ČTRNÁCT
Když došli do garáže márnice, začala se Tess podlamovat kolena. Jen matně si uvědomovala, jak jí Craig pomáhal do auta a posadil se za volant. Šmátrala po bezpečnostním pásu a nepřítomným pohledem hleděla na nejasné obrysy aut ve slabě osvětlené garáži.
Konečně Craig lehkým zakašláním přerušil ticho. „Kam vás mám zavézt? Domů? Po tom, co jste prožila... Celá se chvějete. Nedoporučoval bych vám vracet se do práce.“
Tess se k němu obrátila, zamrkala, teprve nyní si plně uvědomila jeho přítomnost. „Domů? Do práce?“ Zkřížila si roztřesené ruce na prsou. „Mohl byste... Udělal byste mi laskavost?“
„Slíbil jsem vám přece, že pro vás udělám, co bude v mých silách.“
„Zavezte mě k místu, kde zemřel.“
Craig svraštil obočí. „Do parku?“
„Ano.“
„Ale proč chcete...?“
Ještě pevněji si sevřela třesoucí se hrudník. „Prosím. „
Zdálo se, že Craig chce něco říct. Místo toho jen opět zakašlal, otočil klíčkem zapalování, zařadil rychlost a vyjel z garáže směrem na První avenue jednosměrným provozem k severozápadu.
„Díky,“ řekla Tess.
Craig odpověděl pokrčením ramen.
„První věc, kterou zítra udělám, bude, že řeknu Waltrovi, jak jste mi byl nápomocný.“
„Waltrovi? To jste špatně pochopila. Určitě jsem to neudělal kvůli Waltrovi. Dělám svoji práci. Nebo dělal jsem. Momentálně to dělám pro vás.“
„Promiňte, omlouvám se.“ Téměř se dotkla jeho paže. „Nechtěla jsem vás urazit, ale myslela jsem si, že se mu takto revanšujete...“
„Neurazila jste mě, to ne. Ale chci, aby bylo jasno. Málokdo by byl ochoten projít vším, čím jste prošla vy kvůli člověku, jehož jste potkala párkrát, ale považovala ho za přítele. Oddanost je dnes vzácná vlastnost. Užasla byste, jak málo lidí projeví starost, když je někdo nezvěstný. Obdivuji vaši vytrvalost - smysl pro povinnost -, takže když říkáte, že chcete do parku, jedeme do parku. V úřadě se beze mě budou muset do odpoledne obejít. Joseph Martin musel být něco mimořádného.“
Tess okamžik přemýšlela. „Odlišný.“
„Nerozumím vám.“
„Těžko se to vysvětluje. Měl... Jistě, byl hezký. Ale co je důležitější, měl v sobě jakýsi... magnetismus. Zdálo se mi vždy, že... jenom jediné slovo mě napadá... zdálo se mi vždy, že září.“ Tess pozvedla bradu. „A mimochodem, jestli chcete vědět, tak mezi námi nic nebylo.“
„Nikdy jsem o tom nepřemýšlel.“
„Vlastně to bylo úplně naopak. Joseph trval na tom, že můžeme být pouze přátelé, a nikdy milenci.“
Craig se k ní zamračené otočil.
„Vím co si teď myslíte. Taky jsem si to nejdříve myslela. Ale nebylo to ono. Neříkal to proto, že by byl teplouš nebo tak, ale protože... Jak to řekl? Řekl, že platonické přátelství je lepší, protože je věčné. Zní to až poeticky. Ano.“ Žalem se jí stáhlo hrdlo, bolest jí sevřela srdce. „Ano, Joseph byl zvláštní.“
Craig se soustředil na řízení, ale stále se mračil. Projeli křižovatkou se Čtyřicátou pátou ulicí, minuli budovu OSN po pravé straně a směřovali dále na sever.
„Tak.“ Tess se narovnala. „A co bude následovat?“
„Po parku? Zajdu na oddělení vražd a řeknu jim, že jsme provedli předběžnou identifikaci těla.“
„Předběžnou? Ta jizva je.
„Uvědomte si, že oddělení vražd potřebuje víc než to, aby si mohli být naprosto jisti. Podařilo se jim z levé ruky sejmout otisky prstů a poslali je na FBI. Třebaže jde všechno přes počítače, potrvá několik dnů, než FBI srovná otisky a najde ty, které se budou shodovat, zvláště teď, když je zavalená spoustou případů. Bude už znát pravděpodobné jméno oběti, může se tedy všechno urychlit a... Kdoví? Jizva může být jen shodou okolností. Mohla jste se splést.“
„To bych si přála. Ale nespletla jsem se.“ Tess ucítila slabost.
„Pokouším se vám stále dát naději.“
„Obávám se, že naděje je stejně vzácná jako - oddanost.“
Čím více se blížili k parku, tím hůř se Tess dýchalo. S napětím sledovala poručíka, jak zabočil doprava, křížil dvě ulice a před tou poslední zaparkoval. Vyčerpaná, plná úzkosti vystoupila z auta, zavřela dveře a hleděla slunečním oparem do East End Avenue.
Vlevo, částečně zakrytá strom…
