Noční skvost (Robert Silverberg)

4. Po dvaceti letech

Bylo to až po tom, kdy Richie tak zmlátil Aišu – udělal dokonce něco horšího, ublížil jí a znásilnil ji –, kdy se Chalid definitivně rozhodl, že zabije nějakou Bytost.

Ne Richieho.

Zabije Bytost.

Byl to bod zvratu v jeho vztahu k otci a ve skutečnosti v jeho celém životě. Chvíle, kdy Richie tak ublížil Aiše, se dokonce stala klíčovým bodem v životě mnoha jiných občanů Salisbury ve Wiltshiru v Anglii. Richie s ní samozřejmě špatně zacházel pořád. Ke všem se choval děsně. Nastěhoval se do jejího domu a přivlastnil si ho, jako by mu patřil. Jednal s ní jako se služkou, která tu je jen pro jeho rozmary, a běda jí, pokud by nevyhověla jeho představám. Vařila; uklízela dům; Chalid tušil, že Richie ji občas z dlouhé chvíle donutil, aby šla do jeho ložnice a byla po vůli buď jemu, nebo jeho příteli Sydovi, nebo jim oběma najednou. Nikdy si nepostěžovala ani slůvkem. Dělala, co si přál; neprojevovala žádné známky hněvu nebo odporu; zcela se odevzdala do Alláhovy vůle. Chalid, který zatím nenašel žádný přesvědčivý důkaz Alláhovy existence, měl jiný názor. Ale naučil se od ní přijímat nepřijatelné. Věděl, že nemá smysl pokoušet se měnit, co se změnit nedalo. Tak žil se svou nenávistí k Richiemu, která se pro něj stala faktem všední existence podobně jako to, že neprší zdola nahoru.

Teď ale Richie zašel příliš daleko.

Přišel domů opilý s rudou tváří a něčím rozzlobený. Mumlal si něco pod fousy. Aišu pozdravil nadávkou a Chalida štiplavým políčkem. Bez důvodu. Chtěl večeři dřív. Když ji dostal, nechutnala mu. Aiša mírně vysvětlovala, proč dnes nesehnala hovězí. A Richie řval, že pro domácnost Richieho Burkea by to zatracený hovězí mělo být vždycky.

Až potud to bylo normální chování, jaké míval Richie, když měl špatný den. Dokonce i to, že mrštil mísou skopového karí přes stůl, až se rozbila a hnědá omáčka se rozstříkla všude kolem, bylo v mezích Richieho normálu.

Ale pak Aiša pohlédla na své nejlepší sárí, které jí zbylo, a teď bylo potřísněno na dvaceti různých místech. Přitom tiše a sklesle poznamenala: „Zamazal jste mi šaty.“ A Richie ztratil hlavu. Vybuchl. Začal zuřit. Jeho hněv se nedal srovnávat s urážkou, pokud to vůbec byla urážka.

Vrhl se na ni, řval, třásl jí a fackoval ji. Dokonce ji mlátil pěstmi. Do tváře. Do prsou. Chytil její sárí u pasu, serval ho s ní, roztrhal ho na cáry, zmuchlal je a házel je po ní. Aiša před ním couvala, třásla se, oči se jí leskly hrůzou, jednou rukou se opatrně dotýkala krve, která jí tekla z rozbitého spodního rtu a druhou se snažila zakrýt mezi stehny.

Chalid se díval. Zuřil, ale nevěděl, co by měl dělat.

Richie hulákal: „Já tě zamažu, to budeš koukat! Zamažu tě, ty svině!“ Chytil ji za zápěstí, strhal s ní zbytky oblečení, až zůstala stát v jídelně úplně nahá. Chalid si zakryl tvář. Jeho vlastní babička, čtyřicetiletá jemná a důstojná dáma, před ním stála nahá. Jak by se mohl dívat? A jak by mohl snést, co se právě dělo? Richie ji vyvlekl z místnosti, táhl ji do své ložnice a neobtěžoval se ani zavřít dveře. Mrštil jí na postel a padl na ni. Chrochtal jako čuně, jako prase, jako ožralé prase.

Tohle nesmím dopustit.

Chalidova hruď se chvěla vztekem; chladnou, téměř klidnou nenávistí. Ten muž byl nelidský, byl to džin. Někteří džinové byli neškodní, někteří zlí; ale Richie byl určitě zlý, byl to démon.

Jeho vlastní otec. Zlý džin.

Ale co to způsobilo? Co? Co to mohlo být?

Chalid přes všechny zákazy a přes ohromné riziko šel do pokoje za nimi. Uviděl Richieho, jak se s vytaženou košilí a staženými kalhotami zmítá mezi Aišinýma nohama a jeho obnažená zadnice pumpuje vzduchem. A Aišu, jak se přes jeho rameno dívá na otřeseného Chalida ve dveřích. Její tvář byla nehybnou maskou hrůzy a hanby; dávala mu znamení opakovanými pohyby ruky, jako by něco smetala ze vzduchu. Beze slov mu říkala, aby odešel, aby vypadl z pokoje, nedíval se a žádným způsobem nezasahoval.

Vyběhl z domu a schoulil se mezi odpadem na zadním dvorku, mezi starými hrnci, rozbitými džbány a jeho sbírkou prázdných lahví od Archových whisky. Když se vrátil o hodinu později, Richie byl ve svém pokoji, zlostně bušil do strun kytary a tichým opileckým hlasem si notoval nějakou hloupou melodii. Aiša byla opět oblečená a uklízela nepořádek v jídelně. Pohybovala se pomalu a sklíčeně. Tiše vzlykala. Neříkala nic, dokonce se ani nepodívala na Chalida, když vešel. Na rtu měla náplast. Měla napuchlé a podrápané tváře. Zdálo se, jako by kolem ní vyrostla zeď. Uzavřela se sama do sebe, odloučila se od okolního světa, dokonce zanevřela i na něj.

„Zabiju ho,“ zašeptal jí tiše Chalid.

„Ne. To neuděláš.“ Její hlas zněl vzdáleně, jako by přicházel ze dna moře.

Dala mu trochu najíst, studené čapati a nějakou včerejší rýži a poslala ho spát. Nemohl usnout celé hodiny, poslouchal zvuky domu, Richieho nekonečnou opilou hloupou písničku a Aišiny téměř neslyšitelné vzlyky. Ráno se nikdo o ničem nezmínil.

Chalid chápal, že je nemožné, aby zabil vlastního otce, ať už ho nenáviděl jakkoli. Ale Richie musel být za svůj čin potrestán. A tak se Chalid chystal zabít Bytost, aby jej potrestal.

Bytosti byly něco jiného. Lovit je bylo fér.

Po nějakou dobu, tedy za těch lepších dnů, Richie bral Chalida s sebou na vyjížďky na venkov. Dělal svou kolaborantskou práci, sbíral informace, které Bytosti chtěly, a předával jim je nějakým způsobem, kterému Chalid nikdy ani nezačal rozumět. Tou dobou je Chalid viděl při tolika různých příležitostech, že si na jejich přítomnost docela zvykl.

Nebál se jich. Pro většinu lidí byly Bytosti děsivými tvory, příšernými cizími monstry, podivnými a zlými; ale pro Chalida byly jako vždy tvory nepopsatelné krásy. Byly krásné tím způsobem, jakým jsou krásní bohové. Jak by člověka mohlo děsit něco tak nádherného? Jak byste se mohli bát boha?

Zdálo se, že si ho vůbec nevšímaly. Richie přišel až k jedné z nich, stoupl si před ni a pak proběhla jakási výměna. Zatímco se tohle dělo, Chalid prostě stál vedle a díval se na Bytost. Studoval ji a topil se v obdivu k její kráse. Richie své schůzky nikdy nevysvětlil a Chalid se nikdy neptal.

Pokaždé když nějakou uviděl, zdály se mu Bytosti krásnější. Byly nad pomyšlení nádherné. Téměř je uctíval. Zdálo se mu, že Richie k nim cítí totéž: že podlehl jejich kouzlu, že by byl ochoten před nimi padnout na kolena a klanět se až k zemi.

A tak…

Jednu z nich zabiju, pomyslel si Chalid.

Protože jsou tak krásné. Protože můj otec, který pro ně pracuje, je musí milovat stejně jako sebe sama, a já zabiju něco, co on miluje. Říká, že je nenávidí, ale já si myslím, že je to jinak. Myslím, že je miluje, a proto pro ně pracuje. Nebo je miluje a nenávidí zároveň. Možná cítí něco podobného i sám k sobě. Ale já vidím světlo, které se mu vkrádá do očí, když se na ně podívá. Takže jednu zabiju, ano. Protože zabitím jedné z nich usmrtím i část jeho samého. A možná se ukáže, že když to udělám, dočkám se i něčeho navíc.