Celá e-kniha Kukly ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
3
Za Sophií jsem pak obvykle chodil jednou dvakrát týdně. Školní výuku jsme měli vždycky ráno, dá-li se tak nazvat to, když pár starších žen učí číst, psát a počítat půl tuctu dětí. Nebylo těžké při obědě vyklouznout od stolu a zmizet a vyvolat dojem, že už mi někdo našel práci.
Když se kotník zahojil, mohla mi Sophie předvést oblíbená zákoutí svého království.
Jednou jsem ji převedl na naši stranu velkého náspu a ukázal jí parní stroj. V okruhu sta mil žádný jiný nebyl a na náš jsme byli moc pyšní. Dohlížitel Corky nebyl nikde poblíž, ale dveře na konci kůlny byly otevřené a zevnitř bylo slyšet rytmické odfukování, skřípění a supění. Troufli jsme si až na práh kůlny a nakukovali do šera uvnitř. Uchváceně jsme sledovali, jak se velké klády hvízdavě pohybují nahoru a dolů a úplně nahoře pod střechou se houpalo obrovské vahadlo pomalu tam a zpět, tam a zpět a na konci každého kyvu se na chvíli zastavilo, jako by sbíralo sílu k dalšímu pohybu. Bylo to okouzlující, ale po nějakém čase už jednotvárné.
Po deseti minutách jsme toho měli dost a vylezli jsme si na hromadu dříví vedle kůlny. Cítili jsme, jak se celá hromada pod námi chvěje, kdykoli stroj těžkopádně nabíral dech.
"Strýček Axel říká, že dávní lidé měli určitě ještě mnohem lepší stroje, než je tenhle," řekl jsem.
"Můj otec zas říká, že kdyby byla pravda jen čtvrtina toho, co se o nich tvrdí, byli by to kouzelníci a ne skuteční lidé," přela se Sophie.
"Ale byli báječní," trval jsem na svém.
"Tak báječní, že to ani nemůže být pravda, říká můj otec," prohlásila.
"On si nemyslí, že uměli létat, jak se říká?" zeptal jsem se.
"Ne, to je přece hloupost. Kdyby uměli létat, dokázali bychom to taky."
"Ale oni dovedli spoustu věcí, kterým se my teprve učíme," namítl jsem.
"Ale ne létání." Zavrtěla hlavou. "Někdo to prostě umí a někdo ne, my létat nemůžeme," řekla.
Užuž jsem jí chtěl vyprávět svůj sen o městě a předmětech, které nad ním létaly, ale pak jsem si to rozmyslel, sen přece není žádný důkaz. Za chvíli jsme sešplhali dolů, nechali stroj supět a skřípat a vydali se domů.
Sophiin otec John Wender se vrátil z jedné ze svých cest. Z kůlny u domu se ozývalo bušení kladiva, napínal tam na rámy kůže a všude po okolí se nesly pachy provázející jeho práci. Sophie se mu vrhla kolem krku. Napřímil se a jednou rukou ji přidržel.
"Ahoj, drobku," řekl.
Mne přivítal vážněji. Mlčky jsme se dohodli, že spolu budeme jednat jako chlap s chlapem. Bylo tomu tak už od začátku. Když mě uviděl poprvé, změřil si mě způsobem, který mne polekal, bál jsem se v jeho přítomnosti promluvit. Ale postupně se to změnilo a my se stali přáteli. Ukázal a řekl mi hodně zajímavého, ale někdy jsem ho přistihl, že mě znepokojeně pozoruje.
A nebylo divu. Teprve po letech jsem si uvědomil, jaké vážné starosti mu nastaly, když se po návratu domů dověděl o Sophiině vymknutém kotníku a že ze všech lidí právě David Strorm, syn Josepha Strorma, uviděl její nohu.
Myslím, že ho moc pokoušela představa, že mrtvý chlapec slib porušit nemůže. Snad mě zachránila paní Wenderová ...
Ale možná by ho bylo uklidnilo, kdyby byl věděl o příhodě, ke které došlo u nás doma asi měsíc po mém seznámení se Sophií.
Zarazil jsem si do ruky třísku, a když jsem ji vyndával, dost to krvácelo. Hledal jsem pomoc v kuchyni, ale všichni měli zrovna práci s chystáním večeře, a tak jsem si sám vyhrabal ze zásuvky kus hadru na obvázání. Chvíli jsem se dost nešikovně pokoušel ránu ovázat, až si mě všimla matka. Nespokojeně mlaskla a hned trvala na tom, že se rána musí vymýt. Pak hadřík úhledně zavázala a bručela, že se mi něco takového musí stát, zrovna když má tolik práce. Řekl jsem, že mě to mrzí a dodal: "Mohl jsem si to udělat sám, kdybych měl ještě jednu ruku."
Nejspíš jsem promluvil moc nahlas, poněvadž v pokoji se rozhostilo napjaté ticho.
Matka ztuhla. Rozhlédl jsem se po náhle ztichlé místnosti. Stála tam Mary s paštikou v ruce, dva z našich dělníků, kteří čekali na večeři, otec se zrovna chystal usednout ke stolu, …
