KAPITOLA 27
Ohromnými klenbami prázdného nádraží profičel závan větru a málem donutil Dirka zavýt frustrací nad náhle ztracenou stopou. Studené měsíční světlo se provlékalo dlouhými rozlohami skleněných panelů, táhnoucích se po celé délce střechy nádraží St. Pancras.
Svítilo na prázdné koleje a ozařovalo je. Dopadalo na návěští odjezdů vlaků a na tabuli oznamující, že dnes je Den zvýhodněných nákupů zboží s modrou visačkou, a zaplavovalo obojí svým světlem.
Pod obloukem tvořeným vzdálenějším koncem klenuté střechy se rýsovaly fantastické tvary pěti velkých plynoměrů a lešení, na němž spočívaly, patrné jen v náznaku, se zdálo nemožně zapletené do sebe, jako obruče v rukou eskamotéra. Měsíční světlo oblévalo i měřidla, jen Dirka neosvětlovalo.
Právě sledoval, jak se víc než stovka lidí jednoduše vypařila naprosto nemožným způsobem. Z toho ale těžkou hlavu neměl. Nemožné věci ho příliš netrápily. Pokud něco není možné, zřejmě to bylo provedeno nemožně. Otázka zní: jak?
Obcházel v místech, kde všichni zmizeli, a bedlivě zkoumal vše, co bylo vidět z různých úhlů uvnitř této oblasti, a hledal nějakou stopu, nějakou anomálii, cokoliv, co by mu umožnilo proniknout tam, kam právě viděl vstoupit stovku lidí jakoby nic. Měl pocit, jako by kdesi blízko probíhal obrovský večírek, na který nebyl pozván. V zoufalství se začal točit dokola s rozpřaženými pažemi, ale pak se rozhodl, že to je úplně k ničemu, a tak si místo toho zapálil cigaretu.
Všiml si, že mu při vytahování krabičky vypadl z kapsy papírek, a jakmile se cigareta rozhořela, sehnul se, aby ho sebral.
Nebylo to nic senzačního, jen účet, který v kavárně sebral nervózní sestřičce. "Pobuřující," pomyslel si postupně o každé položce, když procházel součet, a právě se chystal účtenku zmuchlat a zahodit, když tu ho zaujalo cosi na celkové úpravě dokladu.
Jednotlivé položky byly sepsány na levé straně a ceny na pravé.
Když psal své vlastní účty, to jest když měl klienty, což byl v tuto chvíli poměrně vzácný úkaz, a navíc klienti, které měl, zřejmě nebyli schopni zůstat naživu dostatečně dlouho, aby mohli dostávat jeho účty a být jimi pobouřeni, tedy na svých vlastních účtech si dával trochu víc práce s jednotlivými položkami. Sepisoval eseje, krátké článečky, aby je obšírně vylíčil. Přál si, aby měl klient pocit, že alespoň po této stránce za své peníze něco dostane.
Stručně řečeno, účty, které sám psal, se co do úpravy téměř přesně shodovaly s balíkem papírů počmáraných nerozluštitelným runovým písmem, nad nimiž si před několika hodinami marně lámal hlavu. Je tohle zjištění k něčemu? Nevěděl. Jestliže nejde o smlouvu, nýbrž o účet, za co je? Jaké služby tu byly poskytnuty? Musely to jistě být velmi temné služby. Jakých profesí se asi týkaly? Tohle byl alespoň námět k přemýšlení. Zmačkal účtenku z kavárny a vydal se ji zahodit do koše.
Shodou okolností to byl šťastný nápad.
Znamenalo to, že se vzdálil z centrálního otevřeného prostoru nádraží a octl se poblíž zdi, k níž se mohl nenápadně přitisknout, když náhle zaslechl venku na nádvoří dva páry kroků.
Za několik vteřin oba neznámí vešli do hlavní nádražní haly, ale v tu chvíli byl už Dirk bezpečně z dohledu, schovaný za výstupkem zdi.
To, že byl bezpečně z dohledu, ovšem pro něj bylo méně výhodné z jiného hlediska, totiž že na chvíli nemohl vidět původce kroků. Když je konečně zahlédl, došli přesně do místa, kde před pár minutami tiše a bez rozruchu zmizela menší horda lidí.
Užasl nad červenými brýlemi oné dámy a tichým italským oblekem jistého pána, jakož i nad rychlostí, s níž jejich majitelé vzápětí zmizeli.
Dirk tu stál neschopen slova. Titíž dva lidé, kteří dnes po celý den byli zhoubou a prokletím jeho života (dovolil si mírně přehánět, protože šlo o těžkou provokaci), teď flagrantně a naschvál zmizeli přímo před jeho očima.
Když se ujistil, že opravdu zcela definitivně zmizeli a že se pouze neschovávají jeden za druhým, odvážil se znovu do záhadného prostoru.
Mátl ho svou obyčejností. Obyčejné teraso, o…
