Epidemie

7.  středa 20. března 1996, 16. 15

„TY si opravdu myslíš, že Robert Barker záměrně sabotoval naši reklamní kampaň?“ otázala se Colleen Terese když sestupovaly po schodišti. Byly na cestě do studia, kde chtěla Terese ukázat, co dala tvůrčí skupina zatím dohromady pro reklamní kampaň Národní zdravotní.

„Nepochybuji o tom,“ přikývla Terese. „Ovšemže to neudělal sám osobně. Přiměl to udělat Helen tím, že rozmluví Národní zdravotní nákup přiměřeného vysílacího času.“

„Ale tím by se sám střelil do nohy. Pokud bychom ztratili zakázku Národní zdravotní a nemohli udělat restrukturalizaci, pak mají jeho jednotky zaměstnanecké spoluúčasti stejnou hodnotu jako naše vlastní… nulovou.“

„K čertu s jeho jednotkami zaměstnanecké spoluúčasti,“ ušklíbla se Terese. „Chce prezidentství, a udělá všechno, aby ho dostal.“

„Bože, byrokratické válčení mne znechucuje,“ prohlásila Colleen. „Jsi si jistá, že to prezidentství opravdu chceš?“

Terese se zastavila a úplně ztuhla. Pohlédla na Colleen, jako by se právě dopustila rouhání.

„Nemohu uvěřit, žes to řekla.“

„Ale sama sis přece stěžovala, že čím víc máš administrativních povinností, tím méně času ti zbývá na tvůrčí práci.“

„Jestli se Barker stane prezidentem, podělá celou společnost,“ zvolala Terese pobouřeně. „Začneme poklonkovat před klienty a tvořivost a kvalita půjdou vzápětí do háje.

Kromě toho -já prezidentkou být chci. Je to můj cíl už pět let. Tohle je moje šance, a pokud se jí nestanu teď, nestanu se jí nikdy.“

„Já nevím, proč ti nestačí to, čeho jsi už dosáhla,“ poznamenala Colleen. „Je ti teprve jedenatřicet, a jsi už ředitelkou tvůrčí sekce. Měla bys být spokojená a dělat to, v čem jsi dobrá. To jest ve vytváření skvělých reklam.“

„Ale jdi, prosím tě!“ mávla Terese rukou. „Víš přece, že my lidé od reklamy nejsme spokojení nikdy. Dokonce i kdybych se stala prezidentkou, začnu pravděpodobně pokukovat po postu výkonného ředitele.“

„Já myslím, že bys měla zchladnout,“ pronesla Colleen.

„Takhle jsi na nejlepší cestě úplně dohořet, než ti bude pětatřicet.“

„Zchladím se, až budu prezidentkou,“ prohlásila Terese.

„Jo, určitě!“ ušklíbla se Colleen.

Když dorazily do studia, zavedla Colleen přítelkyni do malé oddělené místnosti, jíž se láskyplně říkalo „aréna“. V ní se nové projekty podrobovaly diskusi a kritice. Jméno pocházelo od arén starověkého Říma, v nichž byli křesťané předhazováni lvům. V agentuře Willow and Heath za křesťany sloužili tvůrčí pracovníci nižších zařazení.

„Vy máte film?“ otázala se Terese. V čele místnosti bylo přes tabuli staženo promítací plátno. Očekávala, že v nejlepším případě jí předvedou útržkovité nápady ztvárněné na deskách.

„Dali jsme dohromady ,ripomatie,“ vysvětlila Colleen.

Ripomatie byla nahrubo slepená směsice z dříve natočených věcí „vykradených“ z jiných projektů, jež měly vytvořit dojem reklamního šotu.

Terese to povzbudilo. Video neočekávala.

„Teď tě musím varovat, je to všechno velmi předběžné,“ dodala Colleen.

„Ušetři si znevažování,“ řekla Terese. „Přehrajte, co máte.“

Colleen mávla na jednoho ze svých podřízených. Světla se ztlumila a film se rozeběhl. Záběr trval sto sekund.

Zobrazoval dívenku, …