Kapitola 29
Za řekou podřimovalo město Hamilton. Mělo jakési mlhavé rysy a bodrost starého říčního města, přestože bylo docela nové. Nad ním se zdvihaly žlutohnědé pahorky a od jejich úpatí se k městu táhla kostkovaná pole. Z komínů stoupal líný ranní kouř a rohu každého tyčkového plotu vévodila skupinka ibišků.
„Vypadá to jako klidné místo,“ řekl otec Flanagan. „Víte, co budete dělat?“
Blaine přikývl. „A vy, otče? Co vy?“
„Dole po řece je opatství. Budu tam vítán.“
„Ale ještě se uvidíme.“
„Snad. Vrátím se do svého pohraničního městečka. Jsem osamělá stráž u hranic Udice.“
„Budete pátrat do dalších, kteří by mohli proniknout?“
Kněz přisvědčil. Zmírnil otáčky motoru a zamířil s člunem ke břehu. Dno zaskřípalo o písek a oblázky a Blaine vyskočil.
Otec Flanagan zvedl obličej k západní obloze a začichal. „Blíží se změna počasí,“ prohlásil a vypadal přitom jako pes čenichající po vychladlé stopě. „Cítím to ve vzduchu.“
Blaine se k němu přebrodil vodou, která mu sahala po kotníky, a napřáhl ruku.
„Díky za svezení,“ řekl. „Byl by to namáhavý pochod. Ušetřilo mi to spoustu času.“
„Na shledanou, můj synu. Bůh s vámi.“
Blaine odstrčil člun na hlubší vodu. Kněz přidal plyn a odplouval. Blaine se za ním díval, jak se vzdaluje po proudu. Otec Flanagan zvedl ruku k poslednímu sbohem a Blaine mu zamával.
Potom vylezl z vody a vydal se po cestě, která vedla do města.
Přišel do první ulice a poznal, že je doma.
Nebyl to jeho domov, nebyl to domov, který znal, žádný domov, o jakém kdy snil, ale domov pro celý svět. Byl tu mír a bezpečí, klid ducha, pocit psychického uvolnění – takové místo, kde by se člověk mohl usadit a žít, pouze odpočítávat dny a prožít každý den, který přijde, v celé jeho plnosti, aniž by uvažoval o budoucnu.
Na ulici lemované úhlednými upravenými domy nikdo nebyl, ale cítil, jak se na něj dívají zpoza oken každého stavení – ne slídivě nebo podezíravě, ale s vlídným zájmem.
Z jednoho dvora vyběhl pes – smutné a milé štěně – přidal se k němu a šel po jeho boku jako věrný druh.
Přišel na příčnou ulici a nalevo uviděl malou skupinu obchodů. Na schodech jednoho z nich, který odhadoval na obchod se smíšeným zbožím, seděl hlouček mužů.
Blaine a pes zabočili a kráčeli k nim. Muži tiše seděli a hleděli na něj.
„Dobré ráno, pánové,“ řekl. „Mohl by mi někdo z vás říci, kde najdu člověka jménem Andrews?“
Několik okamžiků bylo ticho a potom jeden muž pronesl: „Já jsem Andrews.“
„Potřeboval bych s vámi mluvit,“ řekl Blaine.
„Posaďte se,“ vybídl ho Andrews, „a povězte to nám všem.“
„Jmenuji se Shepherd Blaine.“
„My víme, kdo jste,“ řekl Andrews. „Věděli jsme to, hned jak ten člun přirazil ke břehu.“
„Ano, ovšem,“ řekl Blaine. „Mělo mi to dojít.“
„Tenhle pán,“ ukázal Andrews, „je Thomas Jackson, támhleten Johnson Carter a ten další je Ernie Ellis.“
„Jsem rád,“ řekl Blaine, „že jsem vás všechny poznal.“
„Posaďte se,“ řekl Thomas Jackson. „Přišel jste, abyste nám něco řekl.“
Jackson se trochu posunul, aby mu udělal místo, a Blaine si sedl mezi něj a Andrewse.
„Na úvod,“ začal Blaine, „bych vám měl možná říci, že jsem uprchlík z Udice.“
„Něco už o vás víme,“ řekl mu Andrews. „Moje dcera se s vámi nedávno setkala v lese. Byl jste s mužem jménem Riley. A minulou noc jsme sem přinesli vašeho mrtvého přítele…“
„Leží na kopci,“ řekl Jackson. „Vypravili jsme mu trochu spěšný, ale každopádně důstojný pohřeb. Víte, nebyl pro nás tak neznámý.“
„Děkuji vám, pánové,“ řekl Blaine.
„A taky,“ navázal Andrews, „byl včera v noci v Belmontu nějaký bengál…“
„Nemáme z takových událostí zrovna radost,“ přerušil ho Carter. „Mohli bychom se do toho lehce zaplést.“
„Pokud je to tak, pak se omlouvám,“ řekl jim Blaine. „Ale obávám se, že vám přináším další komplikace. Jistě znáte člověka, který se jmenuje Finn.“
Přikývli.
„Minulou noc jsem s ním mluvil. Něco jsem se od něj dozvěděl. Musím dodat, že je to něco, co vůbec neměl v úmyslu mi říci.“
Čekali.
„Zítra v noci je Hallowe’en,“ řekl Blaine. „Tehdy se to má stát.“
…
