17
Byla již tma, když letoun společnosti American Airlines, let číslo 602, dosedl na přistávací dráhu Washingtonova mezinárodního letiště v Baltimore. Cestující za sebou měli 1565 mil dlouhý nonstop let ze San Juanu na Portoriku. Mitch Rapp se podíval na hodinky. Bylo 9:20, pondělí večer a letadlo pomalu rolovalo k bráně. V okamžiku, kdy se mu podařilo opustit území Německa, bylo další pokračování jeho cesty domů již relativně snadnou záležitostí. V Lyonu nasedl do letadla společnosti Trans North Aviation a po letu dlouhém 4440 mil přistál ve Forts de France na Martiniku v Karibském souostroví. Cestoval první třídou, takže se mohl pohodlně natáhnout a dopřát si plných šest hodin spánku. Malinký ostrůvek byl zahraničním departmentem Francie a Mitch se ubytoval v půvabném rodinném hotýlku vystavěném vysoko ve stráni s vyhlídkou na modravé vody východní části Karibského moře. Hotově zaplatil za dvoudenní pobyt a strávil celou neděli u bazénu, kde se snažil nabrat nové síly a trochu se odreagovat po přestálém stresu. Pozoroval rybářskou vesnici na břehu moře a přemýšlel o dalších krocích, které bude muset podniknout. Na večer si potom koupil šest piv, usadil se na balkoně svého hotelového pokoje a poslouchal, jak se mořské vlny tříští o nedaleké pobřežní skály. Nechal se kolébat zvuky noci a pokoušel se představit si, jak by asi naložil s Hoffmanovými, kdyby se mu teď dostali do rukou. V noci spal téměř celých osm hodin, a když se probudil, cítil lehkou kocovinu. Seběhl tedy k moři, aby si zaplaval a vyplavil tak z organismu poslední zbytky včerejších piv. Uplaval asi jednu míli a cítil, jak se opět dostává do své nejlepší kondice. Ať na něj čeká ve Státech cokoliv, je připraven. Bylo až s podivem, že pouhé dvě noci a jeden den strávený na tomto kouzelném ostrůvku stačily k tomu, aby zapomněl na přestálé útrapy a cítil se opět na vrcholu sil.
V pondělí ráno nasedl do letadla letícího na San Juan, kde rovněž prošel i americkou celní a pasovou kontrolou. Odpoledne strávil procházkou po městě, pořídil si nové oblečení a navštívil několik místních restaurací. V 6:15 byl již zpět v letadle a mířil do Spojených států. Když vystupoval v Baltimore z letadla, ničím se nelišil od běžného turisty, který se spokojený a opálený vrací domů z víkendu u moře. Na sobě měl modrobílou letní košili havajského střihu, khaki kalhoty a modré tenisky. Na hlavu si nasadil vybledlou baseballovou čapku, kterou si pořídil v malém obchůdku se sportovními potřebami v San Juanu.
Byl si naprosto jist, že ho nikdo z Langley nemohl na jeho cestě vypátrat. Cestoval na dva různé pasy, o kterých v Langley nikdo nevěděl. Pokud by jej náhodou poznali při prohlížení záznamů letištních kamer, nic by se nedělo. Byl by stejně již dávno pryč a navíc ve městě, které znal jako nikdo. I kdyby u východu z letiště stála hlídka, což ovšem nepokládal za příliš pravděpodobné, byl si jist, že by v civilu číhající agenty dokázal včas rozpoznat. Když společně se skupinou ostatních výletníků mířil k místu, kde na běžícím pásu kroužila jejich zavazadla, držel se poblíž dvou žen, se kterými se seznámil již na letišti v San Juanu. Čepici měl stále naraženou hluboko do čela a jeho oči bedlivě pročesávaly okolí. Rozhodl se, že do té doby, než bude mít jistotu, že může bezpečně zmizet, zůstane uprostřed davu, který mu nabízel aspoň nějakou ochranu.
Ještě na Martiniku si připravil tři různé plány. Úvodní fáze všech tří však byly zcela totožné. Bez ohledu na to, pro který z nich se nakonec rozhodne, jedna věc zůstávala stejná. Musel se postarat o svou bezpečnost. Zároveň platilo i to, že ji nesměl hledat u sebe doma. Tam se nesměl ani ukázat, a to přinejmenším do té doby, než se trochu porozhlédne kolem. Musí zjistit, co se to, u všech čertů, vlastně stalo. Počkat bude muset i Anna. Strašně po ní toužil a přál si s ní mluvit, věděl však, že to rozhodně není příliš dobrý nápad. Důvodů bylo pochopitelně více. Zcela určitě bude chtít, aby všeho nechal a spokojil se s tím, že přežil. N…
