Únosné riziko (Robin Cook)

(10) Pátek, 26.srpna 1994

Nadešly poslední srpnové dny. Práce na renovaci pokračovaly zuřivým tempem, zvláště v laboratoři, kde už Edward trávil většinu času. Každý den přicházely různé vědecké přístroje a musely být vždycky pečlivě nainstalovány.

Edward byl stále v jednom kole a fungoval na stavbě v nejrůznějších profesích. V jednom okamžiku byl architekt, v dalším odborník přes elektroniku, a pak zase stavitel řídící práce na laboratoři. To vše mu zabralo obrovské množství času a tím pádem se svým závazkům na Harvardu věnoval ještě méně než předtím.

Konflikt mezi učebními povinnostmi a výzkumem se vyostřil, když si jeden ze studentů, kteří byli u Edwarda na stáži, stěžoval na vedení, že ho nemůže nikdy zastihnout. Jakmile se Edward o této opovážlivosti dověděl, rozzuřil se a ihned studenta propustil.

Tím však problém neskončil. Dotyčný student se samozřejmě nedal a žádal, aby vedení fakulty zasáhlo. Edwardovi zavolal jeho šéf, ale on se odmítl studentovi omluvit nebo ho přijmout zpátky do laboratoře.

Vztahy mezi Edwardem a vedením fakulty se tak počaly přiostřovat.

Aby to Edward neměl tak jednoduché, doslechl se Harvardský úřad pro licence o jeho účasti v Omni. Zároveň se roznesla zpráva ohledně žádosti o patentování nové skupiny molekul. Úřad pro licence tedy reagoval tím, že mu poslal sérii tázavých dopisů, které se však Edward rozhodl ignorovat.

Vedení Harvardské univerzity se ocitlo v obtížné situaci. Škola nechtěla Edwarda ztratit, protože byl jednou z nejslibnějších vycházejících hvězd postmoderní biochemie. Na druhou stranu však univerzita nemohla dopustit, aby se už tak kritická situace ještě zhoršovala, protože šlo jak o zásady, tak i o precedens.

Tento tlak Edwarda dost deptal, zejména v kombinaci se stresem a vzrušením kolem Omni, příslibem nového léku a každodenními problémy s rekonstrukcí laboratoře.

Kim si tuto napjatou situaci velmi dobře uvědomovala a snažila se ji mírnit alespoň tím, že převzala starost o Edwardovu domácnost. Většinu večerů teď trávila v jeho bytě. Připravovala večeři, krmila Buffera, a dokonce i trochu uklízela a prala.

Edward byl naneštěstí k jejímu úsilí dost nevšímavý. I květiny přestaly docházet, jakmile u něho začala pravidelněji bydlet, což jí sice připadalo rozumné, ale stýskalo se jí po pozornosti, kterou jí tím vyjadřoval.

26. srpna odcházela Kim z práce a uvažovala o celé složité situaci.

Vyskytl se totiž další problém. Za pět dní se měli každý vystěhovat ze svého bytu, ale ještě o tom spolu ani pořádně nehovořili, takže neměli připravený žádný plán. Nechtěla s tím začínat, dokud nenastane nějaký klidnější den. Potíž však byla v tom, že Edward neměl jiné dny než ty plné stresu.

Kim se zastavila v obchodě pro jídlo k večeři. Schválně vybrala něco, o čem byla přesvědčená, že mu bude zvlášť chutnat. Koupila dokonce i láhev vína.

Když přišla do Edwardova bytu, vybrala ze schránky časopisy a noviny a trochu uklidila. Nakrmila psa. Pak připravila večeři, aby byla hotová na sednou hodinu, kdy měl Edward podle svých slov přijít domů.

Sedmá hodina přešla. Kim vypnula plyn pod rýží. V půl osmé přikryla salát fólií a uložila misku do ledničky. V osm hodin vešel Edward konečně do dveří.

"Zatracená práce s tím vším!" zavrčel a kopnutím za sebou zavřel dveře. "Beru zpátky všechny ty svoje hezké řeči o tom staviteli. Ten chlap je prostě osel. Dneska odpoledne jsem měl chuť ho praštit. Slíbil, že tam budeme mít elektrikáře, a oni nepřišli."

Řekla mu, co mají k večeři. Jen zavrčel a šel si do koupelny umýt ruce.

Dala ohřát rýži do mikrovlnné trouby.

"Ta zatracená laborka už mohla být hotová, kdyby ti blbci dělali, co mají," zařval na ni z koupelny.

Nalila dvě sklenice vína, odnesla je do ložnice a podala mu jednu, hned jak vyšel z koupelny. Vzal si ji do ruky a napil se.

"Mně jde jen o to, abychom už konečně mohli zahájit řízený výzkum Ultra," prohlásil. "Mám pocit, že mi všichni hážou klacky pod nohy, jen aby se mi to nepovedlo."

"Možná že na to není nejvhodnější doba," pronesla Kim váhavě, "ale teď jsou pořád nějaké zmatky. Jde o to, že jsme se ještě nedomluvili, jak to provedeme se stěhováním, a prvního už je pomalu za dveřmi. Už pár týdnů mám v úmyslu si o tom s tebou promluvit."

Edward vybuchl. Ve chvíli nekontrolované zuřivosti mrštil sklenicí do krbu, až se rozletěla na malé střípky, a zařval: "Poslední věc, kterou ještě potřebuju, je, abys mě buzerovala ještě ty!"

Hrozivě se nad ní tyčil a nervózně zatínal a zase rozevíral pěsti. Měl divoce rozšířené zornice, svaly na čelistech mu poškubávaly a na spáncích vystoupily žíly.

"Promiň," vyhrkla a na okamžik se ani nepohnula. Byla vyděšená. Tuhle stránku jeho povahy ještě nikdy nespatřila. Uvědomovala si však, jak je velký a že by mohla špatně dopadnout, kdyby jí chtěl něco udělat.

Hned jak to šlo, vyběhla z ložnice do kuchyně a začala tam něco horečně dělat. Jakmile pominul počáteční šok, rozhodla se, že odejde.

Otočila se od sporáku a chystala se přejít obývací pokoj a chodbu, aby se dostala z bytu. Zarazila se však. Ve dveřích stál Edward. K její obrovské úlevě se jeho obličej úplně zklidnil. Namísto vzteku se na jeho tváři odrážel zmatek, a dokonce i smutek.

"Promiň," vypravil ze sebe. Zase koktal, a tak se mu mluvilo jen velmi těžko. "Vůbec nechápu, co mě to popadlo. Nejspíš to bude tím stresem, ačkoliv to samozřejmě není dostatečná omluva. Je mi hrozně trapně.

Promiň mi to."

Kim jeho upřímnost okamžitě vzala za srdce. Přistoupila k němu objala ho. Pak šli do obývacího pokoje a posadili se na gauč.

"Víš, tohleto období mě příšerně ničí," postěžoval si. "Harvard a to všechno mě doslova dohání k šílenství, protože už zoufale potřebuju začít pracovat na projektu Ultra. Eleanor pokračuje v práci, jak jen může, a má pořád dobré výsledky. A já rozhodně netoužím po tom vybíjet si svoje špatné nálady na tobě."

"Já jsem poslední dobou taky dost vynervovaná," přiznala. "Vždycky bývám ze stěhování nervózní. Navíc začínám mít obavy, že už jsem tou záležitostí s Elizabeth přímo posedlá."

"No, já jsem ti teda moc podpory neposkytoval," řekl kajícně. "To mě taky mrzí. Víš co? Slibme si, že k sobě budeme navzájem citlivější."

"Bezvadný nápad," usmála se.

"Měl jsem s tím stěhováním začít sám," uznal. "Není to přece jenom tvoje věc. Jaký den tedy navrhuješ?"

"Musíme se oba vystěhovat do prvního září."

"Takže co třeba jednatřicátého?"