Prolog
Mysl Duncana Andrewse uháněla jako splašený vlak. Ještě před chviličkou se cítil otupělý a omámený. Během pár sekund se závrať a letargie vypařily jako pramínek vody dopadající na rozpálenou pánev. Zmocnil se ho příval rozjaření a energie i náhlého přílivu sil. Zdálo se mu, že by dokázal cokoli. Ale sotva začal vychutnávat ten vodopád nadšených myšlenek a okouzlení z vlastních možností, začaly se v něm dmout vlny pronikavé rozkoše, které by se daly popsat jen jako čirá extáze. Byl by křičel radostí, jen kdyby jeho ústa dovedla zformulovat přiměřená slova.
Ale nedokázal promluvit. Myšlenky a pocity se mu míhaly hlavou příliš rychle, než aby je dokázal vyjádřit. Všechny obavy a pochybnosti, které ještě před pár minutami cítil, se rozplynuly v tom nenadálém vytržení a nadšení.
Ale stejně jako předchozí otupělost ani nynější rozkoš neměla dlouhé trvání. Blažený úsměv, který se Duncanovi objevil na tváři, se vzápětí zkřivil v úšklebek hrůzy. Jakýsi hlas na něj křičel, že ti lidé, kterých se bál, se vracejí. V panice těkal očima po místnosti. Nikde nikdo, ale hlas dál vedl svou. Duncan se ohlédl přes rameno do kuchyně. Byla prázdná.
Otočil hlavu a zadíval se přes předsíň do ložnice. Nikdo tam nebyl, ale hlas neumlkal. Teď mu našeptával ještě děsivější proroctví: že co nevidět umře.
„Co jsi zač?“ rozkřikl se Duncan. Ucpal si oběma rukama uši, aby ten hlas neslyšel. „Kdo jsi? Jak ses sem dostal?“ Očima znovu pátravě přelétl místnost.
Hlas neodpovídal. Duncan nevěděl, že vychází z jeho vlastní hlavy.
Pokusil se vstát. K vlastnímu údivu zjistil, že leží na podlaze ve svém obývacím pokoji. Jak se zvedal, vrazil ramenem do konferenčního stolku.
Injekční stříkačka, před chvílí zabodnutá do jeho paže, zacinkala o podlahu. Duncan se na ni s nenávistí a lítostí zadíval a sáhl po ní, aby ji rozdrtil v prstech.
Ale než ji stačil uchopit, zarazil se. Vytřeštil oči ve zmatku smíšeném s novým úlekem. Zčistajasna ucítil šimrání stovek exemplářů drobného hmyzu, který se mu hemžil po pažích. Zapomněl na stříkačku a pozvedl ruce dlaněmi vzhůru. Cítil, jak se mu hmyz hemží po předloktí, ale ať se díval sebelíp, nic neviděl. Pokožka byla napohled zcela čistá. Ale zároveň ho začaly svědit i nohy.
„Áááá!“ zařval Duncan. Usilovně si třel ruce, protože se dohadoval, že jde o hmyz příliš droboučký, než aby ho mohl vidět, ale svěděni se jen ještě zhoršilo. Zatetelil se hrůzou, když mu došlo, že mu ten hmyz zřejmě leze pod kůží. Nějak se mu musel dostat do těla. Nejspíš z té stříkačky.
Začal si drásat paže nehty ve zběsilé snaze vyškrábat ten hmyz, který ho užíral zevnitř, ven, napovrch. Zoufale zaryl nehty ještě hlouběji, až si rozškrábal kůži do krve. Pronikavě to zabolelo, ale svěděni droboučkého hmyzu bylo ještě horší.
Přes hrůzu, kterou mu ten záhadný hmyz naháněl, se Duncan přestal škrábat, když pocítil další příznak. Pozvedl zkrvavenou ruku a zjistil, že se mu třese. Podíval se na své tělo a zjistil, že se chvěje celé, a to čím dál víc.
Na okamžik ho napadlo, že by měl zavolat na číslo 911, na pohotovost.
Ale vzápětí si uvědomil další věc. Bylo mu horko. Ne, bylo mu nesnesitelné vedro!
„Panebože,“ vypravil ze sebe, když si uvědomil, že se mu po tváři řine pot. Třesoucí se rukou si sáhl na čelo: přímo hořelo! Pokoušel se rozepnout si košili, ale rozklepané ruce ho neposlouchaly. Ztratil trpělivost, v zoufalství košili roztrhl a serval ji ze sebe. Knoflíky se rozlétly na všechny strany. Podobně naložil s kalhotami. Zůstal jen ve spodkách, ale přesto se dusil vedrem. Pak se zčistajasna zakuckal, začal se dávit a pozvracel mocným proudem stěnu pod podepsanou Daliho litografií.
Odpotácel se do koupelny. S vypětím vší vůle přesunul své roztřesené tělo pod sprchu a roztočil naplno kohoutek se studenou vodou. Stál pod proudem ledové vody a lapal po dechu.
Úleva neměla dlouhého trvání. Z úst mu vyklouzlo bolestné zaúpění a začal těžce oddechovat, jak mu levou polovinou hrudníku projela pronikavá bolest a vystřelila až do levé paže…
