Invaze z galaxie

Kapitola 10

9.50

Nancy Sellersová pracovala, pokud to bylo jen trochu možné, doma. Počítač měla propojený do firemní sítě Serotec Pharmaceuticals a v laboratoři byl skvělý tým spolehlivých laborantů. Doma měla klid a udělala mnohem víc práce než v laboratoři. Zbavila se tak průběžného přílivu administrativních problémů, které s vedením výzkumné laboratoře souvisejí. V klidném prostředí domova pracovala efektivněji a rychleji.

Byla zvyklá pracovat doma v naprostém klidu, a tak ji bouchnutí předních dveří před desátou hodinou dopoledne okamžitě vyrušilo. Napadlo ji, že se muselo stát něco nepříjemného. Zavřela program s rozdělaným úkolem a vyšla z pracovny.

Zastavila se u zábradlí a podívala se dolů do haly. V hale se objevil Jonathan.

„Proč nejsi ve škole?“ zavolala na něj. Rychle si ho prohlédla a usoudila, že vypadá zdravě. Chůzi měl normální a barvu dobrou.

Jonathan došel ke schodům a podíval se nahoru na matku.

„Potřebujeme si s tebou promluvit,“ zavolal.

„Jak to, potřebujeme?“ zeptala se Nancy. Než to dořekla, uviděla mladou dívku, která vešla za Jonathanem do haly a zvedla hlavu, aby se na ni podívala.

„To je Candee Taylorová, mami,“ představil ji Jonathan.

Nancy zkameněla. Viděla dívčí tvářičku na dobře vyvinutém ženském těle.

První, co ji napadlo, bylo, že dívka je těhotná. Být matkou dospívajícího syna je opravdu složité - člověk nikdy netuší, kdy se objeví nějaká pohroma.

„Hned jsem dole,“ zavolala. „Přijdu za vámi do kuchyně.“

Odběhla do koupelny spíš proto, aby se uklidnila, než aby se upravila. Od doby, kdy zpozorovala Jonathanův vzrůstající zájem o opačné pohlaví se obávala, aby se nedostal do podobných problémů. Navíc se jí v posledním roce odmítal s čímkoliv svěřovat.

Když se trochu uklidnila, sešla dolů do kuchyně. Děti si zatím nalily kávu, kterou měla v kávovaru stále teplou. Nancy si také nalila a posadila se na jednu z vysokých barových židliček u kuchyňského pultu. Děti seděly u stolu.

„Tak,“ pronesla neutrálně a připravila se na nejhorší, „ven s tím.“

Jonathan začal, protože Candee byla tak nervózní, že se nezmohla na slovo.

Vysvětlil, jak se její roďiče začali chovat divně, že u nich včera byl a sám to může dosvědčit.

„O tom jste se mnou chtěli mluvit?“ ujišťovala se Nancy. „O Candeeiných rodičích?“

„Ano,“ přisvědčil Jonathan. „Víš, Candeeina máma pracuje v Serotec Pharmaceuticals jako účetní.“

„Tak to musí být Joy Taylorová,“ prohlásila Nancy. Usilovně se snažila nedat najevo, jaký balvan jí spadl ze srdce. „S tou jsem mnohokrát mluvila.“

„O to jsme tě chtěli poprosit,“ pokračoval Jonathan. „Mysleli jsme, jestli bys byla ochotná s ní promluvit. Candee má vážně starosti.“

„Jak to, že se paní Taylorová chová tak divně?“ vyptávala se Nancy.

„Oba se chovají divně,“ ozvala se Candee. „Máma i táta.“

„Můžu ti to říct z mýho pohledu,“ vysvětloval Jonathan. „Až do včerejška mě dost neradi viděli. A včera byli tak milí, že jsem tomu nemohl uvěřit.

Dokonce mi navrhli, jestli u nich nechci zůstat přes noc.“

„Proč bys u nich měl zůstávat na noc?“ žasla Nancy.

Jonathan a Candee se na sebe podívali a začervenali se.

„Chcete říct, že vám navrhovali, abyste spali spolu?“

„No, přesně tak to neřekli,“ upřesňoval Jonathan, „ale vyznělo to tak.“

„Ráda si s ní promluvím,“ slíbila Nancy a myslela to naprosto vážně.

Nestačila se divit.

„Oni se chovají divně,“ dodala Candee, „a zdá se mi, že jsou to najednou úplně cizí lidé. Před několika dny se prakticky s nikým nestýkali. Teď jsou samá návštěva ve dne i v noci, povídají si o deštných pralesích, znečištění ovzduší a tak. Po domě chodí lidi, které ještě před týdnem ani neznali. Začala jsem se zamykat v ložnici.“

Nancy odložila šálek s kávou. Cítila se trapně za své původní podezření.

Podívala se na Candee a místo svůdkyně vlastního syna v ní konečně uviděla vyděšené dítě. Ten obraz pobouřil její mateřské city.

„Ráda si s tvou matkou promluvím,“ opakovala. „A pokud chceš, můžeš přespat u nás v pokoji pro hosty. Ale řeknu vám na rovinu, že si nepřeju žádné hlouposti! Předpokládám, že víte, co mám na mysli.“

„Co to bude?“ zeptala se Marjorie Stephanopolisová. Cassy i Pitt si všimli jejího nápadně zářivého úsměvu. „To máme dneska krásně, že?“

Cassy s Pittem se na sebe tázavě podívali. Bylo to poprvé, co se Marjorie pokusila navázat nějakou konverzaci. Seděli v Costově jídelně, kde se sešli na oběd.

„Já si dám hamburger, hranolky a kolu,“ objednala si Cassy.

„Já taky,“ přidal se Pitt.

Marjorie si od nich vzala jídelní lístky.

„Přinesu vám to co nejdřív,“ ujišťovala je. „Doufám, že vám bude chutnat.“

„Aspoň někdo má z dneška radost,“ poznamenal Pitt a sledoval, jak Marjorie rychle mizí v kuchyni. „Za poslední tři a půl roku, co sem chodím, jsem ji neslyšel říct tolik slov najednou.“

„Ty přece nejíš hamburgery ani hranolky,“ uvědomila si Cassy.

„Ty obvykle taky ne,“ připomněl jí.

„Bylo to první, co mě napadlo,“ přiznala. „Jsem tak vyděšená, že nemůžu ani myslet. To, co jsem ti říkala o dnešní noci, je pravda. Skutečně se mi to nezdálo!“ přesvědčovala ho.

„Ale sama jsi přiznala, že tě napadlo, jestli se ti to všechno jen nezdá,“ oponoval.

„Přesvědčila jsem se, že nespím,“ prohlásila rozzlobeně.

„Dobrá, uklidni se,“ napomenul ji. Rozhlédl se kolem. Několik lidí v okolí je sledovalo.

Cassy se naklonila přes stůl a pošeptala: „Když se na mě podívali, všem včetně toho psa svítily oči.“

„Ale Cassy, nepřeháněj to!“

„Já nepřeháním!“ zlobila se.

Pitt se znovu rozhlédl. Teď je sledovalo ještě víc lidí než dřív. Cassyin hlas přilákal jejich pozornost.

„Nekřič tolik!“ pokáral ji.

„Dobře,“ přikývla naštvaně. I ona si všimla, jak je všichni pozorují.

„Když jsem se Beaua zeptala, o čem si ve tři v noci venku povídali, odpověděl mi, že o životním prostředí,“ pokračovala tišeji.

„Nevím, jestli se tomu mám smát nebo nad tím plakat,“ uvažoval Pitt.

„Nebyl to jen vtip?“

„Vůbec ne, myslel to vážně,“ prohlásila s jistotou.

„Ale představa, že se někdo ve tři v noci schází na parkovišti a diskutuje o ži…