16 – SOUKROMÝ HOVOR
„ … Zdravím tě, Dimitriji. Tady je Woody, za patnáct sekund přepnu na kód číslo dva … Nazdar, Dimitriji – vynásob mezi sebou kódy číslo tři a čtyři, výsledek umocni, přičti pí na druhou a nejbližší celé číslo použij jako kód číslo pět. Pokud nejsou vaše počítače miliónkrát rychlejší než naše – a tím jsem si zatraceně jistý – nikdo u vás ani u nás ho nedokáže rozluštit. Ale možná, že to budeš muset vysvětlovat; v každém případě už v tom umíš chodit.
Mimochodem, mé obvykle dobře informované zdroje mi sdělily, že poslední pokus přesvědčit starého Andreje, aby složil funkci, se setkal s nezdarem. Domyslel jsem si, že tvoje deputace neměla o nic víc štěstí než ty předchozí a že se po vás coby prezident pořád pěkně vozí. Můžu se potrhat smíchy. To Akademii skutečně poslouží. Vím, že mu je už přes devadesát a stává se trošku – řekněme paličatým. Jenže nepočítej s mojí pomocí, i když jsem světoznámý – počkat, po celé Sluneční soustavě známý – přední expert na bezbolestné odstraňování přestárlých vědců.
Věřil bys, že jsem ještě pořád trochu opilý? Měli jsme za to, že si zasloužíme maličkou oslavu, když jsme se tak impo – impo – ksakru, impozantně setkali s Discovery. Mimochodem, na palubě jsme přivítali dva nové členy posádky. Čandra nemá k alkoholu důvěru – že příliš zlidšťuje – ale Walter Curnow ho zvládl víc než za dva. Jenom Táňa zůstala střízlivá jak jeptiška, co jiného bys čekal.
Moji američtí druzi – proboha, už mluvím jako politik – opustili hibernaci bez jakýchkoli potíží a oba se těší, až se pustí do práce. My všichni sebou budeme muset hodit. Nejen proto, že čas letí, ale Discovery se zdá být ve velice špatném stavu. Sotva jsme věřili vlastním očím, když jsme uviděli, že se její sněhobílý trup proměnil v chorobně žlutý.
Může za to Io, samozřejmě. Postupně si kroužící loď přitáhl na tři tisíce kilometrů a každých několik dní jedna z jeho sopek vychrlí na oblohu několik megatun síry. I když jsi to viděl nafilmované, neumíš si doopravdy představit, jaké to je viset nad tím peklem. Budu rád, až odsud zmizíme, i kdybychom mířili k něčemu ještě mnohem záhadnějšímu – a snad i mnohem nebezpečnějšímu.
Při erupci v roce 2006 jsem přelétal nad Kilaueaou. Šel z ní děs, ale srovnáno s tímhle to nebylo nic. Právě v tuto chvíli jsme nad noční stranou a to je ještě horší. Vidíš toho právě dost, aby sis dokázal představit to nejhorší. Připadám si tak blízko k peklu, jak se mi kdy zachtělo dostat …
Některá ze sírových jezer jsou natolik vřelá, že svítí, ale většina světla pochází z elektrických výbojů. Každých několik minut se zdá, že celá pevnina vybuchla, jako by se nad ní rozzářil gigantický fotografický blesk. Není to pravděpodobně špatná analogie: výbojkou spojující Io s Jupiterem protékají proudy o miliónech ampérů a každou chvíli dojde ke zkratu. Ten dává největší blesk v celé Sluneční soustavě a polovina našich jističů vyskočí z radosti nad tou krásou.
Právě se objevila erupce přímo na terminátoru a vidím obrovské mračno, jak se rozpíná rovnou proti nám a stoupá do slunečního světla. Pochybuju, že doletí tak vysoko, jak jsme my, ale i kdyby, než se sem dostane, bude už neškodné. Ovšem vypadá zlověstně – jako kosmická příšera, která se nás pokouší pohltit a zničit.
Brzy nato, co jsme sem doletěli, uvědomil jsem si, že mi Io cosi připomíná. Pár dní trvalo, než mi to došlo, a pak jsem se musel obrátit na hlavní archiv, protože lodní knihovna zklamala – bohužel. Vzpomeneš si ještě, jak jsem ti vyprávěl Pána prstenů, kdysi dávno na konferenci v Oxfordu, když jsme byli ještě mladíci? No tak Io je Mordor. Najdi si část třetí. Najdeš tam pasáž, popisující „řeky roztaveného kamene, jež se vinou svými koryty … dokud nevychladnou a neztuhnou jako zkroucené podoby draků, vyvržené zmučenou zemí.“ To je dokonalý popis. Jak se to mohl Tolkien dozvědět čtvrt století předtím, než vůbec někdo obraz Io uviděl? A zkus někde říct, že příroda napodobuje umění.
Aspoň že tady nebudeme muset přistávat. Jsem přesvědčený, ž…
