Metuzalémovy děti (Robert A. Heinlein)

III.

JAK DEN POKRAČOVAL, plnilo se doupě známé jako sídlo Rodin, čím dál víc. Jeden po druhém sem přicházeli členové; přijížděli tunely v podzemí státu a z Indiány. Jakmile se setmělo, vytvořila se u vchodu do podzemní tímě dopravní zácpa; turistické ponorky, falešné pozemní vozy podobné tomu, který měla Mary, motorové lodi uzpůsobené k potápění – všechna tato plavidla plná uprchlíků, z nichž někteří byli od téměř celodenního skrývání hluboko na dně, kde čekali na příležitost proklouznout dovnitř, napůl udušení.

Obvykle užívaný konferenční sál byl pro tento dav příliš malý; domácí zaměstnanci vyklidili největší místnost, refektář, a odstranili příčky, které jej oddělovaly od hlavní haly. O půlnoci tu Lazarus vylezl na improvizované pódium. „Takže,“ prohlásil, „ať to máme za sebou. Vy dole vepředu si sedněte na zem, aby ostatní viděli. Sem ročník 1912. Je tu někdo starší?“

Chvíli čekal, pak dodal, „Kandidáti na předsedu… podávejte návrhy.“

Podali tři. Než se dostali ke čtvrtému, vstal naposledy nominovaný muž. „Axel Johnson, rodina Johnsonových. Žádám, aby bylo mé jméno staženo, a navrhuji, aby ostatní udělali totéž. Lazarovi se včera podařilo přeskočil ty naše nesmysly – ať se do toho dá on. Na politiku Rodin teď není čas.“

Zbylá jména byla stažena, další navržena nebyla. Lazarus řekl: „No dobře, když to takhle chcete. Než se pustíme do diskuse, chci slyšet zprávu prezidenta předsednictva. Tak co, Zacku? Sebrali nějaký příbuzný?“

Nebylo třeba, aby se Zaccur Barstow identifikoval, prostě řekl: „Mluvím za předsednictvo, naše zpráva není úplná, ale až dosud o nikom, kdo by byl zatčen, nevíme. Do chvíle, kdy jsem před deseti minutami opustil komunikační kancelář, ohlásilo devět tisíc sto šest odhalených členů z devíti tisíc dvou set osmdesáti pěti, že nalezli úkryt v dalších baštách Rodin nebo v domovech neodhalených členů nebo někde jinde. Varování Mary Sperlingové bylo překvapivě úspěšné, když uvážíme, jak málo času uběhlo od poplachu do realizace rozhodnutí Rady – pořád ještě se však neohlásilo sto sedmdesát odhalených bratrů. Je pravděpodobné, že většina sem postupně dorazí během několika příštích dnů. Ostatní jsou pravděpodobně v bezpečí, ale nemohou se s námi spojit.“

„K věci, Zacu,“ naléhal Lazarus. „Je nějaká rozumná pravděpodobnost, že se do bezpečí dostanou všichni?“

„Vůbec žádná.“

„Protože o třech se ví, že se vyskytují v prostředcích veřejné dopravy mezi Zemí a Měsícem a že cestují pod jmény, která patří k odhaleným totožnostem. Je téměř jisté, že existují další členové s podobnými problémy, o kterých nevíme.“

„Dotaz!“ Malý domýšlivý chlapík blízko pódia se zvedl a namířil ukazováček na prezidenta předsednictva. „Jsou všichni ohrožení členové chráněni hypnotickým příkazem?“

„Ne. Nebyl –“

„Chci vědět proč!“

„Buď zticha!“ zařval Lazarus. „Nemáš slovo. Tady není nikdo před soudem – a plakat nad rozlitým mlíkem nemáme čas. Pokračuj, Zacku.“

„Výborně. Ale otázku částečně zodpovím: všichni víme, že návrh, aby byla naše tajemství chráněna hypnotickými prostředky, byl na shromáždění, které rozhodlo o uvolnění 'Maškarády', zamítnut. Matně si vzpomínám, že bratr, který má teď námitky, tehdy hlasoval proti.“

„To není pravda! A trvám na tom, že –“

„DRŽ HUBU!“ Lazarus probodával výtržníka pohledem, pak si ho pečlivě prohlédl. „Tondo, ty mi připadáš jako jasnej důkaz toho, že se nadace měla spíš než o věk starat o mozky.“ Lazarus se zadíval na dav. „Každej dostane slovo, ale v tom pořadí, jaký určí předseda. Jestli se eště jednou stane, že někdo někomu skočí do řeči, zacpu mu hubu vlastníma zubama – chcete eště, abych vám předsedal?“

Mumlání, které se ozývalo, vyjadřovalo zároveň šok i souhlas; nikdo nic nenamítal. Zaccur Barstow pokračoval: „Na radu Ralfa Schultze se v průběhu uplynulých tří měsíců předsednictvo nenápadně pokoušelo odhalené členy přesvědčit, aby hypnotické poučení podstoupili. Velkou měrou jsme byli úspěšní.“ Odmlčel se.

„Nenech se pobízet, Zacku,“ naléhal Lazarus. „Jsme krytý, nebo ne?“

„Nejsme. Přinejmenším dva bratři, u nichž je jisté, že budou zatčeni, tuto ochranu nemají.“

Lazarus pokrčil rameny. „Tak tím to padá. Příbuzný, hra je u konce. Stačí jedna injekce povídavý šťávy do ruky a je po 'Maškarádě'. Je to nová situace – nebo bude, za několik hodin. Má někdo nějakej návrh, co by se s tim dalo dělat?“

 

V řídicí kabině antipodické rakety Wallaby, Jižní let, zabzučel telekom, udělal puf! a vyplázl štítek jako nestydatý jazyk. Druhý pilot se ve svých gymbalech naklonil dopředu, vytáhl zprávu a utrhl ji.

Přečetl si ji, pak si ji přečetl ještě jednou. „Kapitáne, pořádně se držte.“

„Nějaké nepříjemnosti?“

„Přečtěte si to.“

Kapitán to udělal a hvízdl. „Zatraceně! Nikdy jsem nikoho nezatýkal. Myslím, že sem ani neviděl, jak někoho zatýkají. Čím začnem?“

„Skláním se před autoritou nadřízeného.“

„Ano?“ řekl kapitán naštvaně. „Až se přestanete sklánět, můžete se sebrat, jít na záď a provést to zatčení.“

„Eh? Tak jsem to nemyslel. Vy jste ten, kdo má autoritu. Vystřídám vás u kormidla.“

„Vy jste mi nerozuměl. Já na vás svou autoritu deleguji. Proveďte rozkaz.“

„Okamžik. Já tu nejsem zaměstnaný jako –“

„Proveďte rozkaz!“

„Velmi dobře, pane.“

Druhý pilot odešel na záď. Loď dokončila své zpáteční přiblížení a byla na své dlouhé, ploché a ječící sestupové dráze – mohl jít; byl by rád věděl, jak by vypadalo zatčení ve stavu beztíže. Chytal by ho se síťkou na motýly? Našel pasažéra podle kontrolního útržku jízdenky; dotkl se jeho paže. „Služba, pane. Došlo k jakémusi administrativmmu nedopatření. Mohl bych se podívat na váš lístek?“

„Ale samozřejmě.“

„Byl byste tak laskav a šel na okamžik do rezervního salonku? Je tam větší ticho a oba si můžeme sednout.“

„Jistě.“

Jakmile byli v soukromé kajutě, požádal hlavní důstojník pasažéra, aby si sedl. Pak se zatvářil otráveně. „To snad není možné! – Zapomněl jsem si ty papíry v řídicí kabině.“ Otočil se a odešel. Jak za ním dveře zapadly, uslyšel pasažér neočekávané cvaknutí. Zmocnilo se ho podezření; vzal za kliku. Bylo zamčeno.

V Melboume si pro něj přišli dva proktoři. Když ho vedli letištěm, slyšel poznámky zvědavého a překvapivě nepřátelského davu: „Tak tohle je jeden z nich!“ „Ten? Moc staře tedy nevypadá.“ „Co stojí opičí žlázy?“ „Nezírej na něj takhle, Herberte.“ „Proč ne? To pro něj není ani z poloviny tak špatné.“

Odvedli ho do kanceláře velitele sboru, který mu s formální zdvořilostí nabídl židli. „Takže, pane,“ řekl velitel s mírným místním přízvukem, „pokud nám pomůžete tím, že dovolíte zdravotníkovi, aby vám píchl do ruky slabou injekci –“

„Proč bych to dělal?“

„Jsem si jistý, že se nechcete příčit přání společnosti. Ani to neucítíte.“

„To s tím nemá nic společného. Trvám na vysvětlení. Jsem občan Spojených států.“

„To ano, ale Federace má paralelní jurisdikci v kterémkoliv členském státu – a já jednám v souladu s touto autoritou. Ukažte, prosím, ruku.“

„Odmítám. Trvám na svých občanských právech.“

„Chopte se ho, chlapci.“

Vyžádalo si to čtyři muže. Ještě než se jehla dotkla kůže, ztuhla mu čelist a v jeho obličeji se objevil výraz utrpení. Seděl pak tiše a lhostejně a mírový úředník čekal, až droga začne působit. Za chvíli velitel jemně rozevřel jedno z vězňových víček a řekl: „Myslím, že je připravený. Neváží víc než pětašedesát kilo; vzalo ho to celkem rychle. Kde je seznam otázek?“

Podal mu ho zástupce; začal: „Horaci Foote, slyšíte mě?“

Mužovy rty se pohnuly, zdálo se, že už už promluví. Otevřel ústa. Po jeho prsou se rozlila krev.

Velitel vyjekl, chytil vězňovu hlavu a rychle ji prohlédl. „Lékaře! Prokousl si jazyk!“

 

Kapitán měsíčního člunu Moonbeam se zamračil na zprávu ve své ruce. „Co má tohle znamenat?“ Nasupeně se zahleděl na svého třetího důstojníka. „Vysvětlete mi to, pane.“

Třetí důstojník studoval strop. Kapitán, s pěnou u úst, natáhl ruku, přimhouřenýma očima se zadíval na zprávu a přečetl ji nahlas: – rozkaz, že osobám, které tomuto podléhají, musí být zabráněno, aby si způsobily zranění. Nařizujeme vám, abyste je vydal v bezvědomí a nic netušící.“ Odhodil depeši. „Co si myslí, že tu vedu? Coventry? Kdo si myslí, že jsou? – vykládají mně na mojí lodi, co mám udělat se svými cestujícími! Nic takového neudělám – Bůh mi Pomáhej, neudělám! Neexistuje žádný předpis, který by mi nařizoval… nebo existuje, pane?“

Třetí důstojník nepřestával tiše studovat kostru lodi.

Kapitán přestal přecházet po místnosti. „Pokladník! Pokladník! Jak je možné, že tu ten člověk nikdy není, když ho potřebuji?“

„Tady jsem, kapitáne.“

„Však je na čase!“

„Byl jsem tu celou dobu, pane.“

„Nediskutujte se mnou. Tady máte – vyřiďte to.“ Podal depeši pokladníkovi a odešel.

Lodní mechanik pod dohledem pokladníka, důstojníka a zdravotníka provedl drobnou změnu na kanálech ventilace vedoucích k jedné z kabin; dva ustaraní cestující se pod vlivem nesmrtící dávky uspávacího plynu vzdálili svým problémům.

 

„Další zpráva, pane.“

„Nechte to být,“ řekl administrátor unaveně.

„A radní Bork Vanning se nechá poroučet a žádá o slyšení.“

„Řekněte mu, že lituji, ale že mám příliš mnoho práce.“

„Trvá na tom, že vás chce vidět.“

Administátor Ford mu příkře odpověděl, „Můžete tedy ctihodnému panu Vanningovi sdělit, že v tomto úřadě rozkazy nedává!“ Pobočník na to neřekl nic; administrátor Ford si unaveně přitiskl na čelo konečky prstů a pomalu pokračoval, „Ne Gerry, to mu neříkejte. Buďte diplomatický… ale nepouštějte ho dovnitř.“

„Ano, pane.“

Administrátor osaměl. Vzal do ruky zprávu. Přeskočil oficiální hlavičku, linku s datem a číslo pořadače: „Výtah z výslechu občana Arthura Sperlinga, podmínečně postaveného mimo zákon. Plný přepis je připojen. Podmínky výslechu: subjektu byla dána normální dávka neo-sco, předtím dostal neměřenou dávku plynného hypnotika. Antidotum –“ Jak chcete, proboha, léčit vedlejší účinky upovídanosti? Bylo snad v duši státního zaměstnance z povolání něco, co milovalo úředního šimla? Přeskočil níž.

„– udal, že se jmenuje Arthur Sperling z rodiny Footů a udal věk sto třicet sedm let. (Zdánlivý věk subjektu je čtyřicet pět plus minus čtyři: viz připojenou biologickou zprávu.) Subjekt připustil, že je členem Howardových rodin. Udal, že Rodiny mají o něco více než sto tisíc členů. Byl požádán, aby své tvrzení opravil, a bylo mu naznačeno, že správný počet činí asi deset tisíc členů. Setrval u svého původního prohlášení.“

Administrátor se zarazil a přečetl si tento odstavec ještě jednou.

Přeskočil dál a hledal klíčovou část: „– trval na tom, že jeho dlouhověkost je způsobena dědičností a nemá žádnou jinou příčinu. Připustil, že k udržení jeho mladistvého vzezření bylo použito umělých prostředků, ale nepřestával tvrdit, že průměrná délka jeho života je zděděná, nikoli získaná. Bylo mu naznačeno, že ho jeho starší příbuzní v ranném mládí podrobili zákroku, který zvyšuje délku života, bez jeho vědomí. Subjekt připustil, že je to možné. Když byl dotázán na jména osob, které by takový zákrok mohly vykonat tehdy nebo dnes, vrátil se ke svému původnímu prohlášení, že takový zákrok neexistuje.

Udal jména a v některých případech i adresy téměř dvou set členů svého společenství, kteří ještě v našich záznamech nebyli takto identifikováni. (Seznam je připojen). Síly subjektu byly pod vlivem této náročné techniky vyčerpány a řečený upadl do úplné apatie, ze které nemohl být vyburcován – při zachování limitů jeho odhadované tolerance (viz biologickou zprávu) – žádnými stimuly.

Závěry sekvenční analýzy, Kelly-Holmesova aproximační metoda: Subjekt nevlastní ani nevěří v hledaný objekt. Na zkušenost s hledaným objektem se nepamatuje, ale mýlí se. Znalost hledaného objektu je omezena na malou skupinu, řádově dvacet lidí. Člen této ústřední skupiny bude lokalizován pomocí ne víc než troj-sdruženého eliminačního pátrání. (Pravděpodobnost shody závisí na těchto premisách: zaprvé, topologický společenský prostor je kontinuální a je zahrnut do fyzického prostoru Západní Federace, zadruhé, existuje přinejmenším jedna sdružená spojnice mezi zadrženými subjekty a ústřední skupinou. Ani jedna z premis se nedá verifikovat, ale první premisa je silně podepřena statistickou analýzou seznamu jmen dosud nepodezíraných členů Howardova rodového společenství prezentovaného subjektem, kterážto analýza také podporuje tvrzení subjektu o celkovém počtu skupiny, a pokud jde o druhou premisu, její negace předpokládá, že ústřední skupina, jež má hledaný objekt v držení, jej byla schopna aplikovat s nulovým sociálním prostorem kontaktu, což je nesmysl.)

Předpokládaná doba pátrání: 71 hod., plus minus 20 hod. Za předpověď, ne však časový odhad, ručí příslušný úřad. Časový odhad bude opětovně –“

Ford hodil zprávu na hromadu hyzdící jeho staromódní manipulační stůl. Tupci tupí! Nepoznají negativní zprávu, když na nějakou narazí – a to si říkají psychografovél

Naprosto vyčerpaný a zoufale frustrovaný složil hlavu do dlaní.

 

Lazarus zaklepal na stůl vedle sebe používaje místo předsednického kladívka pažby blasteru. „Nepřerušujte mluvčího,“ zaduněl a dodal, „Tak do toho a zkrať to.“

Bertram Hardy krátce přikývl. „Říkám znovu, že ty jepice, které kolem sebe vidíme, nemají žádná práva, která bychom my z Rodin museli respektovat. Při jednání s nimi bychom měli užívat lsti, vychytralosti a podlosti, a až nakonec upevníme svou pozici… násilí. Nejsme povinni respektovat jejich blaho o nic víc, než je myslivec povinen vykřiknout varování na svou kořist. My –“

Ze zadní části místnosti se ozvalo pískání. Lazarus opět zaklepal na stůl, aby se dovolal pořádku, a pokusil se vypátrat zdroj. Hardy mlel vytrvale dál. „Takzvaná lidská rasa se rozdělila na dvě části; je čas, abychom si to připustili. Na jedné straně stojí Homo vivens, my… na druhé – Homo mortiturus! Tak jako minula doba obrovských ještěrů, šavlozubých tygrů a bizonů, tak minula i jejich doba. Tak jako se nebudeme pokoušet křížit náš druh s opicemi, nebudeme se ani pokoušet mísit naši živou krev s jejich. Navrhuji, abychom se s nimi dohodli, něco jim napovídali, ujistili je, že je vykoupáme ve fontáně mládí – získali čas, takže až se tyto přirozeně antagonistické rasy srazí v bitvě, což je nevyhnutelné, bude vítězství naše!“

Potlesk nenásledoval, ale Lazarus viděl na mnoha obličejích nerozhodnost. Myšlenky Bertrama Hardyho odporovaly vzorcům myšlení dlouholetého mírumilovného živata, přesto se zdálo, že v jeho slovech zaznívá hlas osudu. Lazarus na osud nevěřil; věřil v… no, to nic – ale přemýšlel, jak by vypadal bratr Bertram s oběma rukama přeraženýma.

Povstala Eva Barstowová. „Jestli Bertram říká přirozený výběr tomuhle,“ řekla hořce, „půjdu žít do Coventry s asociály. Navrhl však plán; jestliže se mi jeho plán nezdá, musím navrhnout jiný. Nepřijmu žádný plán, který by nám umožňoval žít na úkor našich ubohých krátkověkých bližních. Dále, je mi jasné, že už jen naše přítomnost, pouhý fakt naší dědičné dlouhověkosti, škodí duchu našeho nebohého souseda. Ve světle našeho delšího věku a bohatších možností se mu jeho nejlepší úsilí zdá marné – jakékoliv úsilí kromě beznadějného boje s nevyhnutelnou smrtí. Pouhá naše přítomnost z něj vysává sílu, ničí jeho úsudek, naplňuje ho panickým strachem ze smrti.

Proto navrhuji tento plán. Vystupme na veřejnost, řekněme celou, pravdu a žádejme o náš díl Země, nějaký koutek, kde bychom mohli žít odděleně. Jestliže si ho naši ubozí přátelé přejí obklopit tak vysokou zdí, jaká je kolem Coventry, ať to udělají – bude lepší, když se nikdy nesetkáme tváří v tvář.“

Pochyby na některých obličejích se změnily v souhlas. Povstal Ralf Schultz. „Aniž bych byl zaujatý proti Evinu základnímu plánu, musím vás varovat, že podle mého profesionálního názoru nemůže být psychologické izolace, kterou navrhuje, dosaženo tak lehce. Dokud budeme na této planetě, nebudou schopni přestat na nás myslet. Moderní sdělovací prostředky –“

„V tom případě se musíme přestěhovat na jinou planetu!“ prohlásila.

„Kam?“ naléhal Bertram Hardy. „Na Venuši? To bych radši bydlel v lázeňské páre. Na Mars? Je opotřebovaný a bezcenný.“

„Přebudujeme ho,“ trvala na svém.

„Toho by ses nedočkala ani ty, ani já. Ne, milá Evo, tvůj soucit zní pěkně, ale nedává smysl. Ve sluneční soustavě je jen jedna planeta, na které se dá žít – stojíme na ní.“

Něco v odpovědi Bertrama Hardyho vyvolalo v mozku Lazara Longa reakci, pak mu myšlenka unikla. Něco… něco, o čem už slyšel, bylo řečeno včera nebo předevčírem… nebo ještě dřív? Nějakým způsobem se mu to také spojovalo s jeho prvním výletem do vesmíru, což bylo před více než sto lety. Sakra! to je k zbláznění, že si s ním jeho paměť takhle pohrává –

Pak se mu rozbřesklo – hvězdná loď! Mezihvězdná loď, ve které právě, mezi Zemí a Měsícem, dotahovali poslední šroubky. „Lidi,“ protáhl lenivě, „než tenhle nápad se stěhováním na jinou planetu shodíme ze stolu, měli bysme uvážit všechny možnosti.“ Čekal, dokud mu nevěnovali plnou pozornost. „Už vás někdy napadlo, že ne všechny planety se točej kolem tohodle Slunce?“

Ticho prolomil Zaccur Barstow. „Lazare… je tohle vážný návrh?“

„Smrtelně vážnej.“

„Nevypadá to tak. Možná bys to měl radši vysvětlit.“

„Vysvětlím.“ Lazarus se obrátil k davu. „Z nebe visí kosmická loď, pěkně prostorná, postavená k mezihvězdnejm skokům. Proč bysme si ji nevzali a nevyrazili hledat náš vlastní kousek nemovitýho majetku?“

Bertram Hardy se vzpamatoval první. „Nevím, jestli se náš předseda snaží rozptýlit chmury dalším ze svých bonmotů, ale za předpokladu, že to myslí vážně, mu dám odpověď. Moje námitky proti Marsu se na tohle divoké schéma vztahují desetinásobně. Pochopil jsem, že ti nezodpovědní hlupáci, kteří se skutečně hodlají do korábu nalodit, očekávají, že skok dokončí asi za sto let – možná tedy, že něco najdou jejich pravnoučata, a možná taky ne. Ať tak, či onak, nemám zájem. Netoužím po tom, strávit sto let zavřený v ocelové cisterně, ani nečekám, že bych žil tak dlouho. Tohle neberu.“

„Počkej,“ řekl mu Lazarus. „Kde je Andy Libby?“

„Tady,“ odpověděl Libby a vstal.

„Poď sem dopředu. Plácačko, měl si něco společnýho s projektováním tý nový lodi na Centaurus?“

„Ne. Ani s touhle, ani s tou první.“

Lazarus oslovil dav. „Tím je to vyřízený. Jestli ve hnacím projektu ty lodi neměl prsty Plácačka, neni tak rychlá, jak by bejt mohla, a to ani vzdáleně. Plácačko, synu, radši se do toho problému pusť. Je pravděpodobný, že budem řešení potřebovat.“

„Ale Lazare, nemůžeš předpokládat, že –“

„Copak neexistujou teoretický možnosti?“

„To víš, že existují, ale –“

„Tak to červený, co máš nahoře, trochu rozhejbej.“

„No… tak dobře.“ Libby zrudl tak, že byl červený, jako jeho vlasy.

„Okamžik, Lazare.“ Byl to Zaccur Barstow. „Ten návrh se mi líbí, a myslím, že bychom si o něm měli v klidu promluvit… neměli bychom se nechat odstrašit nechutí, kterou k němu chová bratr Bertram. I když se bratrovi Libbymu nepodaří najít lepší způsob pohonu – a já si upřímně řečeno nemyslím, že se mu to podaří; trochu toho o mechanice polí vím – i když se mu to tedy nepodaří, nenechám se odstrašit jedním stoletím. Pokud využijeme hibernace a budeme v lodi žít na směny, měla by být většina schopná jeden skok dokončit. Je tu –“

„A proč si vlastně myslíš,“ nedal se Bertram Hardy, „že nás nechají loď obsadit?“

„Berte,“ řekl chladně Lazarus, „obracej se na předsedu, když chceš něco říct. Ty nejsi ani delegát Rodin. To bylo poslední varování.“

„Jak jsem řekl,“ pokračoval Barstow, „to, aby dlouhověcí uspořádali výpravu k hvězdám, je vlastně vhodné. Mystik by to mohl nazvat naším pravým posláním.“ Zadumal se. „Pokud jde o loď, kterou navrhuje Lazarus, možná nám nedají tuhle… ale Rodiny jsou bohaté. Jestliže potřebujeme hvězdný koráb, – nebo koráby – můžeme si je postavit, můžeme je zaplatit. Myslím, že bychom radši měli doufat, že nás to udělat nechají… protože se může stát, že z dilematu nebude existovat jiná cesta, vůbec žádná cesta, která by nezahrnovala naše vyhlazení.“

Barstow tato slova pronesl tiše a pomalu a velice smutně. Zakousla se do společenství jako závan vlhkého a chladného větru. Pro většinu z nich byl problém tak nový, že vlastně nebyl skutečný, nikdo ještě nahlas nevyslovil, jaké by mohlo mít následky, že se jim nepodaří najít řešení, které by vyhovovalo krátkověké většině. Když nejstarší člen předsednictva střízlivě promluvil o svém strachu, že by členové rodiny mohli být exterminováni – uštváni a zabiti – probudil v každém přízrak, o kterém se nikdy nezmínili.

Když začalo být ticho bolestivé, promluvil energicky Lazarus. „Než tenhle nápad zpracujeme, můžem si poslechnout, jakej plán nám může nabídnout někdo jinej. Chce někdo slovo?“

Do místnosti přispěchal posel a řekl něco Zaccurovi Barstowovi. Ten se zatvářil polekaně a zdálo se, že chce, aby mu posel zprávu zopakoval. Pak se pustil přes pódium k Lazarovi a něco mu pošeptal. Lazarus se zatvářil polekaně. Barstow odběhl.

Lazarus se znovu obrátil k davu. „Uděláme si přestávku,“ oznámil. „Můžete přemejšlet o dalších plánech… a můžete se protáhnout a zakouřit si.“ Sáhl po svém vaku.

„Co se děje?“ zavolal někdo.

Lazarus si zapálil cigaretu, dlouze vdechl kouř a vyfoukl ho. „Musíme počkat,“ řekl. „Nemám tušení. Ale nejmíň půl tuctu plánů, který byly dneska předložený, nám nebude stát za námahu, abysme o nich hlasovali. Situace se zase změnila – o kolik, nevim.“

„Co tím myslíš?“

„No,“ protáhl Lazarus, „zdá se, že federální administrátor chtěl okamžitě mluvit se Zackem Barstowem. Vyžádal si ho jménem… a volal přes tajný okruh Rodin.“

„Co? To je nemožné!“

„Jo. To je mimino taky, synu.“