2 – DŮM DELFÍNŮ
Delfíni vplouvali do jídelny večer co večer, na minutu před západem slunce. Od té doby, co se Floyd nastěhoval do rezidence rektora, jen jednou jedenkrát porušili svůj zvyk. Bylo to v den, kdy se přihnala '05 tsunami – jež naštěstí než dospěla k Hilu, ztratila mnoho ze své sily. Kdyby příště porušili jeho přátelé svůj denní řád, naházel by Floyd rodinu do auta a vyrazil směrem vzhůru, zhruba směrem na už nečinnou sopku Mauna Kea.
Ačkoli ho okouzlovali, musel připustit, že jejich hravost byla občas na obtíž. Zámožnému podmořskému geologovi, jenž dům navrhoval, nikdy trocha vody nevadila, neboť na sobě míval jen plavky – nebo ani ty. Ale nezapomenutelnými se staly chvíle, kdy kompletní univerzitní rada ve večerních oblecích usrkávala okolo bazénu z koktejlů a vyčkávala, až dorazí význačný host z pevniny. Delfíni zcela správně usoudili, že dostanou podruhé něco na zub. A tak návštěvníka dost překvapilo, když ho uvítal urousaný výbor ve špatně padnoucích županech – a občerstvení bylo strašlivě slané.
Floyd často uvažoval o tom, co by asi řekla o jeho podivném a překrásném domu na srázném břehu Pacifiku Marion. Nikdy nepřišla moři na chuť, a přece nad ní nakonec zvítězilo. Ačkoli se mu její podoba zvolna z mysli vytrácela, stále se mu vybavovala zářící obrazovka, na níž si poprvé přečetl slova: Dr. Floydovi – NALÉHAVÉ a SOUKROMÉ. A pak odvíjející se řádky světélkujících písmen, jež mu prudce a palčivě prosakovaly do vědomí: S POLITOVÁNÍM OZNAMUJEME, ŽE JE OHLÁŠENA HAVÁRIE LETADLA NA LINCE 452 LONDÝN-WASHINGTON POBLÍŽ NEW FOUNDLANDU. ZÁCHRANNÉ PROSTŘEDKY SMĚŘUJÍ NA MÍSTO, AVŠAK OBÁVÁME SE, ŽE NIKDO NEPŘEŽIL.
Nebýt osudné náhody, býval by seděl v tomtéž letadle. Po několik dní litoval, že ho práce pro Evropskou kosmickou agenturu zdržela v Paříži, handrkování o finančních nákladech na Solaris mu zachránilo život.
A tak teď měl nové zaměstnání, nový domov – a novou ženu. Osud si s ním znovu ironicky pohrál. Vzájemné obviňování a vyšetřování nezdaru výpravy k Jupiteru mu zcela zničilo jeho washingtonskou kariéru, avšak člověk s jeho schopnostmi nikdy neztratil zaměstnání na dlouhou dobu. Odjakživa se mu zamlouvalo volnější tempo univerzitního života, a když se to zkombinovalo s jedním z nejkrásnějších míst na světě, neodolal. Ženu, která se stala jeho druhou manželkou, potkal měsíc nato, co ho jmenovali do funkce, když v davu turistů společně pozorovali ohnivé fontány nad Kilaueou.
Díky Karolíně objevil, že spokojenost je právě tak důležitá jako štěstí a má delší život. Stala se dobrou nevlastní matkou dvěma Marioniným dcerám a dala mu Chrise. Navzdory jejich dvacetiletému věkovému rozdílu měla porozumění pro jeho nálady a uměla si poradit s jeho občasnými depresemi. Díky ní vzpomínal nyní na Marion bez zármutku, ačkoli ne bez hořké nostalgie, jež bude provázet celý zbytek jeho života.
Karolína právě házela rybu největšímu delfínovi – velikému samci, kterému říkali Scarback – když tiché pípání na Floydově zápěstí ohlásilo, že někdo volá. Stiskl tenký kovový pásek, aby umlčel tiché zvonění a předešel hlasitému, pak přešel k nejbližšímu z několika komunikátorů rozmístěných v pokoji.
„Tady rektor. Kdo volá?“
„Heywood? Tady je Viktor. Jak se máš?“
Ve zlomku vteřiny se přehnal Floydovou myslí celý kaleidoskop pocitů. Nejprve ho přepadl odpor: jeho nástupce v úřadu – a, tím si byl jist, hlavní viník jeho pádu – se od jeho odchodu v Washingtonu ani jedenkrát nepokusil navázat s ním kontakt. Pak se dostavila zvědavost: o čem chce mluvit?
Pevně si umínil být užitečný co nejméně, pak se však za svou dětinskost zastyděl a nakonec ho zalila vlna vzrušení. Viktor Millson mohl volat jen z jediného důvodu.
Tak neutrálním hlasem, jak jen dokázal, Floyd odvětil: „Nemůžu si stěžovat. Máš nějaký problém?“
„Tahle linka je jištěná?“
„Díkybohu ne. Takové už teď nepotřebuju.“
„Hmm. No dobře, zkusím i tak. Vzpomínáš na poslední projekt, za který jsi odpovídal?“
„Sotva bych mohl zapomenout, zvlášť když mě před měsícem Po…
