KAPITOLA 9
Mohutný muž se probudil a chtěl vzhlédnout, ale nemohl zvednout hlavu. Chtěl se posadit, ale to také nešlo. Připadal si, jako by byl přilepený k podlaze nějakým superlepidlem a po několika vteřinách zjistil důvod.
Škubnutím zdvihl hlavu a přitom si vytrhl několik velkých chomáčů žlutých vlasů, které zůstaly bolestivě vězet přilepené k podlaze. Rozhlédl se. Nacházel se v budově připomínající zchátralé skladiště, a to nejspíš v horním patře, soudě podle zimního nebe, které zahlédl plížit se kolem špinavých, rozbitých oken.
Vysoko klenuté stropy byly obalené pavučinami upředenými pavouky, kterým zřejmě nevadilo, že větší část jejich úlovku představuje drolící se omítka a prach. Strop podpíraly sloupy tvořené vertikálními ocelovými nosníky, z nichž odprýskával starý, špinavý smetanově bílý nátěr plný bublin a puchýřů. Nosníky spočívaly na podlaze ze starých ošoupaných dubových prken, k nimž byl muž zřejmě přilepen. Na podlaze kolem jeho nahého těla se do vzdálenosti třiceti až padesáti centimetrů matně blyštěl nepravidelný temný ovál. Z něj stoupaly řídké výpary štípající do nosu. Nemohl tomu věřit. Vztekle zařval, pokoušel se svíjet a otřásat, ale podařilo se mu jen bolestivě se zatahat za kůži pevně přilepenou k dubovým prknům.
V tomhle má určitě prsty starý.
Udeřil hlavou dozadu o podlahu s takovou silou, že roztříštil prkna a začalo mu zvonit v uších. Znovu zařval - nadělat spoustu zbytečného a hloupého rámusu mu působilo jisté zuřivé zadostiučinění. Řval, až se ocelové pilíře rozezvučely a rozbité zbytky oken se roztříštily na ještě menší střepy. Jak tak zlobně házel hlavou ze strany na stranu, zahlédl o pár metrů dál o stěnu opřené své kladivo. Pouhým slovem je zvedl do vzduchu a nechal je profičet po rozlehlé hale, kde bušilo a třískalo do všech pilířů, až se celá budova rozezněla jako zešílevší gong.
Další slovo a už se kladivo řítilo zpět na něj, minulo jeho hlavu jen asi o dlaň a strašlivou silou prolétlo podlahou prorážeje cestou dřevo i omítku.
Zavířilo v tmavém prostoru spodního patra a prosvištělo vzduchem v pomalé dlouhé parabole a cestou z něj opadávaly kousky omítky, které při dopadu chřestily na betonové podlaze. Pak nabralo dramatický moment hybnosti a už se řítilo zpět stropem a rozčíslo na kupu vyjevených třísek další dubové prkno asi na dlaň daleko od chodidel mohutného muže.
Vzneslo se vysoko do vzduchu, zůstalo tam na chvíli viset, jako by jeho hmotnost náhle zmizela, šikovně kmitlo krátkou rukojetí a obrátilo se hlavicí dolů a znovu těžce prolétlo podlahou - a zase nahoru, a znovu dolů, proráželo díry v podlaze kolem svého pána v kruhu lemovaném třískami, až konečně celý ovál s dlouhým temným zasténáním povolil a celý pokroucený se zřítil dolů. Tam se roztříštil o podlahu v dešti rozbitého zdiva, z něhož se vynořil mohutný muž. Vrávoral, rozháněl rukama prašný vzduch a kašlal. Záda, ruce a nohy měl stále ještě pokryté velkými kusy roztřepených dubových prken, ale aspoň se mohl pohybovat. Opřel se dlaněmi o zeď a dávivě vykašlával prach z plic.
Otočil se a uviděl, jak k němu vzduchem tančí jeho kladivo, které se však v poslední chvíli vyhnulo jeho vztažené ruce a hravě odskákalo vykřesávaje cestou ohromnou hlavicí jiskry z betonové podlahy a nakonec se uvelebilo u nejbližšího pilíře, opřené v rozverném úhlu.
Před ním se v oblaku sedajícího prachu nejasně rýsoval rozložitý automat na Coca-Colu. Muž ho pozoroval s výrazem hlubokého podezření a znepokojení. Přístroj tu stál s jakýmsi prázdným, skelným výrazem, na čelním panelu přilepený vzkaz od otce. Ať už dělá cokoli, má toho okamžitě nechat. Podpis zněl "víš kdo", to však bylo přeškrtnuto a nahrazeno nejprve jménem "Odin" a pak, většími písmeny, "tvůj otec". Odin nikdy nepřestal dávat nepokrytě najevo své mínění o intelektuálních schopnostech svého syna. Mohutný muž strhl vzkaz a rozzlobeně na něj zíral. Postskriptum zlověstně pravilo: "Pamatuj na Wales! Nechceš to přece zažít znovu!" Zmuchlal papír a vyhodil ho z nejbližšího ok…