KAPITOLA OSMÁ
Vítr od moře nadouval plachty. Drobné, leč ostré kapky šlehaly do tváře, na obnažené pokožce svědila sůl. Vítr a déšť čeřil olověné vody Velkého kanálu.
„Prosím, pane, tudy. Loď čeká.“
Dijkstra si povzdechl, měl už po krk cestování po moři, potěšilo ho těch pár chvil, kdy cítil pod nohama stabilní kameny nábřeží a při pomyšlení, že má opět vstoupit na houpavou palubu se mu dělalo nevolno. Než nebylo zbytí: zimní metropole Koviru se zásadně lišila od jiných hlavních měst světa. Cestovatelé připlouvající do Lan Exeteru vystupovali z korábů na kamenná mola jen proto, aby mohli přesednout na jiná plavidla – štíhlé veslice s vysoko zvednutou přídí i zádí. Město bylo vystavěno na vodě, v širokém ústí řeky Tango, namísto ulic mělo kanály a veškerou dopravu obstarávaly lodě a čluny. Nastoupil na jednu z takových lodí a přivítal se s redanským velvyslancem, který ho očekával na palubě. Odrazili od břehu, vesla pravidelně zabírala, loď nabrala rychlost. Velvyslanec mlčel.
Velvyslanec, přemítal Dijkstra. Jak dlouho už vysílá Redanie do Koviru diplomaty? Sto dvacet let? Již sto dvacet let je Kovir a Poviss pro Redanii zahraničím. A přece tomu tak nebývalo vždycky.
Oblasti na severu, kolem zálivu Praxedy, považovala Redanie od dávných dob za své léno. Kovir a Poviss byly, jak se uvádělo v oficiálních dokumentech tretogorského dvora, korunní apanáží. Vládli tam hrabata apanážisté z rodu Troidenidů, neboť odvozovali svůj původ od společného předka, prince Troidena. Dotyčný Troiden byl rodným bratrem redanského krále Radovida I., jenž byl později zván Veliký. Už v mládí byl Troiden nesnesitelným a mimořádně obtížným příbuzným. Vznikly obavy, co se stane, až nevydařený princ dospěje. Král Radovid měl bratříčka rád jako morovou ránu – a nebyl prý v tomto ohledu žádnou výjimkou. Aby se ho zbavil, jmenoval ho hrabětem apanážistou Koviru. Evidentně jej chtěl od sebe vzdálit co nejdál – a dál než do Koviru to věru nešlo.
Hrabě apanážista Troiden zůstal formálně vasalem Redanie, ovšem vasalem netypickým, neboť neměl žádné lenní povinnosti a závazky. Dokonce nemusel skládat ani ceremoniální lenní přísahu, byl zavázán pouze takzvaným slibem neškození. Někteří říkali, že se Radovid prostě slitoval, poněvadž věděl, že kovirská korunní apanáž se nezmůže ani na daně, ani na službu království. Jiní zase tvrdili, že Radovid prostě nechtěl, aby mu hrabě apanážista chodil na oči, hrozil se prý samotné myšlenky, že by se bratříček měl ještě někdy objevit v Tretogoru. Jak to bylo doopravdy, nikdo pořádně nevěděl, ale tak to zůstalo. Dlouhá léta po smrti Radovida I. platil v Redanii nepsaný zákon z časů velikého krále. Za prvé: hrabství Kovir je redanské léno, avšak nemusí platit ani sloužit. Za druhé: kovirská apanáž je državou mrtvé ruky a případné nástupnictví je zcela v pravomoci domu Troidenidů. Za třetí: Tretogor nezasahuje do záležitostí domu Troidenidů. Za čtvrté: příslušníci domu Troidenidů nejsou zváni do Tretogor u při příležitostech oslav státních svátků. Za páté: ani při žádných jiných příležitostech.
O tom, co se na dalekém Severu děje, v podstatě nikdo nevěděl a málokoho to zajímalo. Do Redanie přicházely – zpravidla oklikou přes Kaedwen – zprávy o konfliktech hrabat s menšími severskými vladyky, o válkách a příměřích s Hengforsem, Malleore, Creydenem, Talgarem a jinými zemičkami s těžko zapamatovatelnými názvy. Někdo tam někoho ovládl a anektoval, někdo se s někým spojil dynastickým sňatkem, někdo někoho vojensky rozdrtil a zničil – celkem ale nebylo známo kdo a koho a proč.
Zvěsti o válkách a bojích však přivábily na Sever všemožné námezdníky, žoldnéře, hledače dobrodružství a jiné neklidné povahy. Tací přicházeli ze všech stran světa, dokonce z tak dalekých zemí, jako byla Cintra anebo Rivie. Většinou ale pocházeli z Redanie a Kaedwenu. Z kaedwenské armády tam dokonce dezertovalo několik jednotek kavalerie. Povídalo se, že v čele jedné jízdní korouhve byla proslulá Aideen, odbojná nemanželská dcera kaedwenského pan…
