Věž vlaštovky (Andrzej Sapkowski)

„K tomu, co jsem zde vypověděla,“ odhrnula Joanna Selborne z čela pramen tmavých vlasů, „už nemám co dodat, vysoký tribunále.“

Předseda soudu se tvářil neproniknutelně, jak na ni shora shlížel. Oči měl šedé – a vlídné.

Zkusím to, odhodlala se Kenna. Nebudu dál hnít v citadele a čekat na smrt. Kalous nemluvil do větru, ten zloduch je schopen pomstít se i z hrobu… Risknu to! Snad si toho nikdo nevšimne. Buď anebo!

Zvedla ruku k nosu, jako kdyby si jej chtěla utřít. A podívala se přímo do soudcových šedých očí.

„Stráže!“ promluvil předseda tribunálu. „Odveďte svědkyni Joannu Selborne zpět do…“

Zarazil se, odkašlal si. Na čelo mu vystoupil pot.

„Do kanceláře,“ dokončil a silně potáhl nosem. „Budou vyplněny náležité dokumenty, aby mohla být svědkyně propuštěna. Tomuto soudu již není potřebná.“

Kenna nenápadně otřela kapku krve, která jí unikla z nosní dírky. Roztomile se usmála a poděkovala uctivou poklonou.