Kapitola 9
Do cely vešel kněz, na okamžik strnul a mhouřil v šeru oči.
Blaine vstal a řekl: „Jsem rád, že jste přišel. To nejlepší, co vám mohu nabídnout, je místo tady na kavalci.“
„To je v pořádku,“ řekl kněz. „Děkuji vám. Jsem otec Flanagan a doufám, že se moc nevnucuji.“
„Ani v nejmenším,“ řekl Blaine. „Jsem rád, že vás vidím.“
Otec Flanagan se usadil na kavalci a s námahou oddechoval. Byl to letitý muž se sklonem k obezitě, s laskavým obličejem a seschlýma rukama, které vypadaly jako zmrzačené artritidou.
„Sedněte si, synu,“ řekl. „Doufám, že vás neruším. Hned z kraje vás musím varovat, že jsem hrozný šťoura. Asi to vzniklo – mám podezření – tím, že jsem pastýř skupiny lidí, kteří jsou spíše dětmi, bez ohledu na jejich věk. Chtěl byste se mnou o něčem hovořit?“
„Nemám o čem,“ řekl Blaine, „snad kromě náboženství.“
„Jste věřící člověk, synu?“
„Nijak zvlášť,“ řekl Blaine. „Kdykoliv o tom uvažuji, začínám tápat.“
Starý muž potřásl hlavou. „Je to bezbožná doba. Je mnoho takových, jako jste vy. Trápím se pro to. A stejně tak pro církev. Duch se dostal do těžkých časů, kdy se mnoho lidí zabývá spíše obavami před zlem než rozjímáním o dobru. Vypráví se o vlkodlacích, upírech a ďáblech, a přitom již před stovkami let byl z našich myslí strach z něčeho takového odplaven.“
Těžkopádně pootočil tělem a posadil se bokem, aby na Blaina lépe viděl.
„Šerif mi povídal,“ řekl, „že jste přišel z Udice.“
„Nemám proč to zapírat,“ odpověděl Blaine.
„Nikdy jsem s nikým z Udice nemluvil,“ řekl starý muž trochu zastřeně, jako by mluvil spíš k sobě než k Blainovi. „O Udici jsem jen slyšel a některé z těch historek, které jsem vyslechl, byly neuvěřitelné a divoké. Po určitou dobu, než lidé zapálili Obchodní misii, tu byl správce ale nikdy jsem ho nebyl navštívit. Lidé by to asi nepochopili.“
„Podle toho, co se tady dnes ráno stalo,“ souhlasil Blaine, „bych o tom nepochyboval.“
„Říkají, že jste paranormální…“
„Parír je to slovo,“ řekl mu Blaine. „Není třeba to přikrášlovat.“
„A skutečně jím jste?“
„Otče, jsem na rozpacích. Nemohu pochopit, co vás na tom zajímá.“
„Můj zájem je jen akademický,“ řekl otec Flanagan. „Čistě akademický, to vás mohu ujistit. Mě osobně něco takového nezajímá. Se mnou jste v bezpečí jako ve zpovědnici.“
„Byla doba,“ řekl Blaine, „kdy vědu hluboce podezírali, že je skrytým nepřítelem všech náboženských pravd. Teď se tu děje totéž.“
„Ale lidé,“ řekl otec Flanagan, „mají znovu strach. Zavírají dveře na závoru. V noci nevycházejí ven. Nad branami a na štítech domů mají pověšená kouzelná znamení – představte si, kouzelná znamení místo svatého kříže. Šeptají si o věcech, které jsou už od dob středověku po smrti a rozpadly se v prach. V zastrčeném koutku své mysli se třesou. Ztratili hodně ze své pradávné víry. Podstupují všechny obřady, ale vidím to na jejich tvářích, cítím to v jejich rozhovorech, letmo to zahlédnu v jejich myšlenkách. Ztratili své umění víry.“
„Ne, otče, myslím, že neztratili. Jsou to jen velmi utrápení lidé.“
„Celý svět je ztrápený,“ řekl otec Flanagan.
Je to pravda, pomyslel si Blaine – celý svět má starosti. Protože ztratil intelektuální osobnosti a nebyl schopen získat pro to všechno, co zakoušel – jiné. Ztratil kotvu, která jej přidržovala, aby jej neodvály větry nelogiky a nerozumu, a nyní byl hnán oceánem, k němuž neexistovala žádná námořní mapa.
Jednu dobu sloužila jako intelektuální hrdina věda. Měla logiku, racionalitu a základní přesnost, za jejichž pomoci prozkoumala atomy i daleké hranice vesmíru. Pro pohodlí svých ctitelů plodila hlouposti za milióny a prostřednictvím svých zástupců upřela zrak a vztáhla ruku člověka na celičký vesmír. Byla něčím, v co jste mohli věřit, neboť byla mezi mnoha jinými věcmi i souhrnem lidské moudrosti.
Ale v principu se to promítalo ve strojích a strojních technologiích, protože věda byla abstrakce, ale stroje něco, co mohl každý vidět.
Pak ale přišel den, kdy byl člověk přes všechny své úžasné stroje a přes celou svou slavnou techn…
