23
Annina nálada se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Stačil zvuk Mitchova hlasu a vědomí toho, že je naživu, aby z ní rázem spadl všechen strach, bolest i napětí. Jestliže je zpět v Americe, tak už se mu nic nemůže stát. O tom byla přesvědčena. Stejně tak byla přesvědčena i o tom, že Mitch chce, stejně jako ona, skoncovat se svou minulostí a začít nový život. Pochopitelně stále toužila po tom, aby se s ním mohla co nejdříve setkat. Když se však nade vším střízlivě zamyslela, musela uznat, že zřejmě chápe, co se teď asi děje. Mitch se právě vrátil z mise a musel zřejmě ještě projít nějakými nezbytnými formalitami, podat zprávu, vyhodnotit situaci nebo něco takového. Byla koneckonců televizní reportérkou a pochybovala, že by se Mitchovi nadřízení v Langley dívali na jejich vztah nějak příznivě.
Zatímco se jí všechny tyto myšlenky honily hlavou, zakrývala plachtou stojan a ostatní vybavení. Pete o kousek dál klečel na zemi a balil kameru. Podíval se na ni a zeptal se: „Co že máš najednou takovou dobrou náladu?“
Anna se na něj usmála: „Pár dobrých zpráv, ještě než jsme začali s vysíláním. Toť vše.“
„Když jsi ale mluvila do toho telefonu, tak to tak zrovna nevypadalo. Vypadala jsi docela naštvaně.“
„Nečekala jsem ten telefon a byla jsem trochu rozhozená.“
„Byl to Mitch?“
„Byl.“
„Takže už je mezi váma zase všechno v pořádku?“
Anna chvilku váhala. „Mezi námi se nikdy nic špatného nepřihodilo. O víkendu se však vynořil určitý… malý problém.“
„Skvělé, takže vy jste měli takový malý problém a já jsem jenom u oběda utrousil takovou malou poznámku a kvůli tomu jsi mě celý den nechala, abych se cítil jako ten největší idiot a hulvát?“
Anna se na něj omluvně usmála. „Tak už se nezlob, byla jsem dnes prostě trochu přecitlivělá.“
„Aha,“ pokračoval Pete sarkasticky. „Jen si posluž, já to vydržím. Kdykoliv si tedy budeš chtít zlepšit náladu, tak jen žádné obavy. S chutí do toho. Na mě se neohlížej.“
Jeho slova Annu rozesmála. „Tak se mi zdá, že se našemu benjamínkovi opět vrátil smysl pro humor.“ Plácla ho po rameni a dodala: „Nehrej to na mě, kouká ti to z očí.“
Pete se postavil a s plačtivým výrazem pronesl: „I já mám svoje city, víš?“
„No jasně, ty kecale. Co kdybych ti to nějak vynahradila a pozvala tě třeba na pivo?“
„To myslíš vážně?“ otázal se a jeho bolestínský výraz byl ten tam.
„Myslím, ale až někdy jindy. Co takhle zítra?“ Dnes se již chtěla hlavně vrátit domů a o všem povědět Liz.
„Kdyby ti na mně opravdu záleželo, tak to uděláš dnes. Cítím se teď tak zranitelný a bezbranný.“
„Šašku. Dnes to nejde, takže zítra, platí?“ S těmi slovy se otočila a zamířila směrem k severovýchodní bráně. Vytáhla z kapsy telefon a vyťukala Lizino číslo. Po čtyřech zazvoněních se jí Liz ozvala,
„Ahoj, Liz. Skončila jsem a jedu domů. Jenom si seženu taxi a za chvíli jsem u vás.“
„Žádný taxík nehledej, Michael už pro tebe jede. Hned ho vyženu ze dveří. Za pět minut je tam.“
„Liz, neblázni. Nic mi není. Můžu klidně přijet sama.“
„Nehádej se se mnou. Michael už jede.“
„Vždyť se ale nic neděje, prosím tě. Mluvila jsem s Mitchem a všechno je v pořádku. Až přijedu, tak ti všechno řeknu.“ Liz se znovu pokoušela protestovat, ale Anna jí skočila do řeči a celou konverzaci rázně ukončila. „Nic nepotřebuji, jenom bys Michaela zbytečně otravovala. Jsem tam za deset minut. Ahoj.“
Zavěsila a nedala Liz šanci, aby se ji ještě pokusila přemluvit. Prošla branou a zamávala na rozloučenou agentovi stojícímu za neprůstřelným oknem. Kráčela po Pennsylvania Avenue a dýchala svěží noční vzduch. Stres byl pryč a cítila se opět skvěle. O jednu ulici dál, na křižovatce se Sedmnáctou ulicí, uviděla přijíždějící taxík a zamávala na něj. Řidič zastavil před vchodem do Renwickovy galerie a zeptal se, kam to bude. Sdělila mu adresu v Georgetownu a usadila se pohodlně na zadním sedadle. Taxík se dal do pohybu a zařadil se do husté kolony projíždějících vozidel. Cítila, jak se jí pomalu zmocňuje únava, a těšila se, až si dá doma pořádnou sklenici …
