Kořeny zla

Pátek, 19. května 1989, 19:46

Devlina vytrhl z nerozhodnosti telefon v autě. Seděl ještě ve svém voze o dva domy dál od Kelly Eversonové. Před pětadvaceti minutami viděl na příjezdovou cestu zajíždět auto, které zmizelo v garáži. Zahlédl řidičku: pěkná bruneta s dlouhými vlasy. Hádal, že je to Kelly.

Předtím už byl u domu a zvonil, ale ke dveřím nikdo nepřišel. Zdálo se, že je dům prázdný. Neslyšel spadnout ani špendlík, ne jako při první návštěvě. Devlin se stáhl do auta a čekal. Teď, když se ale Kelly vrátila domů, nevěděl, zda jít rovnou dovnitř a promluvit s ní, nebo tiše chvíli sedět a dívat se, jestli někam nepůjde nebo nedostane návštěvu. Nedokázal se rozhodnout, ještě tedy poseděl a věděl, že to už je samo o sobě rozhodnutí. Jedno bylo jisté - nerozhrnula žádné ze zatažených závěsů.

To se vůbec nezdálo normální.

Telefonoval Mosconi. Devlin musel držet telefon na délku paže, když do něj Michael mluvil. Kauce měla propadnout.

„Proč jste toho doktora ještě nenašel?“ vyptával se Mosconi, když mu po hysterickém monologu došel dech.

Devlin mu vysvětlil, že jeho týden ještě neuplynul, ale mluvil k hluchému.

„Zavolal jsem několik dalších lovců lidí.“

„Pročpak jste to udělal?“ zeptal se Devlin. „Slíbil jsem vám, že ho dostanu, a dostanu ho. Udělal jsem určitý pokrok, takže až vám ti lidi zavolají zpátky, řekněte jim, že je nepotřebujete.“

„Můžete mi něco slíbit během příštích čtyřiadvaceti hodin?“

„Mám dobré vodítko. Mám pocit, že se s doktorem dnes večer sejdu.“

„Neodpověděl jste na mou otázku,“ naléhal Michael. „Chci nějaké výsledky do čtyřiadvaceti hodin. Jinak je po kšeftu.“

„Tak dobře“, souhlasil Devlin. „Čtyřiadvacet hodin“.

„Nevodíte mě za nos, jen abyste mi zlepšil náladu, viďte, Devline?“

„Udělal jsem to někdy?“

„Pořád,“ odpověděl Michael. „Ale tentokrát vás vezmu za slovo. Rozumíte?“

„Zjistil jste ještě něco o doktorovu procesu?“ zeptal se Devlin. Mosconi už dříve během odpoledne řekl Devlinovi základní fakta o případu. Když Devlin uslyšel další část příběhu, pocítil vůči Rhodesovi cosi blízkého sympatii. Udělat kdysi jednu chybu s něčím jako morfiem a pak se z toho dostat jen proto, aby ti to někdo otloukl o hubu při první příležitosti, to se mu zdálo nefér. Věděl, co je Rhodes za „vraha“. Devlin se cítil dokonce provinile, že po něm tuhle v Essexu střílel. Důvod toho, proč hrál Devlin tak tvrdě, byl zčásti v jeho přesvědčení, že jedná se skutečným zločincem-

Devlin ho měl od začátku za bona fide darebáka s bílým límečkem. Když ale věděl víc o povaze zločinu, připadalo Devlinovi, že on sám je jen další ranou osudu z těch, které už toho chlápka zasáhly.

Devlin však nepouštěl svou empatii z řetězu. Buď profesionál, připomínal si. Musíš. Přivedeš doktora Jeffreyho Rodese, dobře, ale postarej se, abys ho přivedl živého a ne mrtvého.

„Přestaňte si dělat starosti o rozsudek nad tím člověkem,“ vyštěkl Mosconi. „Jen toho parchanta přiveďte, nebo najmu někoho jiného. Slyšíte mě?“

Devlin zavěsil. Někdy mu šel Mosconi na nervy, jako právě teď. Devlin rozhodně nechtěl přijít v tomhle případě o odměnu a nelíbilo se mu, když se mu tou možností vyhrožovalo. Nesnášel také, když ho někdo nutil ke slibu, který možná nebude moci splnit. Snažil se. Teď si ale nemohl dopřávat luxus čekáním, až se něco stane. Musí se postarat, aby se to stalo.

Nastartoval auto a zajel na Kellyinu příjezdovou cestu. Vystoupil, došel k předním dveřím a zazvonil.

Jeffrey byl hluboce pohřížen v myšlenkách, když zazvonil zvonek u dveří a vylekal ho. Kelly vstala a vyrazila ke dveřím. Jeffrey se naklonil přes opěradlo gauče a připomněl: „Přesvědč se, kdo to je.“

Kelly se zastavila u dveří do jídelny. „Vždycky se přesvědčím, kdo to je,“ ohradila se nabroušeně.

Jeffrey přikývl. Mrzelo ho, že jim oběma tolik tečou nervy. Možná by měl prokázat Kelly tu laskavost a přestěhovat se přece jen do hotelu.

Situace s sebou nesla víc napětí, než by od ní mohl žádat, aby snášela.

Na okamžik se v myšlenkách vrátil k Trentu Hardingovi a co by mu měl říci do telefonu. Musí existovat nějaký způsob, jak toho chlapa nachytat.

Kdyby ho jen tak dokázal přimět k řeči. . .

Právě v tu chvíli se Kelly po špičkách vrátila do místnosti. „U dveří,“ zašeptala. „Není to nikdo, koho znám. Asi by to mohl být ten Devlin. Má ohon a denimové oblečení. Maltézský kříž v uchu. Asi by ses měl jít podívat.“

„Ach ne!“ vzdychl Jeffrey, když se zvedl z gauče a následoval Kelly přes jídelnu do haly. Nechtělo se mu do další konfrontace. Právě když dorazili ke dveřím, rozezněl se zvonek znovu, několikrát v rychlém sledu. Jeffrey obezřetně přistoupil a opatrně přiložil oko ke špehýrce.

Jeffrey ucítil, jak mu krev stydne v žilách. Byl to Devlin, samozřejmě!

Jeffrey ucouvl od dveří a pokynul Kelly, aby ho následovala do jídelny.

„Je to Devlin, samozřejmě!“ zašeptal. „Možná, že když zůstaneme potichu, bude si myslet, že nikdo není doma, a odejde jako posledně.“

Ale my jsme zrovna přijeli,“ šeptala Kelly. „Jestli viděl auto, ví, že je někdo doma. Když budeme předstírat něco jiného, uhádne, že jsi tady“.

Jeffrey na ni pohlédl s novým obdivem. „Proč mám pocit, že jsi v tomhle lepší než já?“ zeptal se.

„Nemůžeme v něm vzbudit podezření,“ řekla Kelly. Zamířila zpátky ke dveřím. „Schovej se. Já s ním promluvím, ale nepustím ho dál“.

Jeffrey přikývl. Co mohl dělat jiného? Kelly měla pravdu. Devlin pravděpodobně pozoroval dům. Jeffrey jen doufal, že se skrčil v autě dost nízko, aby ho Devlin neviděl.

Divoce hledal místo, kam se skrýt. Nechtěl zpátky do spíže. Místo toho vklouzl v hale do šatny zabudované pod schody a schoval se za kabáty.

Kelly šla ke dveřím a zavolala: „Kdo je to?“

„Nerad vás obtěžuju, milospaní,“ hlaholil Devlin skrz dveře. „Pracuju pro policejní složky a hledám nebezpečného muže, odsouzeného zločince.

Rád bych s vámi chvilku promluvil.“

„Bohužel, tohle není vhodná doba,“ litovala Kelly. „Právě jsem vyšla ze sprchy a jsem úplně sama. Nerada otevírám dveře cizím lidem. Doufám, že chápete.“

„To chápu,“ řekl Devlin…