Chromozon 6 (Robin Cook)

Kapitola 16

6. BŘEZNA 1997, 14:30

ZATÍMCO čekal na výsledky všech Franconiho testů, přiměl se Jack jít do své kanceláře a pokusit se soustředit na některé ze svých dalších nedodělaných případů. K svému překvapení NEW YORK udělal poměrně slušný kus práce, než zazvonil v půl třetí telefon.

„Je to doktor Stapleton?“ zeptal se ženský hlas s italským přízvukem.

„To tedy je,“ řekl Jack. „To je paní Franconiová?“

„Imogene Franconiová. Dostala jsem vzkaz, že vám mám zavolat.“

„To jsem vám vděčný, paní Franconiová,“ řekl Jack. „Nejdřív mi dovolte vyjádřit vám soustrast ohledně vašeho syna.“

„Děkuji,“ odpověděla Imogene. „Carlo byl hodný chlapec.

Neudělal nic z toho, co o něm píšou v novinách. Pracoval tady v Queensu v Americké ovocné společnosti. Nevím, odkud se vzaly všechny ty řeči o organizovaném zločinu. Noviny prostě jen chtějí senzace.“

„Je to strašné, co všechno se dělá, aby se noviny prodávaly,“ souhlasil Jack.

„Ten pán, co přišel dneska ráno, říkal, že máte jeho tělo zpátky,“ pokračovala Imogene.

„Jsme o tom přesvědčeni,“ řekl Jack. „Proto jsme od vás potřebovali trochu krve, aby se to dalo potvrdit. Děkuju vám, že jste byla tak ochotná spolupracovat.“

„Ptala jsem se ho, proč nechce, abych tam dojela a identifikovala ho jako posledně,“ řekla Imogene. „Ale on mi řekl, že neví.“

Jack se pokusil vymyslet nějaký elegantní způsob, jak vysvětlit problém totožnosti, ale žádný ho nenapadal. „Některé části těla se stále ještě pohřešují,“ řekl mlhavě v naději, že se tím paní Franconiová spokojí.

„Ano?“ podivila se Imogene.

„Dovolte, abych vám řekl, proč jsem volal,“ pokračoval Jack rychle. Bál se, že kdyby se paní Franconiová urazila, možná by nebyla vstřícná k jeho otázce. „Řekla jste vyšetřovatelce, že zdraví vašeho syna se zlepšilo po nějaké cestě. Pamatujete si, že jste to řekla?“

„Ovšem,“ odvětila Imogene.

„Bylo mi řečeno, že nevíte, kde tenkrát byl,“ dodal Jack.

„Existuje nějaký způsob, jak byste to mohla zjistit „Asi ne,“ uvažovala Imogene. „Řekl mi, že to nemělo nic společného „s jeho prací a že to bylo docela soukromé.

„Pamatujete si, kdy to bylo?“ zeptal se Jack.

„Přesně ne,“ odpověděla Imogene. „Asi před pěti nebo šesti týdny.“

„Bylo to ve Státech?“ pokračoval Jack ve vyptávání.

„Nevím,“ řekla Imogene. „Jenom tvrdil že to bylo hodně soukromé.

„Kdybyste zjistila, kde to bylo, mohla byste mi to zavolat?“ naléhal Jack.

„Nejspíš ano,“ řekla Imogene.

„Děkuju vám,“ řekl Jack.

„Počkat,“ ozvala se Imo ene. „Zrovna jsem si vzpomněla, že říkal něco divného - těsně předtím, než odjel. Říkal, kdyby se nevrátil, že mě má moc rád.“

„Překvapilo vás to?“ zeptal se Jack.

„No ano,“ odvětila Imogene. „Připadalo mi, že je hezké říct něco takového mamince.“

Jack paní Franconiové opět poděkoval a zavěsil telefon.

Sotva spustil ruku ze sluchátka, když zazvonil znovu. Byl to Ted Lynch.

„Myslím, že bys měl přijít sem nahoru,“ pravil Ted.

„Už letím,“ opáčil Jack.

Jack nalezl Teda, jak sedí u psacího stolu a doslova se drbe na hlavě.

„Kdybych tě neznal, myslel bych, že si ze mě utahuješ,“ řekl Ted.

„Sedni si!“

Jack usedl. Ted držel stoh papírů z počítače a také četné listy vyvolaného filmu se stovkami černých proužečků. Natáhl se a hodil celou tu hromadu Jackovi do klína.

„Co to hergot je?“ otázal se Jack. Zvedl několik celuloidových listů a podržel je proti světlu.

Ted se naklonil k němu a gumou na konci staromódní dřevěné tužky ukázal na filmy. „Tohle jsou výsledky polymarkerového DNA testu. Na těch papírech z počítače je srovnání nukleotidových sekvencí DQ alfa oblastí na MHC.“

„No tak, Tede!“ stěžoval si Jack. „Mluvil bys laskavě srozumitelně?“

„Fajn,“ pravil Ted s předstíranou podrážděností.

„Polymarkerový test ukazuje, že Franconiho DNA a DNA jaterní tkáně, kterou jsi v něm našel, nemohou být rozdílnější.“

„Hele, to je dobrá zpráva,“ řekl Jack. „Takže to byla transplantace.“

„Nejspíš ano,“ souhlasil Ted. „Ale sekvence s DQ alfa je identická až do posledního nukleotidu.“

„Co to znamená?“ zeptal se Jack.

Ted rozhodil rukama takřka prosebně. „Já nevím. Já to nedokážu vysvětlit. Matematicky vzato k tomu nemůže dojít.

Pravděpodobnost je totiž tak nekonečně malá, až je to k nevíře. Mluvíme o identické podobě milionů základních párů, i v oblastech častého opakování. Absolutní identita. Proto máme se sledováním DQ alfa ty výsledky, co máme.“

„No, hlavní je, že šlo o transplantaci,“ řekl Jack. „O to tady jde.“

„Budu muset říct, že to byla transplantace,“ souhlasil Ted.

„Ale jak našli dárce s identickým DQ alfa, to je nad moje chápání.“

„A co ten test s mitochondriální DNA na potvrzení, že ten utopenec je Franconi?“ zeptal se Jack.

„Jéžišmarjá, člověk ti podá prst a ty chceš hned celou ruku,“ stěžoval si Ted. „Zrovna jsme dostali krev, prokristapána. Budeš si muset počkat na výsledky. Koneckonců jsme obrátili laborku vzhůru nohama, abys měl rychle všechno, co potřebuješ. Kromě toho mě víc zajímá tahle situace s DQ alfa v porovnání s výsledky polymarkeru. Něco tady neklape.“

„No, nelam si s tím zas tak moc hlavu,“ konejšil ho Jack.

Vstal a vrátil Tedovi všechny materiály, které mu Ted prve navršil do klína. „Jsem ti vděčný za to, cos udělal. Díky!

Zrovna tuhle informaci jsem potřeboval. A až přijdou ty mitochondriální výsledky, zavolej mi.“

Jack byl nadšený Tedovými výsledky a s mitochondriální studii si nedělal hlavu. Vzhledem k porovnání rentgenových snímků už byl přesvědčený, že utopenec a Franconi jsou jedna a táž osoba.

Jack nastoupil do výtahu. Když měl teď potvrzeno černé na bílém, že šlo o transplantaci, počítal s tím, že Bart Arnold přijde s něčím, co vyřeší zbytek záhady. Jak sjížděl zdviží dolů, přistihl se při úvahách nad Tedovou pohnutou reakcí na výsledky DQ alfa. Jack si byl vědom, že Teda moc věcí z míry nevyvede. Takže musí jít o něco významného. Naneštěstí se Jack v testu nevyznal natolik, aby mohl mít nějaký názor. V duchu se zapřisáhl, že až bude mít příležitost, něco si o tom přečte.

Jackovo nadšení nevydrželo dlouho, vytratilo se v té chvíli, kdy vstoupil do Bartovy kanceláře. Forenzní vyšetřovatel telefonoval, ale zavrtěl hlavou, hned jak Jacka uviděl. Jack si to gesto interpretoval jako špatnou zprávu. Sedl si a čekal.

„Neměls štěstí?“ zeptal se Jack, sotva Bart zavěsil.

„Bohužel ne,“ řekl Bart. „Vlastně jsem čekal, že s něčím přijde UNOS, a když řekli, že od nich Carlo Franconi játra nedostal a že nebyl ani na seznamu čekatelů, věděl jsem, že pravděpodobnost vystopování, odkud ta játra měl, značně poklesla. Teď jsem měl zrovna na telefonu Columbijskou presbyteriánskou, a tam to taky nedělali. To samé mi řekli takřka ve všech centrech, kde se provádí transplantace jater, a nikdo o Carlu Franconim nic neví.“

„Tohle je k zešílení,“ prohlásil Jack. Řekl Bartovi, že Tedovy nálezy potvrdily, že Franconi podstoupil transplantaci jater.

„Já nevím, co na to říct,“ poznamenal Bart.

„Když si někdo nenechal udělat transplantaci v Severní Americe ani v Evropě, kde ji mohli provést?“ zeptal se Jack.

Bart pokrčil rameny. „Existuje dalších pár možností,“ prohlásil. „Austrálie, Jižní Afrika, dokonce i pár nemocnic v Jižní Americe, ale jak jsem tak mluvil se svým kontaktem v UNOS, myslím, že nic z toho není moc pravděpodobné.“

„Nekecáš?“ zeptal se Jack. Tohle slyšet nechtěl.

„Je to záhada,“ dodal Bart.

„Na tomhle případě není nic jednoduchýho,“ vzdychl Jack, když vstával.

„Budu na tom dělat dál,“ nabídl se Bart.

„To bych ti byl vděčný,“ řekl Jack.

Jack odkráčel z forenzních prostor s pocitem mírné deprese.

Měl nepříjemný pocit, že mu uniká nějaký zásadní fakt, ale neměl zdání, co by to mohlo být ani jak zjistit, o co vlastně jde.

V místnosti pro personál si nalil další šálek kávy, která v tuhle denní dobu připomínala spíš vlažnou bryndu než posilující horkou tekutinu. Se šálkem v ruce vystoupil po schodech do laboratoře.

„Prošel jsem ty tvoje vzorky,“ řekl mu John DeVries. „Byly negativní jak na cyklosporin A, tak na FK506.“

Jack užasl. Nezmohl se na nic, jen zíral do bledé, vychrtlé tváře ředitele laboratoře. Nevěděl, co ho překvapilo víc: skutečnost, že John už vzorky prošel, anebo to, že výsledky jsou negativní.

„To si určitě děláš legraci,“ vypravil ze sebe Jack.

„To sotva, odtušil John. „To není můj styl.“

„Ale ten pacient musel být na imunosupresivech,“ namítal Jack. „Nedávno podstoupil transplantaci jater. Je možné, že by ten negativní výsledek byl chybný?“

„V rámci standardní procedury provádíme zásadně kontrolní testy,“ odvětil John.

„Čekal jsem, že bude určitě přítomen jeden nebo druhý lék,“ řekl Jack.

„Je mi líto, že se nám nepodařilo přizpůsobit naše výsledky tvému očekávání,“ pravil John kysele. „Pokud mě omluvíš, tak mám práci.“

Jack sledoval ředitele laboratoře, jak přistupuje k nějakému přístroji a cosi na něm upravuje. Pak se otočil a vyšel z laboratoře. Teď byl ještě stísněnější. Výsledky DNA, k nimž dospěl Ted Lynch, a rozbor přítomnosti léků Johna DeVriese si protiřečily. Pokud došlo k transplantaci, musel Franconi dostávat buď cyklosporin A, nebo FK506. To byla standardní lékařská procedura.

Vystoupil ve čtvrtém patře z výtahu a kráčel směrem k histologické laboratoři, přičemž se snažil připadnout na nějaké racionální vysvětlení skutečností, které měl k dispozici. Nic ho nenapadalo.

„No podívejme, zase ten doktůrek,“ pravila Maureen O'Connerová se svým typickým irským akcentem. „Copak je? Máš jen ten jeden případ? Proto nás pořád tak otravuješ?“

„Tenhle je jediný, co z něj lezu po zdi,“ odtušil Jack. „Jak to vypadá s těmi sklíčky?“

„Pár už jich je hotovo,“ řekla Maureen. „Chceš si je vzít, nebo počkáš až to bude všecko?“

„Vezmu si, co je k mání,“ prohlásil Jack.

Maureeniny obratné prsty vybíraly vzorky řezů, které už byly usušené, a vkládaly je do držáku mikroskopických sklíček.

Podala tácek Jackovi.

„Jsou mezi tím taky vzorky jater?“ zeptal se Jack s nadějí.

„Podle mého ano,“ řekla Maureen. „Jeden nebo dva. Zbytek dostaneš později.“

Jack pokývl a vyšel ven. O pár dveří dál vstoupil do své pracovny. Chet vzhlédl od práce a usmál se.

„Ahoj, sportovče, jak to jde?“ zeptal se.

„Nic moc,“ odtušil Jack. Sedl si k pracovnímu stolu a zapnul světlo u svého mikroskopu.

„Problémy s případem Franconi?“ zeptal se Chet.

Jack přikývl. Začal lovit mezi sklíčky vzorky jater. Našel jen jeden. „Všechno je to jako ždímat vodu ze skály.“

„Poslouchej, jsem rád, že ses vrátil,“ ozval se Chet.

„Čekám, že mi zavolá jeden doktor ze Severní Karolíny. Jen chci zjistit,jestli měla jistá jeho pacientka srdeční potíže.

Musím si skočit pro fotky do pasu, víš, že mě čeká cesta do Indie. Vzal bys mi ten hovor?“

„Jistě,“ řekl Jack. „Jak se jmenuje ta pacientka?“

„Clarence Potemkinová,“ řekl Chet. „Složku mám tady na stole.“

„Fajn.“ Jack vsunul jediný vzorek jater do mikroskopu.

Nevšímal si Cheta, který si vzal za dveřmi kabát a odešel.

Jack spustil objektiv mikroskopu dolů ke sklíčku a užuž se chystal nakouknout do okuláru, když se zarazil. Chetova pochůzka ho přivedla k myšlence na mezinárodní cestování.

Jestliže Franconi absolvoval transplantaci v jiné zemi, což se zdálo čím dál pravděpodobnější, pak možná existuje způsob, jak přijít na to, kde byl.

Jack zvedl telefon a zavolal na policejní velitelství.

Požádal, aby ho spojili s poručíkem Lou Soldanem. Čekal, že bude muset nechat vzkaz, a byl příjemně překvapen, když se žádaný ozval osobně.

„Hele, to jsem rád, že voláš,“ pravil Lou. „Pamatuješ, co jsem ti říkal dneska ráno o tom tipu, že to byli lidi od Lucii, co ukradli Franconiho ostatky z márnice? Zrovna jsme dostali potvrzení z jiného zdroje. Napadlo mě, že bys to možná rád věděl.“

„Zajímavé,“ řekl Jack. „Ale já mám pro tebe jednu otázku.“

„Ven s tím,“ vyzval ho Lou.

Jack načrtl důvody, kvůli kterým byl přesvědčen, že Carlo Franconi asi odcestoval za svou transplantací jater do zahraničí. Dodal, že podle své matky Franconi podnikl cestu do údajných lázní před čtyřmi až šesti týdny.

„A já chci vědět - existuje způsob,jak zjistit od celníků,jestli Franconi v nedávné době opustil zemi, a pokud ano, tak kam jel?“

„Buď to budou vědět celníci, nebo pasy a víza,“ řekl Lou.

„Radši bych vsadil na ty pasy a víza, ledaže by si ovšem vezl zpátky tolik věcí, že by z nich musel platit clo. Kromě toho na pasovce mám kamaráda. Tak dostanu informaci daleko rychleji, než kdybych postupoval obvyklými byrokratickými kanály. Mám to zjistit?“

„To bych byl hrozně rád,“ odpověděl Jack. „Tenhle případ mě pekelně štve.“

„Jak je libo,“ prohlásil Lou. „Jak jsem řekl už dneska ráno, jsem ti zavázán.“

Jack zavěsil telefon s jiskřičkou naděje, že připadl na nový přístup. S maličko optimističtějším pocitem se předklonil, zahleděl se do mikroskopu a začal ostřit.

Lauriin den neprobíhal podle očekávání. Měla v plánu udělat jen jednu pitvu, ale nakonec dělala dvě. A pak se dostal George Fontworth do nesnází se svým případem mnohačetného střelného zranění a Laurie se dobrovolně nabídla, že mu pomůže. I když nebyla na obědě, dostala se Laurie z pitevny až po třetí.

Převlékla se do vycházkového oblečení a právě odcházela nahoru do své pracovny, když zahlédla v kanceláři márnice Marvina. Zrovna přišel do služby a pilně dával kancelář do pořádku po zmatku běžného dne. Laurie si zašla a strčila hlavu do dveří.

„Našli jsme Franconiho rentgeny,“ řekla. „A ukázalo se, že ten utopenec, co ho sem přivezli tuhle v noci, byl náš pohřešovaný muž.“

„Viděl jsem to v novinách,“ odvětil Marvin.

„Identifikaci umožnily ty rentgenové snímky,“ pokračovala Laurie.

„Takže jsem zvlášť ráda žes je udělal.“

„Je to moje práce,“ prohlásil Marvin.

„Chtěla jsem se znovu omluvit za ten náznak, žes je neudělal,“ řekla Laurie.

„Nic se neděje člověče,“ odtušil Marvin.

Laurie poodešla asi o čtyři kroky, ale pak se najednou obrátila a vrátila se do kanceláře. Tentokrát vstoupila dovnitř a zavřela za sebou dveře.

Marvin na ni tázavě pohlédl.

„Mohla bych ti položit jednu otázku jen mezi čtyřma očima?“ zeptala se Laurie.

„Radši ne,“ prohlásil Marvin obezřele.

„Samozřejmě mě zajímá, jak odtud ukradli Franconiho tělo,“ řekla Laurie. „Proto jsem s tebou mluvila předevčírem odpoledne. Pamatuješ?“

„Ovšem,“ řekl Marvin.

„Taky jsem přišla ten den v noci a mluvila s Mikem Passanem,“ pokračovala Laurie.

„To jsem slyšel,“ souhlasil Marvin.

„To jistě,“ kývla Laurie. „Ale věř mi, že jsem Mikea z ničeho neobviňovala.“

„Je mi to jasný,“ řekl Marvin. „Dovede být sem tam přecitlivělej.“

„Neumím si představit, jak to tělo ukradli,“ uvažovala Laurie. „Když tu byl Mike a bezpečáci, ani chvíli to tu nezůstalo nehlídané.“

Marvin pokrčil rameny. „Já taky nevím,“ prohlásil. „Věř mi.“

„Já vím,“ kývla Laurie. „Určitě by sis to nenechal pro sebe, kdybys měl nějaké podezření. Ale na to jsem se ptát nechtěla.

Já mám momentálně pocit, že musela existovat nějaká pomoc zevnitř. Je tady v márnici nějaký zaměstnanec, o kterém si myslíš, že jim v tom mohl nějak pomoct? To je moje otázka.“

Marvin okamžik uvažoval a pak zavrtěl hlavou. „Asi ne.“

„Muselo se to stát při Mikeově směně,“ řekla Laurie. „Ti dva řidiči, Pete a Jeff - znáš je hodně dobře?“

„Kdepak,“ odtušil Marvin. „Totiž vídám je tady, a dokonce jsem s nima párkrát mluvil, ale protože sloužíme každej v jiný směně, nestává se to často.“

„Ale nemáš důvod je podezírat?“

„Kdepak, o nic víc než všecky ostatní,“ prohlásil Marvin.

„Díky,“ řekla Laurie. „Doufám, že ti moje otázka nebyla nepříjemná.“

„Nic se neděje,“ opakoval Marvin.

Laurie okamžik uvažovala a nepřítomně se kousala do spodního rtu. Věděla, že jí něco uniká. „Mám nápad,“ řekla náhle.

„Možná bys mi měl znovu přesně zopakovat, co děláš, když odtud odvážejí nějaké tělo.“

„Myslíš jako, co všechno se děje?“ ujišťoval se Marvin.

„Od samého začátku,“ potvrdila Laurie. „Od té chvíle, co ti zavolají z pohřebního ústavu.“

„Tak jo,“ souhlasil Marvin. „Spojí mi sem hovor a řeknou, že jsou z toho a toho pohřebního ústavu a chtějí někoho vyzvednout. Takže mi řeknou jméno a číslo příjmu.“

„To je všechno?“ zeptala se Laurie. „Pak zavěsíš.“

„Ne,“ opáčil Marvin. „Nechám je čekat na drátě než si naťukám číslo příjmu na počítač. Musím se přesvědčit, že už jste s tělem skončili, a taky zjistit, kde je.“

„Takže pak se vrátíš k telefonu a řekneš co?“

„Řeknu, že je to v pořádku,“ pravil Marvin. „Řeknu jim, že to tělo připravím. Obyčejně se zeptám, kdy tak asi přijedou.

Nemá totiž smysl se honit, když řeknou, že tu budou třeba za dvě hodiny nebo tak.“

„A potom co?“ vyzvídala Laurie.

„Dojdu pro tělo a zkontroluju číslo příjmu,“ odvětil Marvin.

„Pak ho dám dopředu do pojízdné chladírny. Vždycky je dáváme na to samé místo. Abych řek pravdu, řadíme je tak, jak čekáme, že budou odcházet. Tím se to pro řidiče usnadňuje.“

„A co se stane potom?“ naléhala dál Laurie.

„Pak přijedou.“ Marvin opět pokrčil rameny.

„A co se stane po jejich příjezdu?“ ptala se Laurie.

„Přijdou sem a vyplníme formulář,“ řekl Marvin. „Všechno se to mu“sí zdokumentovat. Totiž oni to musí podepsat, aby bylo jasný, že mrtvolu převzali do svý péče.“

„Fajn,“ kývla Laurie. „A ty se pak vrátíš pro tělo?“

„Jo, anebo ho vezme jeden z nich,“ řekl Marvin. „Všichni už tady byli milionkrát.“

„Existuje nějaká konečná kontrola?“ zeptala se Laurie.

„To si piš,“ prohlásil Marvin. „Vždycky zkontrolujeme ještě jednou číslo příjmu, než odtud tělo odvezeme. Musíme se přesvědčit, že je v dokladech všechno v pořádku. Bylo by trapný, kdyby řidiči dorazili domů a zjistili, že mají nesprávnou mrtvolu.“

„To zní jako dobrý systém,“ uznala Laurie a myslela to vážně. Při tolika kontrolách by bylo těžké takovou proceduru poplést.

„Funguje to už kolik desetiletí a zatím se to nepodělalo,“ konstatoval Marvin. „Samozřejmě pomáhá počítač. Předtím jsme měli akorát záznamovou knihu.“

Díky, Marvine,“ řekla Laurie.

„Hele, to nic, doktorko,“ odtušil Marvin.

Laurie odešla z kanceláře. Než se vydala nahoru do své pracovny, zastavila se v prvním patře a koupila si něco k jídlu z automatů v jídelně.

Přiměřeně posílena vyšla nahoru do čtvrtého patra. Když uviděla dveře Jackovy kanceláře dokořán, přistoupila k nim a nakoukla dovnitř. Jack seděl u mikroskopu.

„Něco zajímavého?“ zeptala se.

Jack vzhlédl a usmál se. „Moc. Chceš se podívat?“

Laurie nakoukla do okuláru, zatímco Jack se odklonil stranou. „Vypadá to jako maličký granulom v játrech,“ řekla.

„Přesně tak,“ souhlasil Jack. „Je to z jednoho toho malinkého kousku Franconiho jater, co jsem dokázal najít.“

„Hmmm,“ poznamenala Laurie, nepřestávajíc zírat do mikroskopu. „To je zvláštní, že použili k transplantaci infikovaná játra. Jeden by čekal, že budou dárce líp sledovat.

Je tam těch maličkých granulomů hodně?“

„Maureen mi zatím dala jen jeden vzorek jater,“ řekl Jack.

„A je to jediný granulom, který jsem našel, takže podle mého odhadu jich tam tak moc nebude. Ale na zmrazeném vzorku jsem jeden viděl. A taky byly na zmrazeném vzorku maličké popraskané cysty na povrchu jater, které byly viditelné pouhým okem. Transplantační tým to musel vědět a bylo mu to jedno.“

„Aspoň tady není celkový zánět,“ řekla Laurie. „Takže transplantace proběhla s moc dobrou tolerancí.“

„S mimořádně dobrou,“ souhlasil Jack. „Až moc dobrou, ale to už je jiná záležitost. Co myslíš, že je pod zaměřovačem?“

Laurie si pohrávala s ostřením, aby se mohla pohledem pohybovat sem tam po vzorku. Bylo tu pár zvláštních skvrnek bazofilní látky. „Nevím. Ani si nejsem jistá, jestli to není umělé.“

„Taky nevím,“ řekl Jack. „Ledaže by to stimulovalo granulom.“

„To je nápad.“ Laurie se napřímila. „Cos myslel tím, že ta játra byla přijata až moc dobře?“

„Laboratoř hlásila, že Franconi nebral žádné imunosupresivní léky,“ řekl Jack. „To se zdá vysoce nepravděpodobné, protože nenastal celkový zánět.“

„Víme jistě, že to byla transplantace?“ zeptala se Laurie.

„Naprosto,“ prohlásil Jack. Shrnul ve stručnosti, co mu hlásil Ted Lynch.

Laurie byla stejně zmatená jako Jack. „Kromě jednovaječných dvojčat si nedokážu představit dva lidi, kteří by měli přesně stejné sekvence DQ alfa,“ řekla.

„To vypadá, že o tom víš víc než já,“ přiznal Jack. „Ještě před pár dny jsem o DQ alfa jakživ neslyšel.“

„Pokročil jsi nějak ve zjištění, kde mohli Franconimu dělat tu transplantaci?“ zeptala se Laurie.

„Kéžby,“řekl Jack. Pak pověděl Laurii o Bartově marné snaze.

Vysvětlil jí, že i on sám strávil značnou část předchozí noci telefonováním do center po celé Evropě.

„Panebože!“ poznamenala Laurie.

„Dokonce jsem do toho zapojil i Loua,“ pokračoval Jack.

„Zjistil jsem od Franconiho matky, že někam odjel - ona si myslela, že do láznía vrátil se domů jako nový člověk. Připadá mi, že tehdy možná podstoupil transplantaci. Naneštěstí ona nemá zdání, kam jel. Lou zjišťuje na pasovce, jestli odjel ze země.“

„Jestli to někdo dokáže vypátrat, tak je to Lou,“ prohlásila Laurie.

„Mimochodem,“ Jack nasadil předstíraně nadřazený výraz, „z Loua vypadlo, že to byl on, kdo to o Franconim vykecal novinám.“

„Tomu nevěřím,“ namítla Laurie.

„Mám to z první ruky,“ odvětil Jack. „Takže očekávám pokornou omluvu.“

„Máš ji mít,“ řekla Laurie. „Já žasnu. Uvedl nějaký důvod?“

„Prý chtěli pustit tu informaci hned, aby zjistili, jestli tak vytáhnou ze svých informátorů nějaké další tipy. Prý to do jisté míry zabralo. Dostali tip, který se později potvrdil, že Franconiho tělo bylo odvezeno na příkaz zločinecké rodiny Lucia.“

„Můj ty smutku!“ otřásla se Laurie. „Tenhle případ mi až moc začíná připomínat Cerinovu aféru.“

„Vím, co máš na mysli,“ řekl Jack. „Místo očí jsou to játra.“

„Přece nečekáš, že tady ve Spojených státech existuje nějaká soukromá nemocnice, kde se pod pokličkou provádějí transplantace jater?“ podivila se Laurie.

„Neumím si to představit,“ přiznal Jack. „Nepochybně by v tom mohly být velké peníze, ale je tu otázka dodávek. V téhle zemi totiž čeká momentálně něco přes sedm tisíc lidí na játra.

Jen málo z těch lidí má peníze, kvůli kterým by to stálo za to.“

„Kéž bych měla tvou víru,“ prohlásila Laurie. „Finanční motivace se přehnala americkou medicínou jako vichřice.“

„Ale velké peníze v medicíně spočívají hlavně v počtu výkonů,“ řekl Jack. „Existuje moc málo bohatých lidí, kteří potřebují játra. Investice do fyzické realizace a nutného utajení by se nevyplatila, zvlášť bez zdroje orgánů. Musela bys předpokládat existenci nějaké moderní verze středověkých zlodějů mrtvol, a ačkoliv by takový scénář možná fungoval v druhořadém filmu, ve skutečnosti by to bylo moc riskantní a nejisté. Žádný obchodník se zdravým rozumem by na to neskočil, ať by to byl sebevětší hrabivec.“

„Na tom možná něco je,“ připustila Laurie.

„Jsem přesvědčený, že v tom je něco jiného,“ pokračoval Jack. „Existuje prostě příliš mnoho nevysvětlených skutečností, počínaje tím nesmyslem s DQ alfa až po fakt, že Franconi nebral žádná imunosupresiva. Něco nám tu chybí: nějaká stopa, něco nečekaného.“

„Taková dřina!“ zvolala Laurie. „Jedna věc je jistá -jsem ráda, že jsem tenhle případ hodila na krk tobě.“

„To ti mockrát děkuju,“ vtipkoval Jack. „Rozhodně je to zoufalý případ. Ale teď něco na veselejší notu - včera večer při basketu mi Warren říkal, že Natalie se po tobě ptala. Co říkáš, že bychom si všichni vyšli tenhle víkend někam na večeři a třeba do kina, pokud nemáš jiné plány?“

„To bych moc ráda,“ přijala pozvání Laurie. „Doufám, žes Warrenovi řekl, že se na ně taky ptám.“

„Řekl,“ přiznal Jack. „Nechci měnit téma, ale jaký jsi měla den? Pokročilas nějak ve zjišťování,jak se Franconimu podařilo vyrazit si přes noc z márnice? Lou nám totiž s tou zločineckou rodinou neříká všechno. Potřebujeme něco konkrétního.“

„Naneštěstí ne,“ připustila Laurie. „Dostala jsem se z pitevny teprve před chvílí. Neudělala jsem nic z toho, co jsem měla v plánu.“

„To je škoda,“ usmál se Jack. „Při tak nedostatečných pokrocích jsem musel spoléhat na to, že se průlom podaří tobě.“

Slíbili si, že si večer promluví po telefonu konkrétně o plánech na víkend a Laurie zamířila do své pracovny. S nejlepšími úmysly zasedla k psacímu stolu a začala se probírat zprávami z laboratoře a další korespondencí, která toho dne dorazila, včetně nedokončených případů. Přišlo jí však zatěžko soustředit se.

Jackova důvěra, s níž od ní očekával průlom do případu Franconi, v ní probouzela jen pocit viny, že nepřišla na žádnou přijatelnou hypotézu o tom, jak bylo odvezeno Franconiho tělo. Při pohledu na námahu, kterou Jack případu věnoval, se jí chtělo zdvojnásobit své úsilí.

Laurie vytáhla čistý list papíru a začala sepisovat všechno, co se dozvěděla od Marvina. Intuice jí říkala, že Franconiho záhadné zmizení muselo nějak souviset s těmi dvěma mrtvolami, které se téže noci odvážely. A když ted' Lou řekl, že všechno nasvědčuje účasti rodiny Lucia, byla víc než kdy dřív přesvědčena, že v tom je nějak zapletený Spolettův pohřební ústav.

Raymond položil telefon a zvedl oči k Darlene, která vstoupila do jeho pracovny.

„No?“ zeptala se Darlene. Plavé vlasy měla stažené dozadu do ohonu. Právě se dřela na rotopedu v druhém pokoji a měla na sobě sexy cvičební úbor.

Raymond se zaklonil v křesle u psacího stolu a vzdychl.

Dokonce se i usmál. „Všechno zřejmě vychází,“ prohlásil. „To byl operační důstojník GenSysu z Cambridge v Massachusetts.

Letadlo bude k mání zítra večer, takže se vydám do Afriky.

Samozřejmě přistaneme kvůli tankování, ale ještě nevím kde.“

„Můžu jet taky?“ zeptala se Darlene s nadějí.

„Bohužel ne, drahá,“ řekl Raymond. Natáhl se k ní a vzal ji za ruku. Věděl, že byl předchozích pár dní protivný, a bylo mu z toho mizerně. Přitáhl si ji k sobě za stůl a posadil si ji na klín. Hned toho litoval. Přece jen to byla velká ženská.

„S pacientem a chirurgickým týmem bude v letadle na zpáteční cestě příliš mnoho lidí,“ vypravil ze sebe, i když rudl ve tváři.

Darlene vzdychla a našpulila pusinku. „Já se nikdy nikam nedostanu.“

„Příště,“ zasípěl Raymond. Poplácal ji po zádech a zase ji postavil. „Je to jen krátký výlet. Tam a zpátky. Nebude to žádná zábava.“

Darlene náhle vyhrkly slzy a utekla z místnosti. Raymond uvažoval, nemá-li jít za ní a utěšit ji, ale pohled na stolní hodiny ho přiměl změnit názor. Bylo už po třetí a tudíž v Kogu po deváté. Jestli chce mluvit se Siegfriedem, měl by to zkusit hned.

Raymond zavolal řediteli domů. Hospodyně mu Siegfrieda předala.

„Pořád jde všechno fajn?“ zeptal se Raymond vyčkávavě.

„Naprosto,“ odvětil Siegfried. „Moje poslední kontrola pacientova stavu dopadla dobře. Líp by mu ani být nemohlo.“

„To mě uklidňuje,“ řekl Raymond.

„Nejspíš to znamená, že se můžeme těšit na bonusy ze sklizně,“ dodal Siegfried.

„Ovšem,“ slíbil Raymond, ačkoliv dobře věděl, že dojde ke zdržení. Vzhledem k nutnosti rychle vydělat dvacet tisíc v hotovosti pro Vinnieho Dominicka budou muset bonusy počkat, až dorazí příští zaváděcí poplatek.

„A co situace s Kevinem Marshallem?“ zeptal se Raymond.

„Všechno zpátky v normálu,“ prohlásil Siegfried. „Až na jeden incident, když se kolem poledne vrátili zpátky k přístavišti.“ .

„To nezní zrovna moc normálně,“ namítl Raymond.

„Uklidni se,“ vyzval ho Siegfried. „Vrátili se jen hledat sluneční brýle Melanie Becketové. Nicméně nakonec po nich zase stříleli ti vojáci, co jsem tam postavil na hlídku.“ Siegfried se srdečně zasmál.

Raymond počkal, až se Siegfried uklidní.

„Co je na tom tak legračního?“ zeptal se potom.

„Ti tupí vojáci vystřelili Melanii zadní okno u auta,“ vysvětloval Siegfried. „Hrozně ji to rozzlobilo, ale mělo to žádoucí efekt. Teď jsem si skutečně jistý, že už tam nepojedou.“

„To tedy doufám,“ řekl Raymond.

„Kromě toho jsem měl příležitost dát si dneska s těmi dvěma ženskými panáka,“ pokračoval Siegfried. „Mám pocit, že náš čacký výzkumník se pustil do něčeho riskantního.“

„O čem to mluvíš?“ zeptal se Raymond.

„Nevěřím, že bude mít čas nebo energii starat se o kouř z Isla Francesca,“ řekl Siegfried. „Myslím, že se zapletl do ménage á trois.“

„Vážně?“ užasl Raymond. Taková představa mu vůbec nešla dohromady s tím Kevinem Marshallem, kterého znal. Při žádné příležitosti, kdy měl Raymond s Kevinem Marshallem co do činění, neprojevil učenec sebemenší zájem o opačné pohlaví. Že by měl dost náklonnosti a vytrvalosti na jednu ženskou, natož pak na dvě, to se zdálo k neuvěření.

„Aspoň jsem to tak pochopil,“ řekl Siegfried. „Měl bys slyšet ty dvě ženské, když mlely o svém hezkém vědci. Tak mu říkaly. A šly zrovna ke Kevinovi na večeři. To je první večeře, kterou uspořádal, pokud vím, a to bydlím naproti němu.“

„Nejspíš bychom měli být rádi,“ usoudil Raymond.

„Přesněji řečeno závidět mu.“ Siegfried znovu vybuchl smíchem, až to zabrnkalo Raymondovi o nervy.

„Volal jsem, abych ti řekl, že k vám odlétám zítra večer,“ ozval se Raymond. „Nemůžu říct, kdy dorazím do Baty, protože nevím, kde budeme tankovat. Budu muset zavolat z místa mezipřistání, anebo říct pilotům, aby dali zprávu rádiem.“

„Přijede s tebou ještě někdo?“ zeptal se Siegfried.

„Pokud vím, tak ne,“ řekl Raymond. „Pochybuju, protože na zpáteční cestě budeme skoro plní.“

„Budeme tě čekat,“ prohlásil Siegfried.

„Brzy nashledanou,“ loučil se Raymond.

„Možná bys mohl přivézt naše bonusy,“ navrhl Siegfried.

„Uvidím, jestli se to dá zařídit,“ slíbil Raymond.

Zavěsil telefon a usmál se. Potřásl hlavou v úžasu nad chováním Kevina Marshalla. „Jeden nikdy neví!“ poznamenal nahlas, vstal a zamířil ke dveřím. Chtěl vyhledat Darlene a rozveselit ji. Napadlo ho, že pro útěchu by si možná mohli vyjít na večeři do její oblíbené restaurace.

Jack prošmejdil ten jediný vzorek jater, co měl, z jednoho konce na druhý. Nadarmo zíral na bazofilní flíčky v srdci maličkého granulomu. Pořád ještě neměl zdání, zda je to opravdový nález, a pokud ano, co to znamená.

Když vyčerpal, pokud šlo o vzorek, všechny své vědomosti z histologie a patologie, chystal se odnést sklíčko na oddělení patologie Newyorské univerzitní nemocnice, ale vtom zazvonil telefon. Byl to ten Chetův hovor ze Severní Karolíny, Jack tedy položil patřičnou otázku a zapsal odpověď. Pak zavěsil sluchátko a sebral z kartotéky bundu. Natáhl si ji a právě zvedl mikroskopické sklíčko, když vtom telefon zazvonil znovu.

Tentokrát to byl Lou Soldano.

„Trefa!“ pravil vesele. „Mám pro tebe dobrou zprávu.“

„Jsem jedno ucho,“ prohlásil Jack. Stáhl si bundu a opět se usadil.

„Zavolal jsem kamarádovi na pasovku a on mi zrovna volal zpátky,“ hlásil Lou. „Když jsem mu položil tu tvou otázku, nechal mě chvíli čekat. Dokonce jsem i slyšel, jak zanáší jméno do počítače. Za dvě vteřiny už měl informaci. Carlo Franconi vstoupil do země přesně před sedmatřiceti dny, devětadvacátého ledna v Teterboro v New Jersey.“

„O Teterboro jsem jakživ neslyšel,“ poznamenal Jack.

„Je to soukromé letiště,“ vysvětloval Lou. „Je pro běžnou aviatiku, ale mají tam spoustu senzačních dopravních tryskáčů, protože přistávací plocha je blízko u města.“

„Carlo Franconi letěl dopravním tryskáčem'?“ zeptal se Jack.

„To nevím,“ řekl Lou. „Mám jen značku nebo číslo letadla nebo jak tomu říkají. Víš, ty číslice a písmena na ocase letadla. Podíváme se na to, mám to tady. Bylo to N69SU.“

„Existoval nějaký náznak, odkud to letadlo přiletělo?“ Jack si zapsal kombinaci písmen a čísel a datum.

„No jo,“ odvětil Lou. „To se musí vyplnit do formuláře. To letadlo přiletělo z Francie - z Lyonu.“

„Ne-e, to nemohlo,“ namítl Jack.

„Tak to je v počítači,“ řekl Lou. „Proč myslíš, že to není správně?“

„Protože jsem mluvil dneska časně ráno s francouzskou společností pro distribuci orgánů,“ vysvětloval Jack. „Nemají záznam o žádném Američanovi jménem Franconi a kategoricky popřeli, že by nějakému Američanovi dělali transplantaci, protože mají dlouhý seznam čekatelů z řad francouzských občanů.“

„Informace, kterou má pasovka, musí odpovídat letovému plánu vyplněnému pro Federální letovou správu i jeho evropskému ekvivalentu „ namítl Lou. „Aspoň tak jsem to pochopil.“

„Myslíš, že ten tvůj kamarád z pasovky má nějaký kontakt do Francie?“ zeptal se Jack.

„Nepřekvapilo by mě to,“ usoudil Lou. „Tihle hlavouni musí navzájem spolupracovat. Můžu se ho zeptat. Proč bys to chtěl vědět?“

„Jestli byl Franconi ve Francii, rád bych zjistil den, kdy tam dorazil „ řekl Jack. „A rád bych měl i všechny ostatní informace, které byFrancouzi mohli získat o tom, kam v jejich zemi cestoval. Vedou v hotelích přesné záznamy o většině neevropských cizinců.“

„Fajn, uvidíme, co se dá dělat,“ slíbil Lou. „Zavolám mu a pak se ti ozvu.“

„Ještě jednu věc,“ vzpomněl si Jack. „Jak můžeme zjistit, komu patří N69SU?“

„To je snadné,“ prohlásil Lou. „Stačí jen zavolat na Federální letovou správu, Kontrolní letecké centrum v Oklahoma City. To může udělat kdokoliv, ale já tam mám taky kamaráda.“

„Koukám, že ty máš kamarády všude, kde se to hodí,“ podotkl Jack.

„To už tak přijde samo sebou,“ odvětil Lou skromně. „Každou chvíli si navzájem prokazujeme laskavosti. Kdybys musel čekat, až všechno projde úřední cestou, nic bys neudělal.“

„Mně se rozhodně hodí využít tvé sítě kontaktů,“ prohlásil Jack.

„Takže chceš, abych zavolal toho kamaráda na Federální letové správě?“ zeptal se Lou.

„Budu ti moc zavázaný,“ slíbil Jack.

„Hele, mně je potěšením,“ opáčil Lou. „Mám pocit, že čím víc ti pomáhám, tím víc pomáhám sám sobě. Nic by mi nebylo milejší než mít tenhle případ vyřešený. Mohlo by mi to zachránit flek.“

„Odjíždím z práce do Univerzitní nemocnice,“ řekl Jack. „Co kdybych ti zavolal tak za půl hodiny?“

„Perfektní,“ prohlásil Lou a zavěsil.

Jack potřásl hlavou. Jako všechno ostatní v tomhle případě, i informace získaná od Loua byla zároveň překvapivá a matoucí.

Francie byla nejspíš ta poslední země, z jejíž návštěvy by Franconiho podezíral.

Jack si podruhé oblékl bundu a vyšel z pracovny. Vzhledem k tomu, jak byla Univerzitní nemocnice blízko, se s kolem ani neobtěžoval. Pěšky to trvalo jen deset minut.

Uvnitř rušného zdravotnického zařízení vyjel Jack výtahem nahoru na oddělení patologie. Doufal, že doktor Malovar bude k dispozici. Peter Malovar byl gigant svého oboru, a dokonce ještě i ve věku dvaaosmdesáti let byl jedním z nejchytřejších patologů, jaké kdy Jack poznal. Dával si záležet, aby nepropásl žádný ze seminářů, které doktor Malovar jednou do měsíce pořádal. Takže když měl Jack nějakou otázku z patologie, nechodil za Binghamem, protože Binghamovou silnou stránkou bylo soudní lékařství, ne všeobecná patologie. Místo toho se v takovém případě vydal za doktorem Malovarem.

„Profesor je jako vždycky u sebe v laboratoři,“ sdělila mu uspěchaná sekretářka oddělení patologie. „Víte, kde to je?“

Jack přikývl a prošel starými dveřmi z mléčného skla. které vedly do míst známých jako „Malovarovo doupě“. Jack zaklepal.

Když se nedočkal odpovědi, zkusil dveře otevřít. Nebylo zamčeno. Uvnitř nalezl doktora Malovara skloněného nad milovaným mikroskopem. Starý pán vypadal s rozcuchanými šedými vlasy a mohutným knírem trochu jako Einstein. Také měl kyfotické držení těla, jako by jeho kostra byla zvlášť uzpůsobena k tomu, aby se hrbila při zírání do mikroskopu. Z jeho pěti smyslů jako by se věkem zhoršil jenom sluch.

Profesor Jacka stroze uvítal, přičemž lačně zíral na sklíčko se vzorkem v jeho ruce. Byl šťastný, když mu lidi přinášeli problematické případy, kteréžto skutečnosti už Jack při nejedné příležitosti využil ve svůj prospěch.

Jack se pokusil sdělit profesorovi při předávání sklíčka něco málo z anamnézy případu, ale doktor Malovar zvedl ruku, aby ho umlčel. Malovar byl opravdový detektiv, který si nechtěl nechat ovlivnit úsudek dojmy někoho jiného. Starý profesor zaměnil sklíčko, které studoval, za Jackovo. Beze slova je asi minutu zevrubně prohlížel.

Pak doktor Malovar zvedl hlavu, kápl na sklíčko olej a přepnul na větší zvětšení. Znovu zkoumal vzorek, ale trvalo to už jen pár sekund.

Potom doktor Malovar vzhlédl k Jackovi. „Zajímavé!“ pravil, což byla od něj velká poklona. Vzhledem ke své nedoslýchavosti mluvil hlasitě. „Je tam malý granulom jater a taktéž zajizvení dalšího. Jak na ten granulom koukám, mám pocit, že možná vidím merozoity, ale nemůžu si být jistý.“

Jack přikývl. Usuzoval, že doktor Malovar hovoří o drobných bazofilních skvrnkách, které Jack viděl v kůře granulomu.

Doktor Malovar sáhl po telefonu. Zavolal nějakého kolegu a požádal, aby na chvilku přišel. Za pár minut se objevil vysoký, hubený, přehnaně vážný černoch v dlouhém bílém plášti.

Doktor Malovar ho představil jako doktora Colina Osgooda, šéfa parazitologie.

„Jaký je tvůj názor, Coline?“ zeptal se doktor Malovar a pokynul směrem k mikroskopu.

Doktor Osgood se díval na sklíčko o několik sekund déle než doktor Malovar, pak odpověděl. „Rozhodně parazitické,“ zazpíval s očima stále ještě nalepenýma na okuláru. „To jsou merozoity, ale nepoznávám je. Buď je to nový druh nebo parazit u člověka nevídaný. Doporučuju, aby se na to podíval doktor Lander Hammersmith a sdělil nám svůj názor.“

„Dobrý nápad.“ Doktor Malovar pohlédl na Jacka. „Nevadilo by vám nechat to tu přes noc? Ráno to ukážu doktoru Hammersmithovi.“

„Kdo je doktor Hammersmith?“ zeptal se Jack.

„To je veterinární patolog,“ řekl doktor Osgood.

„Beze všeho,“ souhlasil Jack přívětivě. Ukázat vzorek veterinárnímu patologovi, to ho vůbec nenapadlo.

Jack oběma mužům poděkoval a pak se vrátil k sekretářce a zeptal se, jestli by si směl zatelefonovat. Sekretářka ho poslala k prázdnému psacímu stolu a řekla mu, aby stiskl devítku, pokud chce telefonovat ven z budovy. Jack zavolal Louovi na policejní velitelství.

„Hele, to jsem rád, že voláš,“ zvolal Lou. „Myslím, že to tady začíná být zajímavé. Především to letadlo, to je teda klasa. Je to G4. Říká ti to něco?“

„Ani ne,“ opáčil Jack. Lou mluvil takovým tónem, jako by očekával, že mu to něco říkat bude.

„To je zkratka pro Gulfstream 4,“ vysvětloval Lou ochotně.

To je něco jako rolls royce mezi soukromými letadly. Bratru takových dvacet milionů babek.“

„To koukám,“ opáčil Jack.

„To se ti nedivím,“ souhlasil Lou. „Fajn, tak poslouchej, co ještě jsem se dozvěděl! Á, tady to máme: To letadlo patří společnosti Alpha Aviation z Rena v Nevadě. Slyšels o nich někdy?“

„Kdepak,“ řekl Jack. „A ty?“

„Já taky ne,“ řekl Lou. „Musí to být půjčovna. Helemese, a co ještě? No jo! Tohle by mohlo být nejzajímavější. Můj kamarád z pasovky volal svému protějšku ve Francii domů, věřil bys tomu, a vyptával se na nedávnou francóuzskou dovolenou Carla Franconiho. Tenhle francouzský byrokrat má zřejmě přístup na síť pasové služby ze svého vlastního počítače, protože hádej co?“

„Jsem jak na jehlách,“ pravil Jack.

„Franconi ve Francii nikdy nebyl!“ prohlásil Lou. „Ledaže by měl falešný pas a falešné jméno. Neexistuje záznam, že by kdy vstoupil na francouzskou půdu nebo odtud odjel.“

„Tak co to je s tím letadlem, co přiletělo z Lyonu?“ otázal se Jack.

„Hele, nebuď mrzutej,“ vyzval ho Lou.

„Já nejsem,“ namítl Jack. „Jen jsem reagoval na tvůj názor, že letový plán a informace z pasovky hy si měly navzájem odpovídat.“

„Taky že odpovídají!“ zvolal Lou. „Když se řekne, že letadlo přiletělo z Francie, z Lyonu, tak to neznamená, že tam někdo vystoupil. Pokud já vím, mohli tankovat palivo.“

„Dobrý postřeh,“ užasl Jack. „To mě nenapadlo. Jak se to dá zjistit?“

„Nejspíš bych mohl zavolat zase toho kamaráda z Federální letové správy,“ navrhl Lou.

„Ohromné,“ prohlásil Jack. „Já mám namířeno zpátky do své kanceláře v márnici. Chceš, abych ti zavolal, nebo mi zavoláš sám?“

„Zavolám ti,“ slíbil Lou.

Když Laurie sepsala všechno, nač se dokázala rozpomenout z rozhovoru s Marvinem o tom, jak zřízenci pohřebních ústavů vyzvedávají mrtvá těla, odsunula papír stranou a nevšímala si ho, zabývala se jinou nutnou prací. Znovu ho zvedla až o půl hodiny později.

S čistou myslí se pokusila přečíst si svůj záznam jako nezaujatý pozorovatel. Při druhém pročítání ji něco uhodilo do očí: jmenovitě fakt, kolikrát se objevil termín „číslo příjmu“. Samozřejmě ji to nepřekvapovalo. Koneckonců číslo příjmu bylo pro mrtvého tím, čím bylo živému číslo sociálního zabezpečení. Bylo to identifikační číslo, které umožňovalo márnici sledovat tisíce těl, která procházela jejími branami, a s nimi souvisejícího papírování. Kdykoli se v úřadu soudního patologa objevilo nové tělo, první, co se udělalo, bylo přidělení čísla příjmu. Hned nato následovalo upevnění cedulky s číslem k palci u nohy.

Při pohledu na slovo „příjem“ si Laurie k svému překvapení uvědomila, že kdyby se jí někdo zeptal, nedokázala by je definovat. Bylo to slovo, které prostě brala tak, jak bylo, a používala je den co den. Všechny laboratorní žádanky a zprávy, všechny rentgenové snímky, všechny zprávy vyšetřovatelů, všechny interní dokumenty měly číslo příjmu. V mnohém ohledu bylo důležitější než jméno oběti.

Laurie sundala z police slovník anglického jazyka a vyhledala si heslo „příjem“. Když začala číst jednotlivé definice, žádná z nich nedávala smysl v kontextu, v němž se slovo užívalo v márnici, až po poslední heslo. Tam bylo definováno jako „vstup, přijetí“. Jinými slovy, číslo příjmu bylo jen jiný význam termínu „pořadí vstupu“.

Laurie hledala čísla příjmu a jména mrtvol, které byly vyzvednuty během noční služby čtvrtého března, kdy zmizelo Franconiho tělo. Pod táckem s mikroskopickými vzorky našla kus papíru, na kterém bylo napsáno: Dorothy Klineová, č.101455 a Frank Gleason, č.100385.

Díky svému dumání nad čísly příjmů si Laurie všimla čehosi, čemu předtím nevěnovala pozornost. Skutečnosti, že čísla příjmů se lišila o víc než tisícovku! To bylo zvLáštní, protože čísla se přidělovala postupně, po jednom. Laurie znala přibližný počet těl, která prošla márnicí, a odhadovala, že mezi přijetím těchto mrtvol by musel být interval několika týdnů.

Ten časový rozdíl byl podivný, protože těla jen zřídkakdy zůstávala v márnici déle než pár dní, a tak Laurie vyťukala na počítači číslo příjmu Franka Gleasona. Právě jeho tělo si vyzvedli ze Spolettova pohřebního ústavu.

To, co před ní vyskočilo na obrazovce, ji ohromilo.

„Můj ty smutku!“ zvolala Laurie.

Lou se měl ohromně. Navzdory obecně panující romantické představě o detektivní práci byla vlastní každodenní lopota vyčerpávající a nevděčný úkol. To, co Lou dělal teď - seděl v pohodlí své kanceláře a uskutečňoval produktivní tetefonáty - bylo současně zábavné a uspokojivé. Taky bylo milé pozdravit staré známé.

„No tohle, Soldano poznamenal Mark Servert. Mark byl Louův kontakt na Federální letové správě v Oklahoma City. „Rok ses neozval, a pak najednou dvakrát v jednom dní. Tohle musí být nějaký případ!“

„Je to zapeklitý,“ připustil Lou. „A mám následující otázku.

Zjistili jsme, že to letadlo G4, kvůli kterému jsem tě prve volal, letělo devětadvacátého ledna z Lyonu, teda z Francie, do Teterbora v New Jersey. Nicméně ten chlap, který nás zajímá, neprošel francouzskou pasovou kontrolou. Takže uvažujeme, jestli je možné zjistit, odkud N69SU přiletělo předtím, než přistálo v Lyonu.“

„To je teda spletitá otázka,“ řekl Mark. „Vím, že ICAO…“

„Počkej moment,“ přerušil ho Lou. „Omez zkratky na minimum. Co je to ICAO?“

„Mezinárodní organizace civilního letectví,“ vysvětloval Mark. „Vím, že evidují všechny letové plány v Evropě i mimo ni.“

„Výborně,“ zaradoval se Lou. „Můžeš tam někomu zavolat?“

„Někomu zavolat můžu,“ řekl Mark. „Ale moc to nepomůže. ICAO skartuje všechny svoje záznamy po patnácti dnech.

Nearchivujou se.

„Skvělé,“ poznamenal Lou sarkasticky.

„To samé platí o Kontrolním centru evropského vzdušného prostoru v Bruselu,“ pokračoval Mark. „Toho materiálu je prostě moc, když vezmeš v úvahu všechny linkové lety.“

„Takže neexistuje žádný způsob,“ podotkl Lou.

„Přemýšlím,“ odsekl Mark.

„Chceš mi pak zavolat?“ zeptal se Lou. „Budu tady ještě tak hodinu.“

„Jo, tak já to udělám,“ souhlasil Mark.

Lou užuž chtěl zavěsit, když Mark zařval jeho jméno.

„Zrovna mě napadlo něco jiného,“ řekl. „Existuje organizace, co se jmenuje Centrální řízení leteckého provozu, a ta má kanceláře v Paříži i v Bruselu. To oni poskytují mimořádné termíny ke startům a přistáním. Obhospodařují celou Evropu kromě Rakouska a Slovinska. Kdoví, proč v tom tyhle země nejsou zahrnuty. Takže jestli N69SU vzlétlo odjinud než z Rakouska nebo Slovinska, měl by být jeho letový plán v záznamu.“

„Znáš někoho v té organizaci?“ zeptal se Lou.

„Ne, ale znám někoho, kdo tam někoho zná,“ odvětil Mark.

„Kouknu se, jestli bych ti to nemohl zjistit.“

„Hele, to jsem ti vděčný,“ pravil Lou.

„To nic,“ odtušil Mark.

Lou zavěsil telefon a pak bubnoval tužkou o povrch svého poškrábaného a omšelého šedého kovového psacího stolu. Byly na něm nesčetné stopy spálenin tam, kde nechal doutnat cigaretové nedopalky. Myslel na Alpha Aviation a uvažoval o tom, jak proniknout do této organizace.

Nejdřív se pokusil zatelefonovat na informace do Rena. Alpha Aviation nebyla v seznamu. To Loua nepřekvapilo. Potom zavolal na policejní oddělení v Renu. Vysvětlil, kdo je, a požádal je, aby ho spojili s jeho protějškem, šéfem oddělení vražd.

Jmenoval se Paul Hersey.

Po několika minutách přátelského klábosení Lou v kostce informoval Paula o případu Franconi. Pak se zeptal na Alpha Aviation.

„O těch jsem jakživ neslyšel,“ prohlásil Paul.

„Podle FSL jsou z Rena v Nevadě,“ namítl Lou.

„To proto, že v Nevadě se dá snadno zaregistrovat,“ vysvětloval Paul. „A tady v Renu máme přehršli předražených advokátních kanceláří, které věčně věků nedělají nic jiného.“

„Co bys mi poradil udělat, abych se o té organizaci něco dozvěděl?“ zeptal se Lou.

„Zavolej Úřad nevadského státního sekretáře v Carson City,“ řekl Paul. „Jestli je Alpha Aviation zaregistrovaná v Nevadě, bude to ve veřejném rejstříku. Chceš, abychom ti tam zavolali a vyřídili to?“

„Já tam zavolám sám,“ odvětil Lou. „Momentálně si ani nejsem jistý, co chci vlastně vědět.“

„Můžeme ti aspoň dát číslo,“ navrhl Paul. Na okamžik se vzdálil od telefonu a Lou slyšel, jak štěká rozkaz na nějakého podřízeného. Za okamžik už byl zpátky a diktoval Louovi telefonní číslo. Pak dodal: „Měli by být ochotní, ale kdybys měl nějaké nesnáze, zavolej mi zpátky. A kdybys potřeboval v Carson City nějakou pomoc, na důvodu nesejde, zavolej Toda Andersona. To je tam dole šéf vražd a je to dobrý chlap.“

O několik minut později už měl Lou na drátě Úřad nevadského státního sekretáře. Operátorka ho spojila s nějakou úřednicí, která byla maximálně milá a ochotná spolupracovat. Jmenovala se Brenda Whitehallová.

Lou vysvětloval, že ho zajímá všechno, co se dá zjistit o Alpha Aviation z Rena v Nevadě.

„Okamžíček, prosím,“ požádala Brenda. Lou ji slyšel, jak vyťukává to jméno na klávesnici. „Fajn, tady je to,“ dodala.

„Vydržte chvilku, vytáhnu si složku.“

Lou si položil flohy na desku stolu a opřel se dozadu.

Pociťoval skoro neodolatelné nutkání zapálit si cigaretu, ale překonal to.

„Už jsem tady,“ řekla Brenda. Lou slyšel šustění papírů.

„Copak jste to chtěl vědět?“

„Co tam máte?“ zeptal se Lou.

„Mám tady zakládací smlouvu,“ řekla Brenda. Chvilku bylo ticho, jak četla, pak dodala: „Je to společnost s ručením omezením a hlavní partner je Alpha Management.“

„Co to znamená v lidské řeči?“ zeptal se Lou. „Já nejsem právník ani podnikatel.“

„Prostě to znamená, že Alpha Management je společnost, která ručí za své závazky jen do určité míry,“ řekla Brenda trpělivě.

„Jsou tam jména nějakých lidí?“ zeptal se Lou.

„Ovšem,“ odvětila Brenda. „Zakládací smlouva musí obsahovat jména a adresy ředitelů, registrovaného jednatele a vedoucích funkcionářů společnosti.“

„To zní povzbudivě,“ pochvaloval si Lou. „Mohla byste mi je říct?“

Lou slyšel šustění papírů.

„Hmmmm,“ poznamenala Brenda. „Vlastně v tomhle případě je tady jen jedno jméno a adresa.“

Jedna osoba v tolika kloboucích?“

Podle tohohle dokumentu,“ řekla Brenda.

„Jaké je to jméno a adresa?“ Lou sáhl po kusu papíru.

„Je to Samuel Hartman z firmy Wheeler, Hartman, Gottlieb a Sawyer. Adresa je Rodeo Drive 8, Reno.“

„To zní jako právnická firma,“ podotkl Lou.

„Takyže je,“ souhlasila Brenda. „Ten název znám.“

„To mi moc nepomůže.“ Lou věděl, že pravděpodobnost získání jakýchkoli informací od právnické firmy je takřka nulová.

„Spousta nevadských společností je založena právě takhle „ vysvětlovala Brenda. „Ale podíváme se, jestli tady nejsou nějaké dodatky.

Lou už pomýšlel na to, že zavolá zpátky Paula, aby mu proklepl Samuela Hartmana, když Brenda tiše zamumlala na znamení, že něco objevila.

„Jsou tady dodatky,“ oznamovala. „Na první valné hromadě Alpha Management pan Hartman jakožto prezident a sekretář rezignoval. Na jeho místo byl ustanoven Frederick Rouse.“

„Je tam adresa toho pana Rouse?“ zeptal se Lou.

„Je,“ řekla Brenda. „Jeho titul je ,hlavní ekonom společnosti Gensys. Adresa: Kendall Square 150, Cambridge, Massachusetts.“

Lou si všechny informace zapsal a Brendě poděkoval. Byl jí zvlášť vděčný, protože si nedokázal představit, jak by získával tutéž službu od svého místního Úřadu státního sekretáře v Albany.

Užuž chtěl zavolat Jackovi, aby mu předal informaci o vlastnictví letadla, když mu telefon doslova zadrnčel pod rukou. Byl to Mark Servert, už volal zpátky.

„Máš štěstí,“ řekl Mark. „Ten můj známý, co zná lidi v Centrálním řízení letového provozu v Evropě, byl náhodou v práci, když jsem mu volal. Vlastně je zrovna tam ve tvém revíru. Je na Kennedyho letišti, pomáhá řídit vzdušný provoz nad severním Atlantikem. Mluví s těmi lidmi od Centrálního řízení letového provozu každou chvíli, tak se pozeptal na to, co dělalo N69SU devětadvacátého ledna. Zřejmě mu to vyskočilo rovnou na obrazovku. N69SU přiletělo do Lyonu z Baty v Rovníkové Guineji.“

Hrome!“ pravil Lou. „Kde to je?“

„Jak to mám vědět?“ opáčil Mark. „Bez koukání na mapu bych hádal, že někde v západní Africe.“

„Zvláštní,“ podotkl Lou.

„Taky je zvláštní, že sotva se letadlo dotklo země v Lyonu, žádalo rádiem o co nejrychlejší povolení startu do Teterbora v New Jersey,“ dodal Mark. „A pokud jsem správně pochopil, prostě jen sedělo na ranveji, dokud nedostalo povolení.“

„Možná tankovalo,“ nadhodil Lou.

„Může být,“ souhlasil Mark. „Ale stejně bych spíš čekal, že si naplánují přímý let se zastávkou v Lyonu, místo aby vyplňovali dva separátní letové plány. Mohli totiž takhle v Lyonu uvíznout na kolik hodin. Bylo to riziko.“

„Možná si to jen rozmysleli,“ řekl Lou.

„To je možné,“ souhlasil Mark.

„Anebo možná nechtěli, aby někdo věděl, že přilétají z Rovníkové Guineje,“ nadhodil Lou.

„Tahle myšlenka mě tedy vůbec nenapadla,“ přiznal Mark.

„Nejspíš právě proto jsi zajímavý detektiv a já jen nudný byrokrat ze správy letů.“

Lou se zasmál. „Zajímavý nejsem. Naopak, obávám se, že z téhle práce jsem cynický a podezíravý.“

„Je to lepší než být nudný,“ prohlásil Mark.

Lou poděkoval příteli za pomoc, vyměnili si obvyklé dobře míněné sliby, že se někdy sejdou, a zavěsili.

Lou několik minut seděl a žasl nad tím, proč dvacetimilionové letadlo vozilo průměrného zločineckého šéfa z newyorského Queensu z nějaké africké země, o které Lou v životě neslyšel. Taková díra ve třetím světě určitě nebyla lékařskou Mekkou, kam by člověk jezdil na složitou operaci, jakou je transplantace jater.

Když vložila do počítače číslo příjmu Franka Gleasona, Laurie seděla a uvažovala nějakou dobu o zřejmém zádrheli.

Snažila se představit si, co ta informace znamená v souvislosti se zmizením Franconiho těla. Zvolna se jí v hlavě rodila myšlenka.

Laurie se prudce odsunula od psacího stolu a zamířila do márnice hledat Marvina. V kanceláři nebyl. Našla ho až v chladírně. Pilně rozvážel vozíky a připravoval odvozy těl.

Ve chvíli, kdy Laurie vstoupila do chladírny, bleskl jí před očima děsivý zážitek, kterým prošla za Cerinovy aféry v pojízdné chladničce. Ta vzpomínka jí byla poněkud nepříjemná, a tak se rozhodla, že se nebude pokoušet o rozhovor s Marvinem, dokud je uvnitř. Místo toho ho požádala, aby se s ní sešel v kanceláři márnice, až tady skončí.

Marvin se tam objevil za pět minut. Plácl o stůl stohem papírů a pak si šel k umyvadlu v koutě umýt ruce.

„Všechno v pořádku?“ zeptala se Laurie, aby řeč nestála.

„Zdá se.“ Marvin šel k psacímu stolu a sedl si. Začal řadit doklady po pořadě podle toho, jak měla být těla vyzvednuta.

„Jak jsem s tebou prve mluvila, dozvěděla jsem se pak něco, co mě dost překvapilo,“ přikročila Laurie rovnou k účelu své návštěvy.

To jako co?“ zeptal se Marvin. Dokončil pořádání papírů a napřímil se.

„Zadala jsem počítači číslo příjmu Franka Gleasona,“ řekla Laurie. „A zjistila jsem, že to tělo dorazilo do márnice před víc než dvěma týdny. Nebylo s ním spojeno žádné jméno. Je to neidentifikovaná mrtvola!“

„Do prdele!“ vyjekl Marvin. Pak si uvědomil, co řekl, a dodal: „Chci říct - to koukám.“

„Já taky,“ řekla Laurie. „Pokusila jsem se zavolat doktora Bessermana, který dělal původní pitvu. Chtěla jsem se zeptat, jestli bylo tělo někdy nedávno identifikováno jako Frank Gleason, ale on je mimo úřad. Nepřekvapuje tě, že Mike Passano nevěděl, že tělo je v počítači ještě pořád vedeno jako neidentifikovaná mrtvola?“

„Vlastně ani ne,“ řekl Marvin. „Nejsem si jistý, jestli bych to věděl já. „Čísla příjmu se totiž vkládají do počítače,jen aby se zjistilo,jestli bylo tělo vydáno. Na jménu ti vlastně ani tak moc nesejde.“

„To už jsi mi prve naznačil,“ podotkla Laurie. „Řekl jsi taky ještě něco, co se mi pořád honí hlavou. Říkals, že někdy nevyzvedáváš tělo sám, ale dělá to někdo z lidí z pohřebního ústavu.“

„Někdy,“ souhlasil Marvin. „Ale to jen tenkrát, když přijdou dva a když už tady byli tolikrát, že znají postup. Je to jen způsob, jak všechno urychlit. Jeden jde do chladírny pro tělo, zatímco já s tím druhým odbydu papírování.“

„Jak dobře se znáš s Mikem Passanem?“ zeptala se Laurie.

„Stejně dobře jako s většinou ostatních laborantů,“ odpověděl Marvin.

„Ty a Já se známe šest let,“ řekla Laurie. „Myslím, že jsme kamarádi.“

„Jo, nejspíš,“ souhlasil Marvin obezřele.

„Ráda bych, abys pro mě jako kamarád něco udělal,“ pokračovala Laurie. „Ale jen jestli ti to nebude nepříjemné.“

„A to jako co?“ otázal se Marvin.

„Ráda bych, abys zavolal Mikeu Passanovi a řekl mu, že jsem zjistila, že jedno z těch těl, co pustil ven tu noc, kdy Franconi zmizel, byla neidentifikovaná mrtvola.“

„To je divný, člověče!“ namítl Marvin. „Proč bych mu volal, místo abych počkal, až přijde do služby?“

„Můžeš se chovat, jako by ses to právě doslechl, což je taky pravda,“ řekla Laurie. „A můžeš říct, žes měl dojem, že by to měl hned vědět, protože tu noc měl službu on.“

„Já ti nevím, člověče.“ Marvin pořád ještě nebyl přesvědčený.

„Jde o to, že když to přijde oď tebe, nebude to konflikt,“ vysvětlovala Laurie. „Kdybych zavolala já, myslel by si, že ho obviňuju, a já bych ráda slyšela, jak zareaguje, když nebude v defenzivě. Ale co je ještě důležitější, ráda bych, aby ses ho zeptal, jestli tu byli tu noc ze Spolettova pohřebního ústavu dva lidé, a pokud byli dva, jestli se nedokáže rozpomenout, kdo to tělo vlastně vyzvedával.“

„To ho nejspíš nakrkne, člověče,“ namítal Marvin.

„Já to tak nevidím,“ odvětila Laurie. „Když už, tak mu to dá možnost, aby se očistil. Víš, já si myslím, že Franconiho vzali lidé od Spoletta.“

„Mně se nechce mu volat,“ řekl Marvin. „Bude vědět, že se něco děje. Proč mu nezavoláš sama, víš, jak to myslím?“

„Už jsem ti říkala - mám pocit, že by byl moc defenzivní,“ vysvětlovala Laurie. „Posledně taky hned vyletěl, a to jsem mu kladla hodně mlhavé otázky. Ale fajn, když ti to není příjemné, tak to po tobě nechci. Místo toho chci, abys šel se mnou trochu na lov.“

„Co zas?“ Marvinovi začínala docházet trpělivost.

„Můžeš mi ukázat seznam všech oddělení v lednici, která jsou momentálně obsazená?“ zeptala se Laurie.

„Jistě, to je snadný,“ prohlásil Marvin.

„Prosím.“ Laurie pokynula směrem k Marvinovu počítačovému terminálu. „A když už budeš v tom, udělej dvě kopie.“

Marvin pokrčil rameny a posadil se. Pomocí relativně rychlého systému „hledej-a-najdeš“ získal z počítače seznam, který Laurie požadovala. Podal jí dva listy, hned jak vyjely z tiskárny.

„Skvělé,“ Laurie pohlédla na listy. „No tak!“ Když vycházela z kanceláře márnice, kývla na Marvina přes rameno. Šel jí v patách.

Prošli špinavou betonovou chodbou k obrovskému kovovému ostrovu, který dominoval márnici. Na obou protilehlých stranách byly řady chladicích boxů, používaných ke skladování těl před pitvou.

Laurie podala jeden seznam Marvinovi.

„Chci prohledat všechny boxy, které nejsou obsazené,“ prohlásila. „Ty si vezmi tuhle stranu a já projdu tu druhou.“

Marvin obrátil oči v sloup, ale seznam si vzal. Začal otevírat jednotlivá oddělení, vždycky nakoukl dovnitř a pak zabouchl dveře. Laurie se vydala na druhou stranu.

„A jé!“ ozval se Marvin po pěti minutách.

Laurie se zastavila. „Co je?“

„Radši pojď sem,“ řekl Marvin.

Laurie obešla místnost. Marvin stál, drbal se na hlavě a zíral na seznam. Před sebou měl otevřený chladicí box.

„Tenhle měl být prázdný,“ pravil.

Laurie nakoukla dovnitř a puts se jí zrychlil. Uvnitř byla nahá mužská mrtvola bez visačky na palci. Číslo boxu bylo devadesát čtyři. Nebyl moc daleko od čísla sto jedenáct, kde měl ležet Franconi.

Marvin vysunul zásuvku. Zarachotila na kuličkových ložiscích do ticha prázdné márnice. Tělo náleželo muži středního věku se známkami rozsáhlého poranění na nohou a trupu.

„No, tím se to vysvětluje,“ poznamenala Laurie.V jejím hlase se ozývala podivná směsice triumfu, hněvu a obav. „To je ten neidentifikovaný muž. Nějaké auto ho srazilo na dálnici a pak ujelo.“

Jack vystoupil z výtahu a uslyšel vytrvalé zvonění telefonu.

Jak pokračoval chodbou dál, postupně si uvědomoval, že to musí být jeho telefon, protože jeho kancelář byla jediná, která měla otevřené dveře. Jack zrychlil tempo a pak skoro minul své dveře, protože uklouzl na linoleu. Popadl sluchátko právě včas. Byl to poručík Soldano.

„Kde jsi sakra byl?“ stěžoval si Lou.

„Uvízl jsem v Univerzitní nemocnici,“ vysvětloval Jack.

Poté, co naposled s Louem mluvil, objevil se doktor Malovar a přiměl ho, aby se mu podíval na několik forenzních mikroskopických vzorků.

„Volám každých patnáct minut,“ poznamenal Lou.

„Promiň,“ řekl Jack.

„Mám pár překvapivých informací a umírám touhou ti je předat,“ řekl Lou. „Tohle je ale divný případ.“

„Neříkáš mi nic, co bych už nevěděl,“ prohlásil Jack. „Co máš nového?“

Jackovu pozornost upoutal stín, který postřehl koutkem oka.

Ohlédl se a uviděl ve dveřích stát Laurii. Nevypadala normálně. Oči jí plály, ústa měla sevřená v hněvivé grimase a její pleť měla barvu slonoviny.

„Počkej moment!“ přerušil Jack hovor. „Laurie, co se sakra děje?“

„Musím s tebou mluvit,“ vyprskla Laurie.

„Jistě. Ale mohlo by to dvě minuty počkat?“ Ukázal na telefon na znamení, že s někým mluví.

„Hned!“ vyštěkla Laurie.

„Fajn, fajn,“ opakoval Jack. Bylo mu jasné, že je napjatá jako pianová struna, jen prasknout.

„Poslouchej, Lou,“ řekl do telefonu. „Zrovna přišla Laurie a je rozčilená. Hned ti zavolám.“

„Počkej!“ vyjela Laurie. „To mluvíš s Lou Soldanem?“

„Jo,“ řekl Jack zdráhavě. Na jediný iracionální okamžik měl dojem, že Laurie je dopálená. protože on mluví s Louem.

„Kde je?“ otázala se Laurie.

Jack pokrčil rameny. „Nejspíš ve své kanceláři.“

„Zeptej se ho,“ vyštěkla Laurie.

Jack tlumočil otázku a Lou odpověděl souhlasně. Jack kývl na Laurii.

„Je tam,“ řekl.

„Řekni mu, že za ním hned jedeme,“ řekla Laurie.

Jack zaváhal. Byl zmatený.

„Pověz mu to!“ opakovala Laurie. „Řekni mu, že okamžitě vyrážíme.“

„Slyšel jsi to?“ zeptal se Jack Loua. Pak Laurie zmizela chodbou směrem ke své kanceláři.

„Slyšel,“ odpověděl Lou. „Co se děje?“

„Ať mě vezme čert, jestli to vím,“ řekl Jack. „Zrovna se přivalila.

Pokud ti hned nezavolám, tak tam přijedeme.“

„Fajn,“ řekl Lou. „Počkám.“

Jack zavěsil sluchátko a vyrazil na chodbu. Laurie už byla na cestě zpátky a zápolila s kabátem. Šlehla po něm pohledem, když ho míjela na cestě k výtahům. Jack si pospíšil, aby ji dohonil.

„Co se stalo?“ zeptal se Jack zdráhavě. Bál se ji rozčilit ještě víc, než už byla.

„Jsem si asi na devětadevadesát procent jistá, jak odtud dostali Franconiho tělo,“ řekla Laurie hněvivě. „A dvě věci začínají být jasné.

Za prvé, že v tom byl zapletený Spolettův pohřební ústav, a za druhé, že té krádeži napomáhal někdo, kdo tady pracuje. A abych ti řekla pravdu, , nejsem si jistá, která z těch dvou věcí mi vadí víc.“

„Jéžišmarjá, koukej na ten provoz,“ řekl Franco Ponti Angelu j „ Facciolovi.“Na mou duši sem rád, že jedeme na Manhattan a ne z něj. Franco a Angelo seděli ve Frankově černém cadillacu a mířili na západ k mostu Queensboro. Bylo půt šesté, špička vrcholila. Oba muži byli nastrojení, jako by šli na nóbl slavnostní večeři. „V jakým pořadí to chceš udělat?“ zeptal se Franco. , Angelo pokrčil rameny.“Možná nejdřív tu holku,“ řekl. Tvář mu zkřivil mírný úsměv. „Ty se na to těšíš, co?“ poznamenal Franco. Angelo zvedl obočí, pokud mu to zjizvená pokožka obličeje dovolovala.“Pět let sním o tom, že tu mrchu uvidím pracovně,“ řekl.“Nejspíš mě vůbec nenapadlo, že tu příležitost doopravdy dostanu.“ „Vím, že ti nemusím připomínat, abysme jednali podle příkazu,“ řekl Franco.“Do písmene.“ „Cerino se nikdy tak konkrétně nevyjadřoval,“ namítl Angelo.“Jen nám řek, ať odvedeme práci.

Neříkal nám jak.“ „ Proto je Cerino v báni a kšeft vede Vinnie,“ podotkl Franco. „Já ti něco řeknu,“ prohlásil Angelo.“Co kdybysme to vzali kolem bytu Jacka Stapletona? V bytě Laurie Montgomeryový už jsem byl, takže vím, do čeho jdeme. Ale ta druhá adresa mě kapku překvapuje. Západní Stošestá ulice, hm, nečekal bych, že tam bude bydlet doktor.“

„Myslím, že to je chytrý, projet kolem,“ řekl Franco. Když dorazili na Manhattan, pokračoval Franco západně na Devětapadesátou ulici. Objel jižní cíp Central Parku a zamířil na sever po Central Park West. Angelo vzpomínal na ten osudný den na molu Americké ovocné společnosti, kdy Laurie způsobila explozi. Angelo už měl předtím problémy s pletí kvůli planým neštovicím a akné, ale teprve spáleniny, jež utrpěl kvůli Laurii Montgomeryové, z něj udělaly to, čemu říkal „zrůda“. Franco mu položil nějakou otázku, ale Angelo ho ve svých hněvivých úvahách neslyšel. Musel ho požádat, aby ji zopakoval. „Vsadím se, že bys to do tý Laurie Montgomeryový rád napral,“ řekl Franco.“Já na tvým místě bych to teda určitě nebral jinak.“ Angelo se sarkasticky zasmál. Podvědomě posunul levou paži tak, aby nahmatal uklidňující obrys své automatické pistole Walther TPH, zastrčené v podpažním pouzdře. Franco zahnul na Stošesté ulici doleva. Minuli napravo hřiště, které bylo v plném provozu, zvláště na basketbalovém kurtu. Na postranních čárách stály spousty lidí.

„Musí to být nalevo,“ řekl Franco. Angelo se poradil s kouskem papíru, na kterém měl Jackovu adresu. „ „Už to bude, řekl.“Je to ten barák s tím senzačním vrškem.

„Franco zpomalil a pak zastavil v druhé řadě pár domů od Jackova bydliště na protější straně ulice. Auto za ním zatroubilo.

Franco stáhl okénko a pokynul, aby projelo. Když je vůz míjel, ozvalo se klení. Franco potřásl hlavou.“Slyšels toho chlapa?

Nikdo v tomhle městě se neumí chovat.“ „Proč by tady měl bydlet doktor?“ podivoval se nahlas Angelo. Sledoval předním oknem Jackův dům. Franco zavrtěl hlavou.“Mně to nedává žádnej smysl. Ten barák vypadá jako smetiště.“ „Amendola říkal, že je trošku divnej,“ rozpomněl se Angelo.“Zřejmě „jezdí odtud až do márnice každej den na kole. „To není možný!“ prohlásil Franco. „Amendola to říkal,“ trval na svém Angelo. Franco přejel pohledem okolí.“Celá tahle čtvrť je jedno smetiště.

Možná fetuje.“ Angelo otevřel dveře vozu a vystoupil. „Kam jdeš?“ zeptal se Franco. , Chci se přesvědčit, abych měl jistotu, že tady bydlí,“ odvětil Angelo. , „ „Amendola říkal, že jeho byt je ve třetím patře vzadu. Hned jsem zpátky. Angelo obešel auto a počkal, až nic nepojede, aby mohl přejít. Přešel , ulici a vystoupil po schodech ke vchodu do Jackova domu. Klidně otevřel vnější dveře a podíval se na poštovní schránky. Mnohé byly polámané. Na žádné nebyl fungující zámek. Angelo se hbitě probral poštou. Když narazil na katalog adresovaný Jacku Stapletonovi, všechno to vrátil. Pak vyzkoušel vnitřní dveře.

Snadno se otevřely. Vstoupil do haly a nadechl se. Vládl tu nepříjemný ztuchlý odér. Prohlédl si smetí na schodech, oloupanou malbu a rozbité žárovky v kdysi elegantním lustru.

Seshora z prvního patra bylo slyšet zvuky domácí hádky s tlumeným jekotem. Angelo se usmál. Vypořádat se s Jackem Stapletonem bude snadné. V tomhle baráku je to samý kravál.

Angelo se vrátil před dům a o krok poodstoupil, aby se rozhodl, který podúrovňový průchod na dvůr patří k Jackovu domu. Každý dům měl takovou uličku pod úrovní chodníku, kam se sestupovalo po půltuctu schodů. Tyto uličky vedly do dvorů.

Když určil, která je ta správná, Angelo ji opatrně celou prošel. Byly tam kaluže a odpadky, které ohrožovaly jeho značkové boty od Bruna Magliho.

„Na dvoře byla změť rozkládajících a rozpadajících se kusů oplocení, hnijících matrací, opuštěných pneumatik a jiného smetí. Opatrně si našel cestu až na pár metrů od budovy a tam se otočil, aby viděl na požární , schodiště. Ve třetím patře z něj byl přístup do dvou oken. V oknech byla tma. Doktor není doma.

Angelo se vrátil a nastoupil zpátky do auta.

„No zeptal se Franco.

„Bydlí tam, to jo,“ oznámil Angelo. „Barák je zevnitř ještě horší, jest li tomu dokážeš uvěřit. Není zamčeno. Slyšel jsem nějaký lidi, jak se hádají v prvním patře, a někomu jinýmu řvala televize na plný koule. Není to tam hezký, ale pro naše účely je to perfektní. Bude to snadný.“

„To rád slyším,“ liboval si Franco. „Uděláme přece jen nejdřív tu ženskou?“

Angelo se usmál, jak nejlépe dovedl. „Proč bych si to odpíral?“

Franco nastartoval auto. Zamířili na jih po Columbus Avenue na Broadway, odkud pak přejeli na Druhou Avenue. Zanedlouho už byli na Devatenácté ulici. Angelo nepotřeboval adresu. Našel Lauriin dům bez nesnází. Franco rychle nalezl příhodnou zónu se zákazem parkování a zaparkoval.

„Takže myslíš, že bysme měli jít nahoru zadem?“ Franco pozoroval budovu.

„Z několika důvodů,“ vysvětloval Angelo. „Bydlí ve čtvrtým patře, ale okna má dozadu. Abysme poznali, jestli tam je, musíme jít stejně zadem. Taky má čmuchavou sousedku, ta bydlí vepředu, a jak vidíš, má rozsvíceno. Tahle ženská otevřela dveře a čučela na mě už dvakrát, když jsem byl nahoře u dveří Montgomeryový. Kromě toho má byt Montgomeryový dveře na.zadní schody a zadní schody vedou rovnou na dvůr. Já to vím, protože jsme ji tamtudy honili.“

„Přesvědčils mě,“ prohlásil Franco. „Jdeme na to.

Franco a Angelo vystoupili z auta. Angelo otevřel zadní dveře a vytáhl svůj pytel kasařského náčiní spolu s Halliganovým páčidlem - nástrojem, který používají hasiči, aby se v případě nouze dostali skrz dveře.

Oba muži zamířili k průchodu do dvora.

„Slyšel jsem, že tobě a Tonymu Ruggeriovi zdrhla,“ zasmál se Franco. „Aspoň na chvíli. To teda musí být číslo.“

„Nepřipomínej mi to,“ požádal ho Angelo. „Samozřejmě, pracovat s Tonym bylo jako nosit s sebou kýbl s pískem.“

Když vyšli na dvorek, který byl potemnělou změtí zanedbaných zahrádek, Franco a Angelo se obezřele vzdálili od budovy natolik, aby dohlédli nahoru do čtvrtého poschodí. Za všemi okny byla tma.

„Vypadá to, že máme dost času připravit pěkný uvítání,“ podotkl Franco.

Angelo neodpověděl. Místo toho donesl své zámečnické nářadí ke kovovým požárním dveřím, které vedly na zadní schodiště.

Navlékl si těsně padnoucí kožené rukavice, zatímco Franco připravoval baterku.

Nejprve se Angelovi třásly ruce čirou nedočkavostí a vzrušením z toho, že má před sebou setkání s Laurü Montgomeryovou tváří v tvář po pěti letech řeřavé nenávisti. Když zámek Angelovu úsilí odolával, dal si záležet, aby se ovládl a soustředil. Zámek zareagoval a dveře se otevřely.

O pět pater výš se Angelo se zámečnickým nářadím neobtěžoval.

Věděl, že Laurie má několik bezpečnostních zámků. Použil Halliganovo páčidlo. S tichým zvukem štípaného dřeva se s dveřmi rychle vypořádalo. Za dvacet sekund už byli uvnitř.

Několik minut stáli oba muži nehybně ve tmě Lauriiny spíže a naslouchali. Chtěli mít jistotu, že neuslyší žádné zvuky naznačující, že si jejich násilného vstupu všiml někdo z ostatních nájemníků.

„Ježišikriste!“ zašeptal tlumeně Franco. „Něco mi zrovna sáhlo na nohu!“

„Co je to?“ otázal se Angelo. Takový výbuch neočekával.

„Á, to je jen nějaká zatracená kočka!“ řekl Carto s úlevou.

„To bude milý,“ usoudil Angelo. „Vem ji s sebou.“

Muži se zvolna vydali ze spižírny přes setmělou kuchyň do obývacího pokoje. Tam bylo vidět mnohem lépe, světla města pronikala okny dovnitř.

„Zatím je to dobrý,“'podotkl Angelo.

„Teď už musíme jenom čekat,“ souhlasil Franco. „Možná bych se podíval, jestli není v ledničce nějaký pivo nebo víno. Máš zájem?“

„Pivo by bodlo,“ prohlásil Angelo.

Na policejním velitelství museli Laurie a Jack dostat jmenovky a projít detektorem kovů, než je pustili nahoru do patra k Louovi. Lou je uvítal u výtahu.

Nejdřív ze všeho vzal Laurii za ramena, podíval se jí do očí a zeptal se, co se stalo.

„Nic jí není.“ Jack konejšivě poplácal Loua po zádech. „Už je to zase celá ona - rozumná, klidná, jako za starých časů.“

Vážně?“ zapochyboval Lou a nepřestával Laurii zkoumat pohledem.

Laurie se nedokázala ubránit úsměvu, když ji tak studoval.

„Jack má pravdu,“ prohlásila. „Je mi fajn. Vlastně je mi trapné, že jsem ho sem tak hnala.“

Lou vydechl úlevou. „No, jsem rád, že vás oba vidím. Pojďte do mého paláce.“ Vedl je do kanceláře.

„Můžu vám nabídnout kávu, ale silně ji nedoporučuju,“ pravil Lou. „V tuhle denní dobu je podle našich uklízeček už dost silná, aby se s ní dal vyčistit odpad ze dřezu.“

„Nic nepotřebujeme,“ prohlásila Laurie. Sedla si na židli.

Jack následoval jejího příkladu. Rozhlédl se po spartánském zařízení s nepříjemným zachvěním. Když tady bylasi před rokem naposled, bylo to poté, co jen taktak unikl vražednému pokusu.

„Myslím, že jsem přišla na to, jak dostali Franconiho tělo z márnice,“ spustila Laurie. „Utahoval sis ze mě, že podezírám Spolettův pohřební ústav, ale já teď myslím, že to budeš muset odvolat. Vlastně myslím, že je načase, abys tu věc převzal.“

Laurie pak načrtla to, co se podle jejího názoru stalo.

Řekla Louovi, že podle jejího podezření dal někdo z úřadu soudního patologa lidem od Spoletta příjmové číslo relativně nedávno přijatého, neidentifikovaného těla a také prozradil, kde jsou uloženy Franconiho ostatky.

„Často, když přijedou pro tělo z pohřebního ústavu dva řidiči, jde jeden do chladírny, zatímco druhý vyřizuje se zřízencem z márnice papíry,“ vysvětlovala Laurie. „V těch případech má zřízenec připravit tělo k vyzvednutí tak, že je přikryje prostěradlem a postaví vozík na příhodné místo, těsně před dveře chladírny. V situaci s Franconim podle mého vzal řidič tělo, jehož číslo příjmu měl, sundal mu jmenovku, strčil je do jednoho z mnoha neobsazených chladících boxů,jmenovku dal Franconimu a pak se klidně objevil před kanceláří márnice s Franconiho ostatky. Zřízenec v té chvíli už jen překontroloval číslo příjmu.“

„To je teda scénář,“ řekl Lou. „Můžu se zeptat, jestli máš na to nějaký důkaz, nebo je to všechno jen smyšlenka?“

„Našla jsem tělo, jehož číslo příjmu Spoletto hlásil,“ odvětila Laurie. „Bylo v boxu, který měl být volný. Jméno Frank Gleason bylo vymyšlené.“

„Áááá!“ V Louovi se probudil větší zájem. Naklonil se nad svůj psací stůl. „Tohle se mi začíná moc líbit, zvlášť když vezmeme v úvahu spojení Spoletta s lidmi od Lucii sňatkem.

Tohle by mohlo být důležité. Kapku mi to připomíná, jak dostali Al Capona na daňový únik. Totiž - bylo by opravdu fantastické, kdybychom mohli dostat nějaké lidi od Lucii za krádež!“

„Samozřejmě se tím taky zvyšuje pravděpodobnost spojení organizovaného zločinu s nezákonnými transplantacemi jater,“ dodal Jack. „Tohle by mohla být děsivá souvislost!“

„A taky nebezpečná,“ podotkl Lou. „Takže musím trvat na tom, abyste přestali s amatérským čmucháním. Od nynějška to převezmeme my. Mám na to vaše slovo?“

„S radostí ti to přenechám,“ řekla Laurie. „Ale je tu taky ta záležitost s krysou v úřadu soudního patologa.“

„Myslím, že nejlepší bude, když se ujmu i toho,“ usoudil Lou. „Když v tom jede organizovaný zločin, čekal bych nějaký ten prvek zločinného spiknutí nebo vydírání. Ale budu jednat přímo s Binghamem. Nemusím vás upozorňovat, že tihle lidé jsou nebezpeční.“

„O tom jsem se poučila až moc dobře,“ souhlasila Laurie.

„Já jsem příliš zaměstnaný svou částí záhady, než abych se do toho pletl,“ přidal se Jack. „Cos mi zjistil?“

„Plno věcí.“ Lou sáhl na roh svého stolu a zvedl tlustou knihu velikosti výpravné obrazové publikace o umění. Se zamručením ji podal Jackovi.

Jack se zmateným výrazem knihou zalistoval. „No sakra!“ podotkl.

„Nač ten atlas?“

„Protože ho budeš potřebovat,“ vysvětloval Lou. „Nedokážu ti popsat, jak dlouho mi trvalo, než jsem ho tady na policejním velitelství vůbec vyšťáral.“

„Tomu nerozumím,“ přiznal Jack.

„Můj kontakt na Federální letové správě zavolal někomu, kdo znal někoho, kdo pracuje v jedné evropské organizaci, co registruje přistání a odletové časy po celé Evropě,“ vykládal Lou. „Taky mají letové plány a skladují je přes šedesát dní. Franconiho G4 přiletělo do Francie z Rovníkové Guineje.“

„Odkud?“ otázal se Jack a svraštil obočí ve výrazu naprostého zmatku. „Já o žádné Rovníkové Guineji jakživ neslyšel. To je nějaká země?“

„Podívej se na stranu sto padesát dva!“ vyzval ho Lou.

„Co je s Franconim a G4?“ zeptala se Laurie.

„G4 je soukromý tryskáč,“ vysvětloval Lou. „Podařilo se mi pro Jacka zjistit, že Franconi byl mimo Státy. Mysleli jsme, že byl ve Francii, dokud jsem nedostal tuhle novou informaci.“

Jack nalistoval v atlase stránku 152. Byla to mapa označená „Konžská pánev“, pokrývající velkou část západní Afriky.

„Fajn, tak mi napověz,“ řekl Jack.

Lou ukazoval Jackovi přes rameno. „Je to tahle zemička mezi Kamerunem a Gabonem. To město, ze kterého letadlo odstartovalo, je Bata - na pobřeží.“ Ukázal na patřičnou tečku. Země byla v atlase vybarvena takřka nepřerušovanou zelení.

Laurie vstala ze židle a podívala se Jackovi přes druhé rameno. „Myslím, že si vzpomínám - jednou jsem o té zemi slyšela. Mám dojem, že tam jel Frederick Forsyth napsat Žoldáky.“

Lou se v naprostém úžasu plácl do hlavy. „Jak ty si dokážeš zapamatovat takové věci! Já si nevzpomenu, ani kde jsem minulé úterý obědval.“

Laurie pokrčila rameny. „Čtu hodně románů,“ vySvětlovala.

„Spisovatelé mě zajímají.“

„To nedává vůbec žádný smysl,“ namítal Jack. „Tohle je nerozvinutá část Afriky. Ta země musí být pokrytá jen a jen džunglí. Vlastně celý tenhle kus Afriky není nic než džungle.

Tam nemohli Franconimu transplantovat játra!“

„Tak jsem taky reagoval,“ souhlasil Lou. „Ale ta druhá informace už tomu dává o trochu víc smyslu. Vysledoval jsem Alpha Aviation přes její nevadskou řídící společnost až ke skutečnému vlastníkovi. Je to GenSys v Cambridgi, stát Massachusetts.“

„O GenSys už jsem slyšela,“ řekla Laurie. „Je to biotechnická firma, specializuje se hlavně na vakcíny a lymfokiny. Pamatuju si ji, protože jedna moje kamarádka, která dělá v Chicagu brokerku, mi doporučovala jejich akcie. Věčně mi dává nějaké tipy - myslí si, že mám tuny peněz na investice.“

„Biotechnická společnost.“ dumal Jack „Hmmm. To je novinka.

Musí to mít nějaký význam, ačkoliv nevím jaký. Já ani nevím, co může taková biotechnická firma provádět v Rovníkové Guineji.

„Jaký je smysl toho klikatého zápisu vlastnictví v Nevadě?“ zeptala se Laurie. „Pokouší se Gensys zakrýt skutečnost, že vlastní letadlo.“

„To pochybuju,“ řekl Lou. „Já to spojení dokázal vysledovat velice snadno. Kdyby se GenSys pokoušel vlastnictví-utajit, právníci v Nevadě by v záznamech rejstříku i nadále byli řediteli a funkcionáři Alpha Aviation. Místo toho na první valné hromadě hlavní ekonom firmy GenSys převzal povinnosti prezidenta i tajemníka společnosti.“

„Tak proč Nevada, když letadlo patří společnosti se sídlem v Massachusetts?“ zeptala se Laurie.

„Já nejsem právník,“ připustil Lou. „Ale určitě to má něco společného s daněmi a omezením ručení. Massachusetts je strašný stát, pokud jde o občanskoprávní spory. Představuju si, že GenSys letadlo pronajímá na to procento času, kdy je nevyužívá, a pojistka na společnost se sídlem v Nevadě bude o hodně nižší.“

„Jak dobře znáš tu svou kamarádku brokerku?“ zeptal se Jack Laurie.

„Opravdu dobře,“ odvětila Laurie. „Chodily jsme spolu na univerzitu.“

„Co takhle zavolat jí a zeptat se, jestli neví o ně-jakém spojení mezi GenSys a Rovníkovou Guineou?“ navrhl Jack. „Když ti doporučila ty akcie, nejspíš si tu společnost důkladně prověřila.“

„Bezpochyby,“ souhlasila Laurie. „Jean Corwinová byla jedna z nejpečlivějších studentek, co jsem kdy znala. My medičky jsme vedle ní vypadaly jako flinkové.“

„Může si Laurie zatelefonovat?“ zeptala se Jack Loua.

„Beze všeho,“ řekl Lou.

„Chceš, abych zavolala hned?“ zeptala se Laurie překvapeně.

„Chyť ji, dokud je ještě v práci,“ radil Jack. „Jestli má nějaké záznamy, má je s největší pravděpodobností tam.“

„Nejspíš máš pravdu,“ připustila Laurie. Sedla si k Louovu psacímu stolu a zavolala na informace o chicagských telefonních číslech.

Zatímco Laurie telefonovala, Jack dopodrobna vyzvěděl na Louovi, jak dokázal zjistit to, co zjistil. Zvlášť ho zaujalo a zapůsobilo na něj to, jak Lou připadl na Rovníkovou Guineu.

Společně si důkladněji prohlédli mapu a zaznamenali blízkost země k rovníku. Všimli si dokonce i toho, že její největší město, patrně hlavní, neleží na pevnině, nýbrž na ostrově jménem Bioko.

„Já si prostě nedokážu představit, jak to na takovém místě vypadá,“ řekl Lou.

„Já ano,“ opáčil Jack. „Je tam horko, mokro, déšť a spousta hmyzu.“„To zní rozkošně,“ vtipkoval Lou.

„Není to zrovna místo, kam by jel někdo na dovolenou,“ řekl Jack.

„Na druhou stranu tam ale nebude nával.“

Laurie zavěsila a obrátila se s Louovou otáčivou židlí čelem k ostatním. „Jean měla ve všem přesně takový pořádek, jak jsem čekala,“ pravila. „Ve vteřině měla svůj materiál o GenSys při ruce. Samozřejmě se mě musela zeptat, kolik akcii jsem nakoupila, a zdrtilo ji, když jsem přiznala, že jsem nekoupila žádné. Cena akcii se zřejmě ztrojnásobila.“

„Je to dobré?“ zeptal se Lou zvídavě.

„Tak dobré, že jsem možná propásla svou příležitost odejít na odpočinek,“ řekla Laurie. „Tohle je prý už druhá úspěšná biotechnická společnost, kterou založil jistý Taylor Cabot.“

„Měla ti co říct o té Rovníkové Guineji?“ zeptal se Jack.

„No jistě,“ odvětila Laurie. „Prý je to jeden z hlavních důvodů, proč si společnost vede tak dobře - zřídili tam obrovskou farmu na chov primátů. Původně měla ta farma provádět výzkum pro účely GenSys.

Pak někoho napadlo vytvořit zařízení pro ostatní biotechnické společnosti a farmaceutické firmy, aby mohly delegovat svůj výzkum na primátech do GenSys. Poptávka po téhle službě zřejmě překročila i ty nejoptimističtější předpovědi.“

„A tahle primátí farma je v Rovníkové Guineji?“ otázal se Jack.

„Přesně tak,“ potvrdila Laurie.

„Naznačila důvod, proč to tak je?“ zeptal se Jack.

„V memorandu, které dostala od jednoho analytika, stojí, že si GenSys vybral Rovníkovou Guineu kvůli vlídnému přijetí, kterého se mu dostalo od vlády. Ta prý dokonce vydala i zákony na pomoc jejich provozu. GenSys se zřejmě stal pro tamnější vládu hlavním zdrojem tolik potřebné zahraniční měny.“

„Umíš si představit, o kolik prachů musí v takovém scénáři jít?“ zeptal se Jack Loua.

Lou jen hvízdl.

„Memorandum také zdůraznilo, že většina primátů, které používají, je původem z Rovníkové Guineje,“ dodala Laurie. „To jim umožňuje obcházet veškerá mezinárodní omezení, pokud jde o vývoz a dovoz ohrožených druhů, jako jsou šimpanzi.“

„Primátí farma,“ opakoval Jack a zavrtěl hlavou. „To navozuje ještě bizarnější možnosti. Nemůže to mít náhodou něco společného se štěpy z cizí tkáně?“

„Nezkoušej to na mě s tím doktorským žargonem,“ bránil se Lou. „Co to je, propána, štěpy z cizí tkáně?“

„To je nemožné,“ řekla Laurie. „Štěpy z cizí tkáně způsobují hyperakutní odmítavou reakci. V tom vzorku jater, cos mi ukazoval, nebyla ani stopa po zánětu, ani humorálním, ani buněčném.“

„Pravda,“ řekl Jack. „A to ani nebral imunosupresiva.“

„No tak, lidi,“ prosil Lou. „Nenuťte mě žadonit. Co je sakra ten štěp z cizí tkáně?“

„To je, když se orgán k transplantaci vezme z tvora jiného živočišného druhu,“ řekla Laurie.

„Myslíš jako to fiasko se srdcem paviána Baby Fae před deseti nebo dvanácti lety?“ zeptal se Lou.

„Přesně tak,“ potvrdila Laurie.

„Nová imunosipresiva znamenají návrat ke štěpům z cizí tkáně,“ vysvětloval Jack. „A to se značně větším úspěchem než u Baby Fae.“

„Zvlášť s prasečími srdečními chlopněmi,“ dodala Laurie.

„Samozřejmě to navozuje řadu etických otázek,“ pokračoval Jack. „A bojovníky za práva zvířat to přivádí k šílenství.“

„Zvlášť teď, když se experimentuje se zaváděním lidských genů do prasat, aby se částečně snížila odmítavá reakce organismu,“ doplnila Laurie.

„Nemohl dostat Franconi játra nějakého primáta, když byl v Africe?“ zeptal se Lou.

„To si nedovedu představit,“ řekl Jack. „Laurie má pravdu.

Neexistuje důkaz nějaké odmítavé reakce organismu. To je neslýchané dokonce i při transplantaci mezi jednovaječnými dvojčaty.“

„Ale Franconi očividně byl v Africe,“ namítl Lou.

„Pravda, a jeho matka řekla, že se vrátil domů jako jiný člověk,“ souhlasil Jack. Rozhodil rukama a vstal. „Já nevím, co si z toho vybrat. Je to ta nejzatracenější záhada. Zvlášť když je tu ta věc s organizovaným zločinem.“

Laurie rovněž vstala.

„Jděte někam, lidi?“ podivil se Lou.

Jack kývl. „Jsem zmatený a vyčerpaný,“ prohlásil. „Včera v noci jsem toho moc nenaspal. Po té identifikaci Franconiho ostatků jsem celé hodiny telefonoval. Volal jsem do všech evropských organizací, které rozdělují orgány, jejichž telefonní čísla jsem dokázal sehnat.“

„Co kdybychom se všichni vydali do Malé Itálie na rychlou večeři?“ navrhl Lou. „Je to hned tady za rohem.“

„Já ne,“ prohlásil Jack. „Mám před sebou jízdu na kole. V téhle chvíli by mě jídlo dorazilo.“

„Já taky ne,“ přidala se Laurie. „Těším se, až budu doma a osprchuju se. Už dvakrát po sobě jsem šla pozdě spát a jsem úplně urvaná.“

Lou připustil, že má ještě na půl hodiny práci, a tak se Laurie a Jack rozloučili a sešli do přízemí. Vrátili své jmenovky pro návštěvníky a opustili policejní ředitelství. Ve stínu městské radnice chytli taxíka.

„Je ti líp?“ zeptal se Jack Laurie, když směřovali nahoru po Bowery. Na tvářích se jim míhal kaleidoskop barevných světel zvenčí.

„Mnohem,“ přiznala Laurie. „Ani nevíš, jak se mi ulevilo, že jsem to všechno vyklopila Louovi. Mrzí mě, že jsem se tak rozběsnila.“

„Nemusíš se omlouvat,“ řekl Jack. „Je to mírně řečeno znepokojivé, že se v našem středu pohybuje potenciální špeh a že organizovaný zločin má zájem o transplantace jater.“

„A jak jsi na tom ty?“ zeptala se Laurie. „Na případu Franconi je hodně bizarního.“

„Bizarní to je, ale taky poutavé,“ řekl Jack. „Zvlášť tahle spojitost s biotechnickým gigantem, jako je GenSys. Na těchhle společnostech mě děsí, že jejich výzkum probíhá totálně za zavřenými dveřmi. Modus operandi - utajení jak za studené války. Nikdo neví, co ve své honbě za návratností investic vlastně provádějí. Je to velký rozdíl proti tomu,jak to vypadalo před nějakými deseti nebo dvaceti lety, kdy většinu biomedicínského výzkumu financoval Národní institut zdraví na jakémsi otevřeném fóru. V těch dobách existoval přehled a přehlednost, ale dneska ne.“

„Škoda, že neexistuje někdo jako Lou, komu bys ten případ mohl předat,“ uchechtla se Laurie.

„To bybyla krása,“ souhlasil Jack.

„Co podnikneš teď?“ zeptala se Laurie.

Jack vzdychl. „Docházejí mi možnosti. Jediné, co je naplánováno,je to, že si ten vzorek jater prohlédne jeden veterinární patolog.“

„Takže ty už jsi taky pomýšlel na štěp z cizí tkáně?“ zeptala se Laurie překvapeně.

„Ne, nepomýšlel,“ přiznal Jack. „Ten nápad, aby se na sklíčko podíval veterinární patolog, nebyl z mé hlavy. Přišel s ním jeden parazitolog v nemocnici, který měl dojem, že ten granulom způsobil nějaký parazit, jenomže sám toho parazita neznal.“

„Možná by ses měl zmínit o možnosti štěpu z cizí tkáně Tedu Lynchovi,“ navrhla Laurie. „Jako expert na DNA by třeba mohl mít v zásobě svých triků něco, díky čemu by se dalo definitivně říct ano nebo ne.“

„Skvělá myšlenka!“ řekl Jack obdivně. „Jak to, že přicházíš s tak ohromnými nápady, když jsi tak utahaná? Ty mě udivuješ!

Můj mozek už má na noc zavřeno.“

„Poklona přijde vždycky vhod,“ škádlila ho Laurie „Zvlášť potmě, takže nevidíš, jak se červenám.“

„Začínám si myslet, že jediná možnost, která mi ještě zbývá, pokud doopravdy chci tenhle případ rozřešit, je rychlá cesta do Rovníkové Guineje.“

Laurie se zkroutila na sedadle, aby se mohla podívat přímo do Jackovy široké tváře. V přítmí mu nebylo vidět do očí. „To nemyslíš vážně. Chci říct, že si děláš legraci, viď?“

„No, nemůžu prostě zavolat do GenSys nebo si zajet do Cambridge, vpochodovat jim do kanceláře a říct: Ahoj lidi, tak copak se to děje v Rovníkové Guineji?“

„Ale tady je řeč o Africe,“ namítla Laurie. „To je šílenství. Je to na druhém konci světa. Kromě toho - jestli máš dojem, že se nic nedozvíš, když pojedeš do Cambridge, co tě vede k domněnce, že ti cesta do Afriky bude k něčemu dobrá?“

„Možná si říkám, že to nebudou čekat,“ usoudil Jack. „Neřekl bych, že tam jezdí hodně návštěv.“

„Ale tohle je bláznovství.“ Laurie zatřepetala rukama ve vzduchu a obrátila oči v sloup.

„Hele, uklidni se,“ vyzval ji Jack. „Neříkám, že tam jedu.

Jen jsem řekl, že o něčem takovém začínám uvažovat.“

„No tak o tom uvažovat přestaň,“ řekla Laurie. „Já už mám takhle dost starostí.“

Jack se na ni usmál. „Ty máš o mě vážně starost! Jsem dojat.“

„No jistě!“ podotkla Laurie cynicky. „Moje prosby, abys přestal jezdit na horském kole po městě, tě nedojmou nikdy.“

Taxík zastavil před Lauriiným činžákem. Laurie začala lovit peníze. Jack jí položil ruku na rameno. „Nech to na mně.“

„Tak dobře, já zaplatím příště,“ řekla Laurie. Chystala se vystoupit z taxíku, pak se zarazila. „Kdybys mi slíbil, že si vezmeš domů taxi, tak bychom snad mohli schrastit něco k jídlu u mě v bytě.“

„Díky, ale dneska ne,“ opáčil Jack. „Musím dostat kolo domů.

S plným žaludkem bych nejspíš usnul.“

„Mohly by se stát i horší věci,“ usoudila Laurie.

„Slib mi, že si to vynahradíme jindy,“ požádal Jack.

Laurie vylezla z taxíku a pak se naklonila zpátky k Jackovi.

„A ty mi slib jen jedno: dneska v noci do Afriky neodletíš.“

Jack se po ní žertem ohnal, ale ona se jeho ruce snadno vyhnula.

„Dobrou noc, Jacku,“ usmála se přívětivě.

„Dobrou noc, Laurie,“ řekl Jack. „Zavolám ti později, až promluvím s Warrenem.“

„No ano, to je pravda,“ vzpomněla si Laurie. „Při tom všem, co se semlelo, jsem na to úplně zapomněla. Budu čekat, až zavoláš.“

Laurie zavřela dveře taxíku a dívala se za ním, dokud nezmizel za rohem na První Avenue. Otočila se ke dveřím uvažujíc nad tím, že Jack je šarmantní, ale strašně složitý člověk.

Když jela výtahem nahoru, začala se těšit na sprchu a teplo svého froté koupacího pláště. Zapřisáhla se, že půjde brzo spát.

Obdařila Debru Englerovou sžíravým úsměvem a pak odemkla své četné zámky. Bouchla za sebou dveřmi, čímž předala paní Englerové jeden vzkaz navíc. Přehodila si poštu z jedné ruky do druhé a odložila plášť. Ve tmě šatníku zašátrala po ramínku.

Teprve když vstoupila do obývacího pokoje, rozsvítila nástěnným vypínačem stojací lampu. Udělala dva kroky ke kuchyni, ale vtom vydala tlumený výkřik a upustila poštu na podlahu. V obývacím pokoji byli dva muži. Jeden seděl v jejím křesle ve stylu art-deco, druhý na gauči. Ten na gauči hladil Toma, který mu spal na klíně.

Další věc, které si Laurie všimla, byla velká pistole s připevněným tlumičem na opěradle křesla.

„Vítejte doma, doktorko Montgomeryová,“ řekl Franco.

„Děkujeme za víno a za pivo.“

Laurie zalétla pohledem ke konferenčnímu stolku. Byla tam prázdná pivní láhev a sklenka od vína.

„Prosím, posaďte se.“ Franco ukázal na židli, kterou postavil doprostřed místnosti.

Laurie se ani nepohnula. Nebyla schopna pohybu. Mlhavě uvažovala, nemá-li se rozběhnout do kuchyně k telefonu, ale okamžitě od té myšlenky upustila, připadla jí směšná. Napadlo ji dokonce i prchat zpátky k dveřím na schodiště, ale věděla, že při tolika zámcích by to bylo jen marné gesto.

„Prosím!“ opakoval Franco s falešnou zdvořilostí, která jen zvýšila Lauriinu hrůzu.

Angelo odložil kočku stranou a vstal. Udělal krok k Laurii a bez varování ji hřbetem ruky zuřivě udeřil přes obličej. Rána přirazila Laurii ke zdi, kde jí nohy vypověděly službu. Sesula se na všechny čtyři. Pár kapek jasně červené krve jí skanulo z rozbitého horního rtu a rozstříklo se na podlaze z tvrdého dřeva.

Angelo ji popadl za nadloktí a hrubě postavil na nohy. Pak ji přistrčil k židli a posadil na ni. Laurie se strachy nedokázala ani bránit.

„Tak je to lepší,“ pravil Franco.

Angelo se sklonil a přistrčil tvář k Lauriinu obličeji.

„Poznáváte mě?“

Laurie se přiměla vzhlédnout do mužovy děsivě zjizvené tváře. Vypadal jako postava z filmového hororu. Polkla, v hrdle jí vyschlo. Neschopná slova dokázala jen zavrtět hlavou.

„Ne?“ podivil se Franco. „Paní doktorko, obávám se, že Angela urážíte, a to je za daných okolností nebezpečná věc.“

„Je mi líto,“ vykvikla Laurie. Ale teprve když ze sebe ta slova vypravila, spojila si Laurie jméno s faktem, že muž stojící před ní trpí následky popálenin. Byl to Angelo Facciolo, Cerinův pistolník, očividně už propuštěný z vězení.

„Čekám už pět let,“ zavrčel Angelo. Pak Laurii znovu udeřil, na půl ji srazil ze židle. Skončila hlavou dolů. Další krev.

Tentokrát z nosu a vsákla se do koberce.

„Přestaň, Angelo!“ řekl Franco. „Nezapomínej! Přišli jsme si s ní popovídat.“

Angelo se okamžik třásl nad Laurii, jako by se jen s námahou ovládal. Náhle se vrátil ke gauči a sedl si. Zvedl znovu kocoura a začal ho hrubě hladit. Tomovi to nevadilo a dal se do předení.

Laurie se ztěžka napřímila. Rukou si ohmatala ret i nos. Ret už jí začínal otékat. Stiskla si kořen nosu, aby zastavila krvácení.

„Poslouchejte, doktorko Montgomeryová,“ začal Franco. „Jak si jistě dovedete představit, bylo pro nás velmi snadné dostat se sem dovnitř. Říkám to proto, abyste si uvědomila, jak moc jste zranitelná. Víte, máme problém, se kterým nám můžete pomoct. Přišli jsme vás sem hezky poprosit, abyste tu Franconiho věc nechala být. Mluvím dost jasně?“

Laurie přikývla. Bála se nepřikývnout.

„To je dobře,“ pravil Franco. „My jsme přece rozumní lidé.

Budeme to považovat za laskavost z vaší strany a jsme ochotni prokázat vám na oplátku taky laskavost. Náhodou víme, kdo zabil pana Franconiho, a jsme ochotni vám tu informaci předat.

Víte, pan Franconi nebyl hodný člověk, a tak ho zabili. Konec příběhu. Vnímáte mě ještě?“

Laurie opět přikývla. Podívala se po Angelovi, ale rychle odvrátila oči.

„Ten zabiják se jmenuje Vido Delbario,“ pokračoval Franco.

„To takynení hodný člověk, ačkoliv prokázal světu laskavost, když ho zbavil Franconiho. Dal jsem si dokonce tu práci, abych si to jméno napsal.“ Franco se předklonil a položil na konferenční stolek kus papíru. „Takže laskavost za laskavost.“

Franco se odmlčel a vyčkávavě pohlédl na Laurii.

„Chápete, co vám říkám, viďte?“ zeptal se Franco po okamžiku ticha.

Laurie potřetí kývla.

„My totiž nežádáme moc,“ pokračoval Franco. „Abych to řekl bez servítku, Franconi byl mizera. Zabil plno lidí a sám si zasloužil umřít. Pokud jde tedy o vás, doufám, že budete rozumná, protože v takhle velkém městě neexistuje způsob, jak se uchránit, a tuhle Angelo se jen třese na to, aby se s vámi mohl vypořádat. Máte štěstí, náš šéf nemá tvrdou ruku. Radši vyjednává. Rozumíte?“

Franco se opět odmlčel. Laurie pocítila nutkání odpovědět. S obtížemi ze sebe vypravila, že rozumí.

„Skvěle!“ řekl Franco. Pleskl se do kolen a vstal. „Když jsem slyšel, jak jste inteligentní a vzdělaná, paní doktorko, hned jsem věřil, že si to dokážeme pěkně jasně vyříkat.“

Franco zastrčil pistoli do podpažního pouzdra a oblékl si svůj kabát od Ferragama. „No tak, Angelo,“ řekl. „Paní doktorka se určitě chce osprchovat a navečeřet. Připadá mi kapku unavená.“

Angelo vstal, udělal krok směrem k Laurii a pak zuřivě zakroutil kocourovi krkem. Ozvalo se odporné prasknutí, po němž Tom bez jediného zvuku ochabl a zůstal mu zplihle viset v ruce. Angelo hodil mrtvého kocoura Laurii do klína a následoval Franka ven z bytu.

„Ach ne!“ zakňourala Laurie, svírajíc v náručí kočku, která byla šest let jejím mazlíčkem. Věděla, že má krutě zlomený vaz. Vstala a nohy se pod ní podlomily. Venku v hale uslyšela přijíždět a pak sjíždět dolů výtah.

V náhlé panice se hnala ke dveřím na schodiště a znovu pozamykala všechny zámky, přičemž k sobě stále tiskla Tomovo tělo. Pak si uvědomila, že vetřelci museli přijít zadními dveřmi, a letěla tam, našla je však vylomené a dokořán otevřené. Násilím je zavřela, jak nejlépe dovedla.

Vrátila se do kuchyně a roztřesenýma rukama sundala z vidlice sluchátko telefonu. V prvním popudu chtěla zavolat policii, ale pak zaváhala - kdesi v hlavě uslyšela Frankův hlas, upozorňující ji na to, jak je zranitelná. Viděla před sebou také Angelovu děsivou tvář a soustředění v jeho očích.

Laurie si uvědomila, že je v šoku. Potlačujíc slzy sluchátko položila. Napadlo ji zavolat Jackovi, ale věděla, že ještě nebude doma. A tak místo toho, aby v té chvíli někomu zavolala, něžně zabalila svého mazlíčka do polystyrénové krabice s několika tácky ledových kostek. Pak si šla do koupelny prohlédnout vlastní rány.

Jackova cesta na kole z márnice domů nebyla takové utrpení, jak očekával. Ve skutečnosti jakmile se dal jednou na cestu, bylo mu líp než po většinu uplynulého dne. Dopřál si dokonce i zkratku přes Central Park. Bylo to poprvé, co se po roce odvážil do parku po setmění. Ačkoliv byl trochu nesvůj, budil v něm sprint po setmělých, klikatých pěšinách také pocit radostného vzrušení.

Většinu cesty přemýšlel o GenSysu a Rovníkové Guineji.

Uvažoval, jak to vlastně v té části Afriky vypadá. Prve žertoval s Louem, že je tam vlhko a samý hmyz, ale nebyl si tím úplně jistý.

Myslel taky na Teda Lynche a uvažoval, co asi Ted bude moci nazítří udělat. Než odešel z márnice, Jack mu zavolal domů a nadnesl nepravděpodobnou možnost štěpu z cizí tkáně. Ted řekl, že to snad pozná podle té oblasti DNA, která určuje ribosomální proteiny. Vysvětlil, že se tato oblast značně liší od jednoho živočišného druhu ke druhému a že informace vedoucí ke konkrétní identifikaci jsou dostupné na CD ROM.

Jack zahnul do své ulice s představou, že zajde do místního knihkupectví a podívá se, mají-li tam nějaké materiály o Rovníkové Guineji. Když ale dorazil ke hřišti, kde probíhalo každodenní odpolední a večerní utkání v basketbalu, dostal jiný nápad. Napadlo ho, že v New Yorku by se možná našli nějací přistěhovalci z Rovníkové Guineje. Koneckonců v tomhle městě sídlili lidé ze všech zemí světa.

Stočil kolo na hřiště, sestoupil a opřel bicykl o drátěné pletivo plotu. Zamykáním se neobtěžoval, ačkoliv většina lidí by považovala tuhle čtvrť za riskantní místo k opouštění tisícidolarového kola. Ve skutečnosti bylo hřiště jediným místem v New Yorku, kde měl Jack pocit, že je zamykat nemusí.

Přistoupil k postranní čáře a kývl na Spita a Flashe, kteří čekali v davu, aby si zahráli. Probíhající utkání vymetalo hřiště sem a tam podle toho, jak míč přecházel z ruky do ruky nebo jak padaly koše. Jako obvykle hře dominoval Warren. Před každou střelou řekl „prachy“, což protivníky deptalo, protože v devadesáti případech ze sta skončil míč v koši.

O čtvrt hodiny později hru rozhodl jeden z Warrenových „prachových“ hodů a poražení se odplížili z kurtu. Warren zahlédl Jacka a vykročil k němu.

„Hele, člověče, zahraješ si nebo co?“ zeptal se.

„Uvažuju o tom,“ odvětil Jack. „Ale mám pár otázek.

Především, co kdybyste si ty a Natalie vyšli tenhle víkend někam se mnou a s Laurii?“

„Sakra, to víš, že jo,“ pravil Warren. „Všechno, jen ať mi ta moje kočka dá konečně pokoj. Pořád do mě kvůli tobě a Laurii vrtá.“

„Za druhé, neznáš nějaké bratry z malé africké zemičky, co se jmenuje Rovníková Guinea?“

„Člověče. já nikdy nevím, co z tebe vypadne,“ stěžoval si Warren.

„,Nech mě přemejšlet.“

„Je to na západním pobřeží Afriky,“ dodal Jack. „Mezi Kamerunem a Gabonem.“

„Já vím, kde to je,“ odsekl Warren dopáleně. „Měli to údajně objevit Portugalci a kolonizovat Španělé. Ve skutečnosti to mnohem dřív objevili černoši.“

„Žasnu, že to víš,“ řekl Jack. „Já o té zemi jakživ neslyšel.“

„To mě nepřekvapuje,“ prohlásil Warren. „Určitě jsi nechodil na žádné kursy černošských dějin. Ale abych odpověděl na tvou otázku - ano, znám pár lidí odtamtud, a zvlášť jednu rodinu.

Jmenujou se Ndeme. Bydlí dva baráky od tebe směrem k parku.“

Jack se podíval na ten dům, pak zpátky na Warrena. „Znáš je dost dobře, abys mě představil?“ zeptal se. „Probudil se ve mně náhlý zájem o Rovníkovou Guineu.“

„Jo, jistě,“ souhlasil Warren. „Otec se jmenuje Esteban.

Patří mu obchod Mercado na Columbusce. Tamhleto v těch oranžovejch keckách je jeho syn.“

Jack sledoval Warrenův prst, až zahlédl oranžové tenisky.

Poznal v chlapci jednoho z pravidelných hráčů basketbalu. Byl to tichý kluk a soustředěný hráč.

„Co kdyby sis šel dát pár her?“ navrhl Warren. „Pak tě tam odvedu a představím tě Estebanovi. Je to příjemnej chlápek.“

„To by šlo,“ souhlasil Jack. Poté, co ožil jízdou na kole, si hledal záminku, aby si mohl zahrát basketbal. Dnešní události ho stresovaly.

Jack se vrátil pro kolo. Odspěchal ke svému domu a vynesl bicykl nahoru do schodů. Odemkl dveře, aniž svůj dopravní prostředek sundal z ramene. Sotva se ocitl uvnitř, vyrazil přímo do ložnice a převlékl se do basketbalového úboru.

Za pět minut už byl na cestě ven, když vtom zazvonil telefon. Okamžik váhal, má-li ho vzít, ale když ho napadlo, že by to mohl být Ted, který mu chce sdělit nějaké ty zajímavosti o DNA, zvedl sluchátko. Byla to Laurie a byla bez sebe.

Jack nastrkal za plexisklovou přepážku taxíku víc bankovek, než kolik činilo jízdné, a vyskočil. Stál před Lauriiným činžákem, kde byl naposled ani ne před hodinou. V basketbalovém úboru uháněl k domovním dveřím a bzučák ho pustil dovnitř. Laurie na něj čekala u výtahu ve svém poschodí.

„Můj bože!“ zaúpěl Jack. „Podívej se na svůj ret.“

„To se zahojí,“ řekla Laurie stoicky. Pak zahlédla oko Debry Englerové, vykukující štěrbinou mezi dveřmi. Laurie se k jejím dveřím prudce vrhla a zařvala, ať si hledí svého. Dveře zapadly.

Jack objal Laurii kolem ramen, aby ji uklidnil, a vedl ji do jejího bytu.

„Tak,“ řekl, když ji posadil na gauč. „Pověz mi, co se stalo.“

„Zabili Toma,“ zafňukala Laurie. Po počátečním šoku pro svého mazlíčka plakala, ale slzy jí vyschly - až do Jackovy otázky.

„Kdo?“ otázal se Jack.

Laurie počkala, až ovládne své emoce. „Byli dva, ale já znala jen jednoho,“ řekla. „A byl to on, co mě praštil a zabil Toma. Jmenuje se Angelo. To je ten, co se mi o něm pořád zdají ty zlé sny. Měla jsem s ním strašnou srážku při Cerinově aféře. Myslela jsem, že je ještě ve vězení. Neumím si představit, jak nebo proč ho pustili. Je děsný na pohled. Tvář má strašně zjizvenou od popálenin a určitě z toho viní mě.“

„Takže při té návštěvě šlo o pomstu?“ zeptal se Jack.

„Ne,“ odpověděla Laurie. „Bylo to varování. Řečeno jejich slovy, mám nechat tu Franconiho věc plavat.“

„Tomu nevěřím,“ řekl Jack. „Ten případ vyšetřuju já, ne ty.“

„Varovals mě. Zřejmě jsem podráždila nesprávné lidi tím, že jsem se pokoušela zjistit, jak se dostalo Franconiho tělo z márnice,“ vysvětlovala Laurie. „Pokud jsem to správně pochopila, rozběsnila je moje návštěva ve Spolettově pohřebním ústavu.“

„Nechci se chlubit, že jsem tohle předvídal,“ řekl Jack.

„Myslel jsem, že se dostaneš do nesnází s Binghamem, ne s gangstery.“

„Angelovo varování mi bylo předloženo v přes'trojení ,laskavost za laskavost,“ řekla Laurie. „Jeho laskavost byla to, že mi řekl, kdo zabil Franconiho. Vlastně mi to jméno napsal.“ Laurie zvedla z konferenčního stolku kus papíru a podala ho Jackovi.

„Vido Delbario,“ četl Jack. Vrátil se pohledem k Lauriině potlučené tváři. Nos i ret měla opuchlé a tvořil se jí monokl.

„Tenhle případ je od začátku bizarní, teď se nám ale vymyká z ruky. Myslím, že bys mi měla radši říct všechno, co se stalo.“

Laurie sdělila Jackovi dopodrobna všechno od chvíle, kdy vstoupila do dveří, až do svého telefonátu. Dokonce mu řekla i to, proč váhá s vytočením čísla 911.

Jack kývl. „To chápu,“ poznamenal. „V téhle chvíli by toho místní okrsek moc dělat nemohl.“

„Co mám dělat já?“ zeptala se Laurie řečnicky. Odpověď nečekala.

„Ukaž mi ty zadní dveře,“ řekl Jack.

Laurie ho zavedla přes kuchyni do spíže.

„Júva!“ řekl Jack. Kvůli mnoha západkám byl celý okraj odštípnutý, jak vetřelci násilím otevírali dveře. „Jednu věc ti řeknu - dneska v noci bys tu zůstat neměla.“

„Nejspíš bych mohla jet domů k rodičům,“ uvažovala Laurie.

„Pojedeš domů ke mně,“ řekl Jack. „Já se vyspím.na gauči.“

Laurie pohlédla Jackovi hluboko do očí. Nedokázala se ubránit úvaze, není-li v tom náhlém pozvání víc než obava o její bezpečnost.

„Vem si věci,“ nařídil Jack. „A zabal si na pár dní. Chvíli potrvá, než ti ty dveře vymění.“

„Strašně nerada o tom mluvím,“ řekla Laurie. „Ale musím něco udělat s chudákem Tomem.“

Jack se podrbal na zátylku. „Máš přístup k nějaké lopatě?“

„Mám zahradnické náčiní,“ řekla Laurie. „Co tě napadlo?“

„Mohli bychom ho pohřbít na dvorku,“ řekl Jack.

Laurie se usmála. „Ty jsi měkkejš, viď?“

„Jenom vím, jaké to je, ztrácet to, co miluješ.“ Jackovi se zadrhl hlas. Na bolestivý okamžik si připomněl telefonát, z nějž se dozvěděl o smrti své ženy a dcery při havárii linkového letadla.

Zatímco si Laurie balila věci, Jack přecházel po její ložnici. Přiměl svůj mozek soustředit se na současné problémy.

„Budeme o tom muset říct Louovi,“ prohlásil, „a předat mu jméno Vido Delbario.“

„Napadlo mě totéž,“ odpověděla Laurie z hlubin své šatny.

„Myslíš, že bychom to měli udělat ještě dnes večer?“

„Myslím, že bychom měli,“ souhlasil Jack. „On se pak může rozhodnout, jestli chce v souladu s tím jednat. Zavoláme ode mě. Máš jeho číslo domů?“

„Mám,“ řekla Laurie.

„Víš, tahle epizoda je rozčilující i z jiných důvodů, než je tvá bezpečnost,“ pokračoval Jack. „Zvyšuje to mou obavu, že organizovaný zločin je nějak zapletený do transplantace jater.

Možná existuje něco jako černý trh.“

Laurie vyšla ze šatny s taškou přes rameno. „Ale jak to může být transplantace, když Franconi nebral imunosupresiva? A nezapomínej na ty divné výsledky, ke kterým dospěl Ted při tom svém testování DNA.“

Jack vzdychl. „Máš pravdu,“ připustil. „Nezapadá to do sebe.“

„Možná tomu všemu Lou dokáže dát smysl,“ usoudila Laurie.

„To by bylo pěkné,“ souhlasil Jack. „Prozatím tahle epizoda činí představu cesty do Afriky ještě lákavější.“

Laurie se zarazila na cestě do koupelny. „O čem to propána mluvíš?“ otázala se.

„Neměl jsem ještě nikdy osobně tu čest s organizovaným zločinem,“ řekl Jack. „Ale mám zkušenosti s pouličními gangy a jsem přesvědčen, že existuje podobnost, o které jsem se na vlastní kůži přesvědčil. Jestli siněkterá z těch skupin umane, že se tě zbaví, nedokáže tě policie ochránit, pokud tě nestřeží čtyřiadvacet hodin denně. Problém je, že nemají tolik lidí. Možná by nám oběma prospělo ztratit se na nějaký čas z města. Lou by tak měl možnost si to přebrat.“

„Já bych jela taky?“ zeptala se Laurie. Náhle měla představa cesty do Afriky docela jiný význam. Ještě nikdy v Africe nebyla a mohlo by to být zajímavé. Vlastně by to mohla být i zábava.

„Budeme uvažovat o nucené dovolené,“ řekl Jack. „Samozřejmě Rovníková Guinea možná nebude ideální letovisko, ale bude to… změna. A postupem času snad dokážeme přesně určit, co tam GenSys provádí a proč si Franconi udělal ten výlet.“

„Hmmm,“ udělala Laurie. „Začínám o tom nápadu vážně uvažovat.“ Když měla Laurie věci připravené, vzali s Jackem Tomovu polystyrenovou rakev na dvorek. V odlehlém koutě zahrady, kde byl volný prostor, vykopali hlubokou díru.

Náhodný objev zrezivělého krumpáče jim práci usnadnil a Tom byl uložen k odpočinku.

„Páni!“ namítal Jack, když vynášel Lauriin kufr z domovních dveří.

„Cos tam všechno nacpala?“

„Říkals mi, abych si zabalila na několik dní„„ bránila se Laurie.

„Ale nemusela sis brát kouli na kuželky,“ škádlil ji Jack.

„To je kosmetika,“ vysvětlovala Laurie. „Nemám cestovní balení.“

Na První Avenue chytili taxíka. Cestou k Jackovi se zastavili v knihkupectví na Páté Avenue. Zatímco Jack čekal v taxíku, Laurie vrazila dovnitř pro nějakou knihu o Rovníkové Guinei. Naneštěstí žádnou neměli, a tak se musela spokojit průvodcem po celé Střední Africe.

„Prodavač se mi vysmál, když jsem žádala o nějakou knihu o Rovníkové Guinei,“ zvěstovala Laurie, když se vrátila do taxíku.

„To je další náznak, že to není častý cíl dovolených,“ podotkl Jack.

Laurie se zasmála. Natáhla se a stiskla Jackovi rameno.

„Ještě jsem ti nepoděkovala, žes přijel,“ řekla. „Vážně jsem ti vděčná a je mi hned o moc líp.“

„To jsem rád,“ opáčil Jack.

Jakmile se ocitli v Jackově domě, měl Jack co dělat, aby se prodral s Lauriiným kufrem zakrámovaným schodištěm. Po sérii přehnaných stenů a bručení se ho Laurie zeptala, jestli chce, aby ten kufr nesla ona. Jack prohlásil, že za trest, že si zapakovala tak těžké zavazadlo, musí poslouchat jeho nářky.

Nakonec dostal kufr až ke svým dveřím. Pracně hledal klíč, dostal ho do zámku a otočil. Uslyšel cvaknutí západky.

„Hmmm,“ poznamenal. „Nevzpomínám si, že bych zamykal dveře na dva západy.“ Znovu otočil klíčem a otevřel dveře. Protože uvnitř byla tma, vstoupil do bytu před Laurii, aby rozsvítil.

Laurie ho následovala a vrazila do něj, protože se náhle zastavil.

„Jen do toho, rozsviťte,“ řekl nějaký hlas.

Jack poslechl. Siluety, které zahlédl před okamžikem, se nyní změnily v muže oblečené v dlouhých tmavých pláštích.

Seděli na Jackově pohovce čelem do místnosti.

„Ach bože můj,“ řekla Laurie. „To jsou oni!“

Franco a Angelo si udělali pohodlí jako doma, přesně jako u Laurie. Dokonce si i posloužili pivem. Poloprázdné láhve stály na konferenčním stolku vedle pistole s připevněným tlumičem.

Doprostřed místnosti byla postavená židle s rovným opěradlem čelem proti gauči.

„Předpokládám, že vy jste doktor Jack Stapleton,“ řekl Franco.

Jack přikývl a začal v duchu procházet způsoby, jak vyřešit tuhle situaci. Věděl, že dveře bytu za ním jsou dosud dokořán.

Nadával si v duchu, že nebyl podezíravější, když je našel zamčené na dva západy. Problém byl, že odešel z bytu tak nakvap, takže si nezapamatoval, na kolik západů zamkl.

„Nedělejte žádné hlouposti,“ poradil mu Franco,jako by mu četl myšlenky. „Nezdržíme se dlouho. A kdybychom věděli, že tady bude doktorka Montgomeryová, mohli jsme si ušetřit cestu k ní, ani nemluvě o té námaze, když člověk musí předávat jeden vzkaz dvakrát.“

„Čeho se bojíte? Co bychom se mohli dozvědět, že vás to nutí chodit za námi a vyhrožovat nám?“ zeptal se Jack.

Franco s úsměvem pohlédl na Angela. „Věříš tomu? Ten chlap si myslí, že jsme podstoupili všechnu tu námahu, abysme se sem dostali, jen abysme mu odpovídali na otázky.“

„Žádná úcta,“ poznamenal lítostivě Angelo.

„Pane doktore, co takhle přinést ještě jednu židli pro dámu?“ navrhl Franco Jackovi. „Pak si můžeme popovídat a my zas půjdeme.“

Jack se ani nepohnul. Uvažoval o pistoli na konferenčním stolku a hádal v duchu, který z mužů je ještě ozbrojen.

Zatímco se snažil odhadnout jejich sílu, všiml si, že oba jsou hubení. Usoudil, že s největší pravděpodobností nebudou ve formě.

„Pardon, pane doktore,“ ozval se Franco. „Vnímáte mě vůbec?“

Než Jack stihl odpovědět, ozval se za ním šramot a něco ho hrubě srazilo stranou. Někdo jiný zařval: „Nikdo ani hnout!“

Jack se vzpamatoval z okamžitého zmatku a zjistil, že do místnosti skočili tři Afroameričané, všichni vyzbrojení automatickými pistolemi. Zbraně neochvějně mířily na Franka a Angela. Nově příchozí byli všichni oblečeni do basketbalových dresů a Jack je rychle poznal.

Byli to Flash, David a Spit a všichni byli ještě zpocení po námaze na hřišti.

Franka a Angela ten obrat naprosto zaskočil. Prostě jen seděli a valili oči. Protože byli zvyklí stát na druhé straně smrtonosných zbraní, měli dost rozumu, aby se nehýbali.

Okamžik panovalo mrtvé ticho. Pak dovnitř vstoupil Warren.

„Člověče, doktore, udržet tě naživu, to je práce na plnej úvazek, nemám pravdu? A musím ti říct, že tím škodíš celý čtvrti, když sem taháš takovýhle bílý šmejdy.“

Warren odebral Spitovi automatickou pistoli a nařídil mu, aby návštěvníky prošacoval. Spit beze slova odlehčil Angelovi od jeho walthera. Prošacoval ještě Franka a sebral pistoli z konferenčního stolku.

Jack hlučně vydechl. „Warrene, ty stará páko, nevím,jak se ti podařilo vynořit se tady v takhle správný chvíli, ale jsem za to vděčnej.“

„Tyhle prevíty viděli dneska večer, jak sem lezou,“ vysvětloval Warren. „Voni snad jako by si mysleli, že jsou neviditelný i v těch drahejch hadrech a s tím velkým černým nablejskaným kaďourem. To je teda fór!“

Jack si zamnul ruce radostí nad náhlou změnou poměru sil.

Zeptal se Angela a Franka na jména, ale odpovědí mu byly jen upřené a chladné pohledy.

„Tamten je Angelo Facciolo.“ Laurie ukázala na svou Nemesis.

„Spite, seber jim portmonky,“ nařídil Warren.

Spit uposlechl a přečetl jejich jména a adresy. „No né, co je tohle?“ otázal se, když otevřel náprsní tašku obsahující průkazku policie z Ozónového parku. Ukázal ji Warrenovi.

„To nejsou policajti,“ mávl Warren lhostejně rukou. „Neboj.“

„Laurie,“ řekl Jack, „myslím, že je načase zavolat Louovi.

Určitě honic nepotěší víc než pohovořit si s těmihle pány. A řekni mu, ať přijede s antonem pro případ, že by je chtěl nechat přenocovat na náklady města.“

Laurie zmizela v kuchyni.

Jack přistoupil k Angelovi a vztyčil se nad ním.

„„Vstaň, nařídil.

Angelo vstal a dotčeně se na Jacka zamračil. K překvapení všech přítomných a zvláště Angela ho Jack praštil vší silou pěstí do obličeje. Ozvalo se křupnutí, Angelo se zřítil pozadu přes pohovku a přistál na podlaze.

Jack sebou škubl, zaklel a chytil se za ruku. Pak s ní zatřepal nahoru dolů. „Jéžišmarjá,“ stěžoval si. „Nikdy jsem nikoho takhle nepraštil. To bolí!“

„Tak moment,“ upozornil Jacka Warren. „Mlátit tyhle sráče, to se mi nelíbí. To není můj styl.“

„Už jsem skončil,“ Jack dál třepal poraněnou rukou. „Víš, ten sráč za gaučem dneska večer zmlátil Laurii, když se předtím vloupali k ní do bytu. Určitě sis všiml jejího obličeje.“

Angelo se pracně posadil. Nos měl zkřivený doprava. Jack ho vyzval, aby obešel zpátky gauč a posadil se. Angelo se pohyboval zvolna a držel si dlaň pod nosem, chytaje do ní kapající krev.

„A teď, než sem dorazí policie,“ řekl oběma mužům Jack, bych se vás rád znovu zeptal, čeho se to bojíte, že bychom se Laurie a já mohli dozvědět. Co je to za nesmysly s tím Franconim?“

Angelo a Franco na Jacka zírali, jako by tam nebyl. Jack se vytrvale vyptával, co vědí o Franconiho játrech, ale muži dál mlčeli jako skála.

Laurie se vrátila z kuchyně. „Mluvila jsem s Louem,“ hlásila. „Už je na cestě a musím říct, že ho to vyvedlo z míry, zvlášť ten tip na Vida Delbaria.“

O hodinu později byl Jack pohodlně uvelebený v bytě Estebana Ndeme spolu s Laurii a Warrenem.

„Jistě, dám si ještě pivo,“ odpověděl Jack na Estebanovu nabídku. Po prvním pivu pociťoval příjemnou euforii, která dále narůstala s vědomím, že večer po tak mizerném začátku tak nádherně vychází.

Lou dorazil k Jackovi s několika policejními hlídkami ani ne dvacet minut po Lauriině telefonátu. S velkým nadšením odvezl Angela a Franka do centra, aby je zatkl pro vloupání, nepovolené držení zbraní, omezování osobní svobody, ublížení na zdraví a vydávání se za policistu.

Choval naději, že je bude moci zadržet na dost dlouho, aby z nich dostal trochu skutečných informací o newyorském organizovaném zločinu, zvláště o Luciově organizaci. I Loua rozrušilo vyhrožování Laurii a Jackovi, a když se tedy Jack zmínil, že s Laurii uvažují o možnosti odjet asi tak na týden z města, byl Lou všemi deseti pro. Dělal si však takové starosti, že prozatím nařídil pro Laurii a Jacka policejní ochranu. Aby se strážcům práce usnadnila, Jack a Laurie slíbili, že zůstanou spolu.

Na Jackovo naléhání ho Warren vzal i s Laurii do Mercado Market a seznámil je s Estebanem Ndeme. Jak už dříve Warren prohlásil , Esteban byL přívětivý a miLý člověk. Byl asi tak starý jako Jack, dvaačtyřicet, ale tělesně byl Jackovým pravým opakem.

ZatímCo Jack ' byl podsaditý, Esteban byl štíhlý. I rysy jeho tváře se zdály jemné. Pleť měl temně hnědou, o mnoho odstínů tmavší než Warren. Jeho nejpozoruhodnějším fyzickým rysem však bylo vysoké, klenuté čelo.

Vpředu mu vlasy vypadaly, takže linie vlasů se táhla od ucha k uchu přes temeno.

Jakmile se dozvěděl, že Jack uvažuje o Cestě do Rovníkové Guineje, pozval Jacka, Laurii i Warrena do svého bytu.

Teodora Ndeme byla stejně společenská jako její manžel.

Skupinka byla v bytě teprve chvíli, a ona už trvala na tom, aby všichni zůstali na večeři.

Z kuchyně se linuly lákavé vůně a JaCk spokojeně seděl nad druhým pivem. „Co přivedLo vás a Teodoru do New Yorku?“ zeptal se Estebana.

„ Museli jsme z naší země uprchnout,“ řekl Esteban. Popsal teror, panující za nelítostného diktátora Nguemy, který přiměl třetinu obyvatelstva včetně všech potomků Španělů odejít.

„Padesát tisíc lidí povraždili,“ vyprávěl Esteban. „Bylo to strašné. Měli jsme štěstí, že jsme se odtamtud dostali. Byl jsem učitel vystudovaný ve Španělsku, a tudíž podezřelý.“

„Doufám, že se všechno změnilo,“ řekl Jack.

„To ano,“ souhlasil Esteban. „Převratem v roce 1979 se změnilo hodně. ALe je to chudá země, ačkoliv se mluví o nálezech ropy u pobřeží, stejně jako v Gabonu. Gabon je teď nejbohatší země v té oblasti.“

„Vrátil jste se tam ještě někdy?“ zeptal se Jack.

„Několikrát,“ potvrdil Esteban. „Naposled před pár lety.

Teodora a já tam ještě máme rodinu. Teodořin bratr má dokonce malý hotel na pevnině ve městě Bata.“

„O Batě jsem slyšel,“ řekl Jack. „Pokud vím, je tam letiště.“

„Jediné na pevnině,“ souhlasil Esteban. „Postavili je v osmdesátých letech kvůli Středoafrickému kongresu. Země si to samozřejmě nemohla dovolit, ale to už je jiné povídání.“

„Slyšel jste někdy o společnosti GenSys?“ zeptal se Jack.

„Samozřejmě,“ odvětil Esteban. „To je pro vládu hlavní zdroj cizí měny, zvlášť když klesly ceny kakaa a kávy.“

„Taky jsem slyšel,“ řekl Jack. „A kromě toho jsem slyšel, že GenSys má farmu na chov primátů. Nevíte, jestli je v Batě?“

„Ne, to je na jihu,“ řekl Esteban. „Vybudovali ji v džungli poblíž starého opuštěného španělského města Kogo. Většinu města přestavěli pro své zaměstnance z Ameriky a Evropy a taky postavili nové město pro místní lidi, kteří u nich pracují.

Zaměstnávají hodně lidí z Rovníkové Guineje.“

„Nevíte, jestli GenSys postavil taky nemocnici?“ zeptal se Jack.

„Ano, Postavili Ji.“ řekl Esteban. „Postavili nemocnici a laboratoř na starém náměstí naproti radnici.“

„Jak to, že toho tolik víte?“ zeptal se Jack.

„Protože můj bratranec tam dřív pracoval,“ vysvětloval Esteban. „Ale odešel, když vojáci popravili jednoho z jeho přátel za to, že tam lovil. Spousta lidí má GenSys ráda, protože dobře platí, ale jiní zas GenSys rádi nemají, protože má moc velkou moc ve vládě.“

„Kvůli Penězům,“ doPlnil Jack.

„Ano, ovšem,“ řekl Esteban. „Platí sPoustu Peněz ministrům.

Platí dokonce i část armády.“

„To je roztomilé,“ podotkla Laurie.

„Kdybychom jeli do Baty, mohli bychom navštívit Kogo?“ zeptal se Jack.

„Nejspíš ano,“ řekl Esteban. „Když před pětadvaceti lety odjeli Španělé, silnice do Koga zůstala opuštěná a stala se neprůjezdnou, ale GenSys ji dal přebudovat, aby tam a zpátky mohly jezdit náklaďáky. Ale budete si muset najmout auto.“

„Je to možné?“ zeptal se Jack.

„Když máte peníze, je v Rovníkové Guineji možné všechno,“ prohlásil Esteban. „Kdy máte v plánu odjet? Protože nejlepší je jet v období sucha.“

„To je kdy?“ zeptal se Jack.

„Únor a březen,“ pravil Esteban.

„To se hodí,“ zjistil Jack. „Protože Laurie a já uvažujeme o tom, že bychom odjeli zítra večer.“

„Cože?“ Warren promluvil poprvé od chvíle, kdy dorazili do Estebanova bytu. Nebyl zasvěcen do rozhovoru mezi Louem a Jackem. „Já myslel, že si s Natalii vyjedeme tenhle víkend s váma z města. Už jsem to Natalii slíbil.“

„Jémine.“ lekl se Jack. „Já na to zapomněl.

„Hele, člověče, musíš počkat až po sobotě večer, jináč jsem po krk v prdeli, je ti to jasný? Už jsem ti říkal, jak mě pořád votravuje, abysme se s váma sešli.“

Ve své euforické náladě měl Jack jiný návrh. „Já mám lepší nápad. Co kdybyste ty a Natalie jeli se mnou a Laurii do Rovníkové Guineje? My vás zveme.“

Laurie zamrkala. Nebyla si jistá, jestli slyšela správně.

„Člověče, vo čem to mluvíš?“ zeptal se Warren. „Ty ses zcvoknul. Mluvíš vo Africe.“

„Jo, Afrika,“ řekl Jack. „Když už tam s Laurii pojedeme, mohli bychom se přitom pokud možno bavit. A vlastně, Estebane, co kdybyste jel taky vy a vaše manželka? Uděláme si z toho mejdan.“

„To myslíte vážně?“ zeptal se Esteban.

Lauriin výraz byl stejně nevěřícný.

„Jistě, myslím to vážně,“ řekl Jack. „Nejlepší způsob, jak navštívit nějakou zemi, je jet s někým, kdo tam kdysi žil. To není žádné tajemství. Ale řekněte mi, potřebujeme všichni víza?“

„Ano, ale velvyslanectví Rovníkové Guineje je tady v New Yorku,“ řekl Esteban. „Dvě fotky, pětadvacet dolarů a potvrzení z banky, že nejste chudý, a vízum dostanete.“

„Jak se člověk dopraví do Rovníkové Guineje?“ zeptal se Jack.

„Do Baty je to nejsnazší přes Paříž,“ řekl Esteban. „Z Paříže létá každý den linka do Doualy v Kamerunu. Z Doualy pak zas každý den letí něco do Baty. Můžete letět taky přes Madrid, ale odtamtud je to jen dvakrát týdně do Malaba na Bioku.“

„Paříž zřejmě vítězí,“ řekl Jack vesele.

„Teodoro!“ zavolal Esteban na svou ženu do kuchyně. „Radši sem pojď.“

„Ty jsi blázen, člověče,“ řekl Warren Jackovi. „Já to věděl hned, jak jsi poprvé přišel na basketbalový hřiště. Ale víš co? Mně se to začíná líbit.“