Celá e-kniha Čas je ta nejjednodušší věc ke stažení v ePUB, PDF a MOBI
Kapitola 27
Měsíc plul vysoko nad zaoblenými útesy, které lemovaly koryto řeky, dole v údolí houkala zasmušilá sova a mezi voláním se sama sobě chechtala. Její smích se nesl čerstvým nočním vzduchem, v němž byl cítit brzký mráz.
Blaine se zastavil před shlukem zakrslých cedrů, které se držely u země jako sukovití, shrbení staří lidé, a napjatě stál a naslouchal. Ale neslyšel nic kromě pochechtávání sovy a slabého šelestění umíněného listí, visícího dosud na topolech na svahu pod ním, a pak ještě další zvuk, tak tichý, že skoro pochyboval, zda jej skutečně slyší – vzdálený a snový hukot, hlas mohutné řeky plynoucí netečně pod stěnami nočním světlem zalitých útesů.
Blaine si dřepl a přikrčil se k zemi. Schoulil se v hluboké temnotě pokroucených cedrů a znovu si opakoval, že ho nikdo nesleduje, nikdo ho nehoní. Ani Udice, neboť požárem Obchodní misie se cesta pro Udici dočasně uzavřela. A ani Lambert Finn. Zrovna v tuto chvíli byl Finn ten poslední, kdo by ho pronásledoval.
Blaine tam seděl a vzpomínal bez stopy soucitu na pohled Finnových očí, když si s ním vyměnil myšlenky – zrak skelný hrůzou nad tím drzým znesvěcením, nad tím úmyslným poskvrněním slavného kazatele a velkého proroka, který oděl svou nenávist do pláště téměř náboženského, kam až se ho odvážil využít.
„Co jste to udělal!“ vykřikl s chladným strnulým děsem. „Co jste mi to provedl!“
Neboť pocítil svazující mrazivý třes cizoty, obrovské nelidskosti a závan nenávisti, která vycházela ze samotného Blaina.
„Věc!“ řekl mu Blaine. „Nejste nic než věc! Už nejste Finn. Jste člověkem jen zčásti. Jste částečně mnou a částečně něčím, co jsem objevil pět tisíc světelných let odtud. A doufám, že se tím zalknete.“
Finn otevřel ústa dokořán a potom je sklapl, jako past sklapne čelisti.
„Nyní musím odejít,“ řekl mu Blaine, „a aby nedošlo k nějakému nedorozumění, snad byste mohl jít se mnou. Ruce kolem ramen, jako bychom byli dva dlouho odloučení bratři. Budete ke mně mluvit jako dávný důvěrný přítel, protože když to neuděláte, postarám se, aby se všichni dozvěděli, co vlastně jste.“
Finn váhal.
„Co vlastně jste,“ opakoval znovu Blaine. „A všichni ti reportéři budou pozorně poslouchat každé mé slovo.“
To Finnovi stačilo – více než to.
Protože to byl muž, uvažoval Blaine, který si nemohl dovolit, aby ho postihl jakýkoliv nesmyslný magický rituál, i když třeba fungující. Byl to puritánský, nelítostný, neúnavný reformátor, který se považoval za strážce morálních hodnot celé lidské rasy, a nesměl se kolem něho objevit ani stín skandálu, ani stopa podezírání.
Tak ti dva šli chodbou, po schodech a přes hotelovou halu ruku v ruce a rozmlouvali, sledováni pohledy všech okolostojících novinářů.
Vyšli na ulici, na obloze ještě svítila rudá záře hořící Misie, a kráčeli po chodníku, jako by se uchýlili stranou kvůli nějakému konečnému rozhodnutí.
Potom Blaine vklouzl do aleje a dal se do běhu směrem k východu, směrem k údolí řeky.
Tak jsem, pomyslel si, znovu na útěku a bez jediného plánu – jen znovu utíkám. I když mezi jednotlivými útěky rozdal několik úderů a zastavil Finnův postup. Oloupil ho o jeho děsivý důkaz věrolomnosti parírů a v nich skrytého nebezpečí; oslabil jeho mysl, která už nikdy, bez ohledu na to, co Finn udělá, nemůže být tak omezená a tak chorobně egoistická jako dříve.
Seděl a naslouchal. Noc byla tichá, až na řeku, sovu a listí topolů.
Pomalu se postavil na nohy, a jak to udělal, ozval se náhle jiný zvuk – vytí, v kterém bylo slyšet cvakání zubů. Na okamžik zůstal ochromeně a strnule stát. Ten zvuk rozechvíval strunu mimovolného strachu z dávných staletí – z jeskyň, a ještě před nimi z jiných dob, kdy člověk žil v hrůze z noci.
To byl pes, říkal si, nebo snad prérijní vlk. Vlkodlaci přece nejsou. Věděl, že neexistují.
Ale přesto zapracoval instinkt, který mohl stěží ovládnout – pud ponoukající ho k útěku, bláznivému a bez cíle, aby našel úkryt, jakýkoliv úkryt před tím slinícím nebezpečím, které klusalo v měsíčním svitu.
Napjatě stál, čekal …