39 – V PŘÍSTAVIŠTI KAPSLÍ
„Waltře – mám starost o Heywooda.“
„Chápu, Táňo – ale co můžeme dělat?“
Curnow nikdy nespatřil velitelku Orlovovou v tak váhavém rozpoložení: dělalo ji to mnohem přitažlivější, třebaže měl proti drobným předsudky.
„Mám ho ráda, ale to není ten hlavni důvod. Jeho – nejpřesnější výraz je snad zádumčivost, myslím – kdekoho deprimuje. Leonov býval šťastná loď. Chci, aby nám to vydrželo.“
„Proč si s ním nepromluvíš? Moc si tě váží a jsem si jistý, že udělá všechno, co bude v jeho silách, aby to v sobě zlomil.“
„Pomýšlím na to. Ale když to nezabere …“
„Tak co?“
„Nabízí se jedno jednoduché řešení. Co ještě může v průběhu výpravy udělat? Až odstartujeme na cestu domů, stejně bude v hibernaci. Můžeme ho s předstihem – jak to říkáte, uložit k ledu.“
„Fuj, stejný špinavý trik Kateřina vyzkoušela na mně. Až přijde k sobě, bude z toho celý vedle.“
„Ale taky bezpečně zpátky na Zemi – a velice zaměstnaný. Jsem si jistá, že by nám to odpustil.“
„To nemyslíš vážně. I kdybych s tebou souhlasil, ve Washingtonu by ječeli jako pominutí. Kromě toho, co když se něco stane a budeme ho nutně potřebovat? Abys mohla kohokoli bezpečně oživit, na to je přece nutné dvoutýdenní tlumící období.“
„V Heywoodově věku víc než měsíc. Ano, byl by to risk … Jenže co myslíš, že by se teď ještě mohlo stát? Svou práci, kvůli které ho sem vyslali, už udělal – kromě toho, že na nás má dohlížet. Určitě jste prodělali instruktáž někde na předměstí ve Virginii nebo v Marylandu.“
„K tomu se nemůžu vyjádřit. Ale přiznám se, že jsem mizerný tajný agent. Když začnu mluvit, nevím, kdy přestat, a jakékoli utajování nenávidím. Celý život jsem se snažil, abych se nikdy nevyšplhal do funkce, kde se pracuje s materiály označenými Pouze pro služební potřebu. Protože ti pořád hrozí nebezpečí, že je přeřadí jako Důvěrné anebo, ještě hůř, jako Tajné. A já pak zaviním nějaký malér. To dnes není jen tak, nemysli si.“
„Waltře, ty jsi nepravi …“
„Nenapravitelný?“
„Ano, to jsem chtěla říct. Ale prosím tě, vraťme se k Heywoodovi. Nepromluvil bys s ním první?“
„Myslíš – abych mu dodal kapku života? To bych radši přidržoval Kateřině jehlu. My dva se od sebe příliš lišíme. Heywood si o mě myslí, že jsem otlemený klaun.“
„To taky často býváš. Jenže jenom proto, abys tak schoval svoje skutečné city. Kdosi z nás už přišel s teorií, že hluboko uvnitř tebe se skrývá docela příjemná bytost, která se pořád snaží proklubat ven.“
Curnow najednou nebyl schopen slova. Konečně zamumlal: „Tak dobře, udělám, co umím. Ale nečekej žádný zázrak. Kvůli svojí nátuře jsem se vždycky dostával z taktního chování pětky. Kam teď zmizel?“
„Do přístaviště kapslí. Tvrdí, že dělá na závěrečné zprávě, ale já mu moc nevěřím. Chce mít od nás pokoj a tohle je nejklidnější místo.“
Táňa měla pravdu, i když to nebyl hlavní důvod. Na rozdíl od rotující části Discovery, kde se soustřeďovala většina činnosti, v přístavišti kapslí panoval stav beztíže.
Už na počátku kosmického věku lidé zjistili, že beztížný stav způsobuje euforické pocity. Člověk jako by se v něm rozpomínal na volnost, kterou ztratil, když před věky opustil lůno moře. Mimo gravitační pole se mu navracela, se ztrátou váhy jako by pomíjely
i pozemské starosti a trampoty.
Heywood Floyd se sice svého žalu nezbavil, tady ho však snášel lépe. Jakmile dokázal vnímat celou záležitost věcněji a střízlivěji, překvapilo ho, jak prudce zareagoval na něco, co ho nemělo zase tolik překvapit. Jednalo se o víc než o ztracenou lásku,
i když ta bolela nejvíc. Úder přišel, když byl zvlášť zranitelný, přesně v okamžiku, kdy propadal pocitům, že celá výprava byla marná a bezvýsledná.
A přesně věděl proč. Dosáhl všeho, čeho se jen mohl nadít – díky schopnostem a díky dobré spolupráci všech jeho kolegů (věděl, že jeho momentální soustředění na sebe jejich zásluhu na všem snižuje). Kdyby všechno šlo bez problémů – ta stokrát opakovaná modlitba kosmického věku! – vrátili by se na Zemi s nákladem poznatků, jaký se nepodařilo shromá…
