Kapitola 12
Vzbudil se před rozbřeskem, když začali zpívat první ptáci, a vydal se vzhůru do kopce ke kousku zahrádky těsně u domu. Utrhl tři kukuřičné palice, rozhrábl kopeček brambor; vyryl řeznickou zeleninu a s uspokojením zaznamenal, že měla v zemi čtyři steaky.
Vrátil se zpět do topolového háje a prohledával kapsy, dokud nenašel krabičku zápalek, kterou mu šerif nechal, když mu zabavil všechny osobní věci. Otevřel ji a viděl, že zůstaly jen tři sirky.
Při pohledu na ně si vzpomněl na dávný den, kdy musel podstoupit zkoušku mladého skauta – rozdělávání ohně jedinou zápalkou. Byl zvědavý, jestli to teď k něčemu bude, a v duchu se usmál.
Našel kmen suchého stromu a hrabal se v jeho nitru, aby získal zpráchnivělé dřevo suché jako troud. Vybral staré a suché větvičky. Obstaral si ještě několik větších kusů dřeva a věnoval pečlivou pozornost tomu, aby byly suché, protože oheň musí kouřit co nejméně. Měl spoustu důvodů, proč neupozorňovat na svou přítomnost.
Na cestě nad ním přejelo první auto toho dne a daleko odtud zabučela kráva.
Oheň chytil na druhou zápalku. Úzkostlivě se o něj staral, kousek po kousku přidával větší větvičky a pak větve, dokud nepřišla chvíle, kdy mohl přiložil jedno z velkých polen. Oheň hořel čistě a bez kouře. Sedl si vedle něj, aby počkal, až vyhoří na vrstvu žhavých uhlíků. Slunce ještě nevyšlo, ale záře na východě jasněla a nad zemí se vznášel chlad. Pod svahem bublavě tekl potok s dnem plným oblázků. Blaine se zhluboka nadechl ranního vzduchu. Chutnal příjemně.
Byl stále naživu, třebas v zemi cizích lidí, a měl jídlo, aby se najedl – ale co dál? Neměl žádné peníze – neměl nic než jedinou zápalku a šaty na sobě. A měl mysl, která ho mohla prozradit – mysl, jak řekla ta stará babizna, která všechno odrážela jako zrcadlo. Pro každého slídila, pro každého detektiva, který by na něj narazil, by byl snadnou kořistí.
Mohl by se ve dne ukrývat a v noci jít, protože být venku v noci, když se všichni drží doma, by bylo bezpečnější. Mohl by vykrádat sady a zahrady, aby sehnal jídlo. Mohl by se udržet na živu a každou noc urazit několik mil, ale postupoval by pomalu.
Musí být nějaká jiná možnost, řekl si.
Přiložil na oheň více dřeva. Stále hořel jasně a bez kouře. Sešel dolů k potoku, lehl si na břicho a pil zurčící vodu.
Udělal chybu, když utekl z Udice? ptal se sám sebe. Bylo jedno, co ho čekalo v Udici; situace, v které se teď nacházel, byla možná horší. Protože nyní utíkal přede všemi a neexistoval nikdo, komu by mohl důvěřovat.
Ležel a upřeně hleděl do řečiště potoka. Díval se na oblázky – na jeden oblázek, který se leskl jako vyleštěný rubín. Uchopil ho svou myslí a viděl, z čeho se skládá, viděl strukturu krystalů, věděl, odkud pochází, a mohl sledovat jeho putování v průběhu tisíciletí.
Potom ho z mysli odhodil a uchopil jiný oblázek, svítivý kousek křemene –
Tady nebylo něco v pořádku!
Toto bylo něco, co nikdy předtím neuměl!
A teď to dělal, jako by to byl běžný úkon – nic, čemu by se měl člověk podivovat.
Zdvihl se a dřepl si vedle potoka. Jeho lidské smysly byly ohromené, ale ne zcela vyděšené – neboť byl stále sám sebou, bez ohledu na to, co vlastně byl.
Znovu pátral po cizí bytosti, ale nebyla tam. Neukázala se, ale on věděl, že tam někde je. Věděl, že tam pořád je, se svou směsicí nesmyslných vzpomínek, se svými zmatenými schopnostmi, se svou bláznivou logikou a zpřeházenými hodnotami.
V duchu viděl podivnou přehlídku purpurových geometrických znaků, kymácejících se pouští z ryzího zlata, nad nimi krvavě rudé. slunce, zavěšené na sírově žlutých nebesích. Všude stejný pohled. Na kratičký okamžik uviděl, kde leží toto místo, a jaký je jeho význam, spatřil souřadnice fantastického kosmografického systému, které by ho tam zavedly. Potom všechno zmizelo – obrazy i informace.
Pomalu se postavil na nohy a vrátil se k ohni. Za tu dobu se už vytvořila vrstva žhavých uhlíků. Našel hůl, vyhrabal v popelu důlek a nasypal do něj brambory a kukuřici ve slupce. Pak znovu holí nahrnul…
