Věž vlaštovky (Andrzej Sapkowski)

„Báli se ho. Příšerně se ho báli. Cítila jsem jejich strach na dálku.“

Kelpie hlasitě zařehtala a pohodila hlavou.

„Byli čtyři, ozbrojeni až po zuby. A on byl sám ve špinavých spodkách a seprané košili s příliš krátkými rukávy. Byl by směšný, kdyby… Kdyby nebyl strašný.“

Vysogota mlčel a mhouřil od větru slzící oči. Stáli na kopci zvedajícím se nad bažinou nedaleko místa, kde před dvěma týdny našel stařec raněnou dívku. Vítr ohýbal třtiny, čeřil vodu na tůních a slepých ramenech řeky.

„Jeden z těch čtyř,“ navázala Ciri a dovolila klisně vstoupit do vody a napít se, „měl u sedla takový malý samostříl. Ruka se mu po něm sama natahovala. Jako bych v tu chvíli cítila jeho obavy, slyšela jeho myšlenky: Stihnu napnout tětivu? Vystřelit? A co když chybím? Také Bonhart samozřejmě viděl jak samostříl, tak ruku, mám dojem, že slyšel i ty myšlenky. Jsem si jista, že ten jezdec by ani nestačil natáhnout tětivu.“

Kelpie zvedla hlavu, zafrkala a zacinkala kovovými kroužky uzdy.

„Začala jsem si uvědomovat, do čích rukou jsem se dostala. Stále jsem však nechápala jeho pohnutky. Poslouchala jsem jejich rozhovor a vzpomínala, co mi předtím říkal Hotsporn. Ten baron Casadei mne chtěl dostat živou a Bonhart mu to slíbil. A potom se rozmyslel. Proč? Chtěl mě snad dát někomu, kdo zaplatí víc? Nebo nějak záhadně přišel na to, kdo ve skutečnosti jsem? Chtěl mě vydat Nilfgaarďanům?“

Z osady jsme odjeli navečer. Dovolil mi jet na Kelpii, ale svázal mi ruce a celou dobu držel řetěz od mého obojku. Byli jsme na cestě celou noc a celý den – takřka bez zastávek. Málem jsem umřela únavou. Na něm nebyla sebemenší únava znát. To není člověk, to je vtělený démon.“

„Kam tě odvezl?“

„Do městečka, které se jmenovalo Fano.“