Čas opovržení
Druhá část ságy o Zaklínači
Příběh běží dál paralelně v několika liniích. Nejdůležitější je samozřejmě Ciri a to, co znamená pro osud světa. Nezanedbatelnou částí je také politická situace a události okolo války s Nilfgaardem, která se chystá každou chvíli vypuknout...
OBSAH:
1. kapitola
Královský kurýr Aplegatt jede vyřídit vzkaz. Po cestě potká Ciri s Yennefer. Když ho Ciri uvidí, upadne na chvíli do transu a předpoví mu nebezpečí, které skrývá tiché, sivé peří.
Geralt shání peníze zabíjením různých bestií. Když jich má dost, jde do sídla firmy "Codringher & Fenn, právní služby a konsultace", kde si před časem objednal informace o Rienci. V podstatě se nedozví nic nového, až na potvrzení, že za ním musí stát jiný, mocný čaroděj. Codringher Geraltovi prozradí, že lidé hledají Ciri a že je svedl na falešnou stopu. Nabízí Geraltovi, že by Ciri mohl trvale ochránit, protože našel jinou, jí velmi podobnou dívku. Geralt ale odmítá jen tak obětovat cizí děvče, i kdyby to mělo Ciri zachránit. Geralt se poprvé setkává s druhým společníkem - Fennem. Je to skrček bez noh, který vyhledává nejrůznější informace v archivech. Geralt jim nechává další zadání a odjíždí, protože se dozvídá, že za Yennefer a Ciri jedou nájemní vrazi. Dostihne je a všechny tři zabije.
Aplegatt dorazí a předá vzkaz Dijkstrovi. Ten mu obratem dává další zprávu, s níž se má vydat na cestu. Aplegatta však po cestě zastřelí Veverky šípem se sivým peřím.
2. kapitola
Yennefer a Ciri dorazí do Gors Velen, kde se na Thannedu pořádá sněm čarodějů a Ciri má nastoupit do čarodějnické školy. Yennefer něco vyřizuje s bankéřem, a proto vysílá Ciri do města s průvodcem Fabiem Sachsem, synem šlechtice, který se v bance učí.
Ciri s Fabiem se toulají po tržišti, pojídají koláče a zelí. Fabio se Ciri svěří, že chce cestovat a ona opět v podivném stavu najednou ví, že bude a že se tím proslaví. Oba si zaplatí vstup do jednoho stanu, aby se mohli podívat na údajného baziliška, ve kterém ale Ciri pozná vivernu. Viverna rozbije klec a Ciri ji v sebeobraně zabije mečem. Potom s Fabiem rychle zmizí.
Aby Ciri unikla strážím, zaktivuje medailon od Yennefer, takže ji nevidí. Zato ji chytí dvě čarodějky, které mají za to, že utekla ze školy. Všechno se vysvětlí a čarodějky se trochu baví na účet Ciri.
Ona se rozhodne, že musí za Geraltem, jenž je asi patnáct mil od města, a uteče. Cestou se však připlete k Divokému honu - bandě přízraků, která se čas od času objeví. Naprosto vyčerpaná dorazí ke statku, kde je Geralt a Yennefer za ní. Než aby se rozhodla, ke komu půjde, předstírá Ciri raději mdloby. Geralt s Yennefer se opět usmíří.
3. kapitola
Geralt jde s Yennefer na čarodějnický banket. Mluví s ním různí lidé a zdá se, že něco není v pořádku. Je mu představena Rada čarodějů a Kapitula. Geralt zůstává s Yennefer na noc v Arethuse (čarodějnická škola) a milují se. Yennefer pak vyzvídá, o čem s ním mluvil Vilgefortz z Roggeveenu.
Vilgefortz Geralta na banketu požádal o soukromý rozhovor. Napřed ho provedl obrazárnou a potom mu řekl, co po něm vlastně chce. Vilgefortz se snaží Geralta přesvědčit, aby opustil svoji neutralitu a přidal se na jeho stranu. Geralt ale znovu odmítá, nechce se do ničeho zaplést.
4. kapitola
Ciri spí a zdá se jí o Fennovi a Codringherovi. Ti přišli na to, že Cirin syn se jednou může stát vůdcem národů - podle starého proroctví, a proto ji hledá Emhyr var Emreis. Chtějí Ciri nechat unést, ale sami jsou přepadeni a brutálně zavražděni. Jejich dům je vypálen a jediné, co si útočníci odnesou, je podobenka a adresa oné dívky, která vypadá jako Ciri.
Ciri se probudí a zjistí, že ochranná kouzla jsou pryč. Zjeví se jí Yennefer a vyzve ji, aby k ní přišla po cestě z měsíčního světla a Ciri to udělá.
Geralt se jde ráno vymočit, ale je zajat. Na Thannedu propukl chaos, čarodějové, kteří zůstali věrní králům, honili spolu s pohůnky ty druhé, které podezírali ze spolupráce s Nilfgaardem. Několik lidí bylo zabito. Zaklínač zneškodní Dijkstru a jeho vojáky a vyrazí hledat Ciri, kterou zahlédl. V tu chvíli dorazí Marigold se zprávou, že Ciri zmizela a on donesl Geraltovi meč.
Zaklínač hledá Yennefer a narazí na čarodějku Keiru Metz, ta má zlomenou nohu a pár žeber. Řekne mu, že když se vzbouřenci i zajatí shromáždili v jednom sále, Yennefer přivedla Ciri, která v transu dotvrdila, že začala zničující válka s Nilfgaardem. Tissaia de Vries pak kouzlem sňala blokádu ochranných kouzel a osvobodila všechny zajatce. Nevěděla ale, že Vilgefortz přivedl Veverky, jež začaly bez milosti vraždit všechny čaroděje.
Yennefer Ciri prozradí, že na ni na nádvoří čeká kůň a pustí ji pryč. Poslední, co od ní Ciri uslyší, je: "Miluji tě, dceruško," řekla nezřetelně. "Utíkej." Ciri však honí Nilfgaarďané, čarodějové i Veverky. Chytí ji Terranova, toho ale zabije Geralt. Pak ji pronásleduje Cahir Mawr Dyffryn aep Ceallach, mladík, kterého tím úkolem pověřil Emhyr. Ciri v něm pozná rytíře s ptačími křídly na helmě, jenž ji děsil ve snech od útěku z Cintry, a tentokrát se rozhodne bránit. Mladíka poraní a uteče.
Ciri doběhla k Věži Racka, kde by měl být Portál Rala, ten však už léta nefunguje, jak má, a zanáší. Před Věž přiletí Vilgefortz a Geralt, který chce Ciri ochránit a poskytnout jí čas k útěku, mu brání ve vstupu. Vilgefortz ho však téměř zabije svou holí, zláme mu nohu a rozbije mu tělo.
Triss pomocí Tissai de Vries dostane umírajícího Geralta do Brokilonu ke dryádám. Věž Racka se zhroutí poté, co Ciri vstoupí do Portálu.
5. kapitola
Marigold přijede za nyní, alespoň v rámci možností, vyléčeným Geraltem do Brokilonu a povídá mu o válce. Nilfgaard obsadil Lyrii a Aedirn, kterým téměř nikdo nepřišel na pomoc, protože ostatní králové se sami báli. Nějací čarodějové se snažili pomáhat králům, někteří zachovávali neutralitu, Vilgefortz zmizel a Sedmikráska (čistokrevná elfka a čarodějka) získala od Emhyra konečně kousek vlastní země, ovšem za krvavou cenu. Veverky (tedy mladí elfové a budoucnost tohoto rodu) musí pokračovat ve svém sebevražedném boji. Tissaia de Vries si podřezala žíly.
O Ciri se nesou zprávy, že je v Nilfgaardu. Ve skutečnosti tam však byla dopravena pouze její dvojnice, kterou však Emhyr dobře rozpozná a vyhlašuje ve vší tajnosti další pátrání po pravé Ciri. Dívka po tu dobu zůstává blízko dvora.
6. kapitola
Ciri se probouzí potlučená v poušti, kam ji zanesl Portál. Putuje beze všeho několik dní pouští, až už nemůže dál. V tu chvíli narazí na mládě jednorožce, které pro ni najde vodu. Začne mu říkat Koníku a nějakou dobu jdou společně.
V poušti je napadne nějaká místní zrůda a přestože ji zabijí, Koník je raněn. Netvor byl jedovatý a rána ošklivě hnisá. Aby mu Ciri pomohla, zkusí dobýt magickou energii z ohně. Podaří se jí to, jednorožce uzdraví, ale pak se jí v ohni zjeví Falka a skrze čarodějnou Moc ji nabádá, aby se pomstila. Ciri odmítá a tím se odříká i Moci jako takové. Vyčerpaná zůstává ležet, až ji najdou lovci lidí a vezmou ji s sebou.
7. kapitola
Lovci tuší, že našli dívku, kterou hledá Nilfgaard a vezou ji k prefektovi. Po cestě se zastaví v krčmě, kde potkají známé. Ti mají rovněž zajatce, jednoho z bandy Potkanů - Kayleigha.
Ciri tajně Kayleighovi přeřeže pouta, pak do hostince vpadne zbytek Potkanů a pobije vše živé.
Utíkají společně z vesnice a Ciri vezmou s sebou.
Ciri si dává jméno Falka a zůstává s nimi. Navazuje i milostný vztah s dívkou Mistle. Potkanů tedy bylo i s Ciri sedm. Mistle, Kayleigh, elfka Jiskra, Giselher, Nilfgaarďan Reef a venkovan Asse.
Potkani sdíleli své pohrdání k lidem. Okrádali královské kolony a rozdávali věci po vesnicích, takže je lidé chránili. Proto na ně byla vypsána vysoká odměna.
Prefekt se dozvěděl, že je jich o jednoho víc a má podezření, že sedmá je právě Ciri. Dostává však striktní rozkazy celou bandu vybít.
— 1 —
Ukázka z knihy
Kapitola sedmá
"Koukni na ni. Spálená slunkem, dorasovaná, vysušená. V jednom kuse pije jako houba a hlad má jako psisko. To ti povídám, ta přišla z východu. Rovnou přes Korath. Přes Plotnu."
"Kecáš! Na Plotně nikdo nepřežije. Šla ze západu, od hor, korytem Suchý. O okraj Plotny ledva štrejchla. I to stačilo. Když jsme ji našli, byla už bez ducha."
"Na západ se taky táhnou celý míle pustiny. Odkud teda přišla?"
"Nepřišla, ale přijela. Čert ví, z jaký dálky. Všiml sis vedle ní stop kopyt? V Suchý ji shodil kůň, proto byla tak potlučená a odřená."
"Zajímalo by mě, proč je pro Nilfgaard tak důležitá. Když nás prefekt poslal pátrat, říkal jsem si, že zmizela nějaká vznešená šlechtična. Ale tahle? Obyčejná špindíra, oškubaný pometle, navíc nějaká přitroublá, němá. Nevím, nevím, Skomliku, jestli jsme našli tu pravou..."
"Je to ona. A obyčejná není. Nějakou obyčejnou bysme našli zcepenělou."
"Však měla namále. Zachránil ji ten déšť. Mor ho, ani nejstarší dědci nepamatují déšť na Korath. Mraky se Plotně vyhejbaj... Dokonce i když v kopcích zaprší, dole nespadne ani kapka."
"Hele na ni, jak se láduje. Jako by tejden neměla nic v hubě... Hej, ty pažravče! Šmakuje ti slaninka? Nestačil by ti suchej chleba?"
"Ptej se po elfsku. Nebo po nilfgaardsku. Po našem nerozumí. Je to nějakej elfskej bastard..."
"Je zaostalá, tupá. Když jsem ji bral na koně, byla jako slaměnej panák."
"Nemáte oči?" uchechtl se ten, kterého nazývali Skomlik, rozložitý, olysalý chlap. "Co jste to za Lapače, když jste ji ještě neprokoukli? Ona není ani zaostalá, ani nerozumná. Jenom se dělá. Je to divnej, ale vychytralej ptáček."
"Ale proč je pro Nilfgaard tak důležitá? Je na ni vypsaná odměna, všecky patroly po ní slídí... Proč?"
"To nevím. Co kdybysme ji vyzpovídali? Karabáčem... Ha! Heleďte, jak se na mě zaškaredila. Poslouchá nás a všemu rozumí. Hej, čubko! Já jsem Skomlik, zvanej Lapač. A tohle, podívej se sem, tohleto je nahajka, zvaná bejkovec! Chceš si zachránit kůži na hřbetě? Tak fofrem začni zpívat..."
"Dost! Mlčet!" zahřměl od druhého ohniště hlas netolerující odpor. Seděl tam rytíř se svým panošem.
"Nudíte se, Lapači?" zeptal se drsně rytíř. "Tak se pusťte do práce! Postarat se o koně! Do lesa pro dříví! Vycídit mi zbroj! A vari od té holky! Rozuměli jste, lotři?"
"Jo, šlechetnej pane Sweersi," zahučel Skomlik. Jeho kumpáni horlivě zakývali hlavami.
"Do práce! Splnit rozkazy!"
Lapači se rozešli po své práci.
"Čert nám byl dlužnej toho hajzla," reptal jeden z nich. "Že ho prefekt poslal zrovna s náma, zkurvenýho rytíře..."
"Hraje machra," přizvukoval mu druhý, ohlížeje se kradmo přes rameno. "A přitom my, Lapači, jsme ji našli. My jsme ji v korytě Suchý vyčmuchali."
"O tom žádná. Naše zásluha, ale velkomožnej shrábne odměnu, nám ledva nějakej florén pod nohy hodí... Tumáš, Lapači, poděkuj za panskou lásku..."
"Držte huby," sykl Skomlik. "Ještě vás uslyší."
Ciri zůstala u ohně sama. Rytíř a panoš ji nespouštěli z očí, ale nemluvili na ni.
Rytíř byl starší, leč urostlý a silný muž s tvrdou, zjizvenou tváří. Cestou měl na hlavě neustále helmu s ptačími křídly, ale nebyla to ta křídla, která za Ciri přilétala v těžkých snech a jimž se bránila na ostrově Thaneddu. Nebyl to černý rytíř z Cintry. Avšak byl to rytíř Nilfgaardu. Když vydával rozkazy, hovořil Obecnou plynně, ale s charakteristickým přízvukem, trochu podobným elfskému. Při rozmluvě se svým panošem, jinochem o málo starším než Ciri, používal jazyk připomínající Starší Mluvu, jen méně melodický, drsnější. Musela to být nilfgaardština. Ciri, která Starší Mluvu dobře ovládala, rozuměla většině slov, avšak nedávala to najevo. Při první zastávce, na okraji pouště, které říkali Korath anebo Plotna, ji nilfgaardský rytíř a jeho panoš zasypali otázkami. Tehdy neodpovídala, protože byla lhostejná a ochablá, jen zpola při vědomí. Po pár dnech jízdy, když překročili horská sedla a dorazili do zelené nížiny, se Ciri vzpamatovala, začala vnímat a sledovat svět kolem sebe. Na otázky však nadále neodpovídala, tak rytíř zanechal pokusů o domluvu. Zdálo se, že si jí přestal všímat. Zajímali se o ni jen jeho drábi, kteří si říkali Lapači. Pokoušeli se z ní něco vypáčit. Byli dotěrní a agresivní.
Nilfgaarďan v okřídlené helmě je však rychle zkrotil. Bylo nad slunce jasnější, kdo je tady pánem a kdo sluhou.
Ciri předstírala, že je hloupá a němá, ale pilně naslouchala. Upadla do nilfgaardského zajetí. Nilfgaard ji hledal a nalezl, když pravděpodobně vysledoval trasu, kterou ji poslal chaotický teleport z Tor Lara. To, co se nepovedlo Yennefer ani Geraltovi, podařilo se okřídlenému rytíři a jeho slídilům Lapačům.
Co se stalo s Yennefer a Geraltem na Thaneddu? Kam se dostala? Měla nejhorší podezření. Lapači i jejich pohlavár Skomlik mluvili hrubou hantýrkou Obecné Mluvy, ale bez nilfgaardského přízvuku. Lapači byli obyčejní lidé, avšak sloužili nilfgaardskému pánu. A těšili se na odměnu, kterou jim za nalezení Ciri vyplatí prefekt ve florénech.
Jediné země, kde vládli prefekti, platidlem byl florén a lidé sloužili Nilfgaarďanům, byly císařské provincie na dálném Jihu.
Dalšího dne, při zastávce na březích potoka, začala Ciri rozvažovat možnost útěku. Magie jí v tom mohla pomoci. Opatrně se pokusila o nejsnadnější zakletí, slabou telekinezi. Avšak její obavy se potvrdily. Neměla již ani špetku čarodějné energie. Po nerozvážném pokusu s ohněm ji magické schopnosti zcela opustily.
Opět upadla do netečnosti. Uzavřela se v sobě a pohroužíla se do apatie. Do chvíle, kdy jim cestu na vřesovištích zkřížil Modrý rytíř.
***
Když vyjeli z vlhkého a stinného bukového lesa, uviděli pod kopcem ves. Skupinu kolovou ohradou obehnaných chalup v zákrutu říčky.
Vítr přinesl pach dýmu. Ciri zahýbala zmrtvělými prsty rukou, připoutaných řemenem k hrušce sedla. Byla celá ztuhlá, hýždě ji nesnesitelně bolely a měla plný močový měchýř. Byla v sedle od východu slunce. Neodpočala si ani v noci, neboť musela spát s rukama připoutanýma k zápěstím dvou po stranách ležících Lapačů, Na každý její pohyb muži reagovali nadávkami a hrozbami bití.
"Osada," ozval se jeden.
"Merčím," odvětil Skomlik.
Sjížděli z návrší, pod koňskýma nohama šustila suchá, sluncem spálená tráva. Zakrátko vyjeli na vyježděnou cestu do vsi, ke dřevěnému můstku a bráně v palisádě.
Skomlik zadržel koně a zvedl se ve třmenech.
"Co je to za vesnici? Nikdy jsem tu nebyl. Remizi, znáš to tady?"
"Kdysi se tahle ves jmenovala Bílá Říčka," vysvětloval Remiz. "Když začala rebelie, pár místních se dalo k povstalcům, a tak sem Warnhageni ze Sardy pustili červenýho kohouta, lidi porubali anebo odvlekli do otroctví. Na opuštěnejch polích potom usadili nilfgaardský osadníky, přesídlence. A ves přejmenovali po svým na Glyswen. Ti noví usedlíci, to jsou nerudní a tvrdohlaví chrapouni. Radím, abysme se tady nezdržovali a jeli dál."
"Koně si musej odpočinout," namítl jeden z Lapačů. "A dostat nažrat. A mně taky ve střevech vyhrává kapela. Co je nám po nějakejch přivandrovalcích, nilfgaardský mrvě. Zamáváme jim před rypákem prefektovým rozkazem. Prefekt je Nilfgaarďan jako oni, uvidíte, že se nám po pás pokloní."
"Hovno!" zavrčel Skomlik. "Kdo kdy viděl Nilfgaarďany, aby se našincům klaněli. Remizi, je v tom Glyswen nějaká krčma?"
"Je. Krčmu Wamhageni nevypálili."
Skomlik se ohlédl na Ciri.
"Musíme ji rozvázat," rozhodl. "Nikdo nesmí poznat, že... Hoďte na ni plášť. A kapuci na hlavu... Hola! Kampak, špindíro?"
"Musím do houští."
"Já ti dám do houští, potvoro! Dřepni si tady u cesty! A nezapomeň: ve vsi ani neotevřeš klapajznu! Nemysli si, že mě oblafneš, zkus jenom pípnout a podřežu ti krk. Jestli za tebe nedostanu florény já, nedostane je nikdo."
Přijeli k bráně, kopyta koní zaduněla na dřevěném můstku. Na palisádě se ukázalo několik mužů ozbrojených oštěpy.
"Hlídaj bránu," podivil se Remiz. "Rád bysem věděl proč."
"Já taky," připojil Skomlik, rozhlížeje se kolem. "Bránu hlídaj, přitom ze strany od mlejna je palisáda povalená, kůly vyvrácený, vozem tamtudy můžeš vjet..."
Zastavili koně před bránou.
"Maucta, hospodáři," zvolal bodře, třebas poněkud nepřirozeně Skomlik. "Jak se vede?"
"Co jste zač?" zeptal se stroze nejvyšší z vesničanů.
"My jsme, šváro, vojsko," prohlásil nestydatě Skomlik. "Ve službě velkomožnýho pana prefekta z Amarillo."
Osadník pohladil dlaní ratiště oštěpu a nedůvěřivě se na Skomlika zadíval. Očividně si nepřipomínal, na jaké svatbě se stal Lapačovým švagrem.
"Posílá nás vznešenej pan prefekt," lhal Skomlik dále, "abysme se pozeptali, jak se daří jeho rodákům, dobrejm lidem z Glyswen. Posílá jim pozdravy a táže se, jestli nepotřebujou pomoct."
"Nějak si dáme rady," řekl osadník. Ciri poznala, že muž mluví Obecnou s podobným přízvukem jako Okřídlený rytíř, ale stylem řeči napodobuje Skomlikovu hantýrku. "Naučili jsme se starat sami o sebe."
"To pana prefekta potěší, když mu to povím. Krčma je otevřená? Máme žízeň..."
"Otevřená," přisvědčil nevrle osadník. "Zatím ještě otevřená."
"Zatím?"
"Zatím. Poněvadž my tu krčmu brzy rozebereme. Z trámů a fošen postavíme sýpku. Z krčmy nemáme žádnej užitek. My pracujeme od vidím do nevidím, do krčmy nechodíme. Akorát cizí sem láká, většinou takový, který moc rádi nevidíme. Zrovna teď tam takoví jsou."
"Kdo?" zbledl viditelně Remiz. "Ne náhodou z pevnosti Sarda? Velkomožní Warnhageni?"
Osadník se zamračil a ohrnul rty, jako kdyby si chtěl odplivnout: "Ne. Je tam milice pánů baronů. Nissirové."
"Nissirové?" zajímal se dále Skomlik. "Odkud? Kdo je vede?"
"Jejich náčelník je vysokej, černej, s knírama jako sumec."
"Ha!" obrátil se Skomlik na své kumpány. "To je dobrý, jednoho takovýho známe, ne? To nemůže bejt nikdo jinej, než náš starej kámoš Vercta ,Kapišto‘, pamatujete na něho? A co tady u vás, šváro, Nissirové pohledávaj?"
"Páni Nissirové," oznámil zasmušile osadník, "mají namířeno do Tyffi. Vezou zajatce. Jednoho z bandy Potkanů se jim povedlo čapnout..."
"Nekecej," vyprskl Remiz. "Nilfgaardskýho císaře náhodou nezajali?"
Osadník se zamračil a sevřel ruku na násadě oštěpu. Jeho druhové tlumeně zareptali.
"Jeďte si do krčmy, páni vojáci," napjaly se svaly na Nilfgaarďanových čelistech, "a promluvte si s Nissiry, vašimi soudruhy. Tvrdíte, že jste ve službě u prefekta. Tak se zeptejte Nissirů, proč banditu vezou do Tyffi, namísto toho, aby ho rovnou tady, na místě, volama na kůl nenavlíkli, jak pan prefekt nakázal. A připomeňte vašim soudruhům Nissirum, že tady poroučí pan prefekt, a ne baron z Tyffi. My už máme voly v jařmě a zaostřenej kůl. Jestli se Nissirum do toho nebude chtít, my uděláme, co je třeba. Vyřiďte jim to."
"Vyřídíme, spolehni se," mrkl Skomlik významně na své Lapače. "Tak zatím, lidičky."
Projížděli uličkou mezi chalupami. Ves vypadala jako po vymření, nikde živé duše. Jen u jednoho plotu se v louži čvachtaly kachny a v blátě rylo špinavé prase. Cestu jim zkřížila velká černá kočka.
"Tfuj, tfuj, tfuj, kočičí morda!" naklonil se Remiz z koně, třikrát si odplivl a složil prsty do znamení proti zlým silám. "Přeběhla nám přes cestu, bestie!"
"Aby se tak myší udávila!"
"Co se děje?" otočil se Skomlik.
"Kočka. Černá jak smůla. To je pech."
"Do prdele s kočkou!" Skomlik se rozhlédl kolem. "Koukněte, jak je tu pusto. Ale všiml jsem si, že za mázdrami v oknech lidi vyčumují. A támhle za vraty, zdálo se mně, zablejskla sudlice."
"Hlídaj si baby," zasmál se ten pověrčivý, který popřál kočce, ať se udáví. "Nissirové ve vsi. Slyšeli jste toho burana? Zdá se, že Nisssiry v lásce nemá."
"Není divu. Kapišto a jeho kompanie nenechaj žádnou sukni na pokoji. Ech, jedenkrát si to páni Nissirové řádsky odserou. Baroni je ustanovili ,strážci pořádku‘ a platí jim za to, aby patrolovali na cestách. Ale zahulákejte sedlákovi za zády: ,Nissir!‘ Ručím vám, že si strachy posere paty. Ale dočkejte času. Ještě pár telat podříznou, pár děveček na záda povalí a právě tihle burani je roznesou na vidlích, dejte na mě. Viděli jste u brány ty ponurý držky? To jsou rodilí Nilfgaarďani, s nima nejsou žádný špásy... Ha, tamhle je krčma."
Pobídli koně.
***
— 2 —
Ukázka z knihy
"Co tady tak nádherně voní?"
"Koláče," potěžkal Fabio měšec. "Nemáš chuť na jeden?"
"Ne. Mám chuť na dva."
Pekař jim podal tři koláče, přijal pětník a vrátil jim čtyři měďáky, z nichž jeden přelomil napůl. Ciri se již přestala čemukoliv divit, hltavě polykala koláč a přihlížela lámání mince.
"Teď už vím, proč se říká, že něco nestojí ani za zlámanou grešli," podotkla.
"Nejsou přece menší mince než groš," řekl Fabio s plnými ústy. "Tam, odkud pocházíš, máte půlgroše?"
"Ne," olízla si dívka prsty. "Tam, odkud pocházím, máme zlaté dukáty. Kromě toho bylo celé to složité lámání k ničemu."
"Proč?"
"Protože jsem dostala chuť na třetí koláč."
"Dětinsky prosté," našel Marigold v trávě jablíčko, otřel je o kalhoty a kriticky si je prohlížel. "Právě ji prosí, aby mu odpustila všechna hloupá slova a hloupé činy. Odprošuje ji za netrpělivost, za nedostatek víry a naděje, za svéhlavost, za zatvrzelost, za pózy nehodné muže. Odprošuje ji za to, čemu dřív nerozuměl, čemu nechtěl porozumět..."
"To není pravda!" narovnala se Ciri a prudkým trhnutím odhodila vlasy z čela. "Všechno sis vycucal z prstu!"
"Odprošuje ji za to, co pochopil teprve nyní," zahleděl se Marigold do oblak a jeho řeč nabrala rytmus vlastní baladám. "Za to, že by chtěl porozumět, leč bojí se, že to již nedokáže. Nikdy. Odprošuje, žádá o odpuštění... Hmm, hmm... Povinnost... Svědomí... Sudba? K čertu, slova jsou tak banální."
"Všechno je lež!" dupla si Ciri. "Takhle Geralt nemluví! On... vůbec nic nemluví, vždyť to vidím. Stojí tam s ní a mlčí..."
"To je úkol básníků, Ciri. Vyprávět o tom, o čem jiní mlčí."
"Je hloupý ten tvůj úkol. Vymýšlíš si."
"I to patří k úkolu básníků: Co to? Slyším od rybníka zvýšený hlas. Rychle vykoukni, co se tam teď děje."
"Geralt," hlásila Ciri od pukliny ve zdi, "stojí se sklopenou hlavou. A Yennefer na něho děsně křičí. Křičí a mává rukama. Jemine... Co to má znamenat?"
"To je snadné," sledoval Marigold pohledem letící oblaka. "Teď odprošuje ona jeho."
"Dobrá," vzdychl odevzdaně. "Ale nesoudím, že ten tvůj zkušený hráč mě bude schopen něčím zaskočit. Po tom všem, co jsem si tady odbyl. Vrhli se na mne špióni, sesypali se vyhynutím ohrožení plazi a hranostajové. Krmili mne neexistujícím kaviárem. Nymfomanky zpochybňovaly moje mužství, vyhrožovaly mi znásilněním na ježkovi, strašily těhotenstvím, ba dokonce orgasmem - a to takovým, který není ani doprovázen rituálními pohyby. Brrr..."
"Nemáš nic," dodal Giselher a podal jí stříbrem pobíjený opasek. "Vezmi si toto."
"Nemáš nic a nikoho," řekla Mistle a s úsměvem jí přehodila přes ramena zelenou atlasovou kazajku a do ruky jí vtiskla vyšívanou blůzku.
"Nemáš nic," přidal se Kayleigh a jeho dárek byl tulich v pochvě posázené barevnými kameny. "Jsi sama."
"Nemáš nikoho," přišel na řadu Asse. Ciri dostala ozdobný přívěsek.
"Nemáš nikoho blízkého," řekl s nilfgaardským přízvukem Reef, podávaje jí pár rukavic z nejjemnější kozinky. "Nikde nemáš domov a..."
"A všude jsi cizí," dokončila Jiskra a rychlým, ledabylým pohybem narazila Ciri na hlavu baret s bažantími péry. "Všude cizí a pokaždé jiná. Jak ti máme říkat, sokoličko?"
Ciri jí pohlédla do očí:
"Gvalch'ca."
Elfka se rozesmála:
"Když začneš mluvit, hovoříš v různých jazycích, malá sokolice! Dobře tedy. Budeš nosit jméno Staršího Lidu, jméno, které sis sama vybrala. Budeš Falka."
— 3 —
