24
Masivní hodiny stojící v rohu místnosti odbily desátou hodinu večerní. Senátor Clark seděl za mohutným, ručně vyřezávaným dubovým stolem a pomalu upíjel ze sklenice s vínem. Byla to poslední láhev australského Cabernetu Sauvignon pocházející z australského Mclaren Vale. Co láhev, to šedesát dolarů. Clark si nikdy nekupoval francouzské víno. Považoval je za předražené, vyprodukované navíc bandou elitářských snobů. Clark, který pocházel z velmi pochybných poměrů, byl na veškeré snobství a elitářství stále ještě velmi citlivý. Se svými názory se ale na veřejnosti příliš nechlubil. Proč taky ukazovat potenciálním protivníkům své slabé místo. Ministr Midleton byl přímo ideálním příkladem. Clark ho považoval za nafoukaného rádoby intelektuálního snoba, jenž hlasoval pro jakýkoliv liberální projekt, který se naskytl, pokud se ovšem nějak nedotýkal honorace s modrou krví v jeho okolí. Midleton si však toho, že ho Clark nemá rád, nebyl vědom. Netušil ani, že se Clark musí silně nutit k tomu, aby ho dokázal vůbec tolerovat. Rozhodl se však, že je nutné to ještě chvíli vydržet. Čas k tomu, aby svou masku odhodil, ještě nenastal.
Nyní tedy seděl za stolem ve své pracovně a prohlížel si zprávu, kterou mu jeden ze senátních asistentů na jeho žádost připravil. Vyplývalo z ní, že se armáda potýká s nedostatkem cenově přiměřených ubytovacích kapacit pro vojáky z povolání. To považoval za velmi smutné. Muži i ženy sloužící v armádě Spojených států byli tak říkajíc biti a žili v podmínkách, které připomínaly spíše životní úroveň lidí pobírajících sociální podporu. To pochopitelně vedlo i k poklesu bojové morálky a připravenosti. Škrty ve vojenském rozpočtu překračovaly míru únosnosti a on se na tento problém hodlal pořádně zaměřit. Čerstvě povýšený důstojník armády Spojených států si vydělával méně než začínající řidič městského autobusu, méně než průměrný úředník ve státní správě a mnohem méně než třeba učitel. Na tuhletu otázku se rovněž chystal podívat. Měl již po krk proklamací odborářských šéfu o tom, jak málo si učitelé vydělávají. Když si spočítáte jejich učební úvazky, placenou nemocenskou, školení a semináře, svátky a prázdniny, tak vám vyjde, že pracují tak maximálně dvě třetiny roku. Ve srovnání s nimi na tom tedy byli vojáci dost bídně.
Školské odbory byly pochopitelně jedna ruka s vládními demokraty a s tím nemohl ani on, ani ostatní republikáni dělat naprosto nic. Jejich hlasy byly dopředu ztraceny, bez ohledu na to, co by pro ně udělal. Mohl toho však využít jinak. Měl v plánu oslovit obyvatele Kalifornie, Texasu a Floridy, to znamená států s obrovskou voličskou základnou, které však byly zároveň doslova posety nejrůznějšími vojenskými základnami. Základem jeho volební kampaně bude příslib desetiprocentního nárůstu platů vojáků. Tyto hustě obydlené státy budou zcela určitě jen slintat při představě, jaký boom to jejich ekonomice přinese. Bude rovněž usilovat o to, aby všichni ti stateční mužové a ženy, nosící uniformu armády Spojených států, měli nárok na stejně kvalitní zdravotní pojištění jako všichni ostatní zaměstnanci federální státní správy. Bylo mu jasné, že HMO, lékárenské koncerny, výrobci zdravotnických a lékařských potřeb, pojišťovny, ti všichni s radostí přispějí na jeho kampaň. Vidina tučných zisků jim za to zcela jistě bude stát. Mohl tedy s uspokojením konstatovat, že započítá-li příspěvky svých dalších zastánců, bude jeho válečná pokladna k boji o Bílý dům dobře připravena.
Z těchto příjemných úvah jej vyrušil až zvuk venkovního zvonku. Nastal čas zabývat se i poněkud současnějšími problémy. K tomu, aby se mohl úspěšně ucházet o úřad prezidenta, bylo zapotřebí souhry mnoha různých faktorů. Dva z nich však byly ještě důležitější než peníze a zvučné jméno. Nikdo vám nedá svůj hlas, pokud nebude vědět, co přesně jste vlastně zač. Tohle byla jeho největší slabina. Uvědomoval si, že tak, jak se situace dnes má, by měl vůbec problém vyhrát vlastní stranické primárky. Za hranicemi Arizony ho téměř nikdo neznal a i jeho straničtí kolegové z jiných států ho znali především jako toho „velkýho senátora z Arizony“. Při svých téměř dvou metrech byl totiž v podstatě o hlavu vyšší než většina z jeho kolegů. Clark však pevně doufal, že tento handicap již brzy dokáže vyrovnat. Pokud se postará o to, aby mohli jeho budoucí voliči v následujícím půl roce sledovat v televizi přímé přenosy senátního vyšetřování CIA, může si být nárůstem popularity stoprocentně jist. Bude to jeho jízdenka do nebe.
Ozvalo se zaklepání na dveře pracovny. „Vstupte,“ zavolal směrem ke dveřím.
Do místnosti vstoupil Peter Cameron a jednou rukou se škrábal ve svých černých vousech. Clark zůstal sedět za stolem a rukou vybídl návštěvníka, aby se posadil na židli na protější straně stolu. Za normálních okolností by mu ihned nabídl i drink, nyní ale se svou nabídkou vyčkával. Chtěl se napřed dozvědět, proč zněl tento jeho pochop v telefonu tak vyděšeně. Opřel se o opěradlo a dopřál si další doušek svého šedesátidolarového vína.
„Díval jste se dnes na zprávy?“ zahájil konverzaci Cameron. „Kousek jsem viděl.“
„I o té přestřelce ráno ve městě, v College Park?“
Clark odložil sklenici a opřel se rukama o stůl. Vražda spojená s přestřelkou v College Park byla nejžhavější zprávou všech místních rozhlasových i televizních stanic. Zítra bude stoprocentně i na první stránce Washington Postu. Při přestřelce bylo vypáleno přinejmenším padesát výstřelů, přičemž většina z nich pocházela ze zbraní opatřených tlumiči a směřovala vůči jednomu jedinému cíli, který byl na místě nalezen mrtev. Z výpovědí svědků rovněž vyplývá, že zasažena byla také jedna žena, ta však z místa činu zmizela a policie se nyní snaží zjistit, jestli ji některá z místních nemocnic nepřijala k ošetření. Zatím je ale její totožnost neznámá.
„Tohle jsem viděl. Proč?“
Cameron se nepohodlně zavrtěl. „Byl jsem u toho.“
„Proč?“
„Dával jsem na všechno pozor.“
Clark nic neříkal. Pozoroval Camerona a jeho neupravený plnovous. Nakonec však pronesl: „Asi bude nejlepší, když mi všechno řeknete hezky popořadě.“
Cameron se nejprve omluvil za to, že nedokázal Dusera a jeho ostré hochy lépe ovládat, načež Clarkovi, krok za krokem, popsal od začátku do konce celou historku. Potvrdil, že při přestřelce byla skutečně zasažena i jedna žena a že její zranění bylo smrtelné. Jejího těla se mezitím již bezpečně zbavili, stejně jako všech vozidel a zbraní, které při akci použili. Výsledek vidí, navzdory všemu tomu mediálnímu humbuku, jako pozitivní. Mario Lucas, Villaumova pravá ruka, pro ně již nepředstavoval žádné nebezpečí.
Clark zůstal po celou dobu jeho přednesu zcela klidný, i když mu hlavou stále silněji vrtala jedna jediná otázka. Když Cameron skončil, okamžitě se ho proto zeptal: „Co jste tam ale proboha dělal vy?“
„Nejsem si teď zcela jist, jestli vám dost dobře rozumím. O co vám vlastně jde?“
„O to, co jste dělal v Duserově autě. Proč jste se tak nesmyslně vystavil tomu, že vás může někdo poznat?“
Cameron se teď cítil poněkud trapně. Byl si dobře vědom toho, jak moc mu Clark vždy kladl na srdce důležitost toho, aby byl za všech okolností co nejméně nápadný. „Tohle bylo příliš složité a důležité. Chtěl jsem mít jistotu, že to Duser nepokazí.“
Clark pocítil touhu po dalším doušku. Bylo mu jasné, že Cameron lže, přistoupil však na jeho hru. Z Camerona se zřejmě vyklubal voyeur, jinak nešlo jeho náhlé popudy být u všeho osobně přítomen nazvat. Byl to však zároveň i jediný člověk, který ho nějakým způsobem spojoval s událostmi posledních pěti dní. Ještě jednou se napil a nechal drahocenný doušek pomalu klouzat hrdlem. Cameron bude muset jít. Nevěděl sice, kde za něj sežene rovnocennou náhradu, nějaké řešení však jistě existuje. Z Camerona se v jeho účetnictví stala již příliš nebezpečná záporná položka. A tu musí jednou provždy odstranit. Do té doby se ale musí postarat, aby měl události pevně pod kontrolou. To znamená jediné. Nespouštět ho z dohledu a udržovat ho ve stavu maximální spokojenosti.
„Petře,“ pronesl tedy, „odvedl jste pro mne už tolik práce, že nechci, abyste skončil ve vězení nebo nedejbože někde v příkopě s kulkou v srdci. Takže,“ zatvářil se senátor otcovsky, „již žádné školní výlety do terénu. Na to jste pro mne příliš cenný. Na špinavou práci jsou tu jiní. Vy se snažte, abyste si udržel čisté ruce.“
„Ano, pane.“ Cameron si oddechl. Nečekal, že celá záležitost bude mít tak hladký průběh. „Mám ale ještě jednu novinku.“
„Dobrou, nebo špatnou?“
„No, řekl bych, že se vám bude líbit,“ odpověděl s úsměvem a vytáhl z kapsy miniaturní magnetofon. „Jeden z mých lidí dnes zaznamenal tuhle konverzaci,“ sdělil Clarkovi a spustil nahrávku.
„Riellyová.“
„Ahoj, miláčku, to jsem já. Jsi v pořádku?“
Kvalita záznamu byla vynikající. Clark se naklonil ke Cameronovi, lokty se opíral o desku stolu a zeptal se: „Je to opravdu ten, kdo si myslím, že to je?“ Cameron přikývl.
Hlas v přístroji však již pokračoval: „Mitchi.“
„Ano, miláčku, jsem to já. Nemohu ale mluvit moc dlouho. Jsi v pořádku?“
Clark cítil, jak mu po zádech proběhla vlna vzrušení. Bylo to poprvé, kdy doopravdy slyšel Rappův hlas. Dlouhé měsíce tohoto muže studoval. Nyní tedy konečně pocítil i jeho fyzickou přítomnost. Hlas, který k němu z pásku promlouval, byl hluboký a trochu chraptivý, přesně tak si ho ostatně i představoval. Clark si celý záznam pozorně poslechl, načež požádal Camerona, aby mu celou nahrávku ještě dvakrát přehrál. Snažil se vštípit si do paměti každé její slovo a cítil, že se před ním otevírá nová cesta. Nová cesta k naplnění všech jeho plánů. Asi minutu o všem přemýšlel, pak se podíval na Camerona a sdělil mu své nové rozkazy: „Zajděte k ní do bytu. Pokuste se zjistit, jestli si nepíše nějaký deník. Pokud ano, chci jeho kopii. Jestli má doma počítač, chci, abyste mi zkopíroval hardisk. Zjistěte mi, co čte, jaké má předplaceny časopisy, jaké bere léky.“ Clark se na chvíli odmlčel a pokračoval. „Najděte mi i její lékařské záznamy. Chci vědět všechno, co se o ní dá sehnat. A chci to nejpozději zítra večer.“
„To možná nebude tak jednoduché,“ odpověděl mu Cameron.
Tohle ovšem Clark slyšet nechtěl. Rozhodně ne, když se Rapp pohyboval v takové blízkosti. Události směřovaly ke svému kritickému bodu. „Petře, platím vás, aspoň si myslím, velmi dobře, takže nechci slyšet žádné výmluvy. Nejpozději do zítřejšího večera chci mít tyto informace na stole. Je to jasné?“ Clark si však uvědomoval, že je nutné se neustále chovat tak, aby mu jeho příznivci zůstali i nadále nakloněni a jeho potenciální protivníci ani netušili, že se stali jeho nepřáteli. Dobrosrdečně se tedy na Camerona usmál a již vřelým tónem dodal: „Až budeme mít tohle všechno za sebou, můžete si být jistý, že se vám za vaše služby štědře odměním. Mám dokonce pocit, že budete moci zcela spokojeně odejít do penze.“ S těmito slovy zvedl svou sklenici a pronesl: „Na budoucnost.“
Cameron přikývl. „Jak si přejete. Zítra to máte na stole.“
Clark se nepřestával usmívat. V duchu se však definitivně rozhodl, že se musí poohlédnout po někom, kdo bude schopen odstranit Camerona z cesty. Bůh ví, kdy bude nutné se ho definitivně zbavit.
* * * * *
KLUB BYL UMÍSTĚN V domě číslo 695 na ulici Dundalk. Střed Baltimore byl odtud vzdálen asi čtyři míle západním směrem. Bally’s Total Fitness Club byl jedním ze stovek klubů rozesetých společností Bally’s po celých Spojených státech. I proto do něj Villaume vstoupil. Byl zde jen jednou zanedbatelnou a anonymní částečkou, ukrytou v milionech těch, kteří zde každodenně sváděli ten nikdy nekončící boj s tukem a nadbytečnými kilogramy. Dokončoval právě dvacátou šestou minutu svého půlhodinového cvičení na rotopedu a pot se z něj lil, jako by běhal někde v tropickém pralese. Ještě čtyři minuty a bude pro dnešek hotov. Na stěně před ním bylo zabudováno osm televizních monitorů, přenášejících vysílání stanic MTV, VH-1, ESPN, CNN, ABC, CBS, NBC a FOX. Villaume však věnoval pozornost poslednímu vydání časopisu Condé Nast Traveler, které měl před sebou otevřeno na speciálním držátku svého rotopedu. Villaume totiž oficiálně vystupoval jako reportér zabývající se především zkoumáním kvality prázdninových letovisek po celém světě. Jeho nejoblíbenějšími místy byla jižní Francie a Francouzská Polynésie. Zde platil za skutečného znalce. Podepisoval se jako Marc Gieser a plně si užíval výhod, které mu jeho skutečná (nebo falešná, záleží pochopitelně na úhlu pohledu) práce přinášela – možnosti cestovat po celém světě na náklady společnosti, víc než nadprůměrný příjem ve výši třiceti až padesáti tisíc zcela legálních dolarů ročně a pochopitelně možnost pobývat téměř zdarma v těch nejluxusnějších hotelích světa. To ale za předpokladu, že o nich i nadále psal jen v tom nejlepším světle.
Klub byl nyní téměř vylidněný. Villaume do něj nikdy nechodil mezi jedenáctou hodinou dopoledne a devátou večer. Jeho jedinými společníky zde nyní byli muž středního věku, který se právě potil na běžeckém simulátoru, a dvě ženy cvičící na přístroji napodobujícím chůzi do schodů. Villaume si vybral Baltimore za svůj domov z toho důvodu, že z něj měl poměrně blízko do Washingtonu, takže mohl být téměř okamžitě k dispozici, a přitom zůstával zároveň dostatečně stranou, aby se, například v období přípravy na nějakou akci, zbytečně nepotkával s těmi nesprávnými lidmi. V poslední době se v myšlenkách velmi často vracel k Peterovi Cameronovi. Myslel na něj vlastně nepřetržitě již od doby, kdy se vrátili z Colorada. Vyzařovalo z něj něco nestálého, něco, co vzbuzovalo dojem, že tomuto člověku prostě nelze věřit.
Villaume ani jeho lidé se zpravidla nenechávali najímat k vraždám. Jejich práce daleko častěji spočívala v získávaní utajovaných informací, například vniknutím do určených prostor a jejich následnou prohlídkou, pořízením fotodokumentace a rozmístěním odposlechového zařízení. Mezi jeho klienty patřili zejména právníci a obchodníci. On jejich identitu znal, oni však, až na několik výjimek, nikoliv. Pravidla hry byla jednoduchá. Villaume měl v bankách po celém světě otevřeny účty, na které klienti poukazovali jeho honoráře. Poskytli mu zadání požadovaného úkolu, všechna potřebná jména i informace, které k jeho splnění potřeboval, a on jim na oplátku sdělil svou cenu. Pokud s ní klient souhlasil, poukázal polovinu dohodnuté částky na jeden z Villaumových účtů. Když mu potom Villaume dodal požadované informace, doplatil klient zbytek. Nic složitého.
Aspoň tedy do okamžiku, než se objevil Cameron. Trval na tom, že se musejí sejít a osobně projednat všechny podrobnosti požadované zakázky. Aby rozptýlil jeho obavy, nabídl mu honorář ve výši dvojnásobku běžně požadované ceny. Villaume, ač ještě zdaleka nebyl starý, neboť mu bylo teprve padesát dva let, začal pomalu, ale jistě přemýšlet o svém odchodu do penze. K tomu ale potřeboval jedno. Peníze. Chtěl mít jistotu, že až do smrti nebude nikdy trpět žádnou nouzí. K udržení svého životního stylu potřeboval tedy minimálně dva miliony dolarů, a když mu tedy Cameron nabídl dvojnásobek běžné taxy, bylo tohle pokušení jednoduše nad jeho síly.
Nyní přemýšlel o tom, jestli by se neměl na chvíli vytratit ze scény. Měl by asi také varovat ostatní, říci jim, aby si dali na chvíli pauzu a nevystrkovali příliš hlavu. Nejlepší by bylo, kdyby si dopřáli hezkou a dlouhou dovolenou někde hodně a hodně daleko. Lucasovi i Juarezové své varování již sdělil. S lidmi jako Cameron si člověk nemohl být nikdy dvakrát jist, zejména pokud se paktovali s někým takovým, jako je Duser. Události by až příliš rychle mohly dostat hodně nepříjemný spád.
Ozval se signál označující konec nastaveného času. Villaume přestal šlapat a zavřel časopis. Byl rozhodnut. Lucas i Juarezová potřebovali dovolenou. Součástí jeho týmu byli sice ještě dva další lidé, o těch však Cameron nic nevěděl. Slezl z kola a zrak mu přitom padl na obrazovky visící na zdi. Na většině z nich právě začínaly zprávy. Zdálo se, že všem dominuje jedna jediná událost. Když uviděl jméno College Park, fungující v tomto případě jako společný jmenovatel, zůstal stát jako omráčený. Zvuk byl sice vypnut, ve spodní části obrazovky však běžely odpovídající titulky. Před územím, vytyčeným žlutou páskou používanou policií k označení místa činu, stála televizní reportérka a ukazovala směrem ke dvěma zaparkovaným osobním automobilům. Villaume se snažil zachytit černobílé titulky rychle probíhající zleva doprava u spodního okraje obrazovky. Stačil zaznamenat, že bylo vypáleno téměř sto výstřelů, že na místě zůstal jeden mrtvý a že po druhé oběti policie stále pátrá. Hledá rovněž stříbrné SUV. Na obrazovce se také objevil řidičský průkaz jedné z obětí. Byl vystaven na jméno Todd Sherman. Villaume však věděl své. Fotografie na řidičáku patřila Mariu Lucasovi. Otočil se a vyšel z místnosti.
Přinutil se ještě k úsměvu a pozdravil pomocníka u východu z klubu. Uvnitř v něm však již planul nezměrný žal. Mario byl jeho dlouholetý přítel. Mohl se na něj ve všem spolehnout a již po mnoho let si vzájemně kryli záda. Mario představoval potřebné svaly, Villaume mozek. I když operovali samostatně, byli oba více než dobří, společně však byli jedni z nejlepších. Hlavou se mu honily myšlenky na útěk. S Mariem se již před léty dohodli, že v případě úmrtí jednoho z nich připadnou tomu druhému všechny peníze. Nyní byl tedy Mario mrtev a částka, kterou měl Villaume k dispozici pro svůj plánovaný odchod na penzi, tak definitivně překročila požadovanou sumu dvou milionů dolarů. Mohl zmizet a již nikdy se nevrátit. V tom případě by však Mariova vražda zůstala bez potrestání. Tomu zasranému zkurvysynu Cameronovi by se nestalo vůbec nic. Vyšel ze dveří budovy a zamířil ke svému autu. Minimálně musí varovat aspoň Juarezovou, potom se rozhodne, co udělá s Cameronem. Když otevřel dveře vozu, překonal jej náhle záchvat nesmírné bolesti ze ztráty přítele a smrtelné nenávisti k člověku, kterého přitom viděl pouze jednou v životě.
