Třetí volba (Vince Flynn)

Podpořte LD sdílením:

Share

Ukázky

12

Tím, že by měl řešením situace pověřit právě Villauma, si Cameron nebyl příliš jistý. Villaume byl na jeho vkus až příliš nezávislý. Musel si však přiznat, že pokud šlo o Dusera, měl Villaume pravdu. Duser byl ve světě tajných operací něco jako kobercové nálety při leteckém útoku. On i jeho lidé milovali zbraně a rozhodně se nezdráhali je používat. Villaume na druhé straně dokázal pracovat v naprosté tajnosti. Představoval však jiný, neméně závažný problém. Jeho slabou stránkou byla loajalita, a to nejenom k jeho adoptivní vlasti, ale též k CIA, organizaci, která jej po třicet let zaměstnávala a živila.

Vyhlédl z okénka pronajaté dodávky a pozoroval silnici. Bylo tři čtvrti na pět a odpolední slunce vrhalo dlouhé stíny vrcholků okolních hor. Dodávka stála na parkovišti motelu Buffalo Bill, nedaleko od hlavního vchodu. Byl to starší, malý motel o dvanácti pokojích na okraji města Evergreen v Coloradu. Evergreen pak bylo malebné městečko uprostřed hor, asi čtyřicet minut jízdy na západ od Denveru. Ze všech stran je obklopovaly mohutné kopce, které by si všude jinde zasloužily označení hory. Všude jinde s výjimkou Skalistých hor. Stékalo z nich půl tuctu horských bystřin, které se uprostřed města slévaly v jedno řečiště. V právě uplynulé dekádě se i Evergreen zapojil do bitvy, která zuřila v téměř všech podobných osadách po celých Spojených státech. Šlo o boj proti výstavbě mnohamilionových luxusních rezidencí a golfových hřišť. Ve městě byly nyní čtyři malé restaurace a jedna z nejkrásnějších pošt v celých Státech. Místní starousedlíci byli rozděleni na dva tábory, z nichž jeden se nového rozvoje města zastával, neboť jejich noví sousedé by s sebou přinesli i hodně peněz, a druhý byl naopak proti, protože ten samý rozvoj pro ně znamenal ztrátu klidu, na který byli ve městě zvyklí.

Cameronovi však byly místní spory zcela lhostejné. Čekal v dodávce, přesně tak, jak mu Villaume přikázal. Villaume mezitím zašel za manažerem motelu, aby se postaral o vše potřebné. Předtím však ještě Cameronovi minimálně třikrát zopakoval, že z dodávky nesmí za žádných okolností vystoupit. Cameron pomalu, ale jistě začínal mít plné zuby toho, že s ním zacházeli jako s nemluvnětem. U tajné služby byl téměř tak dlouho jako Frog, a ačkoliv neměl tolik praktických zkušeností, nebylo dle jeho názoru nutné vyvolávat atmosféru, jako by šlo o tajný jaderný program.

Po příjezdu do Colorado Springs rozdělil Villaume skupinu na dvě části. Na falešné průkazy a kreditní karty si v půjčovně aut pronajali jeden Jeep Cherokee a dodávku. On a Cameron pak dále pokračovali v dodávce, zatímco Mario Lucas a Mary Juarezová jeli v džípu. Oba dva byli nyní v horách na průzkumu a obhlídce Jansenovic srubu. Pokud by spatřili cokoliv neobvyklého, měli za úkol tuto skutečnost okamžitě hlásit. V opačném případě pak měli rozestavit pozorovací vybavení a dát si někde večeři. Za žádných okolností je nesměl vidět nikdo všechny pohromadě.

Letadlo, kterým měli Jansenovi přiletět, mělo přistát až v devět, což jim poskytovalo dost času, aby se důkladně připravili. Villaume vyšel z motelu a přeparkoval dodávku na samý okraj parkoviště. Vyložili část přivezeného vybavení a přestěhovali je do pronajatého pokoje. Cameron postavil své tašky na jednu z postelí a rozhlédl se po místnosti. Na podlaze byly ohavné oranžové koberce, tak typické pro sedmdesátá léta, povlečení bylo tenké, zářivě rezavé a vzbuzovalo dojem, že je vyrobeno z nějaké silně hořlavé látky. Čela postelí pak byla tvořena dvěma koly žebřiňáku. V místnosti bylo zastoupeno i umění – levnou kopií obrazu Buffalo Billa a popelníkem ve tvaru šestiranného koltu.

Villaume otevřel jeden z přinesených kufrů. „Ritz to zrovna není,“ pronesl, „ale pro naše účely to snad bude stačit.“ Vytáhl a rozbalil podrobnou mapu oblasti, kterou pak čtyřmi napínačky přišpendlil na zeď. Jako další pak otevřel dva lesklé kovové kufříky a sestavil zařízení, které v nich bylo ukryto. Mario a Mary měli za úkol rozmístit v okolí Jansenovic domu čtyři parabolické mikrofony a jednu digitální kameru. Mary přišla ještě s nápadem, aby použili i mikrovlnný poplašný drát. Jansenovi totiž, stejně jako všichni v tomto oboru, si své útočiště zvolili velmi obezřetně. Jejich dům stál téměř na vrcholku kopce, asi sto yardů stranou od hlavní cesty. Nad nimi pak již bylo pouze jedno stavení. Mary měla na příjezdové cestě, ve vzdálenosti asi dvaceti yardů od odbočky na hlavní cestu, nastražit neviditelný mikrovlnný kabel. Pokud by se někdo rozhodl Jansenovy navštívit, neunikl by jejich pozornosti.

Když sestavil přijímač a zapnul ho do zásuvky, přistoupil Villaume opět k mapě, kterou před chvílí zavěsil na zeď. Ukázal na ni prstem a pronesl ke Cameronovi: „Vybrali si rozhodně dobře. Do města i ven vede tímto kaňonem jediná silnice, stejně jako k jejich domu. Můžeme to sice využít v jejich neprospěch, ale pokud se něco pokazí, budeme v pasti pro změnu my.“

Cameron se postavil k mapě a pozorně si ji prohlížel. Ruce měl složeny na prsou, jednou z nich se zároveň probíral ve vousech. „V tom budete mít nejspíš pravdu. Jak daleko je to k dálnici?“

„Asi osm mil.“

„A potom do Denveru?“

„Dalších dvacet minut. Pak už bychom měli být schopni ztratit se ve městě.“

„A jak to vypadá směrem na jih? Nějaké cesty?“

Villaume se zadíval do mapy. „Mám pocit, že na jih je to dokonce ještě horší. Snad bychom mohli najít nějakou vedlejší silnici, kde bychom mohli odbočit a chvíli se schovat, ale jestliže potom nezavoláte vrtulník, aby nás vyzvedl, budeme v pasti.“

Cameron ještě chvíli zamračeně studoval mapu, ale žádnou jinou možnost již nenašel. „Nebudeme si moci dovolit žádné komplikace s policií. Třicet minut na pouhých dvou cestách bez možnosti odbočit. Byli bychom v televizi dřív, než bychom se dostali do Denveru.“

Villaume pochopil, kam asi Cameron směřuje, a rozhodně se mu takový plán nezamlouval. Zatím si však své pochyby nechal pro sebe. Cameron se mezitím stále zabýval studiem mapy a nakonec zcela nevzrušeně pronesl: „Pokud se dostaneme s nějakou hlídkou do konfliktu, budeme se jí muset nějak zbavit.“

„Chcete tím říci zabít je, jestli se nepletu.“ Nesnášel způsob, kterým kancelářské krysy, za kterou považoval i Camerona, balily vše do úhledných a sterilních vět. Odstranit, eliminovat, to byl jejich slovník. Jeho názorem vždy bylo nazývat rýč rýčem a motyku motykou.

Cameron pokrčil rameny. „Jinou možnost nevidím.“

„To nechte laskavě na mně,“ opravil ho Villaume. Zadíval se na něj. Začínal litovat, že mu vůbec dovolil, aby se operace osobně zúčastnil. „Stále jste mi ještě neřekl, co s nimi chcete udělat. Máme je zabít rovnou, nebo si nimi chcete ještě promluvit?“

V tom však Cameron neměl ještě úplně jasno. „Zatím jsem se definitivně nerozhodl. A jak jste mi již tolikrát zopakoval, bude dobré, pokud se vyvarujeme jakéhokoliv rozruchu. Když o tom tak přemýšlím, bude asi nejlepší, když jednoduše navždy zmizí.“

„Může se o to váš člověk na letišti v případě potřeby postarat?“

„Má rozkazy je pouze zpovzdálí sledovat, a to jenom k výjezdu na Evergreen.“

„Neodpověděl jste na mou otázku.“

Cameron k němu překvapeně vzhlédl. Villaumova náhlá prudkost jej značně rozladila. „Odpověď na vaši otázku tedy zní ne.“

„Pokud je tomu tak, necháme je tedy v klidu dorazit domů. Poslechneme si, co nám mohou říci, a před východem slunce je zlikvidujeme.“

„Přesně tak jsem si to představoval,“ schválil jeho plán Cameron.

Villaume se na jeho slova jen zašklebil. Kdybys aspoň tak blbě nežvanil, pomyslel si. V životě jsi neměl vlastní myšlenku.

Jeho posměšný výraz však Cameronovi neušel a pochopitelně se mu vůbec nelíbil. Měl by se naučit prokazovat svému zaměstnavateli trochu více úcty. Až tohle všechno skončí, nebude možná od věci postarat se i o Froga a jeho hochy. Duser to jistě rád udělá za polovinu své obvyklé ceny. Nenáviděl totiž Froga snad ještě více než Cameron. Profesor tedy Villaumovi vrátil jeho pošklebek a rozhodl se, že bude opravdu nejlepší, když celou operaci zakončí ještě jedním telefonátem Duserovi.

* * * * *

NA LETIŠTI V COLORADO Springs mezitím nakládali Scott Coleman, Kevin Hackett a Dan Stroble svá zavazadla do pronajmutého stříbrného Chevroletu Suburban. Hackett na letišti domluvil, že si tam mohou nechat svůj letoun přes noc a že jim letištní služba mezitím doplní palivo. Stejně jako skupina, která tu přistála přede dvěma hodinami, i oni všechno platili kreditními kartami vystavenými na cizí jména.

O všechny detaily se staral Hackett. Tak tomu ostatně bylo vždy. Coleman využíval jeho mimořádné vlohy již v SEAL Teamu, kdykoliv potřeboval vyřešit nějaký logistický problém. Hackett měl jak trpělivost, tak schopnosti postarat se i o ty nejmenší detaily, zatímco Coleman pracoval na celkové strategii a taktice. Jejich spolupráce trvala již léta a vždycky šlapala bezvadně, i když Hackettův smysl pro detaily někdy hraničil s fňukáním staré báby.

Když naložili vše potřebné, nasedli tři bývalí tuleni do auta a opustili letiště. Za patnáct minut projeli městem, najeli na mezistátní dálnici číslo 25 a společně s ostatními vozy uháněli vpřed rychlostí padesáti mil za hodinu. Za volantem seděl Stroble, který celou oblast dobře znal. Vysvětlil jim, že bude lepší jet po Pětadvacítce až do Denveru, a teprve tam najet na silnici do Evergreenu, než se trmácet po Šestasedmdesátce, která se k městečku proplétala po úpatích okolních kopců.

Hackett seděl na zadním sedadle a bušil do svého čtyřtisícového notebooku. Počítač měl v sobě zabudovaný digitální telefon a modem, takže se mohl kdykoliv i bez pevné linky připojit k Internetu. Práce s počítačem byla jednou z největších Hackettových předností. Zastával názor, že existuje jen velmi málo věcí, které by člověk nemohl na síti najít. Proč zastavovat někde u pumpy a shánět mapu okolí Evergreenu, a tudíž riskovat, že vás někde zachytí bezpečnostní kamery, když se můžete jednoduše připojit a během chvilky najít vše potřebné. Ani ne za pět minut pak již na své přenosné tiskárně vytiskl celkem osm stránek všech možných informací, které se jim, dle jeho názoru, mohly velmi dobře hodit.

Odevzdal výtisk Colemanovi a pustil se do práce na svém dalším projektu. Po chvíli však zvedl hlavu od klávesnice a již potřetí od jejich odletu z Baltimore se zeptal: „Proč ale Stansfield zavolal raději nás, proč nepoužil někoho ze svých lidí?“

Coleman odložil papíry a vyhlédl z okna. „To jsme si snad už vysvětlili, Kevine.“

Stroble se hrbil za volantem a snažil se pořádně si prohlédnout oblohu. Počasí na horách bývá často velmi nevyzpytatelné. V jednom okamžiku může být dvacet nad nulou a jasno, ve druhém pak minus pět a sněhová vánice. Podíval se do zpětného zrcátka a prohodil dozadu: „Pokud ti něco nehraje, tak to řekni nahlas, začínáš mi tím svým kňouráním lézt na nervy.“

Tento způsob konverzace byl pro oba zcela typický a Coleman si toho jen zřídkakdy všímal. Hackett a Stroble byli skoro jako dvojčata. Dokázali se během vteřiny do krve pohádat a vzápětí se podělit o jedno pivo a společně se smát nějakému vtipu. Už se sice dost dlouho neporvali, ale čas od času byly jejich hádky hodně hlasité. Byli však nejlepší přátelé již od doby, kdy před dvanácti lety společně nastoupili potápěčský výcvik u tuleňů. Trénovali spolu tenkrát v jedné dvojici a oba náročný výcvik s úspěchem přestáli. Cílem kurzu bylo najít a vybrat ty nejodolnější jedince, kteří by dokázali i za těch nejtvrdších podmínek vytrvat v boji a nezhroutit se. Byl jim odpírán spánek, mučili je dlouhými běhy v rozpáleném písku a dlouhými nočními plavbami v mrznoucím moři, to vše jako součást šestnáctidenního výcvikového programu, který měl oddělit zrno od plev a získat tak nové členy pro jednu z elitních jednotek americké armády, námořní tuleně. Jak Hackett, tak Stroble obstáli se ctí.

„Co mě znepokojuje,“ odpověděl mu Hackett a posunul si brýle na nose, „je, že tohle nebude jen taková rozvážka mlíka. Řekl bych, že prováděli něco, co šlo mimo oficiální kanály, a že jim to vybouchlo v ruce.“

„Neříkají ti náhodou Sherlock Holmes?“ zareagoval na jeho proslov Stroble. „Proč jinak by nás asi volali?“ dodal ještě a pomyslel si, že Hackett je opravdu někdy horší než stará bába.

„Asi ti ale ušlo, že když něco takhle zpackají, rádi po sobě zametou stopy. Dnes posílají nás, abychom za ně jejich problém vyřešili, zítra můžeme být problémem my sami.“

„Jak jsi na tohle proboha přišel?“

Bez toho, že by přerušil práci s počítačem, Hackett pokračoval. „Nevíme sice, co měli Jansenovi vlastně za úkol, ale můžeš si být jist, že pokud v tom jel i Železný muž, muselo to být něco setsakramentsky vážného a důležitého. Něco, co se ale totálně posralo. A pokud se naší milé kulinářské akademii něco takového přihodí, lidé začínají zničehonic nenávratně mizet.“

„Seš paranoidní,“ zhodnotil jeho slova Stroble.

„A neříkals něco podobného už v Libyi?“

Operace v Libyi patřila ke vzpomínkám, ke kterým se nikdo z nich nevracel rád. Stroble svíral volant a mumlal. „Ty seš prostě paranoidní, ať jsme kde jsme.“

Hackett se na chvíli odmlčel a pokračoval. Jeho hlas však zněl náhle ostře a ledově. „To je blbost a ty to moc dobře víš.“ Víc říkat nemusel. Oba muži na předním sedadle si byli jeho šestého smyslu dobře vědomi.

Coleman se k němu s tázavým výrazem v tváři otočil. Během třiceti devíti let svého života zažil velmi mnoho podivných a těžko vysvětlitelných věcí. Většinu z nich pochopitelně u tuleňů. Některé si vysvětlit dokázal, mnohé jako by však ležely mimo hranice normálního světa, kde ani ty nejmodernější vědecké poznatky nebyly nic platné. Jak si třeba vědecky vysvětlit, že jediný člen jednotky dokázal zničehonic ostatní varovat, těsně předtím, než při průchodu neproniknutelnou džunglí všichni málem padli do nastražené pasti? Hackett byl jedním z těch, kteří to dokázali, a Coleman se naučil nebrat jeho intuici na lehkou váhu.

„Mluv tedy.“

Hackett jen pokrčil rameny. „Nic konkrétního nevím, mám jen takové divné mrazení v zádech. Jako bych to všechno již jednou prožil. To ale není možné. Taky jsem nikdy nebyl v Evergreenu, ale přesto vím, jak to tam bude vypadat. Nikdy jsem nebyl u Jansenů, ale stejně tak vím, jak vypadá jejich dům.“

„Myslíš něco jako ve snu?“

„Něco takovýho.“

„Co ještě?“

„V tom domě se něco stane. Nevím co, ale bude to něco hodně špatného.“

Stroble si opět nasadil svou pohrdlivou grimasu a zíral do dáli. „Kurva.“ Tentokrát však jeho hlas nezněl uštěpačně. Naopak, byl v něm cítit vzmáhající se děs z toho, co na ně tam v horách čekalo.

Coleman se obrátil k Hackettovi. „Takže dobrá. Nesmíme ztrácet rozvahu. Budeme postupovat co nejpomaleji a napřed si pořádně prohlídneme terén. A pokud budeš mít ty svoje vibrace i ráno, budeme si muset připravit jiný plán. Souhlasíte?“ Oba muži jen mlčky přikývli.

 

Informace

Bibliografické údaje

  • 22. 3. 2024