Kapitola 19
„Nemyslíš, že bychom měli jet kousek dál?“ zeptala se Harriet. „Jestli nás ten doktor začal podezírat…“
Stone stočil auto znovu na vozovku.
„Proč by nás měl začít podezírat?“
„Začne o tom přemýšlet. To, co se stalo Blainovi, ho zmátlo a bude to chtít rozluštit. Koneckonců, naše historka měla spoustu děr.“
„Na to, že to byl momentální nápad, jsme to myslím zvládli dobře.“
„Ale jsme jenom deset mil za městem.“
„Chtěl bych se večer vrátit. Musím si trochu ověřit, co se stalo s Rileyho náklaďákem.“
Zabrzdil a zastavil auto před jednotkou označenou „Kancelář“.
„Takže chceš strčit hlavu do oprátky,“ řekla Harriet.
Muž, který zametal schody, přišel k autu.
„Vítejte, lidi,“ řekl srdečně. „Co pro vás může motel Plainsman udělat?“
„Máte dva pokoje?“
„Už to tak vypadá, že máme,“ řekl muž. „Měli jsme teď pěkné počasí.“
„Ano, bylo opravdu nádherně.“
„Myslím, že se brzo ochladí. Každým dnem. Je už skoro zima. Pamatujete si, loni jsme už měli touhle dobou sníh…“
„Ale tento rok ještě není,“ zarazil ho Stone.
„Ne, letos ne. Říkal jste, že byste chtěli dva pokoje?“
„Kdybyste byl tak hodný.“
„Jen jeďte dál, rovně. Čísla deset a jedenáct. Vezmu si klíče a hned jsem tam.“
Stone zdvihl auto na malých tryskách a sjel po vozovce. Proti jejich jednotce parkovaly další vozy. Lidé vykládali z kufrů zavazadla. Další seděli v křeslech v malém patiu. Na vzdálenějším konci parkoviště závodila s hlasitými výkřiky čtveřice starších tatíků v házení podkovou.
Auto najelo na parkovací plochu před číslem deset a měkce se sneslo na zem.
Blaine vystoupil a podržel dveře Harriet.
Je to dobré, pomyslel si, být zase s těmi dvěma je skoro jako být doma – s těmi, které ztratil, ale teď se s nimi opět setkal. Ať se stane cokoliv, byl zase mezi svými.
Motel byl postaven na vršku strmého srázu nad řekou a z místa, kde stál, bylo vidět na severu i na východě široce rozevřenou krajinu – holé hnědé svahy a zbrázděné zalesněné rokle a strže, které spadaly do údolí. Divoká změť rozeklaných stromů lemovala čokoládový tok řeky, která meandrovala k nejistému cíli, jako by nezvládala svou představu, kam se chce vlastně dostat. Jako znamení své nerozhodnosti zanechávala za sebou izolované rybníčky, jezírka a bláznivě zatočené bahnité strouhy, nevyzpytatelné ve svém kursu, jak to dokáže jen řeka.
Byla v tom čistota a prostornost povzbuzující lidskou obrazotvornost. Cítil závan svěžesti a pocit uvolnění.
Po cestě přiklusal správce a cinkal klíči. Odemkl dveře a otevřel je dokořán.
„Najdete všechno v naprostém pořádku,“ řekl. „Dáváme si na tom velice záležet. Na všech oknech jsou okenice a veškeré zámky jsou ty nejlepší, jaké se dají sehnat. Ve skříňce jsou amulety a dostatek kouzelných znamení. Původně jsme je měli instalované napevno, ale zjistili jsme, že naši hosté mají své vlastní představy, jak je nejlépe používat.“
„To je od vás velmi pozorné,“ řekl Stone.
„Je lepší,“ podotkl správce, „být v úkrytu a pod ochranou.“
„To byla případná poznámka, příteli,“ řekl Blaine.
„Naproti máme i restauraci…“
„Zajdeme tam,“ řekla Harriet. „Skoro umírám hlady.“
„Můžete se cestou u mne zastavit,“ navrhl správce, „a zapsat se do knihy hostů, jestli vás mohu poprosit.“
„Ovšem,“ řekla Harriet.
Podal jí klíče a odklusal po cestě. S veselou pohostinností zdravil obyvatele ostatních jednotek.
„Pojďme dovnitř,“ řekl Stone.
Podržel Harriet a Blainovi dveře, potom vešel sám a zavřel za sebou.
Harriet hodila klíče na prádelník a rozhlížela se po pokoji.
„A ty,“ otočila se k Blainovi. „Co se s tebou dělo? Vrátila jsem se zpátky na to místo u hranic a celé město bylo vzhůru nohama. Muselo se stát něco hrozného. Nezjišťovala jsem, co to bylo. Nebyl na to čas. Musela jsem rychle odjet.“
„Utekl jsem,“ řekl jí Blaine.
Stone k němu napřáhl ruku. „Udělal jsi to líp než já. Rovnou jsi zmizel.“
Stonova velká dlaň pohltila Blainovu ruku a držela ji – netřásl s ní nahoru a dolů, ale pevně ji svíral.
„Jsem rád, že tě tu máme,“ řekl Stone.
„Tu noc jsi mi vo…
