Řeka pod okny (Oldřich Vyhlídal)

Řeka pod okny

Přivřeným oknem vane vlahý vzduch.
Chce se mi sedět v trávě u vody.
Co kdybych vstal a vyšel na schody
před naším domem, do bzučení much?

Co kdybych vstal a sešel na břeh řeky:
nad pěny splavu ticho vzlétlo by
jak vyplašení bílí holubi
do čisté modři nad les nedaleký.

Co kdybych vstal a v poli v naklonění
uviděl mladou ženu trhat len:
zahlédla by mne, jak jsem okouzlen,
a její pohled by byl motýl na rameni.

Vzpřímila by se s tou třpytivou natí
a suchý klas by mnula ve dlani...
Co kdybych vstal a místo váhání
dopsal tu báseň, až se večer vrátím ...?

— 1 —

Nokturno

Tmo vonící, tmo teplem rozesílaná
po letní trávě kolem břehů řek,
tmo rozvlněná v tichý žabí skřek,
tmo milenců, tmo srpnového rána!

Šumíváš ve mně splavem dětství mého
a voníš modrým bezem pod okny.
Jsem stále stejný, stále podobný
malému chlapci z domku hliněného.

Chlapci, jenž někdy v okně místo spaní
narudlé luně tiše vypráví,
a ta se zhlíží ve skle,
u hlavy opřené bradou v teplé malé dlani.

Jsem stále stejný, stále okouzlený
tmou plnou hvězd — i tmavou, tápavou,
když luna zašla za mrak nad hlavou
a na trávě to voní teplým dechem ženy.

— 2 —