Kapitola 6
Blaine na vteřinu úžasem strnul. Bylo to spíše překvapení a zmatek než strach nebo hněv, co ho přikovalo k zemi. Překvapení, že ze všech lidí by to měl být právě Freddy Bates. Freddy, teď už ne světák bez cíle, bezvýznamný záhadný muž ve městě plném jemu podobných, ale agent Udice. A zřejmě velmi schopný.
A co víc – Kirby Rand o všem věděl a nechal ho odejít z kanceláře a odjet výtahem. Ale sáhl po telefonu, hned jak vyšel na chodbu, a nasadil Freddyho do práce.
Bylo to chytré, musel uznat Blaine – Rand byl daleko chytřejší než on sám. Ani na okamžik ho nepodezříval, že by vycítil, co se stalo, a Freddy, když ho naložil do auta, se taky choval normálně jako vždy.
Pozvolna do něho pronikal hněv a zatlačoval údiv. Hněv z toho, že ho napálili, že ho chytil takový pitomec jako Freddy.
„Půjdeme ven jako přátelé,“ řekl Freddy, „já tě pak vezmu zpátky, aby sis popovídal s Randem. Žádný rozruch, žádný boj, úplně džentlmensky. Ani jeden z nás by přece nechtěl udělat nic, co by způsobilo Charline těžkosti.“
„Ne,“ řekl Blaine. „To jistě ne.“
V hlavě se mu honily myšlenky, hledal způsob, jakýkoliv, který by ho mohl odsud dostat. Nemohl se vrátit. Ať se stane cokoliv, nesměl jet s Freddym zpátky.
Cítil, jak se růžová bytost pohnula, jako by vylézala z úkrytu.
„Ne!“ zařval Blaine. „Ne!“
Ale bylo už pozdě. Bytost se plazila ven, zaplňovala jeho mozek, a i když byl ještě sám sebou, byl zároveň i někým jiným. Byl dvě věci najednou. Bylo to zcela zmatené. A pak se stalo něco podivného.
Místnost ztichla jako v okamžiku smrti, až na sténání nástěnných hodin. I to bylo zvláštní, protože až do tohoto okamžiku takový zvuk nevydávaly – bzučely, ale nesténaly.
Blaine rychle udělal krok kupředu, ale Freddy se nehýbal. Zůstal stát s rukou vraženou do kapsy.
Další krok – a stojící Freddy se sotva pohnul. Oči měl strnulé, nehybně zíral a ani nemrkl. Ale obličej se mu začal pomalu a mučivě křivit a ruka v kapse se pohnula, ovšem tak nepatrně, že si člověk její pohyb sotva uvědomoval, jako by se paže, ruka i předmět, který v kapse svírala, probouzely z hlubokého spánku.
Ještě jeden krok – a Blaine byl téměř u něho. Píst jeho pěsti vyrazil vpřed. Freddyho ústa se pomalu otvírala, jako by snad panty čelisti zrezavěly, a oční víčka se plíživě spouštěla v karikatuře mrknutí.
Pak na jeho bradě vybuchla pěst. Blaine udeřil, kam mířil, a udeřil vší silou. Trup se mu stočil, jak sledoval směr rány. Ve chvíli, kdy udeřil a bolest nárazu mu projela klouby prstů a bodla v zápěstí, si uvědomil, že je to celé nějak podivné. Neboť Freddy se skoro nepohnul, ani se nepokusil se bránit.
Freddy padal, ale ne tak, jak člověk padá. Padal pomalu, uvážlivě, jako se kácí strom, když dřevorubec naposledy sekne sekyrou. Pozvolna se hroutil na podlahu, a jak padal, konečně se mu podařilo vysvobodit ruku z kapsy. Byla v ní pistole. Vyklouzla z jeho ochablých prstů a spadla na podlahu.
Blaine se sehnul, aby ji sebral, a měl ji v ruce dřív, než Freddy dopadl. Stál s pistolí v ruce a sledoval, jak Freddy konečně narazil do podlahy – vlastně ne narazil, spíše jako by se na ni pomalu usadil a odpočíval.
Hodiny na zdi stále sténaly. Blaine se otočil, aby se na ně podíval, a viděl, jak se vteřinová ručička s námahou plazí po ciferníku. Plazí se, ačkoliv by měla běžet tryskem, a hodiny vržou, i když by měly bzučet. Také se zbláznily, řekl si Blaine.
Něco se stalo s časem. Plíživá vteřinová ručička a Freddyho pomalá reakce to dokazovaly.
Čas se zpomalil.
Ale to přece nebylo možné!
Čas se nemohl zpomalit, čas je univerzální konstanta. Ale jestliže se čas přece jen nějakým způsobem zpomalil, proč to na něj nepůsobí?
Ledaže –
Ovšem, ledaže by čas zůstal, jak byl, a naopak on se zrychlil – pohyboval se tak rychle, že Freddy neměl čas jednat, nebyl schopen se bránit, za žádných okolností nemohl stačit vyprostit pistoli z kapsy.
Blaine podržel ruku před sebou a prohlížel si zbraň. Byla to ošklivá masivní věc a vypadala smrtelně stroze.
Freddy nežertoval.…
