Kořeny zla (Robin Cook)

Sobota, 20. května 1989, 8:11

Jeffreymu se vracelo vědomí postupně, vzpomínal si na podivné a divoké sny. Hrdlo měl tak vyprahlé, až ho bolelo dýchat a těžce se mu polykalo. Vlastní tělo mu připadalo těžké a ztuhlé. Otevřel oči a začal se rozhlížet, kde je. Byl v divné místnosti s modrými stěnami. Pak si všiml kapačky.

Polekaně se podíval na levou ruku. Ať se včera v noci stalo cokoliv, skončil na kapačce!

Jak se mu začaly tříbit myšlenky, Jeffrey se převalil. Přes žaluzie v okně proudilo ranní sluneční světlo. Vedle sebe měl noční stolek s džbánem a sklenicí. Jeffrey se hltavě napil.

Posadil se a prozkoumal místnost. Byl to nemocniční pokoj, kompletní, s obvyklým kovovým prádelníkem, záclonovou tyčí na stropě nad postelí a s nepohodlně vyhlížejícím, vinylem potaženým křeslem v koutě. V tom křesle byla Kelly. Byla stočená do klubíčka a tvrdě spala. Jedna paže jí visela z křesla. Pod rukou na podlaze měla noviny, které jí zřejmě vypadly.

Jeffrey přehodil nohy přes pelest postele, měl v plánu vstát a dojít ke Kelly, ale kapačka ho zadržela. Ohlédl se a všiml si, že je to sterilní voda a sotva kape.

Jeffrey sebou trhl, když si náhle vzpomněl na svúj útěk před muži na Beacon Hillu. Hrůza se mu vrátila v překvapivě jasné podobě. Vzpomněl si, jak ho tiskli ke dveřím kostela církve adventistů, na pistoli namířenou na jeho hlavu. Pak dostal injekci do zadní strany stehna. Na nic víc si nepamatoval. Od toho okamžiku měl mysl úplně vygumovanou.

„Kelly,“ zavolal Jeffrey tiše. Kelly něco zamumlala, ale neprobudila se.

„Kelly!“ opakoval Jeffrey hlasitěji.

Kelly zamžikala a otevřela oči. Několikrát mrkla, pak vyskočila z křesla a hnala se k Jeffreymu. Popadla ho za obě ramena a zadívala se mu do tváře. „Ach Jeffrey, díkybohu, že jsi v pořádku. Jak je ti?“

„Fajn,“ odpověděl Jeffrey. „Je mi fajn.“

„Včera v noci jsem umírala hrůzou. Neměla sem tušení, co ti to dali.“

„Kde jsem?“ zeptal se Jeffrey.

„U Sv. Pepíka. Nevěděla jsem, co dělat. Přivezla jsem tě sem na pohotovost. Bála jsem se, že se ti něco stane, třeba že nebudeš moci dýchat.“

„A oni mě přijali bez vyptávání?“

„Improvizovala jsem. Řekla jsem, že jsi můj bratr z venkova. Nikdo o tom nezapochyboval. Znám na ambulanci každého, doktory i sestry.

Vyprázdnila jsem ti kapsy včetně náprsní tašky. Žádné problémy nebyly, leda když v laborce řekli, žes vzal ketamin. Musela jsem ještě trochu improvizovat. Musela jsem jim říci, že jsi anesteziolog.“

„Co se sakra stalo včera v noci?“ zeptal se Jeffrey. „Jak jsem se k tobě dostal?“

„To bylo jen trošku štěstí,“ usmála se Kelly. Vsedě na kraji Jeffreyho postele mu pověděla všechno, co se stalo od okamžiku, kdy zmizel v Trentově domě, až do příjezdu na pohotovost u Sv. Pepíka.

Jeffrey se otřásl. „Ach Kelly, nikdy jsem tě do toho neměl zatáhnout.

Nevím, co mě to popadlo. . .“ Hlas mu odumřel.

„Já se do toho zapletla sama,“ řekla Kelly. „Ale to není důležité.

Důležitá věc je, že jsme oba v pořádku. Jak jsi pochodil u Hardinga v bytě?“

„Fajn, než mě překvapili. Našel jsem, co jsem hledal. Zakopl jsem o tajnou zásobu markainu, stříkaček, velké hotovosti a toxinu. Bylo to všechno nacpané za falešnou zadní stěnou kuchyňské skříňky. Není pochyb, že naše podezření stran Trenta Hardinga bylo správné. To je ten důkaz, ve který jsme doufali.“

„Hotovost?“ zeptala se Kelly.

„Vím přesně, co si myslíš,“ řekl Jeffrey. „Jak jsem uviděl ty peníze vzpomněl jsem si na tvou teorii spiknutí. Harding musel pro někoho pracovat. Bože, kéž by nebyl mrtvý! V tuhle chvíli by se tím pravděpodobně všechno vyřešilo. Kdyby tak ožil.“ Jeffrey potřásl hlavou. „Musíme pracovat jen s tím, co máme. Mohlo by to být lepší, ale už to bylo i horší.“

„Co uděláme teď?“

„Pojedeme k Randolphu Binghamovi a celý příběh mu povíme. Musí dostat do Trentova bytu policii. Povíme mu o té možnosti se spiknutím.“

Jeffrey se přehoupl ke druhé straně postele, kde visela kapačka, dal nohy na podlahu a postavil se. Na okamžik pocítil závrať a pachtil se aby si udržel na těle andělíčka. Nebyl vzadu svázaný. Když Kelly viděla, jak se s tím hrabe, obešla postel a podepřela ho.

Jakmile se Jeffreymu vrátila rovnováha, podíval se na Kelly a řekl:

„Začínám si myslet, že tě potřebuju mít pořád u sebe.“

„Myslím, že se potřebujeme navzájem,“ řekla Kelly.

Jeffrey se dokázal jen usmát a zavrtět hlavou. Podle jeho názoru ho Kelly potřebovala asi tolik, jako potřebovala, aby ji přejel náklaďák.

Copak jí nepřinesl nic než nesnáze? Doufal jen, že jí to dokáže vynahradit.

Kde mám šaty?“ zeptal se.

Kelly přistoupila ke skříni. Otevřela dveře. Jeffrey si odlepil intravenózní jehlu a škubnutím ji odstranil. Pak přistoupil ke Kelly. Podala mu šaty.

„Můj sportovní pytel!“ zvolal Jeffrey překvapeně. Visel na jednom háčku ve skříni.

„Zajela jsem dneska brzo ráno domů,“ řekla Kelly. „Vzala jsem si šaty, nakrmila kočky a vyzvedla tvůj sportovní pytel.“

„Jít domů, to bylo riziko,“ mínil Jeffrey. „A co Devlin? Hlídal někdo dům?“

„Na to jsem pomyslela. Ale když jsem si brzo ráno koupila noviny, měla jsem pocit, že to bude v pořádku.“ Došla zvednout Globe z podlahy vedle křesla. Přinesla ho a ukázala na první stránce malý článeček.

Jeffrey od ní noviny vzal a přečetl si popis incidentu na Hatch Shell.

Stálo tam, že ošetřovatele donedávna zaměstnaného v nemocnici Sv. Josefa zastřelila známá figura z podsvětí, Tony Marcello. Dřívější bostonský

policista Devlin O'Shea vraha zastřelil, ale v následující přestřelce byl sám kriticky zraněn. Devlin byl přijat do nemocnice Boston Memorial a podle zpráv odtamtud se jeho stav stabilizoval. Dále tam stálo, že bostonská policie incident vyšetřuje a že jde zřejmě o drogy.

Jeffrey odložil noviny na postel, vzal Kelly do náručí a přitiskl ji k sobě.

„Opravdu mě mrzí, že jsem tě do toho všeho dostal,“ řekl. „Ale myslím, že už bude brzo konec.“

Jeffrey uvolnil obětí, zaklonil se a rozhodl: „Pojedeme k Randolphovi.

Pak uvidíme, jestli bychom se nemohli dostat odtud. Autem do Kanady a pak na nějaké klidné místo, než proběhne skutečné vyšetřování.“

„Nevím, jestli můžu odjet,“ prohlásila Kelly. „Když jsem byla doma, uvědomila jsem si, že Dalile se blíží termín.“

Jeffrey na Kelly nevěřícně zíral. „Ty bys zůstala kvůli kočce?“

„No, přece ji nemůžu jen tak nechat ve špajzu,“ řekla Kelly. „Může to na ni přijít každým dnem.“

Jeffrey si uvědomil, jak je připoutána ke svým kočkám. „Fajn, fajn,“ vzdal se rychle. „Něco vymyslíme. Teď se musíme dostat k Randolphovi.

Co musíme udělat, abych se odtud dostal? A možná bys mi měla říct, jak se jmenuju.“

„Jsi Richard Widdicomb,“ upozornila ho Kelly. „Počkej tady. Dojdu do sesterny a vyřídím to tam.“

Když Kelly odešla, Jeffrey se dooblékl. Až na tupou bolest v hlavě se cítil prima. Uvažoval, kolik ketaminu mu píchli. Při tak hlubokém spánku soudil, že v tom mohlo být namícháno něco jako innovar.

Jeffrey otevřel sportovní pytel, našel své toaletní potřeby, trochu čistého prádla, peníze, spoustu stránek rukopisných poznámek, které si udělal v knihovně, informační stránky, které si okopíroval z rejstříku v soudní budově, náprsní tašku a malou černou knížku.

Náprsní tašku si dal do kapsy a zvedl černou knížku. Otevřel ji a několik okamžiků si neuvědomoval, proč ji měl ve sportovním pytli. Byl to jasně adresář, ale nepatřil mu.

Kelly se vrátila se službu konajícím lékařem v patách. „Tohle je doktor Sean Apple,“ představila ho. „Musí tě prohlédnout, než tě propustí.“

Jeffrey dovolil mladému doktorovi, aby ho poslechl na hrudi, změřil mu krevní tlak a provedl letmou neurologickou prohlídku, která pozůstávala z toho, že Jeffrey přešel rovně napříč pokojem a dával jednu nohu přesně před druhou.

Zatímco ho lékař vyšetřoval, zeptal se Jeffrey Kelly na tu černou knížku.

„Tu jsi měl v kapse,“ vysvětlovala Kelly.

Jeffrey mlčel, dokud doktor Apple neprohlásil, že může odejít a sám nevyšel z místnosti.

„Tahle knížka není moje,“ řekl Jeffrey a zvedl adresář do vzduchu. Pak si vzpomněl. Byl to adresář Trenta Hardinga. Při tom všem, co se stalo, mu to úplně vypadlo z mysli. Řekl to Kelly a spolu prohlédli několik stránek.

„Tohle by mohlo být důležité. Můžeme to dát Randolphovi.“ Jeffrey vsunul adresář do kapsy. „Můžeme jít?“

„Musíš se podepsat na sesterně,“ řekla Kelly. „Nezapomeň, že jsi Richard Widdicomb.“

Odchod z nemocnice proběhl tak nekomplikovaně, jak jen mohl Jeffrey doufat. Sportovní pytel si. nesl přes rameno. Kelly nesla také malou tašku se svými věcmi. Nastoupili do jejího auta. Jeffrey jí začal ukazovat směr, jakmile vyjela z parkoviště. Už byli v půli cesty k Randolphově kanceláři, když se k ní náhle otočil. Výraz na jeho tváři ji okamžitě polekal.

„Co se děje?“ zeptala se.

„Říkalas, že se ti muži vrátili zpátky do Trentova bytu potom, co mě narvali do svého auta?“

„Nevím, jestli šli do jeho bytu, ale vrátili se do domu.“

„Ach Bože!“ vzdychl Jeffrey. „Dostali se dovnitř tak snadno, protože měli klíče. Zřejmě tam šli pro něco konkrétního.“

Pak se obrátil nazpátek ke Kelly. „Musíme jet nejdřív do Garden Street,“ rozhodl.

Nejedeme zpátky do Trentova bytu?“ Kelly tomu nemohla uvěřit.

„Musíme. Musíme se přesvědčit, že tam toxin a markain ještě jsou. Jestli ne, jsme zase na začátku.“

„Jeffrey, ne!“ vykřikla Kelly. Nemohla uvěřit, že se tam chce vrátit potřetí. Pokaždé, když tam šli, narazili na nové nebezpečí. Kelly se však naučila Jeffreyho znát až příliš dobře. Věděla, že mu další nelegální návštěvu nerozmluví. Bez dalšího slova protestu prostě zamířila na Garden Street.

„Je to jediná možnost,“ řekl Jeffrey ve snaze přesvědčit spíš sám sebe než Kelly.

Kelly zaparkovala pár domů od žluté cihlové stavby. Oba tam několik vteřin seděli a rovnali si myšlenky.

„Je to okno ještě otevřené?“ zeptal se Jeffrey. Přejel pohledem okolí, jestli někdo nehlídá budovu nebo jestli tu vůbec není někdo, kdo by vypadal nemístně. Teď se bál policie.

„Okno je ještě otevřené,“ odpověděla Kelly.

Jeffrey začal říkat, že se vrátí za dvě minuty, ale Kelly ho přerušila. „Já tady dole čekat nebudu,“ prohlásila tónem, který pravil, že o tom nehodlá diskutovat.

Jeffrey beze slova přikývl.

Prošli předními a pak vnitřními dveřmi. Budova byla podivně tichá, dokud nedorazili do druhého poschodí. Zavřenými dveřmi bylo stěží slyšet praskavé rachocení kreslených grotesek sobotního dopoledne.

Ve čtvrtém poschodí Jeffrey pokynul Kelly, aby byla co možná potichu.

Hardingovy dveře byly otevřené. Jeffrey se přitiskl vedle dveří a naslouchal. Neslyšel nic než zvuky města, přicházející otevřeným oknem.

Jeffrey otevřel dveře o trochu víc. Scéna, která mu padla do očí, nebyla nijak povzbudivá. V bytě to vypadalo hůř než kdy jindy, mnohem hůř. Byl na maděru. Všechno bylo bezohledně naházeno uprostřed pokoje.

Všechny zásuvky z psacího stolu byly venku.

„Hergot!“ zašeptal Jeffrey. Vstoupil dovnitř a hnal se do kuchyně. Kelly zůstala ve dveřích a pozorovala trosky.

Jeffrey se vrátil ve vteřině. Kelly se nemusela ptát - ve tváři se mu zračilo, co našel. „Je to všechno pryč,“ řekl se slzami na krajíčku. „I ta falešná zadní stěna ze skříňky zmizela.“

„Co budeme dělat?“ zeptala se Kelly, kladouc mu konejšivě ruku na rameno.

Jeffrey si prohrábl prsty vlasy. Spolkl slzy. „Nevím,“ odpověděl. „Když je Harding mrtvý a byt vyčištěný. . .“ Nemohl pokračovat.

„Teď to nemůžeme vzdát,“ řekla Kelly. „A co Henry Noble, Chrisův pacient? Říkal jsi, že by ten toxin mohl být v jeho žlučníku.“

„Ale to už jsou dva roky.“

„Počkej moment! Když jsme o tom posledně mluvili, přesvědčovals mě.

Byl jsi plný naděje. Co to tvoje prohlášení, že musíme pracovat s tím, co máme?“

„Máš pravdu,“ souhlasil Jeffrey ve snaze ovládnout se. „Je tu jistá možnost. Musíme jít do úřadu soudního ohledače. Asi je na čase, abychom to všechno řekli Warrenu Seibertovi.“

Kelly je odvezla k městské márnici.

„Myslíš, že tu doktor Seibert bude v sobotu ráno?“ zeptala se Kelly, když vystupovali z auta.

„Říkal, že když mají hodně práce, dělají dost často každý den,“ odpověděl Jeffrey a podržel jí otevřené dveře márnice.

Kelly si prohlédla egyptské motivy ve vstupní hale. „To mi připomíná Pohádky z krypty,“ utrousila.

Dveře hlavní kanceláře byly zavřené a zamčené. Zdálo se, že tu nikdo není. Jeffrey zavedl Kelly ke schodům do prvního poschodí.

„Tady to divně smrdí,“ stěžovala si Kelly.

„Tohle ještě nic není,“ řekl Jeffrey. „Počkej nahoře.“

Když dorazili do prvního poschodí, pořád ještě nepotkali ani živou duši.

Dveře do pitevny byly otevřené, ale lidé v ní nebyli, živí ani zesnulí. Pach byl skoro stejně silný, jako při Jeffreyho první návštěvě. Vrátili se na chodbu a přešli kolem uprášené knihovny. Nakoukli do kanceláře doktora Seiberta a našli ho shrbeného nad psacím stolem, vedle sebe velký hrnek kávy, před sebou stoh pitevních zpráv.

Jeffrey zaklepal na otevřené dveře. Seibert vyskočil, ale když uviděl, kdo to je, rozlil se mu po tváři úsměv. „Doktor Webber - vy jste mě vylekal.“

Jeffrey se omluvil. „Měli jsme zavolat.“

„To nevadí,“ řekl Seibert. „Ale z Kalifornie se mi ještě neozvali. Pochybuju, že to bude dřív než v pondělí.“

Nepřišli jsme jen kvůli tomu,“ přiznal Jeffrey. Představil Seibertovi Kelly. Seibert vstal a potřásl ji rukou.

„Co kdybychom šli do knihovny?“ řekl Seibert. „Do téhle kanceláře se tři židle nevejdou.“

Jakmile se uvelebili, Seibert je povzbudil slovy: „Copak pro vás můžu udělat, lidičky?“ ,

Jeffrey se zhluboka nadechl. „Za prvé,“ řekl, „jmenuju se Jeffrey Rhodes.“

A pak vylíčil Seibertovi celý neuvěřitelný příběh. Kelly mu v určitých bodech pomáhala. Jeffreymu to trvalo skoro půl hodiny. „Takže teď chápete naši situaci. Nemáme důkaz a já jsem na útěku. Nemáme moc času. Naše poslední naděje je zřejmě Henry Noble. Musíme ten toxin nejdřív najít a pak teprve se dá dokazovat ta existence u jednotlivých případů.“

„Můj ty smutku!“ vykřikl Seibert. Byla to první slova, která pronesl od chvíle, kdy Jeffrey spustil. „Mně se ten případ zdál od začátku zajímavý.

V životě jsem neslyšel nic zajímavějšího. Tak vyhrabeme starého Henryho a podíváme se, co by se s tím dalo dělat.“

„Jak dlouho to může trvat?“ zeptal se Jeffrey.

„Budeme muset dostat povolení k exhumaci a povolení k převozu těla od ministerstva zdravotnictví,“ řekl Seibert. „Jakožto soudní ohledač nebudu mít problémy se získáním žádného z těch povolení. Ze slušnosti bychom měli uvědomit nejbližší pozůstalé. Představuju si, že by se to dalo zvládnout za týden nebo za dva.“

„To je moc dlouho,“ namítl Jeffrey. „Musíme to udělat hned teď.“

„Nejspíš bychom mohli dostat soudní příkaz,“ uvažoval Seibert, „ale i to potrvá tři nebo čtyři dny.“

„I to je moc dlouho,“ vzdychl Jeffrey.

„Ale kratší dobu si nedovedu představit,“ řekl Seibert.

„Zjistíme, kde byl pohřben,“ Jeffrey přešel na jiné téma. „Říkal jste, že tu informaci máte tady.“

„Máme jeho pitevní zprávu a měli bychom mít fotokopii jeho úmrtního listu,“ řekl Seibert. „Ta informace by tam měla být.“ Odstrčil židli. „Dojdu pro to.“

Seibert odešel z místnosti. Kelly pohlédla na Jeffreyho. „Poznám, že máš něco za lubem,“ podotkla.

„Je to krásně jednoduché,“ řekl Jeffrey. „Myslím, že bychom tam mohli prostě zajet a toho chlapa vykopat. Za daných okolností nemám moc trpělivosti se všemi těmi byrokratickými serepetičkami.“

Seibert se vrátil s kopii úmrtního listu Henryho Noblea. Položil ji na stůl před Jeffreyho a stoupl si za jeho pravé rameno.

„Tady je to,“ ukázal doprostřed formuláře. „Aspoň že ho nezpopelnili.“

„To mě nikdy nenapadlo,“ přiznal Jeffrey.

„Edgartown, Massachusetts,“ četl Seibert. „Nejsem tu dost dlouho abych se ve státě vyznal. Kde je ten Edgartown?“

„Na Martha's Vineyard,“ řekl Jeffrey. „Až na špičce ostrova.“

„Tady je pohřební ústav,“ poznamenal Seibert. „Boscowaneyho pohřební ústav, Vineyard Haven. Majitel se jmenuje Chester Boscowaney.

To je důležité vědět, protože do toho bude muset být zapojen.“

„Jak to?“ zeptal se Jeffrey. Chtěl mít všechno co nejjednodušší. Když mu nic jiného nezbude, pomýšlel Jeffrey na to, že vyrazí vprostřed noci s lopatou a krumpáčem.

„Bude muset potvrdit, že je to správná rakev a správné tělo,“ řekl Seibert. „Jak si umíte představit, jako u všeho jiného i tady se může leccos zvorat, zvlášť při pohřbech v uzavřené rakvi.“

„Věci, o kterých se neví,“ uvažovala Kelly.

„Jak vypadají ta povolení k exhumaci?“ zeptal se Jeffrey.

„Nejsou nijak komplikovaná,“ řekl Seibert. „Náhodou mám zrovna jedno na psacím stole k případu, kde má rodina starost, že jejich dítěti odebrali orgány. Chcete je vidět?“

Jeffrey přikývl. Než je Seibert přinesl, naklonil se Jeffrey ke Kelly a zašeptal: „Neškodilo by trochu mořského vzduchu, co říkáš?“

Seibert se vrátil a položil papír před Jeffreyho. Byl napsaný strojem, jako právnický dokument. „Nevypadá to jako nic zvláštního,“ řekl Jeffrey.

„O čem to mluvíte?“ zeptal se Seibert.

„Co kdybych sem přišel s jedním takovým formulářem a požádal vás abyste mi exhumoval mrtvolu a zjistil z ní něco, oč mám zájem?“ nadhodil Jeffrey. „Co byste tomu říkal?“

„Tu a tam si každý uděláme nějaký ten melouch,“ podotkl Seibert.

„Nejspíš bych řekl, že vás to bude něco stát.“

„Kolik?“ vyhrkl se Jeffrey.

Seibert pokrčil rameny. „Na to není žádná sazba. Kdyby to bylo jednoduché, možná dva tisíce.“

Jeffrey hrábl do sportovního pytle a vytáhl jeden balíček peněz. Odpočítal dvacet stodolarových bankovek. Položil je na stůl před Seiberta. Pak řekl: „Kdybych si mohl půjčit psací stroj, měl bych to povolení k exhumaci asi za hodinu.“

„To nemůžete. Je to nezákonné.“

„Jo, ale riziko beru na sebe já, ne vy. Vsadím se, že si nikdy neověřujete, jestli jsou ta povolení bona fide. Pokud se týče vás, tak bude. Zákon poruším já, ne vy.“

Seibert si okamžik žvýkal ret. „Tohle je ojedinělá situace,“ řekl. Pak zvedl peníze. „Udělám to, ale ne pro prachy,“ prohlásil. „Udělám to, protože věřím tomu, co jste mi povídal. Jestli je pravda to, co říkáte pak je rozhodně ve veřejném zájmu dostat se tomu na kloub.“ Hodil peníze Jeffreymu do klína. „Pojďte. Otevřu dole kancelář a můžete nám vyrobit povolení k exhumaci. Když už budete v tom, mohl byste taky napsat povolení k převozu těla. Zavolám radši panu Boscowaneymu, aby začal svolávat lidi a postaral se, aby hrobník nejel na ryby.“

„Jak dlouho to všechno potrvá?“ zeptala se Kelly.

„Nějakou dobu to zabere,“ mínil Seibert. Podíval se na hodinky. „Při troše štěstí tam můžeme být v půli odpoledne. Jestli seženeme toho funebráka, dalo by se to udělat ještě dneska večer. Ale možná už bude pozdě.“

„Pak bychom tam měli zůstat přes noc,“ navrhla Kelly. „Za Edgartownem je hospoda, Charlotte Inn. Co kdybych tam rezervovala pokoje?“

Jeffrey řekl, že je to podle něj dobrý nápad.

Seibert zavedl Kelly do kolegovy kanceláře, aby si mohla zatelefonovat.

Pak odvedl Jeffreyho dolů do kanceláře, kde ho nechal u ,psacího stroje.

Kelly zavolala do Charlotte Inn a nechala si rezervovat dva pokoje.

Pomyslela si, že je to slibný začátek celé výpravy. Hrozně nerada si to připouštěla, ale jediné, co jí dělalo stran chystaného dobrodružství starosti, byla Dalila. Co když porodí? Když měla Dalila naposled koťata, dostala se do kalciového šoku. Musela ji honem odvézt k veterináři.

Zvedla znovu sluchátko a zavolala Kay Buchananové, která bydlela v sousedním domě. Kay měla tři kočky. Při mnoha příležitostech si navzájem hlídaly kočky.

„Kay, budeš tady o víkendu?“ zeptala se Kelly.

„Jo,“ řekla Kay. „Harold má práci. Budeme tady. Potřebuješ nakrmit příšery?“

„Bohužel je toho víc,“ přiznávala Kelly. „Musím odjet a Dalila už by měla porodit. Obávám se, že bude mít koťata každým dnem.“

„Posledně skoro umřela,“ řekla Kay s obavou.

„Já vím. Chtěla jsem ji nechat vykastrovat, ale předběhla mě. Neodjela bych, ale nemám jinou možnost.“

„Můžu tě někde sehnat, kdyby se něco dělo.“

„Jistě,“ řekla Kelly „Budu na Martha s Vine ard, v hotelu Charlotte Inn.“ Kelly jí dala číslo.

„Budu to mít u tebe. Je tam dost žrádla pro kočky?“ „

„Rozhodně,“ řekla Kelly. „Budeš muset pustit Samsona dovnitř. Je venku.“ .

„To vím,“ řekla Kay. „Právě se pohádal s mým siamákem. Užij si to.

O pevnost se postarám.“

„Vážně jsem ti moc vděčná.“ Kelly zavěsila, vděčna za to, že má takovou přítelkyni.

„Haló?“ ohlásil se Frank do telefonu, ale neslyšel vůbec nic. Jeho děti měly puštěné sobotní dopolední grotesky naplno, div se z toho nezbláznil.

„Moment,“ řekl a odložil sluchátko. Přistoupil k prahu obývacího pokoje.

„Hele, Donno, ztiš ta děcka, nebo tu bednu vyhodím z okna.“

Frank zatáhl posuvné dveře. Hlasitost se snížila na polovinu. Frank se odšoural k telefonu. Měl na sobě modrý sametový župan a velurové trepky.

„Kdo je to?“ řekl do sluchátka, když je zvedl z pultu.

„Tady Matt. Mám tu informaci, kterou jste potřeboval. Trvalo mi to trochu déle, než jsem čekal. Zapomněl jsem, že je dneska sobota.“

Frank si vyndal ze zásuvky tužku. „Dobře, diktujte.“

„Auto té značky, kterou jste mi řekl, je registrováno na nějakou Kelly C. Eversonovou. Adresa je Willard Street 418, Brookline. Je to od vás daleko?“

„Hned za rohem,“ řekl Frank. „To je velká pomoc.“

„Letadlo ještě čeká,“ připomněl Matt. „Chci toho doktora.“

„Dostanete ho,“ slíbil Frank.

„Mně to chvíli trvá, než se dožeru,“ burácel Devlin Mosconimu. „Ale dovolte, abych vás upozornil, že teď jsem dožranej. Na případu tohohle doktora Jeffreyho Rhodese je něco, co jste mi neřekl. Něco, co bych měl vědět.“

„Řekl jsem vám všechno,“ tvrdil Michael. „Pověděl jsem vám o tom případu víc, než o kterémkoli z těch ostatních, na kterých jste dělal. Proč bych si něco nechával pro sebe? To mi řekněte. Já jsem ten, co přijde o kšeft.“ -

„Tak jak to, že se na Hatch Shell ukázal Frank Feranno a jeden z jeho pistolníků?“ zeptal se Devlin. Zakroutil sebou, když měnil pozici v nemocniční posteli. Z konstrukce nad postelí mu visela hrazdička, s jejíž pomocí se nadzvedával. „Pokud vím, nikdy nehonil uprchlíky.“

„Jak to mám sakra vědět?“ bránil se Mosconi. „Poslyšte, nepřišel jsem, abyste mi nadával. Přišel jsem se podívat, jestli jste na tom tak zle, jak psali v novinách.“

„Prdlajs,“ odsekl Devlin. „Přišel jste se podívat, jak jsem daleko s tím doktorem, co jsem vám ho slíbil přivést.“

„Jak jste na tom?“ zeptal se Mosconi s pohledem na ránu nad Devlinovým pravým uchem. Museli mu oholit na té straně většinu vlasů, aby mohli ránu zašít. Bylo to ošklivé zranění.

„Ne tak zle jak na tom budete vy, jestli mi lžete,“ slíbil Devlin.

„Vážně jste schytal tři kulky?“ řekl Mosconi. Pohlédl na složitý obvaz skrývající Devlinovo levé rameno.

„Ta, co mě škrábla do hlavy netrefila,“ řekl Devlin. „Díky Bohu. Jinak se mnou byl ámen. Ale musela mě omráčit. Dostal jsem zásah do hrudi, ale kulku zastavila neprůstřelná vesta. Z toho mám jen bolavá žebra. Ta, co jsem dostal do ramene, čistě prošla skrz. Frank měl nějakou zatracenou ostřelovačskou flintu. Aspoň že neměl střely dum-dum.“

„Je to trochu ironie, že vás můžu poslat za masovým vrahem a vy se vrátíte bez škrábnutí, ale když vás pošlu za doktorem, kterého zavřeli za nějaký problém při provádění narkózy, dáte se skoro zabít.“

„Proto si taky myslím, že za touhle záležitostí je ještě něco jiného. Něco, do čeho je zapletený ten kluk, kterého sejmul Tony Marcello. Když jsem Franka prvně viděl, napadlo mě, že jste s ním třeba mluvil vy.“

„Nikdy. Ten chlap je zločinec.“

Devlin se podíval na Mosconiho pohledem, který pravil „kdopak nám to tady kecá“. „Nechám to být,“ prohlásil. „Ale jestli v tom jede Frank, děje se něco velkého. Frank Feranno se nikdy neplete do věcí, kde nejde o velké prachy nebo velké hráče. Zpravidla obojí.“

Se zapraštěním, které Mosconiho překvapilo, se postranice postele zhroutila. Devlin se jí pustil a trhaně se pomocí zdravé paže zvedl do sedu. Pak přehodil nohy přes pelest postele. Ke hřbetu levé ruky měl upevněnou kapačku, ale jen popadl hadičku a vytáhl ji. Jehla vyšla i s náplastí a začala škrtat o podlahu.

Mosconi se vyděsil. „Co to sakra děláte?“ zeptal se a ucouvl.

„Co byste sakra řek, že dělám?“ Devlin vstal. „Vyndejte mi ze skříně šaty.“

„Nemůžete odejít.“

„Jen si mě hlídejte,“ řekl Devlin. „Proč bych tu měl zůstávat? Injekci proti tetanu mi dali. A jak jsem řek, jsem naštvanej. Taky jsem vám slíbil toho doktora do čtyřiadvaceti hodin. Ještě mám trošku času.“

O půl hodiny později podepsal Devlin navzdory lékařským doporučením propouštěcí papíry. „Přebíráte plnou odpovědnost,“ varovala ho přísná ošetřovatelka.

„Jen mi dejte antibiotika a pilulky proti bolestem, a tu přednášku si můžete ušetřit.“

Michael ho odvezl na Beacon Hill, aby si mohl Devlin vyzvednout své auto. Ještě pořád parkovalo na zákazu zastavení až na úpatí kopce.

„Připravte si tu ruku, co s ní vypisujete šeky,“ doporučil Devlin Michaelovi, když vystupoval z jeho vozu. „Ozvu se vám.“

„Ještě pořád nemyslíte, že bych měl říct někomu jinému?“

„To by byla ztráta času,“ upozornil ho Devlin. „Taky bych se mohl kromě Franka Feranna naštvat ještě na vás.“

Devlin nastoupil do svého auta. Nejdřív ze všeho zamířil na policejní velitelství v Berkeley Street. Chtěl svou pistoli a věděl, že bude tam.

Když to vyřídil, zavolal detektivovi, kterého najal na hlídání Carol Rhodesové, kdysi, když si ještě myslel, že ho zavede k Jeffreymu. Tentokrát muže požádal, aby odjel do Brookline sledovat dům Kelly Eversonové. „Chci vědět všechno, co se tam semele, rozumíte“ řekl mu Devlin.

„Nedostanu se tam dřív než odpoledne,“ namítl muž.

„Koukejte to stihnout co nejdřív,“ opáčil Devlin.

Když se postaral o tohle, odjel Devlin do North Endu. Zaparkoval v druhé řadě na Hanover Street a vstoupil do kavárny Via Veneto.

Jakmile Devlin vstoupil, ozvalo se vzadu v kavárně šoupání nohou hned pod freskou zobrazující část římského Fora. Židle s vyplétaným opěradlem spadla na podlahu. Devlin uslyšel, jak o sebe cinkají šňůry korálkového závěsu.

Devlin nemarnil čas a sprintem vyrazil z kavárny na ulici. Proklestil si cestu mezi chodci na Bennet Street a zabočil doleva. Zahnul do úzké uličky a narazil do malého, plešatějícího chlapíka s kulatým obličejem.

Člověk se pokusil Devlinovi vyhnout, ale Devlin ho popadl za sako dřív, než stihl udělat krok. Muž se ještě kroutil ve snaze vyklouznout ze saka, ale Devlin ho přimáčkl ke zdi.

„Nijak šťastně nevypadáš, že mě vidíš, co, Dominiku?“ vyštěkl Devlin.

Dominik byl částečkou Devlinovy sítě informátorů. Devlin měl teď zvlášť potřebu si s ním popovídat vzhledem k jeho dávnému spojenectví s Frankem Ferannem.

„Já s tím nemám nic společného, že po tobě Frank střílel,“ tvrdil Dominik, viditelně vyjukaný. S Devlinem už taky ušel pěkný kus cesty.

„Kdybych si myslel, že máš, tak bych se s tebou nebavil,“ ujistil ho Devlin s úsměvem, který Dominik okamžitě pochopil. „Ale zajímá mě, k čemu se Frank v tyhle dny chystá. Představoval jsem si, že mi to povíš ty.“

„Nemůžu ti o Frankovi nic říct,“ opáčil Dominik. „Vynech mě z toho.

Víš, co by se mi stalo.“

„Jenom kdybych to někomu řek,“ mínil Devlin. „Prásknul jsem snad někdy o tobě někomu něco, dokonce policii?“

Dominik nereagoval.

„Kromě toho,“ pokračoval Devlin, „jde v téhle chvíli o Franka jen teoreticky. Zrovna v tuhle minutu se bojíš mě. A musím ti říct, Dominiku, nemám nijak dobrou náladu.“ Devlin sáhl do bundy a vytáhl pistoli.

Věděl, že s ní vzbudí zamýšlený dojem.

„Moc toho nevím,“ ohradil se Dominik nervózně.

Devlin zasunul pistoli zpátky do pouzdra. „Co se tobě nezdá moc, může pro mě znamenat hodně. Pro koho pracuje Frank? Kdo ho najal, aby sejmul toho kluka včera večer na korze?“

„Nevím.“

Devlin sáhl podruhé po pistoli.

„Matt,“ zavrčel Dominik. „Víc nevím. Tony mi to řekl než jeli na korzo. Pracuje pro nějakýho chlapa, co se jmenuje Matt. Ze St. Louis.“

„O co tam šlo? O drogy, nebo tak něco?“

„Nevím. Nemyslím, že to byly drogy. Měli toho kluka zabít a doktora poslat do St. Louis.“

„Netaháš mě za nohu, že ne, Dominiku?“ zeptal se Devlin zlověstně.

Tohle bylo na hony vzdáleno od scénáře, který si vymyslel.

„Říkám ti, jak to je,“ hájil se Dominik. „Proč bych měl lhát?“

„Poslal Frank toho doktora do St. Louis?“ zeptal se Devlin.

„Ne, ztratili ho. Frank si vzal Nickyho, když je Tony zastřelenej. Tentokrát ho doktorova holka přimáčkla autem. Zlomila mu ruku.“

To na Devlina zapůsobilo. Aspoň že nebyl jediný, kdo měl s doktorem nesnáze. „Takže Frank v tom pořád jede?“ zeptal se Devlin.

„Jo, pokud vím,“ kývl Dominik. „Prý mluvil s Vinniem DAgostinem.

Mělo by jít o velký peníze.“

„Chci vědět, co je zač ten chlap ze St. Louis,“ hřímal Devlin. „A chci vědět, k čemu se chystají Frank a Vinnie. Na obvyklá telefonní čísla.

A Dominiku, jestli nezavoláš, tak mě urazíš. Asi víš, jaký jsem, když jsem uražený. Snad ti to nemusím popisovat v barvách.“

Devlin Dominika pustil. Obrátil se a odcházel uličkou, aniž by se ohlédl.

Ten chlap by to měl zjistit. Devlin neměl náladu na nějaké očmuchávání a byl odhodlán přijít na to, k čemu se chystá Frank Feranno.

Frankova euforie vyprchala, když zahlédl Kellyin dům. Vypadal opuštěně, všechny záclony zatažené. Frank vzdychl. Těch pětasedmdesát táců bylo dál, než si myslel.

Asi půl hodiny jen seděl a dům pozoroval. Nikdo nepřišel ani nevyšel.

Nebyly tu žádné známky života až na siamskou kočku, povalující se uprostřed trávníku, jako by jí tu všechno patřilo.

Nakonec Frank vystoupil z auta. Nejdřív obešel dům ze strany podívat se, nejsou-li v garáži nějaká okna. Byla. Zaclonil si oči rukama a nakoukl dovnitř. Červená honda Accord, kterou honili včera v noci po Beacon Hillu, nikde. Vrátil se před dům a rozhodl se, že zazvoní a uvidí, co bude. Pro jistotu nahmatal pistoli. Pak zazvonil.

Když se nic nestalo, přiložil ucho ke dveřím a znovu stiskl knoflík zvonku. Slyšel uvnitř zvonkohru, takže aspoň zvonek fungoval. Znovu si zastínil oči ze stran rukama a podíval se oknem vedle dveří. Moc toho neviděl, protože z druhé strany byla krajková záclona.

Krucinál, pomyslel si a obrátil se tváří do ulice. Siamka byla ještě pořád stočená do klubíčka uprostřed trávníku.

Frank vkročil na trávu, sklonil se a velkou kočku pohladil. Samson ho podezíravě pozoroval, ale neutekl.

„Líbí se ti to, hm, číčo“ uchechtl se Frank. V té chvíli vyšla ze sousedního domu žena a zamířila k němu.

„Udělal sis kamaráda, Samsone?“ zeptala se.

„Vaše kotě, milostpaní?“ zeptal se Frank svým nejpodmanivějším hlasem.

„Kdepak,“ zasmála se žena. „Je to smrtelný nepřítel mého barmánce.

Ale jako sousedé se musíme naučit spolu vycházet.“

„Pěkně velká kočka,“ Frank vstal. Už se chtěl zeptat ženy na Kelly Eversonovou, když zamířila ke Kellyiným předním dveřím.

„Tak pojď, Samsone,“ zavolala na siamského kocoura. „Zkontrolujeme Dalilu.“

„Jdete do Kellyina domu?“ zeptal se Frank.

„Ano, jdu.“

„Báječné,“ řekl Frank. Přistoupil k ní. „Já jsem Frank Carter Kellyin bratranec. Zkoušel jsem, jestli ji nenajdu doma.“

„Já sem Kay Buchananová,“ podala mu ruku. „Jsem Kellyina sousedka a někdy jí hlídám kočky. Bohužel budete muset počkat. Kelly odjela na víkend.“

„Kruci,“ Frank luskl prsty. „Maminka mi dala její adresu, abych ji mohl pozdravit. Nejsem zdejší. Jsem tu jen na pár dní za obchodem. Kdy se Kelly vrátí?“

Neřekla přesně,“ řekla Kay. „To je ale škoda.“

„Zvlášť když nemám dneska nic na práci,“ litoval Frank. „Nemáte představu, kam jela?“

„Jenom na Marthas Vineyard. Do Edgartownu, myslím,“ řekla Kay.

„Tvrdila, že musí jet. Mám plíživé podezření, že je v tom nějaká romantika. Ale nestěžuju si. Abych řekla pravdu, jsem ráda už kvůli ní. Potřebuje se trochu povyrazit. Držela už smutek dost dlouho, nemyslíte?“

„No přesně tak,“ přisvědčil Frank v naději, že už nebudou zabíhat dál.

„No, těšilo mě,“ řekla Kay. „Musím se podívat po těch kočkách. To s tou druhou je velká starost. Jestli se vám zdá Samson velký, to byste měl teprv

vidět Dalilu. To byste teprve viděl, co je to „tlustá číča“. Slehne každým dnem. Co kdybyste se tu stavil v pondělí, jestli ještě budete ve městě?

Podle mě už bude Kelly zpátky. Měla by být. Nebudu si tady hrát na porodní bábu celého vrhu!“

„Možná bych jí mohl zavolat,“ navrhl Frank. Líbila se mu představa, že jde o romantický výlet. To by pravděpodobně znamenalo, že s ní jel taky doktor. „Nemáte tušení, kde bydlí?“

„Říkala mi, že v Charlotte Inn,“ odpověděla Kay. „Tak pojď, Samsone, jdeme.“

Frank zazářil na Kay svým nejsrdečnějším úsměvem, když vystupovala na přední verandu a lovila z lucerny klíče. Frank se vrátil do auta.

Jakmile nastartoval, obrátil rychle do protisměru. Jedno z rozhodnutí, která udělal stran těch pětasedmdesáti táců, bylo, že o nich neřekne Donně. Někam je schová. Možná si udělá výlet dolů ke kajmanům.

Představa malého výletu na Martha's Vineyard se mu také zamlouvala.

A měl výborný nápad. Když musí nasadit doktora do Mattova letadla, co kdyby letěl na ostrov letadlem? Tomu se říká využít příležitosti, řekl si.

Cestou zpátky do města začal Frank uvažovat o tom, koho si vezme s sebou, jestli nenajde Vinnieho D'Agostina. Nebylo pochyb, že Tonyho pustí. Byla to hanba, co se stalo. Frank také uvažoval o Devlinovi, jestli by ho neměl navštívit v nemocnici a říci mu, že proti němu nic nemá. Ale rozhodl se, že to neudělá. Nemá čas.

Frank zajel na Hanover Street, zastavil a zaparkoval v třetí řadě před kavárnou Via Veneto. Zahoukal. Zanedlouho někdo vyběhl z kavárny a odjel se svým vozem, takže mohl Frank zajet k chodníku. Provoz, který se na Hanover Street zastavil, se sunul dál. Několik aut na něj zahoukalo, protože je zdržel. „Hele, trhni si!“ zavolal Frank z okénka. Je to překvapující, jak jsou někteří lidé bezohlední, pomyslel si.

Frank vstoupil do kavárny a potřásl si rukou s majitelem, který ho přispěchal pozdravit z pokladny. Frank si sedl ke stolku vpředu, na kterém byla cedulka s rezervací. Objednal si dvojité espresso a zapálil si cigaretu.

Když si jeho oči přivykly na šero v kavárně, Frank se otočil a přejel pohledem místnost. Vinnieho neuviděl, ale uviděl Dominika. Frank pokynul majiteli. Řekl mu, aby požádal Dominika, ať si s ním přijde popovídat.

Nervózní Dominik se dostavil k Frankovu stolu.

„Co je to s tebou?“ zeptal se Frank s pohledem na Dominika.

„Nic,“ řekl Dominik. „Asi piju moc kafe.“

„Víš, kde je Vinnie?“ zeptal se Frank.

„Je doma,“ řekl Dominik. „Byl tady před půl hodinou.“

„Jdi ho požádat, ať sem přijde. Řekni mu, že je to důležité,“ řekl Frank.

Dominik přikývl a vyšel hlavním vchodem.

„A co takhle sendvič?“ nadhodil Frank majiteli. Zatímco jedl, snažil se rozpomenout, kde je v Edgartownu Charlotte Inn. Byl tam teprve párkrát.

Pokud si vzpomínal, velké město to nebylo. Vlastně největší tam byl hřbitov.

Vinnie vstoupil s Dominikem. Vinnie byl mladý, svalnatý chlapík který si myslel, že po něm jdou všechny ženské. Frank se ho vždycky trochu bál přibírat, protože se mu zdál trochu neposlušný, jako by se pořád snažil něco si dokazovat. Když byl ale Tony pryč a Nicky nepřipadal v úvahu, dostával se Frank ke dnu sudu. Věděl, že Dominik je nepoužitelný. Dominik je srágora. Vždycky byl moc nervózní. Složil by se, zvlášť kdyby se něco nepovedlo. Frank ho považoval za nepřijatelného.

„Sedni si, Vinnie,“ vyzval ho Frank. „Co bys říkal pozvání na výlet do Charlotte Inn v Edgartownu?“

Vinnie si vzal židli a sedl si na ni obráceně, přitom se nahrbil nad opěradlem, až se mu vyboulily svaly. Frank si pomyslel, že mu toho musí hodně povědět.

„Dominiku,“ navrhl Frank, „co kdyby ses šel přepudrovat?“

Dominik vyklouzl z kavárny zadem a přeběhl do cukrárny na Salem Street. Vzadu v krámě byl telefonní automat. Vyndal Devlinova čísla a vytočil ze dvou to první. Když se Devlin ozval, zakryl sluchátko dlaní, než začal mluvit. Nechtěl, aby to někdo slyšel.