Manhattan, Úterý 18:51
„Do hajzlu s tím,“ zaúpěl Tony. „Už zase čučet. Noc co noc jen čučíme. Včera, když jsme konečně sejmuli toho smrada DePasquala, čekal jsem, že začne trochu cvrkot.
Ale kdepak, zas jen čučíme jako blbci.“
Angelo se předklonil, odklepl popel z cigarety do popelníku a znovu se narovnal. Neřekl nic. Už odpoledne si umínil, že si Tonyho nebude všímat. Sledoval hemžení na ulici. Lidé se vraceli z práce, venčili psy nebo šli domů z nákupu. Parkovali s Tonym v odstavné zóně na Park Avenue mezi Osmdesátou první a Osmdesátou druhou ulicí směrem na západ. Po obou stranách ulice se tyčily vysoké činžáky s kancelářskými prostorami v přízemí.
„Jdu ven udělat pár kliků,“ oznámil Tony.
„Drž už jednou konečně hubu!“ okřikl ho Angelo navzdory svému odhodlání partnera ignorovat. „O tomhle jsme se už bavili včera. Když člověk čeká na akci, necourá ven dělat si kliky. Co tě to popadá? Chceš tu fízlům vystavit neónovou reklamu, že tu sedíme, nebo co? Nesmíme na sebe upozorňovat. Dokážeš to pochopit?“
„Tak dobře,“ podvolil se Tony. „Jen už nemagoř. Nikam nejdu!“
Angelo, zlostí bez sebe, sešpulil rty a zabubnoval dvěma prsty pravé ruky na volant. Tony byl trochu moc i na jeho léty trénovaný klid.
„Když už máme udělat tu ordinaci, tak proč na to nejdem rovnou?“ ozval se Tony po chvilce. „Nač se tu flákáme?“
„Čekáme na sekretářku,“ snažil se o trpělivost Angelo. „Musíme vědět sichr, že tam není ani noha. Navíc se tam s ní snáz dostanem. Nebudem se muset mordovat s dveřma.“
„Ale když tam půjdem s ní, bude tam s náma ona,“ namítl Tony. „Co je to za blbost?“
„Drž zobák,“ zoufal si Angelo. „Uděláš nejlíp.“
„Mně jaktěživ nikdo nic neřekne,“ posteskl si Tony. „Celá tahle akce je pošahaná. Lízt doktorovi do ordinace je hovadina. Ještě větší hovadina, než tenkrát do Manhattanský banky orgánů. Tam se dalo schrastit aspoň pár stováků. Co ale sakra najdem u doktora?“
„Pokud sebou hodíme, můžem se porozhlídnout i po prachách,“ sliboval Angelo. „A pokud ti to udělá dobře, můžem se tam kouknout i po Percodanu nebo co já vím.“
„Dost velká fuška kvůli pár práškům,“ zahudral Tony.
Angelo se přes všechen vztek usmál.
„Co říkáš tomu dědkovi Travinovi?“ vyzvídal Tony. „Myslíš, že to má v ty šišce v pořádku?“
„Já osobně bych na něj moc nedal,“ pokrčil rameny Angelo. „Ale Cerino mu věří a to je hlavní.“
„No tak, Angelo,“ naléhal Tony. „Vyklop, oč jde. Cerino je přece z doktora dočista na větvi, ne?“
„Moc si na něj potrpí,“ připustil Angelo. „Podle něj je jednička. Vlastně právě proto jsme tady.“
„Ale proč?“ nechápal Tony. „Pověz mi to a už budu zticha.“
„Kvůli jeho kartotéce,“ vysvětlil Angelo.
„Já věděl, že je to kravina,“ zaúpěl Tony, „ale né, že taková. A co s těma kartama budem asi tak dělat?“
„Slibovals, že když ti povím, oč jde, zavřeš konečně zobák. Takže drž hubu! Nestarej se.“
„To je právě to, co mě míchá,“ stěžoval si Tony. „Věčně jsem jen za vola. Kdybych víc věděl, třeba bych měl taky ňákej nápad.“
Angelo se posměšně zachechtal.
„Ty mi nevěříš,“ protestoval Tony. „Ale je to fakt. Schválně to zkus!
Uvidíš, že nejsem takovej debil.“
„Na to se vyflajzni,“ odbyl ho Angelo. „Na nápady tu nejseš. Akorát na , kráglování lidí.“
„To jo,“ uznal Tony. „To mě rajcuje nejvíc. Pif! A je po ptákách. Žádný „, sračičky.“
„Příští tejden si toho užiješ ažaž,“ slíbil Angelo.
„To chci vidět,“ ušklíbl se Tony. „Ale aspoň by mi to vynahradilo tuhle blbárnu.“
„Už jde,“ upozornil Angelo. Ukázal prstem na statnou ženu, která se vynořila z jednoho domu. Jednou rukou si zapínala červený plášť a druhou si přidržovala klobouk.
„Tak jdem na to,“ zavelel Angelo. „Ale bouchačku koukej nechat schovanou a mluvit budu já.“
Vystoupili z auta. Dostihli ženu těsně u stanoviště taxíků.
„Paní Schulmanová,“ zavolal na ni Angelo.
Žena se ohlédla. Její nedůvěřivá ostražitost se vytratila, když zjistila, že muže, který ji oslovil, poznává. „Dobrý den, pane...,“ pozdravila a pokoušela se vybavit si Angelovo jméno.
„Facciolo,“ pomohl jí Ange…
