Slova, která jsem si přál napsat sám (Robert Fulghum)

Rozhodování

Životopis.

Mé generaci se neříkalo Ztracená, a nebyli jsme ani hippies nebo yuppies, byli jsme generace "Ubitá" nebo také "Zbitá", prostě beatnici. Já do San Franciska dorazil v roce 1958 ze samého srdce Texasu, zahodil jsem oblek a kravatu zaměstnance IBM, protože jsem s takovým životem praštil, uložil jsem do skříně džínsy a vysoké kovbojské boty, které provázely mé dospívání, a přešel jsem na bohémský zjev beatnika: nosil jsem černý rolák, pomačkané manšestráky, kožené sandály a baret. Vousy byly velmi žádoucí, ale v jednadvaceti se mé obličejové folikuly zmohly jedině na ubohý knírek.

Nás beatniky při životě držela zmatená směsice sestávající z pseudobuddhismu, existenciální úzkosti, apokalyptického cynismu, hořké kávy, levného vína, narcistní poezie a uvolněného jazzu, jak nám jej podávaly kavárny sanfranciské čtvrti North Beach. Tehdy se to všechno zdálo být až bolestivě opravdové.

Hymnou doby bylo Ginsbergovo Kvílení. Knihkupectví City Lights poskytovalo naší ubité generaci k podloudnému uvažování spoustu podnětů. Mezi povinnou četbu patřili Kerouac, Sartre, Baudelaire a Kierkegaard, Beckett a Ionesco a také japonští zenoví mistři. Bylo třeba shlédnout všechny Bergmanovy filmy. A kdo nešílel při Coltranovi a Milesovi, jako by ani nebyl.

Ale pravda byla trochu jiná: já byl totiž beatnik víkendový. Měl jsem ženu, dítě a v Berkeley závazek na postgraduálu. Tam jsem se přes den na seminářích zabýval teologií a filosofií, po večerech jsem pak dělal barmana a jednou týdně jsem se stával praktikantem v psychiatrické léčebně. Studoval jsem v poklusu, seminární práce jsem sepisoval brzy ráno. Byl to pořádný zápřah. Každý všední den jsem skutečně byl pořádně "zbitý".

Povaloval jsem se v bahnitém údolí absurdity - rozhodl jsem se tak, ale také jsem neměl na výběr. Právě tak si lidé představují život na pokraji zoufalství a já si v tom liboval, i když v duchu jsem svou životní situaci proklínal. Byl jsem vyděšený a zmatený, měl jsem vztek. Mnoho hodin jsem se jako posedlý zabýval umíráním a smrtí - svou vlastní i zánikem světa při jaderné apokalypse. Pod pláštíkem, maskou a pózou tohoto módního vzteku jsem doopravdy prožíval zoufalství. Já nebyl jenom ubitý, spíš jsem se dusil.

V zimě 1958-1959 jsem začal číst Alberta Camuse, který v roce 1957 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Camus prošel daleko horšími zkušenostmi než já; stál na kraji o hodně hlubší propasti a díval se dolů. A pak se od toho okraje propasti zase vzdálil.

Camus mi potvrdil, že lidský úděl skutečně je absurdní, ale zároveň mě ubezpečil, že se je třeba absurditě vzepřít, a svou lidskost tak svobodně prosazovat. Camus se prostě ze vzdoru rozhodl, že se svému osudu postaví. Dal přednost životu před smrtí. Rozhodl se pro ANO a zavrhl NE. Rozhodl se pro šplhání na horu existence, protože nechtěl sklouznout do propasti zapomnění.

Této myšlenky na volbu - lidskou možnost svobodného rozhodnutí - jsem se chytil, drželo mě to při životě. Camusova zkušenost dávala smysl té mé. Jeho kroky v písečných návějích času mi vytyčovaly směr. Camusovo ANO v mém životě i krédu neuhasínalo. Jeho knihy přechovávám na hodně čestném místě; představují bytelný základ mého myšlení. Má knižní vydání Camusových deníků jsou od častého braní do ruky ohmataná a mají oslí uši.

Vyhledával a schovával jsem si pozitivní výroky i dalších přitakávačů životu, zapisoval jsem si je do deníku a trochu pozměněné je pak použil ve svém krédu. Všechny potvrzují, že si základní otázku klademe každý den a pořád: Život či smrt? Ano nebo ne?

A já prosím určitě zahrnout do společnosti odhodlaných, kteří se vždy a za všech okolností rozhodují pro Život a Ano.

Základní filosofickou otázkou je rozhodnutí, jestli život stojí či nestojí za to, aby byl žit. Vše ostatní - jestli snad svět je či není trojrozměrný, jestli lze lidské myšlení rozdělit do devíti nebo možná dvanácti kategorií - přichází až po této otázce. To už je jen hra, protože nejprve je třeba si odpovědět.

(Albert Camus)

Uprostřed zimy jsem v sobě objevil věčné léto.

(Albert Camus)

Toto jsou tedy moje poslední slova: Nebojte se života. Věřte, že život stojí za to žít, a tato vaše víra vám s tím pomůže. "Vědecký důkaz", že v tom máte pravdu, se vám možná potvrdí až v soudný den (či v určité životní etapě, která může tento pojem zosobňovat). Ale oddaní bojovníci oné hodiny, či nějaké bytosti, které je tehdy a tam zastoupí, se pak možná obrátí zády ke zbabělým, k těm, kteří odmítají jít dál, se slovy, jimiž Jindřich IV. po významné bitvě vítal nedochvilného Crillona: "Oběs se, statečný Crillone! Bojovali jsme u Arques, ale tys tam nebyl!"

(William James - Vůle k víře)

Toto je svět: nehybná podobnost pruhů naší látky, jež se mění v cáry, když se pohneme, milující a váhaví. Sen, jenž vykopne pohřbené z děr a oslaví jejich polorozpadlé zbytky jako živé. Toto je svět. Neztrácejte víru. Neboť se staneme křiklounem jako kohout, zaženeme ty staré mrtvé zpět, naše střely smetou výjevy z náhrobků, a budou z nás chlapíci pro život zralí. A ti kdo zůstanou, rozkvetou, když budou milovat a chválit naše neklidná srdce.

(Dylan Thomas - Naše eunuchovské sny)

Na sebevraždě je skvělé to, že nepatří mezi věci, které nutně musíte udělat hned teď, jinak to prošvihnete. Vždycky to totiž ještě můžete udělat později.

(Harvey Fierstein)

Po konečném NE přichází ANO a na tom ANO stojí budoucí svět. NE byla noc. ANO je zde přítomné slunce.

(Wallace Stevens - Elegantní muž s plnovousem)

Vím, že nezřídka prohráváme, a také si uvědomuju, že smrt a zničení druhého člověka jsou daleko skutečnější a nesnesitelnější než smrt vlastní. Myslím, že dobře vím, kolikrát je třeba začínat od začátku, a jak často převažuje pocit, že už ani znovu začít nelze. A přece - bez ohledu na bolest a smrt - nikdy nelze ustrnout na místě... Je to velké lidské poselství a ničemu jinému věřit netřeba. Právě proto musíme přitakávat životu a hájit jej, kdykoliv a kdekoliv na život narazíme; a narážíme na něj na strašných místech. A přece i to je život. A jestliže otec dokáže říct "Ano, Pane", pak se dítě může naučit i ono vůbec nejtěžší ze slov - "Amen".

(James Baldwin - Nic osobního)