37
Malý hangár byl umístěn v odlehlé části rozsáhlé letecké základny Andrews Air Force Base. Do hlavního města to bylo jen pár minut jihovýchodním směrem. Celých čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu se zde v pravidelných službách střídali piloti, technici i mechanici. Kdykoliv byl vyhlášen poplach, skutáleli se piloti se svých pohovek a během několika málo vteřin již seděli připraveni v kabinách svých nejmodernějších vrtulníků Bell 430. S pomocí speciálního řídicího systému Full Authority Digital Electronic Control System bylo možné vrtulník nastartovat a připravit k odletu za pouhých třicet vteřin. Civilní verze Bell 430 byla navržena pro dva piloty a sedm cestujících. Tato verze však měla místo pouze pro čtyři cestující. Zbytek byl zaplněn nejrůznější sledovací technikou, kterou obsluhoval jediný technik sedící v zadní části prostoru.
Když helikoptéra vybavená vrtulí se čtyřmi břity začala rolovat z hangáru, požádal pilot věž o povolení k letu a udal zamýšlený cíl. Věž mu téměř obratem požadované povolení udělila. Nemuseli vyplňovat žádný letový formulář, o letu nebude dokonce pořízen ani žádný záznam. Oba piloti byli absolventy proslulého leteckého pluku, určeného k provádění speciálních operací, 160th Speciál Operations Aviation Regiment, jehož mateřská základna byla ve Fort Campbell v Kentucky. Tato skupina byla známá spíše pod jménem Noční stopaři. Létali spolu již v nebezpečném leteckém prostoru nad Somálskem. To bylo roku 1993 a oba si nesmírně vážili toho, že byli ještě vůbec naživu. Několik jejich nejbližších přátel se totiž z Afriky již nikdy nevrátilo.
Na rozdíl od civilní verze poháněly tento vrtulník silnější motory. Byly to dva výkonné turbomotory Allison 250-C40B. Helikoptéra se elegantně vznesla z betonové plochy letiště. V tom samém okamžiku zajel do hladkého břicha letounu i podvozek. Pilot zamířil na východ, neboť se chtěl vyhnout hlavním vzletovým a přistávacím drahám základny, které byly orientovány jižním a severním směrem. Vystoupali do výše 300 stop a bez problémů dosáhli potřebné letové rychlosti 140 mil za hodinu. Vrtulník pokračoval i dále východním směrem. Asi po minutě letu předal technik sedící vzadu pilotovi přesné souřadnice jejich cíle. Pilot tyto údaje zadal do navigačního počítače, který téměř okamžitě zobrazil odhadovaný čas příletu ETA, totiž devět minut a třicet čtyři vteřin.
Rychlý a tichý stroj prořezával chladný podzimní vzduch. Většina pilotů by však z letu pouhých tři sta stop nad zemí měla strach i ve dne, natož pak v noci a pod mrakem, tohle však nebyli obyčejní piloti. Měli za sebou armádní výcvik v letu v těch nejhorších možných podmínkách na strojích, které nebyly ani zdaleka tak skvěle ovladatelné jako tento Bell 430. Přechod z hlučných a fádních armádních helikoptér na štíhlé, nablýskané a tichounké stroje Bell 430 byl pro ně jako přechod z Fordu Sierra do jaguáru.
Když se přiblížili k zátoce a zanechali za sebou zářivá světla města, nasadil si první pilot brýle umožňující noční vidění. Jakmile si na ně jeho zrak přivykl, nasadil si je i druhý pilot. Obletěli cíl z jihu a zapnuli navigační světla. Pak zamířili nad zátoku. Po třech mílích se opět stočili a pilot nastavil vrtulník do režimu vznášení. Od okamžiku, kdy obdrželi hlášení k letu, neuplynulo ještě ani dvanáct minut.
Piloti nechali vrtulník vznášet se přibližně 50 stop nad temnou hladinou zátoky Chesapeake Bay a technik uvnitř letounu se dal okamžitě do práce. Za pomoci speciálních kamer vysokého rozlišení a infračervených termovizuálních kamer začal s prozkoumáváním cíle.
* * * * *
PETER CAMERON SE VRÁTIL zpět do domu a usadil se na pohovce hned vedle Anny. V ruce držel stále ještě telefon, na tvář si nasadil svůj nejupřímnější výraz. „Mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu,“ oznámil Anně. „Kterou chcete slyšet jako první?“
„Tu špatnou.“
„Mitch už to dnes rozhodně nestihne. Bude tu však ráno, brzy ráno.“
„V kolik?“
„Tak kolem sedmé.“
Na Anně bylo poznat, že ji Cameronova slova sklíč…
