6
S ohledem na parkovací možnosti – či spíše nemožnosti – nejezdím autem na pochůzky v centru města, a proto jsem z třídy West Side odbočil už na Šestačtyřicáté a zajel jsem do garáže. Mohl jsem odtud zavolat Wolfovi, jak jsem uspěl, ale náš dům stojí hned za rohem, a tak jsem tam zaskočil osobně a dostalo se mi překvapení. Na mé zazvonění mi nepřišel otevřít Fritz, ale Saul Panzer. Saul, se svým obrovským nosem, který zabírá polovinu jeho úzkého, drobného obličeje, na první pohled vypadá, jako by bez cizí pomoci nevypočítal, ani kolik je dvě a dvě. Ve skutečnosti nepotřebuje cizí pomoc nikdy, ať dělá cokoliv. Nejen že je to nejlepší ze čtyř či pěti soukromých vyšetřovatelů, které si Wolfe v případě potřeby najímá na výpomoc, ale je vůbec nejlepší úplně ze všech.
„Aha,“ přivítal jsem ho. „Tak jsi konečně dostal moje místo, hm? Uveď mě, prosím, do kanceláře.“
„Máš domluvenou schůzku?“ zajímal se, zatímco za mnou zavíral dveře. Potom mě následoval přes halu do kanceláře.
Wolfe seděl za stolem a zavrčel na mě: „To jste zpátky tak brzy?“
„Ne, pane,“ opáčil jsem. „Jenom jsem se na chvíli zastavil – vezl jsem auto do garáže. Chcete, abych vám, ještě než odejdu, podal hlášení o rozhovoru s Paulem a s manželi Tuttleovými?“
„Ano. Doslovně, prosím.“
Jestliže řekne doslovně, znamená to, že chce nejen všechno, co řekli, ale i jejich pohyby a výrazy tváře. Tak jsem se posadil a všechno jsem mu vyklopil. Je to nejlepší posluchač, jakého znám. Obyčejně mě poslouchá s loktem opřeným o křeslo, bradu si opírá o sevřenou pěst a má přivřené oči.
Když jsem skončil, zůstal chvíli nehybně sedět a potom přikývl. „Uspokojivé. Pokračujte s ostatními. Jelikož nepotřebujete auto, mohl by si ho vzít Saul?“
Nemyslel to jako bratříčkování, i když to tak vypadá. Už dlouho je mezi námi jasné, že auto je jediný jeho majetek, do jehož použití mám co mluvit.
„Na jak dlouho?“ otázal jsem se.
„Na dnešní večer a možná i na část zítřka.“
Pohlédl jsem na hodinky; bylo za pět minut sedm. „Z dneška už moc času nezbývá. Dobrá. Smím se zeptat proč?“
„Prozatím ne. Možná je to jenom honba za přeludem. Kde budete večeřet?“
„Nevím.“ Vstal jsem. „Kdybych našel tu zmrzlinu, mohu ji sníst.“ Vykročil jsem ke dveřím, ale u nich jsem se ještě otočil a navrhl jsem: „Saul si může dát ten přelud.“
Na Desáté avenue jsem chytil taxík a cestou na sever na Osmačtyřicátou ulici a potom po ní až do East Side jsem byl jak na jehlách. Dospěl jsem k názoru, že přece jen musel zahlédnout nějakou jiskřičku, protože Saul si za den práce počítá padesát dolarů. To je dost velká část z pouhopouhé tisícovky; ale pořád jsem nemohl přijít na to, jak souvisí zmrzlina s těmi ohřívacími láhvemi. Samozřejmě, mohl také poslat Saula za něčím úplně jiným, a pokud šlo o to, že si to nechal pro sebe, to už mě dávno přestalo znervózňovat, a tak jsem to nechal plavat.
Na Osmačtyřicáté ulici mezi Lexington a Třetí avenue jsem našel starý, čtyřpatrový cihlový dům se žlutou omítkou. Ve vestibulu se na tenkém proužku u druhého zvonku shora tísnila dvě jména – „Gorenová a Polettiová“. Stiskl jsem tlačítko, a když to ve dveřích začalo cvakat, otevřel jsem si a vešel dovnitř. Vyběhl jsem do druhého patra po úzkých schodech, pokrytých čistým kobercem. Nahoře jsem se otočil směrem do patra a zažil jsem překvapení. Otevřely se dveře a na prahu nestanula žádná Gorenová ani Polettiová. Byl to Johnny Arrow a mračil se na mne.
„Aha,“ utrousil. „Myslel jsem, že je to Paul Fyfe.“
Pokročil jsem blíž. „Jestli vám to nevadí, rád bych mluvil se slečnou Gorenovou.“
„O čem?“
Bylo zapotřebí ho trochu usadit. „Tedy opravdu,“ podotkl jsem, „ještě včera jste se chlubil, že jste ji pozval na oběd. Neříkejte, že jste mezitím povýšil na domácího hlídače. Chci se jí na něco zeptat.“
Na okamžik jsem měl dojem, že bude chtít vědět na co, a on si to myslel taky, ale nakonec se jen zasmál. Pozval mě dál, uvedl mě obloukovými dveřmi do obývacího pokoje, na jehož pěkném zařízení bylo znát ženskou ruku, na chvíli zmizel…
