4
Z poklidného údobí jsem se dostal přímo do víru událostí. Došlo k tomu bez zvláštních příčin, některé spolu ani nesouvisely, bylo to spíš, jako když se chystá změna počasí.
Začalo to nejspíš mým setkáním se Sophií a pak se strýček Axel dověděl o mně a mé nevlastní sestřenici Rosalindě. Naštěstí mě ze všech obyvatel farmy právě on přistihl, jak s ní mluvím.
Určitě zafungoval pud sebezáchovy, že jsme si svou odlišnost nechávali pro sebe, neměli jsme totiž žádný bezprostřední pocit nebezpečí - měl jsem ho tak málo že jsem se ani moc nepřetvařoval, když mě strýc Axel přistihl, jak sedím za stohem a povídám si sám se sebou. Asi tam byl už pár minut, než jsem ucítil jeho pohled a obrátil se.
Strýček byl vysoký muž, ani hubený ani tlustý, ale měl statnou postavu a byl zvyklý pobývat hodně na vzduchu. Když jsem ho vídal při práci, vždycky mě napadlo, že se jeho ošlehané paže podobají leštěnému dřevu seker, se kterými pracoval. Stál tam podle svého zvyku opřený celou vahou o hůl, kterou používal od té doby, co si při jedné plavbě zlomil nohu a ta špatně srostla. Husté obočí, trochu už prokvétající šedí, měl svraštělé, ale jak mě pozoroval, měl na opálené tváři pobavený úsměv.
"Tak co, Davide, s kým si to tu povídáš? Mluvíš s vílami nebo lesními skřítky nebo jen s králíky?" ptal se.
Zavrtěl jsem hlavou. Přikulhal blíž, posadil se vedle mě a přežvykoval stéblo slámy.
"Je ti smutno?" zeptal se.
"Ne," odpověděl jsem.
Zase se trochu zamračil. "Nebylo by zábavnější, kdyby sis povídal s některým děckem?" navrhl. "Je to lepší, než tu sedět a mluvit sám se sebou."
Váhal jsem, ale protože strýček Axel byl můj nejlepší přítel mezi dospělými, řekl jsem: "Ale já jsem si povídal."
"S kým?" zeptal se překvapeně.
"Povídal jsem si s jednou," řekl jsem.
Mračil se, stále to nechápal.
"Jak to - s jednou?"
"S Rosalindou," odpověděl jsem.
Odmlčel se a zpozorněl.
"No jo, ale nikde ji tu nevidím," poznamenal.
"Vždyť tu není. Je doma - vlastně poblíž, v malé tajné budce ve větvích stromu, kterou postavili v hájku její bratři," vysvětloval jsem. "Je to její oblíbené místo."
Nejdřív nechápal, jak to myslím. Přihrával mi dál jako v dětské hře, ale když jsem se mu to pokoušel vysvětlit, tiše seděl a velmi vážně pozoroval mou tvář. Pak minutu či dvě nic neříkal a nakonec se zeptal: "Davie, není to jen hra? Říkáš mi pravdu?"
"Jistě, strýčku," ujistil jsem ho.
"A nikomu jinému jsi to neřekl? Vůbec nikomu?"
"Ne. Je to tajné," odpověděl jsem a jemu se zjevně ulevilo.
Odhodil zbytky stébla a vytáhl si ze stohu další. Zamyšleně z něho ukusoval, pár kousků vyplivl a pak na mne znovu zpříma pohlédl.
"Davie," řekl, "chci, abys mi něco slíbil."
"Ano, strýčku?"
"Dobře mě poslouchej," řekl velice vážně. "Tohleto si musíš nechat pro sebe. Slib mi, že nikdy, nikdy neřekneš nikomu jinému, co jsi teď řekl mně, nikdy. Je to moc důležité, později líp pochopíš, jak moc. Nesmíš udělat nic, čím by ses prozradil. Slíbíš mi to?"
Vážnost jeho proslovu na mne zapůsobila. Nikdy předtím jsem ho neslyšel mluvit tak naléhavě. Když jsem mu dával svůj slib, uvědomoval jsem si, že se zavazuji k něčemu důležitějšímu, než jsem vůbec chápal. Hleděl mi upřeně do očí, aby se ujistil, že mluvím naprosto vážně, a potom přikývl. Dohodu jsme zpečetili stiskem rukou. Pak řekl: "Nejlepší by bylo, kdybys na to dokázal zapomenout."
Zvážil jsem to a pak jsem zavrtěl hlavou.
"Myslím, že to nejde, strýčku. Opravdu. Ono to prostě existuje. To by bylo, jako bych zkoušel zapomenout -." odmlčel jsem se, protože jsem se nedokázal vyjádřit.
"Třeba jako pokoušet se zapomenout mluvit nebo slyšet?" navrhoval.
"Ano, něco takového - jenomže trochu jinak," připustil jsem.
Přikývl a zas uvažoval.
"Slyšíš slova v duchu?" ptal se.
"Nevím, jestli slyším nebo vidím," řekl jsem. "Je to - no třeba jako obrysy - a když se použijí slova, jsou jasnější a dá se jim snáz porozumět."
"Ale nemusíš používat slov - nemusíš je říkat nahlas jako teď?"
"Ne, ale někdy to zlepšuje srozumitelnost."
…
