Kapitola 32
Slunce prošlo zenitem a sklánělo se k západu, když Blaine dlouhými kroky rázoval po svahu útesu nad městem Hamilton, kráčeje rozmočeným sněhem a blátem po první bouřce podzimu.
Sem se dostal zase skoro pozdě, pomyslel si – opět ne dost včas. Neboť až se slunce sveze za obzor, začne Hallowe’en.
Byl by rád věděl, kolik parírských středisek se lidem z Hamiltonu podařilo kontaktovat. Je možné, řekl si, že jim to vyšlo lépe, než mohl kdokoliv doufat. Snad měli štěstí – a možná z pekla štěstí.
Uvažoval nad další věcí – o tom, co řekl starý kněz: „Prst Boží vám to klade na srdce.“
Jednoho dne, pomyslel si, se svět ohlédne a užasne nad šílenstvím dneška – nad slepotou, nad bláhovostí a absolutní netolerancí. Jednou přijde ospravedlnění. Doba rozumu. Jednou hlava církve v Římě uzná, že paranormální lidé nepoužívají žádná kouzla, ale že jde o přirozený vývoj lidské rasy z milosti Boží. Jednoho dne padnou mezi paríry a jejich normálními sousedy všechny sociální a ekonomické přehrady – jestli do té doby ještě nějací normální lidé zůstanou. Jednou nebude Udice třeba. Snad nebude potřeba ani Země.
Neboť už nalezl odpověď. Nezdařilo se mu dostat se do Pierru, ale objevil řešení. Byl nasměrován (snad Božím prstem?) – postrčen, aby je našel.
Byla to lepší varianta než ta, kterou hledal Stone. Byla to lepší technika, než měla Udice. Protože zcela zavrhovala koncepci strojů. Vytvářela celého člověka, udělala z něho pána sebe sama i vesmíru.
Sestupoval po útesu a narazil na pěšinu vedoucí do Hamiltonu. Po obloze nad údolím se ještě prohánělo několik roztroušených rozedraných mraků, zadní voj bouře. Na cestičce stály kaluže vody, a přestože slunce už hřálo, vítr od západu měl ještě ostré zoubky.
Doplahočil se na ulici, která vedla do centra města, a asi o jeden nebo dva bloky dál uviděl, jak na něj čekají na prostranství před obchody – ne pár lidí jako předtím, ale celý zástup. Odhadoval, že tu je většina obyvatel Hamiltonu.
Kráčel přes náměstí a dav mlčel. Letmo jej přejel očima pátraje po Anitě, ale nezahlédl ji.
Na schodech čekali čtyři muži, s kterými se naposledy setkal.
Zastavil se před nimi.
„Dobré odpoledne,“ pozdravil.
„Slyšeli jsme, že přicházíte,“ řekl Aridrews.
„Nedostal jsem se do Pierru,“ řekl Blaine. „Snažil jsem se tam dostat, abych pro nás našel nějakou pomoc, ale na řece mě zastihla bouřka.“
Jackson řekl: „Zablokovali nám telefon. Ale použili jsme dálkový přenos. Dovolali jsme se k několika dalším skupinám a ony tu zprávu šíří dál. Nevíme jak daleko.“
„Ani jak úspěšně,“ dodal Andrews.
„Můžete těmi přenosy ty skupiny ještě kontaktovat?“ zeptal se Blaine.
Andrews přikývl.
„Finnovi lidé se neukázali. A to nás znepokojuje. Finn se dostal do potíží…“ poznamenal Jackson.
„Ukázali by se,“ řekl Andrews. „Kdyby vás hledali, obrátili by to tu vzhůru nohama.“
„Možná mě nechtějí najít.“
„Možná nejste ten, za koho se vydáváte,“ pronesl chladně Jackson.
V Blainovi se zvedl vztek. „K čertu s vámi!“ vykřikl. „Sakra, skoro jsem kvůli vám přišel o život. Dělejte a zachraňte se.“
Otočil se na podpatku a odcházel. Bouřil v něm hněv.
Jeho boj to nebyl. Ne jeho boj osobně. Nemuselo ho to zajímat o nic víc než kohokoliv z ostatních lidí. Ale přijal jej za svůj. Kvůli Stonovi, kvůli Randovi a Harriet, kvůli tomu knězi, který ho sledoval přes půl kontinentu, se ho pokoušel vyhrát. A snad i kvůli něčemu nedefinovatelnému, jemu neznámému, v sobě netušenému – kvůli nějakému bláznivému idealismu, jakémusi hluboce zakořeněnému smyslu pro spravedlnost, nějaké primární averzi k násilníkům, fanatikům a reformátorům.
Přišel do tohoto města s darem – spěchal sem, aby jim ho mohl předat. A oni jen stáli a zkoumali jeho čestnost a úmysly.
Ať jdou k čertu; řekl si.
Přičinil se už dost. Dál by neměl jít.
Zůstávala jen jediná věc, která měla cenu. Měl by jít a udělat ji, říkal si, a od tohoto okamžiku by nemělo existovat nic, na čem by mělo jemu nebo komukoliv jinému záležet.
„Shepe!“
Šel dál.
„Shepe! Počkej!“
Zasta…
