Celá e-kniha Kukly ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
9
S naší malou Petrou to bylo zvláštní. Zdála se naprosto normální. Nikdo z nás neměl podezření. Měla šťastnou povahu a s tou svou hlavičkou plnou zlatých kučeravých vlásků byla hezká už v peřince. Pořád ji před sebou vidím jako docela malou holčičku v blýskavých šatičkách, jak běhá sem a tam, zakopává a tiskne k sobě ohavně šilhající panenku, kterou nekriticky a vášnivě milovala. Sama byla jako hračka, dětsky náchylná k boulím, pádům, slzám i chichotání současně a bezelstně důvěřivá. Měl jsem ji moc rád, jako ostatně všichni, dokonce i otec se přidal ke všeobecnému úspěšnému spiknutí ji rozmazlit. Neměl jsem nikdy ani stín podezření, přišlo to jako blesk z čistého nebe...
Sklízeli jsme úrodu. Šestice mužů postupovala po dvanáctiakrovém lánu. Zrovna jsem předal kosu dalšímu a pomáhal stavět snopy, abych si oddechl, když tu jsem bez jakéhokoliv varování ucítil úder... Nic podobného jsem ještě nezažil. Jednu chvíli jsem klidně vázal a stavěl snopy, v příštím okamžiku jako by mě něco uhodilo uvnitř hlavy. Byl to fyzický náraz, dokonce jsem se asi zapotácel. V mozku mi pulsovala bolest, jakási výzva, jako by mi tam někdo jezdil udicí. I přes počáteční překvapení mi bylo jasné, že musím uposlechnout, a vyrazil jsem jako ve snu. Upustil jsem snop, který jsem měl právě v ruce a klopýtal přes pole a míjel nezřetelné obličeje. Běžel jsem stále dál a nevěděl proč, leda že to hrozně spěchá; přeběhl jsem přes polovinu dvanáctiakrového lánu na cestu, pak přes plot a po svahu kolem východních pastvin k řece...
Jak jsem tak dusal po svahu, měl jsem výhled na pole, které se svažovalo ke druhému břehu řeky, patřilo Angusi Mortonovi, vedla přes něj stezka k lávce přes řeku a po této stezce pádila Rosalinda.
Běžel jsem ke břehu, minul lávku a hnal se k hlubším tůním. Bez sebemenšího zaváhání jsem zamířil k okraji druhé tůně a bez rozmýšlení skočil. Dostal jsem se k Petře. Byla v hloubce přímo u příkrého břehu a držela se jednoho keříku. Ten se stále víc nakláněl, jeho kořeny už povolovaly. Pár temp mě doneslo tak blízko, že jsem ji mohl uchopit pod rameny.
Napětí v hlavě pomalu sláblo a mizelo. Dotáhl jsem Petru k mělčímu místu. Když jsem nahmatal dno a dokázal se postavit, uviděl jsem Rosalindinu vyděšenou tvář, nedočkavě hledící přes křoví.
"Kdo to byl?" ptala se slovy a hlas se jí třásl. Tiskla si ruku na čelo. "Kdo dokázal něco takového?"
Řekl jsem jí to.
"Petra?" opakovala nevěřícně.
Odnesl jsem sestřičku na břeh a položil ji na trávu. Byla vyčerpaná a jen napůl při vědomí, ale zřejmě jí nic vážnějšího nebylo.
Rosalinda si k ní klekla do trávy z druhé strany. Dívali jsme se na její promočené šaty a tmavé, zplihlé kudrlinky. Potom jsme pohlédli na sebe.
"Nevěděl jsem o tom," řekl jsem, "neměl jsem ani tušení, že je jako my."
Rosalinda se znovu chytila za hlavu a přitiskla si ukazováčky na spánky. Zavrtěla hlavou a v očích měla údiv.
"Není jako my," řekla, "je podobná, ale přece jiná. Takhle rozkazovat nedovede nikdo z nás. Ona je mnohem silnější."
Ted' už sem přibíhali další lidé, někteří běželi za mnou z našeho pole, jiní z druhého břehu v údivu, proč se Rosalinda vyřítila z domu, jako by hořelo. Vzal jsem Petru do náruče a chtěl ji odnést domů. Jeden z mužů se na mne tázavě zadíval.
"Jak jsi to vlastně věděl?" zeptal se, "nic jsem neslyšel."
Rosalinda se k němu obrátila s nevírou a překvapením.
"Cože! Vždyť hrozně křičela. Tu by uslyšel i hluchý na půl cesty do Kentaku."
Muž pochybovačně vrtěl hlavou, ale on i ostatní znejistěli před naším tvrzením, že jsme to slyšeli oba. Raději jsem mlčel. Měl jsem už tak dost práce s odrážením vzrušených dotazů ostatních z naší skupiny, přesvědčoval jsem je, aby počkali, až bude některý z nás o samotě, pak je budeme moci informovat, aniž bychom vzbudili podezření.
Té noci se zase po letech dostavil starý známý sen, jenže tentokrát trochu jiný: když se v otcově zdvižené pravici zatřpytil nůž, nezmítala se v jeho levici deviace v podobě telete, ani Sophie, ale Petra. Probudil js…
