapalovače; stále hleděla na místo, kde zazářil plamínek, i když Render už stáhl ruku zpět. Vlasy k ramenům se zdály být o trochu světlejší než té noci, kdy se setkali; dnes měly barvu čerstvě ražených měděných mincí.

Render si sedl na roh pracovního stolu a nohou si přisunul svůj světový popelník.

„Minule jste mi řekla, že vaše slepota neznamená, že byste nikdy neviděla. Nechtěl jsem po vás, abyste mi to vysvětlila. Teď bych se vás na to rád zeptal.“

„Absolvovala jsem jedno sezení s doktorem Riscombem,“ vysvětlovala, „předtím, než došlo k té nehodě. Chtěl přizpůsobit mou mysl vizuálnímu vnímání. Druhé sezení se už bohužel nekonalo.“

„Můžete mi to přiblížit?“

Překřížila nohu přes nohu a Render si všiml, že jsou pěkně modelované.

„Ukázal mi barvy. Byla to ohromující zkušenost.“

„Pamatujete si na ně dobře? Kdy to vlastně bylo?“

„Asi před šesti měsíci – nikdy už je nezapomenu. Od té doby se mi dokonce zdají barevné sny.“

„Jak často?“

„Několikrát týdně.“

„Jaké asociace jsou s nimi spojeny?“

„Nic konkrétního. Objevují se teď spolu s jinými podněty – dost neuspořádaně.“

„Řekněte mi o tom víc.“

„No, třeba když se mě na něco ptáte, vidím žlutooranžový vzor. Váš pozdrav byl stříbrný. Teď, když tu sedíte, posloucháte mě a mlčíte, spojuji si vás s tmavou, skoro fialovou modří.“

Sigmund přesunul pohled na stůl a díval se na jeho boční desku.

Slyší, jak se uvnitř točí magnetofon? pomyslel si Render. A jestli ho opravdu slyší, napadne ho, co a k čemu to je?

Pokud ano, určitě to Eileen řekne – ne, že by neznala současnou praxi – a možná jí tak nepříjemně připomene, že on ji považuje spíš za pacientku, než že by mu šlo o pouhý proces adaptace. Bude-li potřeba (při té představě se sám pro sebe usmál), promluví si o tom se psem o samotě.

V duchu nad tím pokrčil rameny.

„Dnes pro vás vytvořím velmi zjednodušený svět,“ řekl konečně, „a ukážu vám pár základních věcí.“

Usmála se a Render se díval dolů na mýtus přikrčený po jejím boku, kterému visel z huby jazyk jako biftek přes plaňkový plot.

Copak se taky směje?

„Děkuji vám,“ kývla hlavou.

Sigmund zavrtěl ocasem.

„A teď,“ Render zamáčkl cigaretu poblíž Madagaskaru, „sem vezmu vejce a projedu si jeho funkce. Zatím,“ stiskl nenápadný knoflík, „by vám mohlo trochu hudby pomoci k uvolnění.“

Chtěla něco odpovědět, ale wagnerovská předehra ji umlčela. Render znovu zmáčkl knoflík a nastal okamžik ticha. „No tak,“ zamručel. „Myslel jsem, že tam je Respighi.“

Musel ještě dvakrát stisknout tlačítko, aby se dostal k římským piniím.

„Mohl jste to nechat,“ poznamenala. „Mám Wagnera docela ráda.“

„Raději ne,“ řekl a otevřel skříň. „Pořád se ztrácím v těch hromadách leitmotivů.“

Obrovské vejce vklouzlo do místnosti tiše jako obláček. Když ho Render přisouval blíž ke stolu, ozvalo se za ním zavrčení. Rychle se otočil.

Neslyšně jako ptačí stín Sigmund vstal, přešel pokoj a teď už obcházel přístroj a očichával ho – ocas napjatý, uši stažené dozadu a zuby vyceněné.

„Klid, Sigi,“ řekl Render. „To je Multineurální jednotka T & R. Nekouše a nedělá nic podobného. Je to jenom stroj, stejně jako auto, televize nebo myčka nádobí. Dneska nám pomůže ukázat Eileen, jak vypadají některé věci.“

„Nelíbí se mi to,“ brumlal pes.

„Proč?“

Sigmund nevěděl, co odpovědět, tak ustoupil k Eileen a položil jí hlavu do klína.

„Nelíbí se mi to,“ opakoval a zdvihl k ní hlavu.

„Proč?“

„Nechme těch řečí,“ rozhodl. „Půjdeme domů?“

„Ne,“ odpověděla mu. „Ty se schoulíš tamhle do kouta a zdřímneš si a já si vlezu tady do toho vejce a budu dělat totéž – skoro.“

„Mně se to nezdá,“ řekl pes a ocas mu poklesl.

„Tak běž,“ postrčila ho, „lehni si a buď hodný pejsek.“

Podvolil se, ale zakňučel, když Render zatemnil okna a zmáčkl spínač, který proměnil stůl v operátorské křeslo.

Zakňučel ještě jednou – když vejce, teď už připojené do sítě, prasklo v půli a vrchní polovina se zdvihla a odhalila jeho vnitřek.

Z Renderovy židle se stalo lehátko, které se zasunulo pod pult. Zpříma se posadil, lehátko se vysunulo a byla z něj opět židle. Na jeho pokyn se oddělila polovina stropu a v podobě obrovského zvonu klesla nad jeho křeslo. Vstal a přešel k umělému lůnu. Zatímco Respighi vyprávěl o piniích a podobných věcech, Render vytáhl zpod vejce sluchátko a natáhl se přes stůl. K uchu si přitiskl sluchátko a volnou rukou probíhal klávesami. Příbojové vlny utopily hudební poému; ztrácela se v dopravním hluku a údery velkého zvonu ji roztříštily na kusy; zapnul zpětnou vazbu: „…Teď, když tu sedíte, posloucháte mě a mlčíte, spojuji si vás s tmavou, skoro fialovou modří…“

Přešel k obličejové masce a kontroloval, jedna – skořice, dvě – humus, tři – temná vůně pižma… procházel pocitem žízně, chutí medu a octa a soli a pak zpět k vůni šeříku a mokrého betonu, k vůni ozónu před bouří a ke všem základním čichovým a chuťovým vjemům typickým pro ráno, poledne a večer ve městě.

Lůžko se vznášelo ve rtuťové lázni, jeho stabilitu udržovaly magnetické stěny vejce. Připravil pásky.

Umělé lůno bylo ve výtečném stavu.

„Tak,“ řekl Render, „všechno funguje.“

Právě odkládala brýle na hromádku složených šatů. Svlékla se v době, kdy Render kontroloval přístroj. Její úzký pas, velká prsa s tmavými terči a dlouhé nohy ho vyvedly z rovnováhy. Došel k závěru, že na svou výšku má neočekávaně dobrou postavu.

Jak se na ni díval, uvědomil si hlavně tu hloupou věc, že to je jeho pacientka.

„Jsem připravena,“ řekla. Přistoupil k ní.

Vzal ji za loket a vedl ji ke stroji. Její prsty prozkoumaly vnitřek. Když jí pomáhal vlézt dovnitř, povšiml si, že má živé zelené oči. Také to mu přišlo zvláštní.

„Cítíte se dobře?“

„Ano.“

„Tak začneme. Teď vás zavřu. Přeji sladké sny.“

Vrchní skořápka pomalu klesala. Když se vejce spojilo, stalo se neprůhledným, pak zrcadlově odráželo okolí. Render hleděl na svůj vlastní pokřivený obraz.

Zamířil ke stolu.

Sigmund vstal a zahradil mu cestu.

Render ho chtěl podrbat na hlavě, ale pes ucukl.

„Vezmi mě s sebou,“ zabručel.

„To bohužel nepůjde, kamaráde,“ řekl Render. „Ostatně my vlastně nikam nejdeme. Budeme tady podřimovat, přímo v téhle místnosti.“

Nezdálo se, že by se pes s tím spokojil.

„Proč?“

Render si povzdychl. Debata se psem byla snad ta nejabsurdnější věc, která ho mohla ve střízlivém stavu napadnout. „Sigi,“ řekl, „snažím se jí sdělit, jak to vypadá okolo nás. Je to bezpochyby výborná věc, že ji vodíš světem, který nevidí – ale ona teď potřebuje vědět, jak ten svět vypadá, a já se pokusím jí ho ukázat.“

„Pak nebude… potřebovat… mě.“

„Ale ovšemže bude.“ Render se málem rozesmál nad výrokem, ve kterém se tak blízce střetávaly patos a absurdita. „Nemohu jí vrátit zrak,“ vysvětloval. „Chci jí předat vizuální abstrakce – jako bych jí na chvíli půjčil svůj zrak. Chápeš?“

„Ne,“ řekl pes. „Dej jí moje oči.“

Render vypnul hudbu.

O vztahu mutanta a jeho pána by se dala napsat kniha o šesti svazcích, pomyslel si, a dokonce německy.

Ukázal na roh místnosti.

„Tamhle si lehni, Eileen ti to přikázala. Nebude to trvat dlouho a až skončíme, odejdete stejně, jako jste sem přišli – ty povedeš. Tak běž.“

Sigmund neodpověděl, ale otočil se a se staženým ocasem odcházel do kouta.

Render se posadil a uzavřel poklop, který představoval modifikaci umělého lůna pro operátora. Ocitl se sám před devadesáti bílými a dvěma červenými tlačítky. V temnotě za ovládacím pultem končil svět. Povolil si kravatu a rozepnul límeček.

Vyndal z přihrádky helmu a zkontroloval, je-li správně zapojena. Pak si natáhl na spodní část hlavy masku a svrchu přes ni spustil černou kápi. Pravou ruku položil do závěsu a pouhým poklepem vymazal pacientčino vědomí.

Tvůrce nemačká bílé klávesy vědomě. On určuje podmínky. Hluboké svalové reflexy vyvolávají téměř nepostřehnutelný tlak na citlivý závěs paže, ten se nastaví do správné polohy a vyvolá pohyb prstu. Prst stiskne klávesu. Závěs reaguje na další podněty.

Render pocítil uvnitř lebky vzrušení; zavoněla právě posečená tráva.

Najednou kráčel dlouhou šedou alejí na hranici světů.

Zdálo se mu, že uběhla dost dlouhá doba, než se ocitl na podivné Zemi. Nic neviděl; jenom pocit přítomnosti mu říkal, že už tam dorazil. Byla to nejtemnější noc ze všech nocí, které kdy zažil.

Přál si, aby se temnota rozplynula. Nestalo se nic.

Část jeho mysli se probudila, ta část, o které nevěděl, že usnula; připomněl si, do čího světa vstoupil.

Naslouchal, aby uslyšel její přítomnost. Setkal se se strachem a nadějí.

Přál si barvy. Nejdříve červenou…

Pocítil souznění. Pak se střetl s ozvěnou.

Všechno zčervenalo; nacházel se ve středu obrovského rubínu.

Oranžová. Žlutá…

Byl obklopen jantarem.

Teď zelená, k níž přidal výpary rozbouřeného moře. Modrá a chlad večera.

Napjal svou mysl a všechny barvy se objevily naráz. Vířily jako obrovská páví pera.

Roztrhl tento vír a vnutil barvám tvar.

Na černém nebi vzklenul zářivý oblouk duhy.

Snažil se, aby pod ním vznikly hnědé a šedé tóny. Zářily přirozeným leskem a jejich ostrůvky měnily tvary i odstíny.

Dotkl se ho pocit úcty. Nebyla v něm ani stopa hysterie a tak pokračoval v tvoření.

Vystavěl horizont a odsunul za něj tmu. Obloha mírně zmodrala a on si dovolil na ni vyslat stádečko tmavých mraků. Chtěl utvořit vzdálenost a hloubku, ale pocítil odpor. Posílil tedy scénu vzdáleným hlasem příboje. Sluchové vnímání vzdálenosti se pomalu přenášelo na viděný prostor, mraky na nebi se daly do pohybu. Rychle nechal vyrůst vysoký les, aby zastavil zdvihající se vlnu akrofobie.

Pocit paniky se vytratil.

Render se soustředil na vysoké stromy – duby a borovice, topoly a platany. Vyletěly vzhůru jako oštěpy, barvy složené ze zelených, hnědých a žlutých odstínů. Rozvinul tlustý koberec trávy mokré ranní rosou, nepravidelně rozházel skupinky šedých balvanů a zelenavých klád a nad hlavou propletl větvoví. Celé údolí se ponořilo do stínu.

Vše se zakymácelo. Jako by celým světem otřásl vzlyk, pak se rozhostilo ticho.

V něm cítil její přítomnost. Rozhodl se vybudovat základy rychle, aby už měli reálné východisko a prostor pro vlastní práci. K detailům se mohl vrátit později, na příštích sezeních mohl opravovat a vylepšovat následky dnešního traumatu; ale pro začátek potřeboval přinejmenším toto.

Překvapeně si uvědomil, že mlčení neznamenalo ústup. Eileen se vtělila do stromů a do trávy, do kamenů a křoví; vžívala se do jejich tvarů, spojovala je s dotyky, zvuky, teplotou, vůněmi.

Lehký větřík pronikl větvemi stromů. Za hranicemi vidění se ozvalo zurčení potůčku.

Zavládla radost. Render se k ní připojil.

Snášela to neobyčejně dobře, a tak se rozhodl jít ještě dál. Bloudil myslí mezi stromy a jeho vidění se na chvíli rozdvojilo. Spatřil obrovskou ruku řídící hliníkový vůz k bílému kruhu.

Byl zrovna u potoka a hledal ji.

Plynul s vodou. Ještě na sebe nevzal žádný tvar. Potok tekl přes mělčiny a bublal přes kamení. Na jeho naléhání začaly vlny promlouvat zřetelněji.

„Kde jsi?“ ptal se potok.

Tady! Tady!

Tady!

…a tady! odpovídaly stromy, keře, kameny, tráva.

„Vyber si jedno,“ řekl potok. Jeho koryto se rozšířilo a potok tekl kolem skály, proti němu vyrostl svah a on zamířil k modrému jezeru.

Nemohu, zašeptal vítr.

„Musíš.“ Potok se rozlil do šíře a vléval se do jezera. Víry na hladině se rozplynuly a jezero zrcadlilo větve a tmavé mraky. „Teď!“

Ano, ano, zaznělo z lesa, za chviličku.

Nad jezerem se objevila mlha a letěla ke břehu.

„Teď,“ zněl mlžný hlas.

Hned, já…

Vybrala si malou vrbu. Větve se pohupovaly ve větru a jejich konce se dotýkaly vody.

„Eileen Shallotová,“ řekl, „podívej se do jezera.“

Vítr se stočil jiným směrem a vrba se sklonila k hladině.

Snadno si vybavil její tvář i tělo. Strom se zmítal ve větru, jako by byl bez kořenů. Uprostřed záplavy listí stála Eileen a polekaně hleděla do jezera – hlubokého modrého zrcadla Renderovy mysli.

Zakryla si rukama tvář, ale stále ji viděla před sebou.

„Podívej se na sebe,“ vyzval ji Render.

Spustila ruce a strnule hleděla do jezera. Pak se začala pomalu otáčet a prohlížet si své tělo. Konečně pronesla:

„Mám pocit, že jsem docela hezká. Je to proto,že vy chcete, abych se sama sobě líbila, nebo je to pravda?“

Když mluvila, rozhlížela se a hledala Tvůrce.

„Je to pravda,“ řekl Render odevšad.

„Děkuji.“

Ve vzduchu to bíle zavířilo a Eileen měla na sobě přepásaný damaškový šat. Světlo v dálce téměř neznatelně zesílilo. Spodního okraje mraků se dotkl růžový štětec.

„Co se to tam děje?“ zeptala se a hleděla tím směrem.

„Ukážu ti východ slunce,“ prohlásil Render, „asi nebude až tak moc povedený – ale je to můj první profesionální východ slunce.“

„A kde jsi ty?“ zeptala se.

„Všude,“ odpověděl.

„Chtěla bych tě vidět.“

„Dobře.“

„Ukaž mi, jak vypadáš ve skutečnosti.“

Přál si, aby byl na břehu vedle ní, a stalo se.

Oslnil ho kovový lesk a on pohlédl dolů. Svět na okamžik ustoupil, pak se vrátil do své přirozené podoby. Zasmál se, ale napadlo ho něco, po čem mu zmrzl smích na rtech.

Octl se v brnění, které stálo vedle jejich stolu v klubu U skalpelu té noci, kdy se setkali.

Vztáhla ruku a dotkla se ho.

„To je brnění, které bylo vedle našeho stolu,“ konstatovala, když přejížděla špičkami prstů po plátech a švech. „Té noci jsem si tě s ním spojila.“

„…A právě teď jsi mě do něj nacpala,“ dodal. „Máš silnou vůli.“

Brnění zmizelo a on byl oblečen ve svém šedohnědém obleku s volně tkanou vínovou kravatou, a měl i svůj obvyklý profesionální výraz.

„Teď si mne můžeš prohlédnout,“ usmál se nepatrně. „Ale vraťme se ke slunci. Použiju všechny barvy. Dívej se!“

Posadili se na zelenou lavičku, která se za nimi objevila, a Render ukázal směrem, který si zvolil jako východ.

Slunce pomalu vykonávalo své ranní obřady. Poprvé vstoupilo do tohoto světa a zářilo jako bůh, odráželo se v jezeře, protrhlo mraky a rozsévalo jiskry po krajině zahalené mlhou stoupající z mokrých lesů.

Eileen se dívala s velkým zaujetím, hleděla přímo do stoupající záře a po dlouhou dobu se nepohnula a nepromluvila. I Rendera se dotklo její okouzlení.

Hleděla na zdroj všeho světla; odráželo se od zářícího bodu na jejím čele, jako by to byla jediná kapka krve.

„To je slunce,“ ukázal Render, „a tamhle jsou mraky,“ tleskl rukama, oblaka zakryla slunce a nad jejich hlavami se ozvalo tiché zadunění, „a to je bouřka,“ dokončil.

Rozpršelo se a déšť rozvířil jezerní hladinu a dotýkal se jejich tváří, kapky se hlasitě odrážely od listí a pak tišeji propadávaly větvemi dolů. Všechno, co měli na sobě, nasáklo vodou, vlasy se jim přilepily k hlavě, voda jim stékala po krku a padala do očí, hnědá zem se měnila v bláto.

Žíly blesků pokryly nebe a o vteřinu později zahřmělo.

„…A tohle je letní bouřka,“ vysvětloval. „Vidíš, jak déšť mění listí i nás. To, co jsi spatřila na nebi před úderem hromu, byl blesk.“

„Je toho moc,“ řekla. „Nech mě chvíli vydechnout, prosím.“

Okamžitě přestalo pršet a slunce vyhlédlo z mraků. „Mám hroznou chuť na cigaretu,“ řekla, „ale všechny jsem nechala v jiném světě.“

Jakmile to pronesla, držela v prstech cigaretu, dokonce zapálenou.

„Nebude ti moc chutnat,“ řekl Render podivným tónem.

Chvíli ji pozoroval a pak poznamenal:

„Tu cigaretu jsem ti nedal já. Vzala sis ji z mé mysli sama.“

Kouř stoupal ve spirále vzhůru a pak se rozplynul.

„…což znamená, že jsem dnes už podruhé podcenil sílu vakua v tvojí mysli – v tom místě, kde by byl prostor pro zrak. Přijímáš nové podněty velice rychle. Jdeš až tak daleko, že si je bereš sama. Buď opatrná. Snaž se ovládnout svou sílu.“

„Je to jako hlad,“ řekla.

„Asi bychom měli toto sezení zakončit.“

Jejich šaty byly suché. Ozval se ptačí zpěv.

„Ne! Ještě chvilku, prosím! Budu opatrná. Chci ještě něco vidět.“

„Vždyť zase přijdeš,“ namítl Render. „Ale můžeme ještě něco zkusit. Co bys chtěla vidět ze všeho nejvíc?“

„Zimu. Sníh.“

„Dobře,“ usmál se tvůrce, „tak se zabal do téhle kožešiny…“

 

Po odchodu pacientky mu odpoledne rychle ubíhalo. Render měl dobrou náladu. Cítil se prázdný i naplněný zároveň. Prošel první zkouškou, aniž by zaznamenal jakékoli záporné reakce. Rozhodl se, že to musí dokázat. Uspokojení převyšovalo strach. S pocitem radosti se vrátil ke své přednášce.

„…Odkud máme schopnost ubližovat?“ zeptal se do mikrofonu.

„V našem životě je radost a je v něm i bolest,“ odpověděl sám sobě. „Obojí nám bere i dává sílu. Radost i bolest mají biologické kořeny, ale jsou společensky podmíněné: jsou to odvozené hodnoty. Obrovské množství lidí hekticky mění své místo ve světě a řítí se městy sem a tam. Tento pohyb vyžaduje složité systémy řízení zbavené vší lidskosti. Každý den pronikají do nové oblasti – řídí naše auta, pilotují letadla, dělají s námi interview, diagnostikují naše choroby – a já se neodvažuji tyto vpády morálně posuzovat. Staly se nezbytností. A snad se jednou ukáže, že jsou prospěšné.

Chtěl bych ale zdůraznit, že si často nejsme vědomi hodnot, jichž jsme nositeli. Nemůžeme poctivě říci, jakou má cokoli pro nás cenu, dokud o to nepřijdeme. Pokud objekt přestane existovat, uvolní se psychická energie, která se k němu vázala. A my hledáme nové objekty, na které bychom zaměřili tuto manu nebo libido, záleží na vás, který název je vám milejší. Nic z toho, co zmizelo během posledních tří, čtyř nebo pěti desetiletí, nebylo samo o sobě nějak významné. Nové systémy, které se objevily během této doby, nepoškodily nijak výrazně ani ty, které nahradily, ani ty, které nějakým způsobem řídí. Společnost se ovšem skládá z mnoha jevů, a když se tyto jevy mění příliš rychle, je výsledek nepředvídatelný. Důkladné studium duševní choroby často velice dobře odhalí povahu stresů ve společnosti, ve které nemoc vznikla. Pokud se úzkostné komplexy vyskytují v určitých skupinách a třídách, můžeme se z nich dovědět něco o problémech společnosti. Carl Jung upozornil na to, že pokud je naše vědomé hledání hodnot opakovaně zklamáno, obrací se k podvědomí; neuspěje-li, pokračuje v hledání v hypotetickém kolektivním nevědomí. Poválečné analýzy bývalých nacistů zaznamenaly velké úsilí najít v ruinách vlastních životů něco, na čem by se dalo stavět. Nacisté měli za sebou období klasického modlářství a byli svědky zhroucení svých model. Čím déle se snažili najít východisko, tím hlouběji se ocitali v kolektivním nevědomí svého národa. Jejich sny na sebe vzaly podobu teutonských mýtů.

Totéž se děje dnes, ovšem za mnohem méně dramatických okolností. V určitých historických obdobích se projevuje výrazněji skupinová tendence obracet se do sebe a do minulosti. Žijeme v takovém donkichotském období v pravém smyslu toho slova. Schopnost ublížit se dnes projevuje nevšímavostí, lhostejností k člověku v nouzi – a nepatří již výlučně lidským bytostem…“

Vyrušilo ho zabzučení. Vypnul nahrávání a zapnul telefon.

„Charles Render u telefonu,“ řekl.

„Tady je Paul Charter,“ zapraskalo v přístroji. „Jsem ředitelem v Dillingu.“

„Ano?“

Obraz se vyjasnil. Render hleděl na muže s očima posazenýma blízko u sebe a vysokým čelem pokrytým hlubokými vráskami. Při řeči křivil ústa.

„Chtěl bych se vám ještě jednou omluvit za to, co se stalo. Vadný kus tělocvičného nářadí způsobil, že…“

„To nemáte na pořádné zařízení? Dostáváte dost vysoké školné.“

„Bylo to nové nářadí. Šlo o výrobní vadu…“

„Copak tam s dětmi nikdo nebyl?“

„Ale byl, jenže…“

„Proč si nářadí nezkontroloval? Proč neposkytoval záchranu, aby pádu zabránil?“

„Ale on dával záchranu, jenže v té rychlosti nestačil nic udělat. Vyhledávání výrobních vad nářadí nepatří k práci učitele. Mně je to opravdu velmi líto. Mám vašeho chlapce rád. Ujišťuji vás, že se už nic podobného nestane.“

„To máte pravdu. Já ho totiž zítra ráno u vás vyzvednu a dám ho do školy, kde se více starají o bezpečnost dětí.“

Render jedním pohybem prstu ukončil rozhovor.

Po několika minutách vstal a přešel místnost k malému závěsnému sejfu částečně zakrytému policí s knihami. Otevřít ho bylo věcí okamžiku. Vyndal krabičku na šperky, v níž byl levný náhrdelník a zarámovaná fotografie jemu podobného, ale o něco mladšího muže, ženy s vysoko vyčesanými tmavými vlasy a malou bradou a dvou dětí mezi nimi – děvčátko drželo v náručí panenku a snažilo se o zářivý úsměv. Render se díval na obrázek jen několik vteřin, jako ostatně vždy v podobných situacích, pohladil náhrdelník a pak krabičku zavřel a sejf zase na několik měsíců zamkl.

Hump! Hump! bručela basa. Čiga-čiga-čiga-čiga malajské housle.

Kolem podivuhodných kovových tanečníků se amébovitě přelévaly různé odstíny červené, zelené, modré a křiklavě žluté.

Nad vchodem stálo: LIDÉ?

Těsně pod tím: ROBOTI?

Docela dole vábivé: PŘIJĎTE A UVIDÍTE!

Tak to udělali.

Render a Jill seděli u mikroskopického stolku, který byl naštěstí u zdi. Nad nimi visely černobílé karikatury všeobecně neznámých osobností (ve městě se čtrnácti milióny obyvatel bylo mnoho různých kulturních směrů a mnoho osobností). Jill sledovala současné ohnisko této kultury s nosem nakrčeným rozkoší, občas zdvihla ramena na úroveň ušních lalůčků a tak zdůraznila svůj tichý smích nebo vyjeknutí. Tanečníci byli až příliš lidští – třeba ten způsob, jakým černý robot prsty pohladil předloktí stříbrného robota, když se míjeli…

Render věnoval svou pozornost střídavě Jill, tanečníkům a zlověstně vyhlížející tekutině v malém demižonu. Nejvíce připomínala whisky s citrónem a plovoucími mořskými řasami (ze kterých se mohl každou chvíli vynořit Kraken, aby stáhl nějakou bezmocnou loď ke dnu).

„Charlie, já myslím, že jsou to lidé!“

Render odpoutal pohled od jejích vlasů a houpajících se náušnic.

Taneční parket obklopený hudebníky ležel trochu pod úrovní sálu pro hosty.

V těch kovových schránkách mohli být lidé. Pokud tomu tak bylo, byli neobyčejně obratní. Mohli mít na sobě velmi lehké kovové slitiny, to by nebylo nic zvláštního, ale museli znát nějaký trik, který jim dovoloval pohyb neomezeného rozsahu –a po nesmírně dlouhou dobu. Jako by tancovali bez námahy – od hlavy k patě oděni do brnění a přitom se neozvalo žádné zaskřípání nebo zařinčení.

Byli zcela nehluční…

Klouzali po parketu jako pár racků; větší měl barvu lesklého antracitu, menší se podobal krejčovské figuríně zahalené v hedvábí, na niž oknem dopadá měsíční světlo.

Ani při dotyku se neozval žádný zvuk – ledaže by byl úplně pohlcen hudbou.

Hump – hump! Čiga – čigal

Render si nalil další skleničku.

Rytmus se změnil a dvojice teď tančila apačský tanec. Render se podíval na hodinky. Došel k závěru, že normální tanečníci by už museli přestat. Musí to být roboti. Ve chvíli, kdy zdvihl hlavu, černý robot odhodil stříbrného snad tři metry daleko a obrátil se k němu zády.

Při dopadu se neozval žádný zvuk.

Kolik asi stojí takoví roboti? přemítal.

„Charlie! Nebylo nic slyšet! Jak to dělají?“

„Vážně?“ zeptal se Render.

Světla byla zase žlutá, pak červená, modrá a zelená.

„Nemyslíš, že by se mohl poškodit jejich mechanismus?“

Bílý robot přitančil zpět, černý zatím točil zápěstím kolem dokola, v prstech měl zapálenou cigaretu. Přitiskl ji na místo, kde by byly rty, kdyby měl vůbec nějakou tvář. Ozval se smích. Bílý robot dotančil až před něj. Černý se znovu odvrátil, hodil cigaretu na zem a pomalu a neslyšně ji zašlápl. Pak se prudce obrátil ke své partnerce. Vyhodí ji znovu? Ne…

Pomalu, jako dlouhonozí ptáci z Orientu, se dali do tance, pomalu, s ohlížením a úkroky zpět.

Někde v hloubi se Render cítil pobaveně, ale nebyl už schopen si uvědomit proč. Namísto toho hledal na dně láhve Krakena.

Jill stiskla jeho paži, aby přitáhla jeho pozornost k tanečnímu parketu.

Reflektory střídaly všechny barvy spektra a černý robot zdvihl stříbrného nad hlavu, pomalu, pomaloučku, a pak ho začal roztáčet – roztažené paže, prohnutá záda, překřížené nohy – nejdříve velice pomalu. Potom rychleji.

Náhle vířili neuvěřitelnou rychlostí, spolu s nimi vířila i světla. Render potřásl hlavou, aby se vzpamatoval.

Pohybovali se tak rychle, že museli spadnout – lidé stejně jako roboti. Ale nespadli. Vytvořili magický kruh. Jejich barvy se slily v jednolitou šeď. Render sklopil oči.

Tempo polevilo, pohyb se stával pomalejším a pomalejším. Zastavili se.

Hudba umlkla.

Zavládla tma. Sál se naplnil potleskem.

Když opět rozsvítili, oba roboti stáli jako sochy tváří k obecenstvu. Pomalu, velmi pomalu se uklonili.

Potlesk zesílil.

Otočili se a odešli.

Znovu začali hrát a světla se rozzářila. Odevšad bylo slyšet vzrušené hlasy. Render se vrátil ke Krakenovi.

„Co si o tom myslíš?“ zeptala se.

Render nasadil vážný výraz a řekl: „Jsem člověk, kterému se zdá, že je robot, nebo jsem robot, kterému se zdá, že je člověk?“ Zazubil se a dodal: „Nevím.“

Jill ho na oplátku vesele bouchla do ramene a on poznamenal, že je opilá.

„Nejsem,“ protestovala. „Alespoň ne moc. Nejsem tak opilá jako ty.“

„Stejně si myslím, že by tě měl vidět doktor. Třeba já. A třeba hned teď. Pojďme se projet.“

„Teď ještě ne, Charlie. Chtěla bych je vidět ještě jednou, co říkáš? Prosím!“

„Když si dám ještě jednu skleničku, ani už na ně nedohlédnu.“

„Tak si dej kafe.“

„Brrrr!“

„Tak pivo.“

„I bez něj mi bude dost špatně.“

Na parketu se teď tancovalo, ale Render měl nohy jako z olova.

Zapálil si.

„Takže dneska jsi mluvil se psem…?“

„Jo. Bylo to strašně divné, nevím vlastně proč…“

„Je hezká?“

„Je to on. A řeknu ti, zatraceně ošklivý!“

„Ale. Ptám se na jeho paní.“

„Jill, dobře víš, že o svých případech nikdy nemluvím.“

„Řekl jsi mi, že je slepá, a mluvil jsi o psovi. Chci jenom vědět, jestli je hezká.“

„No… Ano i ne.“ Pod stolem ji plácl a zmateně zamával rukama. „Však víš…“

„Ještě jednou totéž,“ řekla číšníkovi, který se náhle vynořil z okolních temnot, přikývl a stejně náhle zmizel.

„A je po mých dobrých úmyslech,“ povzdechl si Render. „Dnes tě bude prohlížet doktor opilý na mol, to je jasné už teď.“

„Jak tě znám, rychle vystřízlivíš. Jseš doktor a víš, jak na to.“

Odfrkl si a pohlédl na hodinky.

„Zítra musím do Connecticutu. Musím vzít Petra z té hrozné školy….“

Povzdechla si, už ji to téma unavovalo.

„Podle mě se o něj moc bojíš. Každé dítě si může zlomit kotník. Dětem se toho stane, než vyrostou. Když mi bylo sedm, zlomila jsem si zápěstí. Byla to náhoda. Škola za to nemůže, takové věci se stávají.“

„Blbost,“ zamručel Render. Černý muž mu přinesl černý nápoj na černém podnose. „Když nedokážou dělat pořádně svoji práci, najdu někoho, kdo to dokáže.“

Pokrčila rameny.

„Ty rozhoduješ. Já vím jen to, co si přečtu.“

„Chceš ho dát do Davosu, i když děti z lepších rodin chodí do Saint Moritz?“ zeptala se.

„Byli jsme tam lyžovat, pamatuješ? V Davosu jsou lepší sjezdovky.“

„Dneska mi nedovolíš ani bod, že ne?“

Stiskl jí ruku.

„Ty nade mnou vyhráváš pořád, zlato.“

A tak pili další sklenky a kouřili cigarety a drželi se za ruce, až lidé opustili taneční parket a usedli k mikroskopickým stolkům. Světla kroužila prostorem a oblaka kouře střídala barvy pekla i východu slunce. Promluvila basa: hump!

Čiga – čiga!

„Och, Charlie! Už přicházejí!“

Nebe bylo čisté jako křišťál. Na silnicích už neležel žádný sníh. Z nebe už nespadla ani vločka.

Jill hluboce oddychovala ze spánku. Renderovo S-7 přejíždělo obloukovité mosty ve městě. Když Render seděl bez hnutí, mohl mít dojem, že opilé je jen jeho tělo. Kdykoliv však pohnul hlavou, začalo se kolem něj všechno točit. A on si připadal jako ve snu, ve kterém byl tvůrcem všeho.

Chvíli se mu to dařilo. Podařilo se mu posunout nazpět velké nebeské hodiny, a on se usmíval z polospánku. Za okamžik se probudil a přestal se usmívat.

Nebe se mu pomstilo za jeho troufalost. Jen na chvíli se oddal pocitu odevzdání, slastnějšímu než cokoli na světě, a zaplatil za to dalším zjevením jezerního dna; a když se znovu blížil k vraku na dně světa – neschopný promluvit stejně, jako kdyby plaval pod vodou – dolehl k němu zvuk tlumený vodami pokrývajícími Zemi. Někde vysoko nad Zemí zavyl vlk Fenris, který se chystal sežrat měsíc. Ten zvuk byl tak podobný troubám Posledního soudu, jako byla dáma po jeho boku nepodobná měsíci. Bylo to přesně totéž. Muselo to tak být. Dostal strach.