Celá e-kniha Kukly ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
10
Anna nám tu novinu sdělila poněkud vzdorovitě. Nejdřív jsme to nebrali moc vážně. Nemohli a ani jsme nechtěli věřit, že tomu tak je. Také proto, že šlo o Alana Ervina, téhož Alana, se kterým jsem tehdy zápasil na břehu a který ohlásil Sophii. Annini rodiče měli výnosnou farmu, dost velkou - skoro jako byla ta naše - a Alan byl syn kováře a měl řemeslo převzít. Postavu na to měl, byl vysoký a těšil se pevnému zdraví, ale víc kladů neměl. Pro Annu chystají její rodiče jistě lepší budoucnost a dalo se předpokládat, že z toho nic nebude.
Ale mýlili jsme se. Nějak své rodiče zpracovala a brzy bylo oficiálně ohlášeno zasnoubení. V tu chvíli nás zachvátil strach. Nenadále nám byla vnucena vyhlídka na důsledky, které z toho vyplynou, a i přes své mládí jsme si jich dokázali představit dost. Nejdřív to Anně řekl Michael.
"To nemůžeš udělat, Anno. Už kvůli sobě nesmíš," řekl jí. "Jako by ses připoutala k mrzákovi. Rozmysli si to, Anno, uvažuj, jaký význam to bude mít."
Reagovala rozzlobeně.
"Nejsem blázen. A uvažovala jsem dost, víc než vy. Jsem žena - mám právo se vdát a mít děti. A mezi námi jsou jen tři muži, ale pět žen. Tvrdíš snad, že dvě z nás se nikdy nesmějí vdát? Nežít nikdy vlastní život a nemít vlastní domov? Jinak totiž by se dvě musely provdat za muže podle normy. Já Alana miluju a chci si ho vzít. Měli byste mi být vděčni, všechno vám tím zjednoduším."
"Vždyť to není logické," přel se Michael. "Nejsme přece sami. Takových jako my musí být víc, někde dál, mimo náš dosah. Když chvíli počkáme -"
"Proč bych měla čekat? A jak dlouho? Roky nebo celou věčnost? Já mám Alana - a vy chcete, abych marnila celá léta a čekala na někoho, kdo se třeba ani neobjeví nebo mi bude protivný. Kdybych se podle vás Alana vzdala, riskuju, že přijdu o všecko. To mě ani nenapadne. O tuhletu podobu jsem se nikoho neprosila, ale mám stejná práva jako ostatní a chci užívat života. Snadné to nebude, ale tak jako teď přece nemůžu žít celá léta. Nikdo z nás to nemá lehčí, ale jestli se dvě dívky musejí vzdát nadějí na lásku a cit, co pak? Tři ženy z naší skupiny se mohou provdat za tři muže. A co se stane s těmi dvěma, co zbudou? Ty nebudou patřit nikam. A podle tebe by jim už nic nezbylo.
Tohle jsi nedomyslel, Michaele - ani jeden z vás. Dobře vím, co dělám, ale vy ne: nevíte, co chcete, protože nejste zamilovaní - kromě Davida a Rosalindy - a nic takového jste nezažili."
Na tom něco bylo, ale i když nám zatím některé zkušenosti chyběly, uvědomovali jsme si jasně problémy, které tu byly neustále, na prvním místě nezbytnost přetvářky, museli jsme se také celou dobu dusit v přetvářce ve svých rodinách. Utěšovala nás pouze víra, že se jednoho dne tohoto břemene zbavíme, a i když jsme dost dobře nevěděli jak, bylo všem jasné, že manželství s normou bude za krátkou dobu nesnesitelné. Život v našich rodinách byl už tak dost zlý a muset žít v intimitě s člověkem, který není schopen přenosu myšlenkových tvarů, je zcela nemožné. Každý z nás má pořád mnohem víc společného s ostatními a má k nim blíž než k normě, se kterou má žít v manželství. Může vzniknout jen paskvil, jinak to ani nejde, když dva lidé nejsou rozděleni jen jazykem, ale něčím mnohem významnějším, co před sebou navzájem tají. Bude je provázet utrpení, neustálá nedůvěra a nejistota; čeká je celoživotní strach z uklouznutí - a dobře jsme věděli, že občasné chyby jsou nevyhnutelné.
Ostatní lidé pro nás představují jen matné, nezřetelné figury, ve srovnání s těmi, které známe z myšlenkových tvarů, myslím, že ti "normální", kteří nemohou navzájem sdílet své myšlenky, ani nedokážou pochopit, nakolik se naše já prolínají. Copak můžou mít představu o "vzájemném myšlení", kdy dva mozky dokážou to, na co jeden nestačí? A nás nebrzdí ani nedokonalost verbálního vyjádření; můžeme jen těžko něco překroutit nebo předstírat a naopak - neporozumění je téměř nemožné. Jak tedy by mohl kterýkoliv z nás žít v těsném svazku s napůl hluchým - "normálním" - člověkem, který dokáže v nejlepším případ…
