Celá e-kniha Kukly ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
13
Ten muž neměl zcela jistě žádné pochyby o naší totožnosti, protože jakmile nás spatřil, pustil otěže a sundal z ramene luk. Vystřelili jsme dřív, než ho stačil napnout.
Nezvyklí pohybům obřích koní jsme ho oba minuli. Mířil líp. Jeho šíp proletěl mezi námi a škrábl koně na hlavě. I po druhé jsem minul, ale Rosalindin druhý výstřel skončil v hrudi jeho koně. Ten se postavil na zadní, téměř vyhodil jezdce ze sedla, otočil se a vyrazil pryč od nás. Poslal jsem za ním ještě jeden šíp a trefil ho do zadku. Uskočil, svrhl muže do křoví a pádil úvozem jak nejrychleji mohl.
U shozeného muže jsme nezastavili. Jen se schoulil, když mu kolem hlavy dusala obrovská kopyta. V zatáčce jsme se ohlédli a viděli ho zvedat se ze země a ohmatávat si modřiny. Nejhorší ovšem bylo, že teď před námi zděšeně pádí zraněný kůň bez jezdce.
O pár mil dál lesní výběžek náhle končil a ocitli jsme se nad úzkým obdělaným údolím. Mezi dvěma výběžky lesa byly necelé dvě míle otevřené krajiny. Většinou ohrazené a oplocené pastviny s ovcemi a skotem. Nalevo jsme měli jeden z mála obdělaných pozemků. Mladé osení připomínalo oves, ale bylo silně postiženo nějakou deviací, u nás doma by ho už dávno spálili.
Tento pohled nám dodal odvahy, mohlo to znamenat jenom jedno, že jsme totiž dosáhli divočiny, kde se nic živého nedá uchovat bez poskvrny.
Cesta vedla po mírném svahu dolů k farmě, což byl tak nanejvýš jakýsi shluk chatrčí a kůlen. Prostor uprostřed byl asi dvorek, právě se tu shlukli čtyři, pět mužů a žen kolem koně. Prohlíželi si ho a my hned věděli, co je to za koně. Asi zrovna přiběhl a teď se o něm dohadovali. Rozhodli jsme, že pojedeme dál a nedáme jim možnost, aby se ozbrojili a začali nás sledovat.
Byli tak zabraní do svých dohadů, že si nás všimli, až když jsme ujeli polovinu vzdálenosti mezi pásy stromů. Jeden vzhlédl, pak ostatní. Určitě ještě nikdy neviděli obří koně a pohled na dva takové, kteří k nim s hromovým rachotem klusali, je na chvíli úplně zmrazil. Jejich nehybnost přerušil kůň v jejich středu, vzepjal se, zaržál a dal se na útěk. Všichni se rozutekli.
Ani jsme nemuseli střílet. Poschovávali se do různých úkrytů a kolem dvora jsme předusali úplně nerušeně.
Cesta zahýbala doleva, ale Rosalinda vedla obřího koně přímo vpřed k dalšímu lesnímu výběžku. Příčky plotu kolem nás létaly jako třísky a my jsme se valili nemotorně dál přes pole a nechávali za sebou povalené ploty.
Na okraji lesa jsem se ohlédl. Lidé z farmy se už vynořili ze svých úkrytů, hleděli za námi a gestikulovali. O několik mil dál jsme zase vyjeli do otevřené krajiny, ale tato se nepodobala ničemu známému. Byla poseta keři, kapradím a houštinami. Rostla tu většinou jen divoká tráva s ohromnými listy, místy přímo nestvůrně veliká, a vyrůstala do gigantických chomáčů, ostrých jako nože a vysokých osm až deset stop.
Projížděli jsme tudy po několik hodin a drželi se stále jihozápadním směrem. Pak jsme se dostali do nižšího porostu podivných, ale skoro normálně vysokých stromů. Nabízely nám dobrý úkryt a bylo tu několik mýtin, kde rostla téměř normální tráva a mohla snad poskytnout pastvu koním. Tady jsme si chtěli odpočinout a prospat se.
Svázal jsem koním nohy a Rosalinda mezitím rozbalila přikrývky a hned jsme se hladově vrhli na jídlo. Užívali jsme klidu, když tu se náhle Petra pustila do jednoho ze svých oslepujících rozhovorů tak nečekaně, že jsem se kousl do jazyka.
Rosalinda zakoulela očima a sáhla si na hlavu.
"Proboha, dítě," protestovala.
"Promiň, já zapomněla," poznamenala Petra ledabyle. Seděla chvíli s hlavou na stranu a pak řekla: "Chce mluvit s některým z vás. Říká, že se máte snažit ji uslyšet, bude to dělat co nejhlasitěji."
"Dobrá," souhlasili jsme, "ale ty buď zticha, jinak nás oslepíš."
Snažil jsem se ze všech sil, napjal smysly na nejvyšší možnou míru, ale nezachytil jsem nic - jen cosi slabého, jako když se před očima zachvěje horký vzduch. Zase jsme se uvolnili.
"Není to k ničemu," řekl jsem, "budeš jí muset říct, že k ní nedosáhne…
