KAPITOLA 21
Dirk zůstal skoro celou minutu nečinně sedět v autě zaparkovaném pár metrů od domovních dveří. Promýšlel svůj další tah. Nejspíš by měl být drobný a opatrný, uvažoval. To poslední, s čím by se chtěl v současné chvíli potýkat, je splašený orel.
Upřeně ho pozoroval. Ptákův postoj prozrazoval pružnost a vznešenost, mohutné pařáty pevně obemykaly okraj kamenného schodu. Občas si načechral peří a pak se ostře rozhlédl ulicí a velmi znepokojivým způsobem přitom za sebou vlekl po kameni jeden pazour. Dirk nesmírně obdivoval tvorovu mohutnost a nádherné peří a dojem mimořádné vzduchoplavecké zdatnosti, jímž působil, ale když se zeptal sám sebe, jestli se mu líbí, jak se světlo pouličních lamp třpytí v jeho ohromném skelném oku či na mohutném háku jeho zobanu, musel si přiznat, že ne.
Zobák patřil k parádním ukázkám zbrojířského umění. Určitě by zastrašil jakékoli zvíře na zemi, dokonce i mrtvé a zavařené v konzervě. Pařáty vypadaly, že by byly schopny rozervat menší Volvo. A jejich majitel seděl na Dirkově prahu a rozhlížel se ulicí významným a zlovolným pohledem.
Dirk uvažoval, jestli by neměl jednoduše odjet a uprchnout ze země. Má u sebe pas? Ne. Má ho doma. Za dveřmi, které jsou za orlem, někde v šuplíku nebo spíš kdovíkde.
Mohl by prodat dům. Poměr agentů s nemovitostmi působících v okolí ke skutečnému počtu domů se rychle blížil paritě. Některý z nich by mohl přijít a postarat se o dům. Už ho má dost, i s jeho ledničkami a vzácnými živočišnými druhy a nezrušitelným umístěním na zásilkovém seznamu společnosti American Express.
Anebo, napadlo ho s lehkým zamrazením, by mohl prostě jít a zjistit, co orel vlastně chce. Zamyslel se. Nejspíš krysy nebo menšího loveckého psa. Všechno, co Dirk má, alespoň pokud je mu známo, jsou rýžové křupky a jeden obstarožní vdoleček, což mu nepřipadá, že by mohlo vzbudit zalíbení vládce vzduchu. Připadalo mu, že na ptákových pařátech rozeznává srážející se čerstvou krev, ale přikázal si pevně, že se nesmí chovat tak směšně.
Bude prostě muset jít a nějak se s tím stvořením vypořádat, vysvětlit mu, že myši právě došly, a nést následky.
Tiše, nekonečně tiše otevřel dveře auta a vykradl se ven, hlavu skloněnou. Pokukoval po orlovi přes střechu auta. Pták se nepohnul. Totiž neopustil své postavení. Stále se rozhlížel, snad jen poněkud ostražitěji. Dirk netušil, v jakém vzdáleném skalním hnízdě se dravec naučil naslouchat zvukům dveří jaguára, otáčejících se v pantech, ale zvuk mu zřejmě neunikl.
Opatrně a v podřepu proběhl kolem aut, která mu zabránila, aby zaparkoval přímo před svým domem. Za pár vteřin bylo už vše, co ho od podivuhodného stvoření dělilo, jen malý modrý renault.
Co dál?
Mohl by se jednoduše narovnat a prohlásit se. Znamenalo by to v podstatě říci: "Tady jsem a dělej si, co chceš." Ať by se pak dělo cokoliv, renault by patrně schytal první nápor.
Stále ještě tu ovšem byla možnost, že by orla potěšilo, že ho vidí, a že jeho střemhlavé útoky byly jen způsobem, jak vyjádřit, že se chce kamarádit. Ovšem za předpokladu, že jde o téhož orla. To není tak nepravděpodobný předpoklad. Počet zlatých orlů volně poletujících v severním Londýně je, jak Dirk odhadoval, v kterémkoli okamžiku poměrně malý.
Anebo možná že odpočívá na jeho prahu čirou náhodou, že se těší z krátké pauzy, než se opět střemhlavým letem vrhne z nebe za něčím, za čím se orli obvykle střemhlavě vrhají.
Ať už je však vysvětlení jakékoli, teď nastala chvíle, kdy to prostě musí risknout, uvědomoval si Dirk. Dodal si odvahy, zhluboka nabral dech a vynořil se zpoza renaultu jako duch nořící se z hlubin.
Orel se v tu chvíli díval opačným směrem, takže trvalo vteřinu, než pohlédl zpět před sebe a uviděl ho. Zareagoval hlasitým skřekem a o pár centimetrů ustoupil, což Dirka poněkud vyvedlo z míry. Potom několikrát rychle zamrkal a nasadil poněkud přidrzlý výraz. Dirk neměl sebemenší tušení, co si o tom všem myslet.
Vteřinu či dvě vyčkával, až nabyl dojmu, že se situace po předchozím vzrušení opět ustá…
