Tajný společník (Robert Silverberg)

6.

Pečlivě jsem za sebou zavřel dveře, zamkl a zapnul stínící pole. Kapitánova kabina na palubě lodi třídy Megaspore, která patří Službě, je svět sám pro sebe, klidný, rozsáhlý a přitom plný soukromí. V tom mém na stěnách vířily a jiskřily galaxie. Měl jsem v něm horskou bystřinu, jezírko a za ním stříbrný vodopád. Vzduch byl jemný a perlivý. Stačil dotek ruky, aby z některého z tisíců skrytých otvorů začalo proudit světlo, hudba, vůně a barvy. Nebo jsem mohl nechat stěny zprůhlednět a pustit dovnitř zářivý majestát vesmíru.

Teprve když jsem se pohodlně usadil, chráněn a izolován od okolí, jsem řekl: „Tak dobře. Kdo jsi?“

„Slíbíš mi, že to neohlásíš kapitánovi?“

„Neslibuji nic.“

„Ale pomůžeš mi, viď?“ Hlas zněl vyděšeně, zranitelně a přitom naléhavě.

„Jak ti mám něco slíbit? Neřekl jsi mi nic, o čem bych mohl uvažovat.“

„Řeknu ti, co budeš chtít. Ale nejdřív mi slib, že nezavoláš kapitána.“

Chvíli jsem se radil sám se sebou a pak jsem se rozhodl pro otevřenost.

„Já jsem kapitán,“ řekl jsem.

„Ne!“

„Vidíš ten pokoj? Co si myslíš, že to je? Kabina posádky? Nebo umývárna?“

Cítil jsem, jak z mého neviditelného společníka čiší hrůza. A pak najednou nic. Byl pryč? Pak jsem udělal chybu, když jsem byl tak přímočarý. Fantom měl být obklíčen, izolován, možná zničen dřív, než natropil další škody. Měl jsem být chytřejší. A také jsem věděl, že toho budu litovat i jinak, pokud uklouzl. Těšilo mě, že si mohu promluvit s někým – s něčím, – kdo nebyl ani členem posádky, ani vševědoucím a neupřímně shovívavým palubním mozkem.

„Jsi ještě tady?“ zeptal jsem se po chvíli.

Ticho.

Je pryč, pomyslel jsem si. Prohání se Mečem Orionu jako závan větru. Touhle dobou je už pravděpodobně na druhém konci lodi.

Pak, jako by se naše konverzace nepřerušila ani na okamžik, se ozvalo: „Ani tomu nechci věřit. Ze všech možných míst… zrovna kapitánova kabina.“

„Vypadá to tak.“

„A ty jsi doopravdy kapitán?“

„Ano. Jistě.“

Další odmlka.

„Vypadáš tak mladě,“ řekl hlas. „Na kapitána…“

„Pomalu, pomalu,“ napomenul jsem ho.

„Bez urážky, kapitáne.“ S trochou vzpurnosti, ale i nejistotou a strachem dodal ještě: „Pane.“

Vzhlédl jsem ke stropu, kde si na elektrodách rezonátoru pohrávalo sekundární záření všech vlnových délek a odráželo se podél hran iluminátoru. Hledal jsem nějaký záblesk, nějakou drobnou elektromagnetickou stopu. Ale nebylo tam nic.

Představil jsem si síť nehmotných sil, tančící bludičku, která poletuje místností, nakukuje mi přes rameno, lepí se na příslušenství a pak se zas roztahuje, aby vyplnila celý prostor, něco vzdušného, hravou a náladovou vílu. Je zajímavé, že jsem se nejen nebál, ale dokonce jsem cítil, jak mě to tajemné nic přitahuje. V tom rozechvělém duchovi tak plném protikladů bylo něco podivně dojemného a působivého. A přesto způsobil smrt jednoho z mých cestujících.

„Tak co?“ zeptal jsem se. „Tady jsi v bezpečí. Kdy mi řekneš, kdo jsi?“

„Není to dost jasné? Jsem matrice.“

„Pokračuj.“

„Jsem volná matrice, matrice utržená ze řetězu. Matrice, která lítá v průšvihu. Myslím, že jsem někomu ublížila. Snad jsem ho dokonce zabila.“

„Jednoho z cestujících,“ řekl jsem.

„Takže ty o tom víš?“

„Ano, máme jednoho mrtvého pasažéra. Nejsme si jisti, co se mu stalo.“

„Není to má vina. Byla to nehoda.“

„Může být,“ poznamenal jsem. „Pověz mi tom něco. Řekni mi všecko.“

„Můžu ti věřit?“

„Víc než komukoliv jinému na lodi.“

„Ale ty jsi kapitán.“

„Právě proto,“ řekl jsem.