New York, Listopad, Pondělí 6:45
Řinčení starého natahovacího budíku značky Westclox Laurii Montgomeryovou pokaždé spolehlivě vytrhlo z blaženého spánku. Měla sice tenhle budík už od prvního ročníku na fakultě, ale přesto si nikdy na jeho příšerné řinčení nezvykla. Pokaždé sebou při probuzení škubla a vrhla se po tom pekelném vynálezu, jako by na tom, jestli se jí podaří jeho řinčení co nejrychleji zastavit, závisel její život.
Ani tohle pošmourné listopadové ráno nebylo výjimkou. Když znovu odkládala budík na okenní římsu, cítila, jak jí buší srdce. Právě díky téhle každodenní dávce adrenalinu tahle věc tolik účinkovala. I kdyby si teď zalezla zpátky do postele, za nic na světě by už neusnula. A totéž platilo i pro Torna, jejího půldruharočního rezavého kocoura, který před hlukem budíku uprchl do hlubin skříně.
Laurie se smířila s tím, že začíná nový den, posadila se, nahmatala špičkami nohou kožešinové trepky a pustila si v televizi místní ranní zpravodajství.
Bydlela v malém dvoupokojovém bytě v šestipatrovém činžáku na Devatenácté ulici mezi První a Druhou avenuí. Její byt byl v pátém patře do dvora. Okna hleděla do změti zarostlých dvorků.
V malé kuchyňce zapnula kávovar. Už večer předtím si do něj nachystala filtr s kávou a patřičné množství vody. Když se káva začala vařit, odťapala do koupelny a podívala se do zrcadla.
„Uff!“ vzdychla si, jak obracela tvář ze strany na stranu a obhlížela spoušť, kterou na ní napáchala další noc s nedostatkem spánku. Oči měla opuchlé a zarudlé. Laurie nebyla žádné ranní ptáče. Naopak byla prokazatelně sova a často si četla až dlouho do noci. Všechno možné od patologických textů až k populárním bestsellerům. Pokud šlo o knihy^ byl její vkus velmi pestrý. Poličky s nimi měla přeplněné vším možným od thrillerů až po romantické příběhy, historii, přírodovědu a dokonce i psychologii. Předchozího večera četla detektivku a nedokázala přestat, dokud ji nedočetla. Když zhasínala lampičku, neodvážila se podívat na hodiny. Ráno si jako obvykle umiňovala, že takhle už jakživa ponocovat nebude.
Sprchou se Laurii projasnily myšlenky natolik, aby se dokázala zamyslet nad tím, jaké problémy ji toho dne asi čekají. V současné době pracovala už pátý měsíc jako asistentka na patologii v Ústavu soudního lékařství New York City. Minulý víkend měla službu, to znamená, že v sobotu i v neděli pracovala. Provedla šest pitev: tři v jednom dnu a tři v následujícím. Všechny tyhle případy bude muset ještě dotáhnout, než podepíše protokoly. V duchu si začala sestavovat seznam všeho, co má udělat.
Vylezla ze sprchy a rychle se osušila. Byla jen ráda, že dnes má „papírový den“, to znamená, že jí žádné další pitvy nepřidělí. Místo toho bude mít dost času na to, aby dala dohromady potřebné záznamy a pitevní protokoly. V současné době čekala na zprávy z laboratoří, od vyšetřovatelů, z místních nemocnic, od různých ošetřujících lékařů nebo od poli- , cie u přibližně dvaceti případů. Tahle lavina papírů ji ustavičně hrozila zavalit.
Vrátila se do kuchyně a nalila si kávu. S šálkem v ruce se vrátila do ložnice, aby se upravila a vyfénovala si vlasy. Vlasy jí vždycky zabraly nejvíc času. Měla je husté, dlouhé, kaštanové s narezlým leskem, který občas oživovala hennou. Na své vlasy byla Laurie pyšná. Pokládala je na sobě za to nejhezčí. Matka do ní věčně hučela, ať se nechá ostříhat, ale Laurii se líbilo mít vlasy dlouhé až na záda a zaplétat je do uzlu nebo je :! stahovat do ohonu. Pokud šlo o líčení, držela se zásady, že „méně je více“.
Slaboučká linka kolem modrozelených očí, pár tahů tužky pro zdůraznění světlého narezlého obočí, trochu maskary, a to už bylo skoro všechno.
Úpravu dokončovalo už jen maličko korálové červeně na tváře a na rty.
Uspokojena vzala šálek a přemístila se k televizi. Tou dobou už běžel pořad Dobré jitro, Ameriko. Poslouchala ho na půl ucha a mezitím na sebe navlékala oblečení, které si rovněž připravila už večer předem.
Soudní lékařství byl dosud svět vyhrazený převážně mužům, …