New York, Queens, Pondělí 21:40
„Už toho mám plný zuby,“ prohlásil Tony Ruggerio. Neklidně se ošil na předním sedadle vedle řidiče v černém lincolnu Angela Facciola. „Už tady před tím D'Agostinovým kšeftem čumíme čtvrtou noc. Na to nemám nervy, je ti to jasný? Musím něco dělat, do hajzlu.“ Nervózně přelétl očima deštěm se lesknoucí ulici před sebou. Vůz parkoval těsně vedle hydrantu na Rooseveltově avenui.
Angelo k němu zvolna pootočil hlavu. Přimhouřenýma očima si změřil mladistvě vyhlížejícího čtyřiadvacetiletého „kluka“, kterého mu hodili na krk. Podle něj bylo dělat s tímhle klukem, přezdívaným „zvíře“, pro práci spíš riziko, a tak to taky řekl Cerinovi. Ale nebylo to k ničemu. Jako kdyby mluvil do zdi. Cerino ho odbyl, že kluk má aspoň kuráž, ničeho se nebojí, je ctižádostivý a nemá zábrany ani výčitky svědomí. Prohlásil, že takových, jako je Tony, by potřeboval víc. Angelo si tím tak jistý nebyl.
Tony měřil sotva sto sedmdesát centimetrů, byl hubený a šlachovitý. Co mu scházelo na výšce, snažil se dohnat na svalech. Chodil pravidelně cvičit do kulturistické tělocvičny na Jackson Heights. Svěřil se Angelovi, že bere proteinové přípravky a občas i steroidy.
Měl zaokrouhlené jihoitalské rysy a lesklé černé husté vlasy. Nos měl maličko rozpláclý a zkřivený doprava od někdejšího amatérského boxování. Vyrostl ve Woodside a školu, kde se často rval kvůli své výšce i kvůli své sestře Mary, která byla, řečeno jeho slovy, „kus“, nikdy nedochodil.
Sestru měl sklon hlídat ještě teď, protože předpokládal, že pokud jde o ženské, jde všem chlapům o totéž co jemu.
„Už mám toho dřepění po krk,“ prohlásil. „Musím se protáhnout.“ Sáhl po klice dvířek.
Angelo ho chytil za paži. „Jen bacha!“ nařídil mu s takovou hrozbou v hlase, že Tony poslechl. Cerino udělal svým způsobem dobře, že je dal dohromady. Tony byl malý, Angelo vysoký a vychrtlý s ostře řezanými rysy. Tony byl citlivý na svou výšku, Angelo na svou pleť. Obličej měl měl plný jizev po planých neštovicích, na které v šesti letech málem umřel, a těžkém akné, které ho trápilo od třinácti do jednadvaceti. Tony byl divoký a zbrklý, Angelo opatrný a uvážlivý: zdánlivě klidný sociopat, s charakterem utvářeným nekonečným sledem dětských domovů i těžkými časy ve vězení.
Oba muži byli trochu marniví co do oblékání. Jenže Tonymu se nikdy nepodařilo ustrojit tak, jak si přál: ať měl na sobě šaty sebenákladnější, vždycky jeho neúměrně svalnatému tělu špatně padly. Zato Angelo vyhlížel vždycky jako ze škatulky. Neoblékal se okázale, ale pečlivě. Nosil výhradně obleky, košile, vázanky i boty od firmy Brioni. Tonyho pěstění svalů bylo reakcí na jeho malý vzrůst, Angelovo vybrané oblékání zase reakcí na jeho pleť, téma, na které nestrpěl žádnou poznámku.
Tony se opřel o opěradlo sedadla. Pohlédl na Angela. Angelo byl jeden z mála lidí, kterých se bál, které respektoval a kterým dokonce záviděl.
Angelo měl známosti, byl to někdo a jeho pověst byla legendární.
„Paulie tvrdil, že se Frankie DePasquale v tomhle kšeftě objeví,“ prohlásil Angelo. „Takže když na to přijde, budem tu čekat třeba měsíc.“
„Doprdele práce!“ zahuhlal Tony. Z vozu nevystoupil, ale aspoň sáhl pod bachraté sako a vytáhl odtamtud svou pětadvacítku Beretta Bantam.
Otevřel ji, uvolnil zásobník a přepočítal kulky, jako by se jedna z těch osmi mohla za tu půldruhou hodinu, co je počítal naposled, někam vypařit.
Zmáčkl naslepo spoušť nenabité pistole a Angelo zakoulel očima. „Sbal tu bouchačku,“ nařídil. „Co tě to raplo?“
„Jo, jo, hned!“ chlácholil ho Tony. Zastrčil do pistole zásobník a znovu ji vsunul do pouzdra u ramene. „Jen klídek.“ Pohlédl na Angela, který si ho chvíli zuřivě měřil. Tony zvedl prázdné ruce. Znal Angela dost dobře na to, aby poznal, kdy je dopálený. „Už je pryč. Nevzrušuj se.“
Angelo zůstal zticha. Vrátil se pohledem ke vchodu D'Agostinova krámu a sledoval lidi, kteří přicházeli a odcházeli.
Tony zhluboka vzdychl. „Je to už sakra měsíc, co ti hajzlové stříkli Pauliemu do ksichtu kyselinu. N…
