Tři kandidáti na elektrické křeslo

8

Státní zástupce mluvil vestoje do telefonu. „Chápete tedy, v jaké jsme situaci, pane ministře. Předám vám Nera Wolfa.“

Podal sluchátko sedícímu Wolfovi. Bragan, velvyslanec a paní Kelefyová seděli na divanu, který pro ně přistrčili blíž. Do křesla vedle divanu usedla paní Leesonová. Ferris s šerifem zabrali dvě židle, stojící kousek stranou, a poručík Hopp se dvěma kolegy se jim postavili za záda. Státní zástupce Colvin stál u stolu, prakticky u Wolfova lokte, a Jessel, poté, co Wolfovi předal sluchátko, zůstal stát u druhého lokte. Já jsem byl také na nohou, Wolfovi za zády. Neměl jsem ani ponětí, kam směřuje, ale mluvil o tom, že hodlá označit vraha, a tak zatímco ostatní připravovali místo v jídelně, já odskočil do pokoje a dal jsem si do kapsy pistoli.

Wolfe začal lehkým tónem. „Tady je Nero Wolfe, pane ministře. Měl jsem pana Jessela požádat, aby vás upozornil, že to možná zabere jistý čas, asi deset minut nebo i víc, a tak doufám, že pohodlně sedíte…

Ano, pane, já vím; nechci to protahovat víc než bude nutné. Se situací jste podrobně seznámen, takže přistoupím rovnou k problému, který mě tíží. Vím, kdo zabil pana Leesona. Bylo by zbytečné sdělit jeho jméno představitelům zákona. Ale já ho přesto chci odhalit, jednak proto, že nebude-li odhalen, budou mě zde zdržovat a obtěžovat až donekonečna, a za druhé proto, že bláhově poranil moji sebeúctu… Ano, pane, ale mám-li vám to povědět, musím to povědět po svém a domnívám se, že byste mě měl vyslechnout…

Měl jsem dnes připravit k obědu pstruhy. Přinesli mi čtyři košíky, označené jmény rybářů. Ve třech košících jsem našel dokonale čerstvé, kvalitní ryby, avšak v košíku velvyslance Kelefyho takové nebyly. Nebyly snad ztuhlé ani nijak podivně zbarvené, nic tak nápadného, popravdě řečeno, zdejší kuchař na nich neshledal vůbec nic divného, ale nebyly to ryby ulovené dnes ráno. Trvalo by příliš dlouho, kdybych vám měl vysvětlit, podle čeho odborník pozná, jak dlouho je která ryba po smrti, bez ohledu na to, jak pečlivého zacházení se jí dostalo, ale ujišťuji vás, že já to dokážu rozlišit naprosto neomylně. Pochopitelně jsem se rozhodl nechat je stranou. Kuchař se zajímal proč, ale nic jsem mu nevysvětloval, protože jsem nechtěl uvést velvyslance do rozpaků. Přirozeně jsem předpokládal, že ho dnes ráno opustilo štěstí nebo selhal jeho rybářský um, a tak si někde musel opatřit tyto mrtvé pstruhy, aby svůj neúspěch zamaskoval.

Snažím se to zkrátit co možná nejvíc. Zpráva o násilné smrti pana Leesona postavila celou tu věc do jiného světla. Nevyhnutelně se nabízel předpoklad, že ho zabil velvyslanec Kelefy a že svůj čin vskutku předem uvážil. Nachytal těch osm pstruhů už včera, kromě těch, které přinesl – tento fakt jsem se ovšem nepokoušel prověřovat – a uložil si je někde na kraji říční tůně, ponořené do vody. V tu chvíli byli asi ještě živí, avšak ani já nejsem takový expert, abych dokázal odhadnout přesný čas, kdy uhynuli. Včera si také pravděpodobně opatřil z hromady dřeva vražednou zbraň a někam ji ukryl. Dnes tedy nemusel plýtvat časem na rybolov, aby přinesl košík uspokojivě naplněný, a měl celé čtyři hodiny času na něco jiného – na vraždu pana Leesona. Projít nepozorovaně lesem nemohlo být nijak těžké.

Z tohoto předpokladu jsem vycházel, ale byl bych osel, kdybych to někomu prozradil. Nejen, že šlo jen o domněnku, ale byl jsem také jediný, kdo mohl dosvědčit, v jakém stavu byli pstruzi v jeho košíku. Představitelé zákona je prozkoumali, ale toho, co jsem objevil já, si nevšimli – i když musím po právu uznat, že když jsem je poprvé uviděl já, měl jsem za to, že si ještě před chvílí užívali svobody v řece, zatímco policisté je prohlíželi asi o čtyři hodiny později. Ovšem i tak je pravda, že když se mě okresní prokurátor zeptal, proč jsem neupekl i velvyslancovy pstruhy, mohl jsem mu to povědět, nebýt jeho naprosto zbytečné zloby.

Nyní však již jde o víc než o pouhou domněnku. Ne snad, že by se mi velvyslanec výslovně přiznal, ale bezmála to opravdu učinil. Asi před hodinou se dostavil i s chotí do mého pokoje, oficiálně proto, aby mi poděkoval, a zeptal se mě, proč jsem neupekl jeho pstruhy. Z mé odpovědi a z dalšího hovoru vyrozuměl, na co jsem přišel. Na jeho naléhání jsem si vymyslel falešné vysvětlení. Dožadoval se slibu, že se tohoto vysvětlení budu držet, a já odpověděl vyhýbavě. Potom vyrukoval s další žádostí, nezáleží na tom s jakou, o níž dobře věděl, že není podstatná, protože jsme jeden druhého již pochopili i beze slov – alespoň on si to myslel. Když jsem jeho žádosti bez váhání ochotně vyhověl, nabídl mi na důkaz vděčnosti smaragdový prsten, který si stáhl z prstu, a řekl své ženě, aby mi ho podala. Ona uposlechla a ten prsten mám nyní v kapse u vesty.

Toto, pane ministře, považuji za urážku mé sebeúcty. Ten smaragd neměl být výrazem vděčnosti za něco, co jsem udělal, ale úplatkem, který mi měl zacpat ústa. Kdyby alespoň odpovídal míře mé ješitnosti – řekněme, kdyby to byl Koh-i-noor nebo Zabara – mohl by svému účelu posloužit. Ale je to jenom obyčejný, větší smaragd se znatelným kazem. To mě přirozeně popudilo. Po velvyslancově odchodu jsem si sedl a všechno důkladně uvážil. Nejen, že jsem byl pobouřen, ale také jsem se ocitl v nebezpečí, stejně jako všichni ostatní. Kdyby velvyslancův čin nikdo neodhalil, čekalo by nás vleklé sekýrování a možná by na nás všech na celý život ulpělo podezření, a jedině já jsem ho mohl odhalit. Rozhodl jsem se, že musím jednat, ale nejprve jsem potřeboval zjistit, co vůbec mohu udělat a co udělat nelze. Zatelefonoval jsem tedy svému právnímu zástupci do New Yorku.

S pomocí své knihovny mi poskytl všechny požadované informace a já jsem si je poznamenal do zápisníku. Pro úplnost vám nyní přečtu své poznámky:

Paragraf dvacet pět Trestního zákoníku státu New York: ‚Velvyslanci a jiní oficiální zástupci cizích vlád, akreditovaní u prezidenta či u vlády Spojených států, a jejichž status respektují zákony Spojených států, stejně jako jejich tajemníci, kurýři, rodinní příslušníci …