TŘI
Alexandrie. Virginie.
Ačkoliv slunce již začalo zapadat, všechna okna v přízemí koloniálního sídla byla nádherně ozářená a okolí zalévaly sluneční paprsky. Taxík projel vysokou otevřenou železnou branou. Tess zběžně přelétla pohledem keře podél plotu, pak se podívala k prostornému trávníku, který se mírně zvedal do svahu, na pečlivě upravené květinové záhony a velkolepé, do výše se vypínající duby (z jednoho z nich spadla a zlomila si ruku, když byla dítě; s bolestně něžnou láskou si vzpomněla, jak jí otec spěchal na pomoc), k fontáně, v níž se tak ráda brouzdala (byla jsem děsný větroplach, pomyslela si a podařilo se jí pousmát).
Úsměv jí zmizel ze rtů když taxík projel velkou zatáčkou po příjezdové cestě a dostal se k sídlu. U bílých schodů, jež vedly podél sloupů k obrovským dvoukřídlovým vstupním dveřím, parkoval stříbrný Rolls Corniche.
Corniche měl vládní značku. Šofér (osobní stráž?) stál ostražitě vedle vozu, ruce podél těla a úkosem sledoval přijíždějící taxi.
Není pochyb o tom, že Brian Hamilton už přijel.
Tess zaplatila řidiči, vystoupila z vozu, a když míjela šoféra, upřeně se na něj podívala, umožňujíc mu tak, aby i on si ji dobře prohlédl. Brian mu pravděpodobné řekl, jak Tess vypadá. Pokývl hlavou, poodstoupil a ignoroval ji. Svou pozornost věnoval zadním světlům taxíku, který pokračoval v jízdě půlkruhem příjezdové cesty a zmizel do tiché ulice lemované stromy. Ano, určité osobní stráž, pomyslela si Tess.
Vynesla kufr po schodech nahoru, pod portikem chvíli zaváhala a nakonec stiskla zvonek.
Za deset vteřin se dveře otevřely a objevil se livrejovaný sluha.
Tess tady nebyla už tak douho, že ho ani nepoznala. „Přijela jsem navštívit matku.“
„Vím, slečno Drakeová. Jmenuju se Jonathan.“ Věnoval jí slavnostní úsměv. „Vítejte. Jste očekávána. Jestli chcete, odnesu vám kufr.“ Zavřel za ní dveře a s ozvěnou svých kroků na mramorové podlaze ji doprovázel velikou vznešenou halou vpravo k přijímacímu pokoji. Cestou si Tess všimla, že ke sbírce obrazů na stěnách přibyl nový Matisse.
Dubové posouvací dveře do přijímacíno pokoje byly zavřené. Snažila se zůstat klidná, když je sluha potáhnutím neslyšně otevřel a spatřila matku, jak právě vstává z francouzské empírové pohovky umístěné vlevo od krbu.
„Terezo, drahá, jsem tak šťastná, že tě zase vidím.“ Matka nikdy neschvalovala, že ji otec nazýval Tess. Elegantní, vysoká šedesátnice, vypadala však o deset let mladší díky několika plastickým operacím, které nicméně dodaly jejím aristokratickým rysům strnulý výraz.
Jako vždycky večer měla na sobě společenské šaty, tentokrát z šustivého jantarově žlutého hedvábí, a hodné šperků: diamantový náhrdelník, k němu stejné náušnice, rubínovou brož, safírový prsten na jedné ruce, impozantní zásnubní a snubní prsteny na druhé (přestože jí manžel před šesti lety zemřel, stále je nosila), smaragdový náramek na jednom zápěstí a zlaté hodinky značky Piaget na druhém.
„Skutečně, opravdu jsem šťastná.“ Tak jako mnoho absolventek Radcliffovy koleje za starých nezkažených časů, předtím než byla dívčí kolej necitlivě (Bože, pomoz nám, kam ten svět spěje?) integrována s chlapeckou v Harvardu, kráčela, jako by měla na zádech připevněno prkno, a chraptivým hlasem připomínajícím Lauren Bacallovou (která nebyla na Radcliffově koleji) se pokoušela zdůrazňovat svá slova. „Je to už tak dlouho. Víš přece, jak mi chybíš. Nemůžeš se tak odcizovat.“
Došla k Tess a povinným módním skoropolibkem se jen velmi lehce dotkla její pravé a levé tváře.
„Ano, máti, a jsem ráda. že tě vidím,“ pokusila se Tess o úsměv.
„Jonathan odnese kufr do tvého pokoje. Pojď dál, posaď se. Musíš být po cestě vyčerpaná.“
„Máti, z New Yorku trvá let jen hodinu.“
„Oh, opravdu? No, ano, asi je to tak. Tak proč tě tedy nevidím častěji?“
Tess přistoupila k francouzskému empírovému křeslu, shodnému s pohovkou a umístěnému naproti ní. „Jsem šíleně zaneprázdněná prací. Mám sotva čas si vyprat, nehledě -“
„Vyprat?“ Matka zakroutila hlavou. „Ty si sama...? Stále z…
