„Na jaře bude zahájena ofensiva v nevídaném měřítku,“ hlásila Carthia van Canten, upravujíc si před zrcadlem zlaté kadeře. „Ach, vím, že tahle informace není nijak převratná, u každé venkovské studny ženské klevetí o jarní ofensivě.“
Assire var Anahid byla dnes neobvykle podrážděná a netrpělivá, zdržela se však otázky, proč má, u všech všudy, poslouchat tak banální informace. Znala Cantarellu. Pokud začala Cantarella o něčem hovořit, měla pro to vždy dobrý důvod. A její závěry bývaly přesné.
„Já vím přece jen o trochu více než vesnické drbny,“ pokračovala Cantarella. „Vattier mi řekl všechno, o čem se jednalo na poradě u císaře. Přinesl si ke mně dokonce složku s mapami, prohlédla jsem si je, když usnul… Mám mluvit dále?“
„Samozřejmě,“ přimhouřila oči Assire. „Mluv, má drahá.“
„Cílem ofensivy je pochopitelně Temerie, břeh řeky Pontaru, linie Novigrad – Wyzima – Ellander. Hlavní úder povede armádní uskupení ,Střed’ pod velením Menno Coehoorna. Po křídle bude postupovat armádní sbor ,Východ‘, který zaútočí z Aedirnu na Kaedwen a dolinu Pontaru…“
„Na Kaedwen?“ zvedla obočí Assire. „Takže je konec vratkému spojenectví, uzavřenému při dělení kořisti?“
„Kaedwen ohrožuje naše pravé křídlo,“ ohrnula Carthia van Canten půvabně vykrojené rty. Její panenkovská tvářička tvořila neuvěřitelný kontrast ke strategickým úvahám, jež pronášela. „Úder má preventivní charakter. Vyčleněné jednotky armádního sboru ,Východ‘ mají na sebe poutat vojsko krále Henselta a zabránit mu v případné pomoci Temerii.“
„Na západě,“ pokračovala zlatovláska, „udeří speciální operační skupina ,Verden‘ s cílem ovládnout Cidaris a uzavřít blokádu Novigradu, Gors Velenu a Wyzimy. Generální štáb počítá s dlouhodobým obléháním těchto tří měst.“
„Nezmínila ses, kdo povede ta dvě další vojska.“
„Armádní sbor ,Východ‘ povede Ardal aep Dahy,“ pousmála se Cantarella, „a ,Verden‘ Joachim de Wett,“
Assire překvapeně zamžikala.
„Zajímavé,“ podotkla. „Dvě knížata, uražená, že jejich dcerky Emhyr vyloučil ze svých manželských plánů. Náš panovník je buď neskutečně naivní, anebo velice prohnaný.“
„Pokud Emhyr něco ví o knížecím spiknutí,“ oznámila Carthia, „tak ne od Vattiera. Ten mu o ničem neřekl.“
„Pokračuj.“
„Nikdy dříve se neuskutečnila vojenská operace takového rozsahu. Zúčastní se jí včetně frontových jednotek, záloh, pomocných a týlových oddílů, asi tři sta tisíc lidí. A elfů, to se rozumí.“
„Datum zahájení?“
„Dosud neustanoveno. Klíčovým problémem zůstává zásobování. To závisí na sjízdnosti cest. Nikdo není takhle dopředu schopen předpovědět, kdy skončí zima.“
„O čem ještě mluvil Vattier?“
„Stěžoval si, chudáček,“ blýskla rozveseleně zoubky Cantarella. „Císař ho přede svědky pohanil a zesměšnil. Důvodem bylo opět záhadné zmizení Stefana Skellena a jeho skupiny. Emhyr nařkl Vattiera veřejně z neschopnosti, prohlásil o něm, že je šéfem služby, která je udivena, když někdo tajuplně zmizí, zatímco má přímo v popisu práce starat o to, aby lidé beze stopy mizeli. Emhyr na to téma dokonce složil nějaký sarkastický epigram, Vattier mi ho ale nedokázal přesně zopakovat. Pak se císař žertem Vattiera zeptal, zda u nás nepůsobí ještě nějaká jiná tajná organisace, o které neví ani on. Náš císař je bystrý, míří přesně.“
„Přesně,“ přisvědčila polohlasem Assire. „Co ještě, Carthio?“
„Agent, kterého Vattier nasadil do Skellenovy skupiny a který zmizel spolu s ní, se jmenoval Neratin Ceka. Vattier si ho musel mimořádně cenit, protože je jeho ztrátou velice sklíčen.“
Také já, pomyslela si Assire var Anahid, jsem sklíčena zmizením Jediaha Mekessera. Jenže já, na rozdíl od Vattiera de Rideaux, budu zanedlouho vědět, co se přihodilo.
„A Rience? Kontaktoval znovu Vattiera?“
„Myslím, že ne. Vattier se o tom nezmínil.“
Obě chvíli mlčely. Ticho porušil kocour na čarodějčiných kolenou – hlasitě zamňoukal.
„Paní Assire.“
„Poslouchám, Carthio.“
„Jak dlouho budu ještě muset hrát roli přihlouplé panenky na hraní? Chtěla bych se vrátit ke studiu…“
„Už to nebude dlouh…
