V povídce je zachycena změna v myšlení mladého člověka. Mladý student marně hledá smysl života, ale v ničem ho nenachází. Přestává vnímat svět a okolí. Na ničem mu nezáleží. Je pevně rozhodnut se zastřelit, jen čeká na vhodnou chvíli. Jednou potkává malou holčičku, která ho prosí o pomoc, ale on ji odmítá a odhání. Doma se už chce zabít, ale zlobí se na sebe, že mu ještě na něčem (té holčičce) záleží. Najednou usíná a vidí události, které by se staly, kdyby umřel. Je pochován, cítí zimu, bolest, vlhko. Najednou je z rakve vynešen neznámou bytostí a spolu putují vesmírem. Dostávají se na jinou Zemi, která se ničím neliší od té naší, jen tam jsou hodní, milující a nezákeřní lidé. Žijí v lásce a míru. Přijímají ho mezi sebe. Najednou se od něho naučí lži, nenávisti, studu a vyvíjí se až do té dnešní podoby. "Co na tom, že jsme zlí, prolhaní a nespravedliví, my to víme a pláčeme nad tím a sami pro to trpíme a mučíme se a trestáme sami sebe snad víc než ten milosrdný Soudce, jenž nás bude soudit a jehož jméno neznáme." "Vědění stojí výše než city, poznání života výše než život." Po probuzení student věděl, že nechce zemřít, ale kázat Pravdu, která se mu zjevila ve snu. Pravdu o dokonalém štěstí a dokonalé společnosti, i přestože se mu všichni budou vysmívat. "...znovu zatoužili po štěstí a nevinnosti natolik, že klesli před touhami svého srdce jako děti, zbožnili tuto touhu a začali se modlit ke své vlastní idei, ke své vlastní touze, i když byli pevně přesvědčeni o její nesplnitelnosti..."
— 1 —
Ukázka z knihy
»Naučili se lhát a oblíbili si lež a poznali krásu lži. Začalo to snad nevinně, žertem, koketérií, milostnou hrou, snad opravdu drobounkým zárodkem, ale ten zárodek ^ži jim vnikl do srdcí a zalíbil se jim. Pak rychle vznikala smyslnost, ze smyslnosti žárlivost, ze žárlivosti krutost... Už nevím, nepamatuji se kdy, ale brzy, velmi brzy vytryskla první krev. Užasli a zhrozili se, a začali se rozcházet, tříštit. Sdružovali se, ale sdružovali se jedni proti druhým. Začaly výčitky, výtky. Poznali stud a povýšili ho na ctnost. Vznikl pojem cti a každá skupina vztyčila svůj prapor. Začali trápit zvířata, a ta od nich odešla do lesů a stala se jejich nepřáteli. Začal boj o rozluku, osamostatnění a práv jednotlivce, o moje a tvoje. Začali mluvit různými jazyky. Poznali zármutek a našli v něm zalíbení, zatoužili po utrpení a tvrdili, že jen utrpení vede k Pravdě. Tenkrát u nich vznikla věda. Když propadli zlu, začali mluvit o bratrství a humanitě a pochopili tyto ideje. Když propadli zločinu, objevili spravedlnost a sepsali si celé zákoníky, aby ji uhájili, a aby podepřeli své zákoníky, sestrojili gilotinu. Sotva už si pamatovali, co ztratili, ani nechtěli věřit, že byli kdysi nevinní a šťastní. Vysmívali se dokonce svému někdejšímu štěstí, nevěřili v ně a pokládali je za smyšlenku. Ani si už scenerie a podoby toho štěstí nedovedli představit, ale stalo se něco podivného a zvláštního: když ztratili veškerou víru v někdejší štěstí a nazvali je bájí, znovu zatoužili po nevinnosti a po štěstí natolik, že klesli před touhami svého srdce jako děti, zbožnili tuto touhu a začali se modlit ke své vlastní ideji, ke své vlastní „touze", byli sice pevně přesvědčeni o její nesplnitelnosti a neuskutečnitelnosti, ale se slzami v očích ji uctívali a kořili se jí. Kdyby se však mohli vrátit k tomu nevinnému a šťastnému stavu, jejž ztratili, a kdyby jim ho někdo náhle znovu ukázal a zeptal se jich, chtějí-li se k němu vrátit, jistě by ho odmítli. Odpovídali mi: Co na tom, že jsme prolhaní, zlí a nespravedliví, my to víme a pláčeme nad tím a sami pro to trpíme a mučíme se a trestáme sami sebe snad víc než ten milosrdný Soudce, jenž nás bude soudit a jehož jméno neznáme. Máme však vědu a jejím prostřednictvím znovu nalezneme Pravdu, ale přijmeme ji už uvědoměle. Vědění stojí výše než city, poznám života výše než život. Věda nám dá moudrost, moudrost odhalí zákony, a znalost zákonů štěstí stojí výše než štěstí. — Tak mluvili, a po takových slovech si každý sebe zamiloval více než všechny ostatní, a nemohl jednat jinak. Každý byl tak žárlivý na svou osobnost, že se ze všech sil snažil ponížit a pokořit ji v ostatních; a v tom viděl smysl života. Vzniklo otroctví, vzniklo dokonce dobrovolné otroctví — slabí se ochotně podřizovali silnějším s podmínkou, že jim pomohou utlačovat ještě slabší. Našli se světci, kteří přicházeli k těm lidem s pláčem a rozmlouvali s nimi o jejich hrdosti, o ztrátě souladu a harmonie, o ztrátě studu. Bývali vysmíváni nebo kamenováni. Svatá krev tekla na prazích chrámů. Ale pak se objevovali lidé, kteří začali uvažovat, jak by se mohli znovu všichni spojit tak, aby nikdo nepřestal milovat sám sebe nejvíc ze všech, a přitom nikomu jinému neubližoval, a aby tak žili všichni ve svorné společnosti. Z té ideje vznikly celé války. Všichni, kdo bojovali, přitom pevně věřili, že věda, moudrost a pud sebezáchovy nakonec donutí lidstvo, aby se spojilo ve svornou a rozumnou společnost, a aby tento cíl uspíšili, snažili se zatím „moudří" co nejdřív vyhladit všechny „nemoudré", kteří nechápali jejich ideu, aby nebránili jejímu vítězství. Ale pud sebezáchovy rychle ochaboval, vyskytli se takoví, kdo z pýchy a rozkošnictví žádali rovnou všechno, nebo nic. Pro dosažení všeho se sahalo ke zločinům, a když to nepomáhalo, tedy k sebevraždě. Vznikla náboženství s kultem nebytí a popření sebe sama pro klid věčné nicoty. Nakonec však je vyčerpalo nesmyslné úsilí, na jejich tvářích se zračilo utrpení a tehdy začali hlását, utrpení je krása, protože jen v utrpení je myšlenka. Utrpení opěvali ve svých písních. Chodil jsem mezi nimi, lomil rukama a plakal nad nimi, ale miloval jsem je snad víc než dříve, dokud ještě neměli v tváři utrpení a byli nevinní a tak krásní. Zamiloval jsem si Zemi, kterou poskvrnili, ještě víc, než když byla rájem, jen proto, že se na ní objevilo hoře. Běda, miloval jsem vždycky hoře a zármutek, ale jen pro sebe, a nad nimi jsem plakal lítostí. Vztahoval jsem k nim ruce a v zoufalství jsem obviňoval sám sebe, proklínal se a pohrdal sebou. Říkal jsem jim, že jsem to vše způsobil já, jen a jen já; já že jsem jim přinesl hřích, nákazu a lež! Úpěnlivě jsem je prosil, aby mě ukřižovali, učil jsem je dělat kříž. Nemohl jsem, nebyl jsem s to zabít se sám, ale chtěl jsem od nich přijmout muka, dychtil jsem po mukách, dychtil jsem, aby v těch mukách byla do poslední kapky prolita moje krev. Ale oni se mi jen smáli a nakonec mě začali považovat za blázna. Hájili mě, říkali, že dostali jen to, co si sami přáli, a že všechno, co se stalo, se stát muselo. Nakonec mi oznámili, že jim začínám být nebezpečný a že mě dají do blázince, jestli nebudu zticha. Mou duši naplnil nesmírný zármutek, srdce se mi sevřelo a já cítil, že zemřu, a vtom... vtom jsem se probudil.«
— 2 —
