KAPITOLA 15
Mračna těžce visící nad zemí se semkla do ohromných ponurých věží. Dirk v náhlém přívalu úzkosti musel znovu zavolat autoopraváře. Tentokrát trvalo déle, než přijel, a když se konečně dostavil, byl nasáklý lihem a značně protivný.
Dirkovy trampoty ho inspirovaly k několikerému přehnanému chechtavému zaštěknutí. Potom šátravým pohybem otevřel kapotu a zahrnul majitele vozu mumlavými promluvami o rozdělovačích, pumpách, alternátorech a špačcích a rozhodně se nemínil nechat pohnout k vyjádření, jestli bude schopen ještě toho večera uvést auto do provozu.
Na otázku, co způsobilo rachot v alternátoru, co vyřadilo palivovou pumpu, jak je poškozena funkce startovacího motoru, a proč je rozladěný předstih, z něj Dirk nedokázal vydobýt smysluplnou odpověď nebo alespoň odpověď, která by dávala nějaký smysl jemu samotnému.
Nakonec pochopil, že mechanik kromě jiného tvrdí, že v jisté části motoru důležité pro jeho funkci si kdysi dávno udělala hnízdo rodinka špačků, která pak hrůzným způsobem zahynula, a s ní ovšem i ona důležitá část motoru. V tu chvíli začal Dirk zoufale uvažovat, co dál.
Všiml si, že opravářova dodávka stojí opodál a motor dosud běží, a rozhodl se s ní ujet. Protože byl o poznání méně pomalý a neohrabaný běžec než mechanik, dokázal s minimálními obtížemi plán uskutečnit.
Zarejdoval na silnici, rozjel se do noci a asi po pěti kilometrech zaparkoval u kraje vozovky. Světla nechal svítit, vypustil pneumatiky a schoval se za strom. Asi po deseti minutách se ze zatáčky vyřítil jeho jaguár, minul dodávku, prudce zabrzdil a začal divoce couvat zpět k zaparkovanému autu. Dveře se rozlétly, mechanik vyskočil ven a spěchal, aby se opět zmocnil svého majetku, čímž Dirkovi poskytl příležitost k znovunabytí vlastního vozu.
Ten pak okázale zavířil koly a odjel, naplněn pocitem jakéhosi pochmurného triumfu, byť stále pronásledován neurčitou úzkostí, jíž nedokázal dát jméno ani podobu.
Kate zatím vplula do matně zářícího žlutého proudu, který vedl západními předměstími Actonem a Ealingem přímo do srdce Londýna. Přešplhala se přes nadjezd Westway a chvíli nato odbočila na sever k Primrose Hill a pak domů.
Jízda kolem parku ji vždycky potěšila. Temné noční siluety stromů ji konejšily a vyvolávaly v ní touhu po klidu vlastní postele.
Našla volné místo k parkování co nejblíže u dveří svého domu, vzdálených asi třicet metrů. Vystoupila a pečlivě opomněla zamknout dveře. Nikdy nenechávala uvnitř nic cenného a časem zjistila, že je pro ni výhodné, když se nikdo nemusí do vozu vloupat, jen proto, aby to zjistil. Už dvakrát jí auto ukradli, ale v obou případech je našla opuštěné o dvacet metrů dál. Nešla rovnou domů, ale vydala se opačným směrem, do malého krámku na rohu vedlejší ulice, aby si koupila mléko a igelitové pytle do koše na odpadky. Souhlasila s Pakistánkou s laskavou tváří, která obchod vedla, že opravdu vypadá unaveně a měla by si jít včas lehnout, ale přesto i na zpáteční cestě šla menší oklikou, aby se mohla na chvíli opřít o plot parku, pár minut zírat do jeho temnoty a nadechnout se trochu těžkého, studeného nočního vzduchu proudícího odtud. Konečně se pustila směrem k domovu. Zahnula do své ulice. První lampa, kolem níž prošla, zablikala a zhasla, takže se octla v malé tůni tmy.
Takováhle věc vždycky člověku způsobí nepříjemné leknutí.
Tvrdí se, že není nic neobvyklého na představě, že například pomyslíte na někoho, na koho jste si už léta nevzpomněli, a pak druhého dne zjistíte, že dotyčný v tu chvíli zemřel. Spousta lidí totiž každou chvíli pomyslí na někoho, na koho si už léta nevzpomněli, a současně spousta lidí neustále umírá. V populaci, jakou má dejme tomu Amerika, to podle zákona průměrných čísel znamená, že taková shoda okolností se musí přihodit nejméně desetkrát za den, ale tomu, kdo ji zažije, nepřipadá proto o nic méně strašidelná.
Stejně je tomu se žárovkami. Žárovky v pouličních lampách praskají každou chvíli, takže pěkných pár jich musí rupnout, zrovna když kolem nich někdo jd…
